Luk královny Dorotky

Vladislav Vančura

2,71 $

Elektronická kniha: Vladislav Vančura – Luk královny Dorotky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: vancura03 Kategorie:

Popis

E-kniha Vladislav Vančura: Luk královny Dorotky

Anotace

O autorovi

Vladislav Vančura

[23.6.1891-12.5.1942] Vladislav Vančura byl tvůrcem jazykově experimentujících poetických próz z historie i současnosti, dramatik, filmový scénárista. Narodil se roku 1891 v Háji u Opavy. Po otci Vančura pocházel ze starého protestantského rodu písmáků. Dětství prožil v Davli, kde byl otec hospodářským správcem. V dospívání hledal obtížně životní orientaci. Docházel na gymnázium v Benešově u Prahy, studium však na čas přerušil....

Vladislav Vančura: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Luk královny Dorotky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Brusič nožů

V deštivém období,  kdy liják  a  vichřice procházejí pod mostními oblouky jako kůň, v psím počasí, v slotě, kdy byste nevystrčili  nos ze dveří, toulal se na loukách  blíže města Kohoutů brusič Nikodém. Byl chuďas všecek uondán a promočen. Za čepicí mu stály kapičky vody a po jeho zádech stékal praménkem déšť. Tlouci se celý den v lijavci, nemíti na sobě ani nitku suchou, to již stojí za pořádnou kletbu! Mistr Nikodém byl k tomu unaven a nesloužilo mu zdraví. Za starších časů chodívalo se v podobných okolnostech do hospod. Rozbil se stan u teplých kamen, pod kolnou, anebo, bylo-li nejhůř, někde ve stohu. Ale od roku 31 přišla na svět mizerie.  Prádelny  stojí.   Z   komínů   koželužen  se  nekouří, sedláci mají na člověka pifku a kdož ví, jak by vás přivítal krčmář. Půjde prý zítra sám o žebrácké holi. Spadlo mu břicho, ztratil klid a místo srdečné nadávky, jíž vás kdysi vítal, opadl by hůl a běžel by za vámi až na kraj vesnice. Dnes je každý rád, že se sám klepe. Úvěry vyschly a není nalezení otýpka slámy.

Ať si kdo chce chválí vynálezy a současnou vzdělanost, my pravíme, že je svět v koncích. Komupak slouží všechny ty moudrosti? Eh, člověka pranic neuchvacují zdravotnická opaření, jimž se podařilo zastaviti příval cholery, vzdouvá-li se mu břicho hladem, na nějž stejně zcípne. Teď neběží o slovíčka.

Mistr František Nikodém si myslil něco podobného a jsa hotov s úvahou popadl koš, kde včera bylo pár zemáků a kousek chleba. Nenalezl již ani kůrčičku a tu mrštil svými krámy, až to zachrastilo. Co dělat? Po chvíli se zapřáni znovu a mžikaje proti dešti, jenž zároveň s větrem mu plískal do očí, šel dál. Na světě je to zařízeno tak, aby lidská útrapa byla čas od času vždy zchvácena novou nadějí. Vetkne vám svoji ostruhu ještě tehdy, když jste zúčtovali. S Nikodémem si štěstí zahrálo podle řečeného pravidla. Když chtěl už obrátit, uviděl před sebou střechu. Vzchopil se a nedal na nic, až tam dorazil. Byla to hlídačská bouda. Stihnuv stavení převrhl vozík, aby voda neměla přístup k jeho nářadí (vyjímajíc brus, jemuž vlhko neškodívá), a skokem byl u dveří. Osud mu však připravil překvapení, které nemohl na prvý ráz oceniti. Z vnitra domečku se ozvalo zaklení.

„Jakže.“ řekl si Nikodém, „který povaleč by měl tak příjemný hlas a která zámecká paní by vysedávala po hlídačských boudách? Spíše se podobá, že jsem se mýlil a že tam nikdo není.“

„Tu se však otevřely dveře a v černém rámci se zjevila hlava Josefinina.

„Čert vás sem nese!“ pravila s prudkou nevolí.

Čert nečert, mistr Nikodém se protlačil úzkou brankou a nic ho nepřimělo, aby ustoupil. Schoulil se do kolečka a spal, jako spávají chrti vévodů na zbytkových statcích.

Nazítří brusič časně procitl. Měl v těle brnění a hlava mu šla kolem. Zdálo se, že si stržil opičku. Dešťové kapky bubnovaly na střechu a tu, aniž otevřel a nahlédl, jaké je počasí, mohl být jist, že prší o sto šest. Mávl nad tím rukou, neboť si myslil, že se přiblížila jeho hodinka. Chviličku seděl jen tak s…