Luk královny Dorotky

Dobrá míra

To, co se vypravuje, bývá často tak zábavný nesmysl, že nikdo nemá chuť věřiti pravdivým příhodám a nikdo je ani nečte. Tak přichází poctivost ve psí a všelijaké výmysly jsou vynášeny až do nebe. Sper to ďas! Pravda, jak se zdá, ztratila svoje podkůvky a kulhá za lží, o níž se kdysi říkalo, že má krátké nohy. Pah, ta se neztratí! Nestyda nestydatá!

Ale nechť. Mlýn mele tak, jak je utažen, a písaři si nevedou jinak. Prodávají, jak koupili, poslouchají, co jim našeptáváte, a píší to, co jim řeknou všelijací svědkové, pamětníci a staré baby. Pravda nepravda, slyšeli to a dost!

Asi tři míle od města Krumlova stávala na počátku vlády císaře Františka Josefa pěkná hospoda. Podle jejích oken vedla vídeňská silnice. Projelo tudy hrůza formanských vozů a prošlo po ní všelijakých darmošlapů a lumpů a cikánů, až z toho šla hlava kolem.

Za všech časů bývalo více darebáků než poctivých lidí, ale současně musíme přiznat, že je obtížné nebýti taškářem. Co si máte počít, když za vámi stále někdo chodí a říká vám: musíš a nesmíš? Jakž byste mu něco nevyvedl?

Za času řečeného císaře bylo žandarmů jako máku, ale přece jen méně, než jich je dnes. Jak by ne, tehdy se stíhala nějaká ta krádež nebo loupežné přepadení nebo vraždička ze zlosti. K hrubostem a k věcem příšerným docházelo jen zřídka. Žandarmové se procházeli na pokraji lesů a byli by se rádi připlichtili k děvčatům, když žala trávu, holky však před nimi braly do zaječích. Žandarmové chodívají pomaloučku, ale takový zlodějský spratek pospíchá a stokrát je předběhne. Krátce, taškáři mívají nad nimi ve všem vrch.

Každá hospoda má šenkýře či šenkýřku. A každý šenkýř má jméno. Hospoda na vídeňské cestě se jmenovala Dobrá míra a šenkýřce se říkalo Isabella.

Ta dáma se nikdy neprovdala. Bylo jí asi kolem třiceti, ach, to jsou krásná léta! Tehdy se boky paniček zakulacují, jejich prsy se stávají těžkými a snižují se. Neříkám, že by patnáct let nebylo lepší než tato třicítka, ale v tak raném mládí se nepospíchá, a to se nám nehodí do krámu. S Isabellou žila na Dobré míře jakási baba nadmíru chtivá peněz. Šenkýřka někdy říkávala, že je to její příbuzná, ale již za chviličku se na ni dopálila a div div, že ji nevykázala ze dveří. Měla dvě jména: Johanka a Coletta. Ďas ví, které bylo méně falešné. Milá Johanka byla škaredá a zlá. Nejlépe, kdyby ji byli nechali v kuchyni či ve chlévcích, ale ne! Kde se co šustlo, již tam pádila, a sotva někdo klapl dveřmi u hospody, v tu chvíli byla v nálevně a koukala mu do huby, když pil. Mimo to byla ovšem i nesnášenlivá a některé její vlastnosti upomínaly na kuplířku.

„Pospěš si, pospěš si, Isabello,“ pravila, „v tvých letech není holka právě nejmladší! Jářku, ven, do pole!“ Řkouc to zatroubila na prsty, neboť mívala potíže s kapesníkem. „Já jsem měla do dvaceti dvojčata!“ dodala po chvíli.

„Což o to,“ odpověděla Isabella, „to není nesnadné, ale kde sebrat manžela? He?“

„Miláčku, miláčku,“ pravila opět babice, „zvol si, pro Ježíše Krista, chotě jako křes…