23.
Východní Čechy jsou rozlehlé území a dvě loupežnické bandy by se tam měly snadno uživit. Alespoň teoreticky. Jenže nevraživost obou vůdců byla značná a stále vzrůstala. Zejména Oholil Babinského v jednom kuse pomlouval a ten se to dozvídal ve všech hospodách v kraji.
„Jednou se s Oholilovci střetneme,“ prorokoval Venca, „a ve zdejších lesích bude o jednu loupežnickou bandu míň! Ať se těší, pacholek!“
Ale situace se nevyvíjela v jeho prospěch. K Oholilovi se přidal Matěj Kukla se svými kumpány a všichni toužili Babinského pokořit. I další lapkové se přidávali. Dva vyvrhelové přišli k Oholilovi z Polska a několik dalších získal Ferda z řad dezertérů, kteří utekli z Josefovské pevnosti.
Když se Venca dozvěděl, že počet Oholilovců hrozivě vzrostl, silně znervózněl. Byl zvyklý hrát prim a nyní se nad jeho hlavou stahovala bouřná mračna. Jak to zařídit, aby nezaburácel hrom a nezačaly je ohrožovat blesky? Tu ostudu by Venca nepřežil. Dostat na pamětnou od obyčejných lumpů by bylo příliš. A Oholil se kasal stále víc.
Babinský se snažil svou bandu rovněž rozšířit, ale nedařilo se mu to. Špatná pověst je jako koule na noze nebo mlýnský kámen přivázaný ke krku. Všichni věděli, že Babinský prohrál v Hradci, a do takové party se nikomu nechtělo.
Zvláště když je tady velkohubý Oholil!
Venca byl naštěstí taktik. Nemínil se střetnout s přesilou už proto, že se mu dařilo jen tak tak. Vesničané se ho už tolik nebáli, tipaři se mu vyhýbali a dokonce hostinští trvali na zaplacení útraty. Do lesů už také v doprovodu lesáků chodili policajti a slídili po nebezpečném zločinci. Je zajímavé, že Oholila nechávali na pokoji.
To už se nedalo vydržet. Babinský dlouho přemýšlel, jak ošemetnou situaci vyřešit, až se konečně rozhodl. Bylo třeba vyklidit pole a zkusit to někde jinde.
„Mládenci,“ řekl svým hochům, „já nevím, jak vy, ale já už se mezi východočeskými strejci začínám nudit. Jsou to burani bez špetky vzdělání a takovou loupežnickou bandu, jako jsme my, si vůbec nezaslouží. Na druhé straně my nejsme žádní peciválové. Nikdo nás nemůže nutit, abychom kysli stále na jednom místě. Mocnářství je rozlehlé a je v něm řada krajů, kde se můžeme docela dobře uplatnit. Jsem zkrátka pro to, přesunout se na jiné, přítulnější místo!“
Mluvil ohnivě, gestikuloval, až ho bolely ruce, ale nepochodil. Loupežníci huhlali, že nejsou kočovní herci, aby se toulali z místa na místo a žebronili o přízeň zaostalých vesničanů. Navíc tady mají spoustu nakradených věcí, se kterými by se neradi tahali na hřbetě bůhvíkam.
Jenže právě to se stalo kamenem úrazu. Oholilovci znali všechny tajné úkryty, kde loupežníci syslovali kradené věci, a nehodlali je ponechat Babinského tlupě. Oholil, popichovaný Kuklou, zaútočil a jeho chlapi vykradli tajné skrýše do poslední mrtě. Byla to skutečná loupež století a Babinský se svými věrnými hochy byl doslova na mizině. Však si také málem rval vlasy. Vzteky se válel v mechu a křičel: „Teď jsem chudej jako kostelní myš! Těmahle prackama jsem si nakrad‘ majetek, a teď snad abych šel žebrat! Cožpak tohle je nějaká spravedlnost?“
Podobné pocity měli i jeho druhové. Cítili se jako sedláci po krupobití. Hořekovali, sténali a vztekle hrozili pěstmi na všechny strany. K protiútoku se však neodhodlali. Věděli, že by to nemuselo dopadnout dobře. A tak se loupežníci, kteří to s Vencou táhli už od Litoměřic, přiklonili k jeho názoru.
„Máš pravdu, Babinskej,“ zachroptěl Jindra Bureš, „tady jsme dobojovali. Zvedáme kotvy a padáme!“
„A hodně rychle!“ přidal se Honza Libeček. „Stejně tu není vlídný počasí, a navíc letos nerostou houby!“
S tím souhlasili ostatní a vyzvali Babinského, aby se projevil jako velitel a postavil se opět do jejich čela. Půjdou za ním tam, kam je povede.
Babinský okamžitě souhlasil. Slíbil loupežníkům, že je odvede do krajiny snů a jednou si to přijde s Oholilem vyřídit.
Teď na to není vhodná doba.
Takže banda sbalila svých pět švestek (víc jich nebylo) a vydala se vstříc novým dobrodružstvím.
