Zemí nikoho
Vyjeli jsme ještě před úsvitem mezi prvními. Byla zima, po noční skrumáži mě bolely svaly okolo levé lopatky. Jeden z vystřelených šípů mě hloupou náhodou zasáhl do zad. Kroužková zbroj spolu s tkaným zádovým pancířem ho sice zastavily, ale bylo to v krátké době podruhé, co mi někdo pošramotil záda, a na náladě mi to nepřidalo. Navíc jsem se moc nevyspal a byla zima, až se dech srážel u úst do bílých oblaků.
„Doleva,“ řekl jsem Janickovi a ukázal na cestu z vyjetých kolejí.
I v šeru se dalo rozeznat, že po ní jezdí méně vozů, i tři dvojkoláky kodrcající před námi pokračovaly dál rovně.
„Proč?“ zeptal se Janick, ale poslechl.
To už se přihnal na koni Majal. Asi aby dal najevo své postavení, obstaral si klidnou kobylu, na které nás teď objížděl.
Později s ní bude mít v bažině problémy, ale byla to jeho věc. „Proč nejedeme rovně?“ vyštěkl. „K brodu?“
„Přes tuhle řeku jsou dva brody,“ řekl jsem mu klidně. „Ten vzdálenější, ke kterému mířím, je mělčí. Tak po osy kol. A my vezeme zboží, u něhož nemůžeme riskovat namočení. Jsme obchodníci.“
Něco odsekl, ale dál se nehádal.
Uvažoval jsem, jak dlouho se bude moci vézt, než se terén stane hůře sjízdným a my sami budeme pomáhat našim taounům.
„Myslíte, že nás někdo hledá?“ položil Janick další otázku.
S největší pravděpodobností hledali mě, možná se zajímali i o artefakty, které jsem podle nich mohl mít. To jsem však Janickovi vysvětlovat nechtěl.
„Ano, jsem si tím jistý.“
V první chvíli jsem předpokládal, že odpověď v mladém muži probudí strach, ale jen přikývl a rozhlédl se.
Pak se celý na sedadle zhroutil do sebe a zdánlivě přestal vnímat okolí. Jenomže já jsem věděl, nebo jsem se spíš domýšlel, že pátrá nedávno objevenými schopnostmi. Vyzkoušel už nějaká kouzla, nebo ještě stavěl na syrové nejprimitivnější a neúčinné manipulaci s mocí? Alespoň tolik jsem ze svého mnohaletého pídění se po informacích věděl. Nadaní dokázali z hlediska normálních lidí provádět zázraky, i když v pravém slova smyslu nečarovali. V těch několika knihách, které byly čtenáři mé epochy, pro něhož nebyla magie součástí běžného života, dostupné a alespoň částečně srozumitelné, byly kouzla a čarování jako takové popisovány jako spojení železné logiky s intuicí a hudebním nadáním. Skutečný mistr musel být obdařen všemi třemi vlastnostmi měrou vrchovatou.
„Nemyslím, že se někdo nachází v naší blízkosti,“ řekl Janick nakonec spokojeně, až s náznakem samolibosti po dalším půl kilometru cesty.
Kupecká stezka se vinula po povlovných svazích pahorků zabraňujících Hnědé bažině, aby se roztahovala ještě dál, s bahnem jsme se zatím potkávali jen při průjezdu nejníže položenými místy.
Hypnóza ani sugestivní hledání nejsou založeny na magii, i když si to většina lidí myslí. A je pravda, že díky magickému nadání má pak člověk ovlivňování vědomí jiných usnadněné. I tak je však poměrně jednoduché se proti tomu bránit. Jednoduché pro toho, kdo je sám silný a informovaný.
„Už jsem párkrát takovému pátrání unikl,“ prozradil jsem mu a jeho nespokojenému pohledu nevěnoval pozornost.
Vrátil jsem se v myšlenkách k noční šarvátce. Ti lidé, s nimiž jsem se střetl u vojensky organizované karavany, kterou oni zřejmě považovali za mé maskování, by se před Janickovým pátráním, pokud samozřejmě nepoužíval skutečná kouzla, také dokázali ukrýt. Jejich velitel určitě.
Byla to zajímavá shoda okolností. Naši pozornost si získala stejná karavana. Z jedné strany jsem byl rád, že jsem si mohl včera v noci udělat přesnější obraz o svých primárních nepřátelích, na druhou stranu jsem nemohl prozkoumat tábor. Příliš dobře organizovaní, určitě víc bojovníci než obchodníci. Pro koho pracovali? Co byli zač? Žoldáci? Vojáci některého z mocných šlechticů? Císařovi komandos? Krachtiburg byl sice svobodné město, ale císař sídlil nedaleko a pravděpodobně by dokázal svou vůli prosadit jen za použití diplomatických prostředků. Poslední možnost mi nepřišla pravděpodobná.
„Sakbisten tu není!“ zahulákal najednou Fedor. „Ze za…
