Jsem Lakel Lumbi
Čepel nože praskla, Freš zničený nástroj znechuceně odhodila ke stěně. Celé dny se pokoušela přepižlat jeden článek řetězu a svou snahu střídala s ničením zdi, do níž byl zapuštěn železný kruh, k němuž byla připoutaná. Nešlo to, jedno ani druhé.
Kdyby jí aspoň ten tlustý mladík, co ze střechy neustále pozoroval nádvoří, hodil pilník. Kdyby jí pomohl! Pokaždé když Lumbi odjel, křičela o pomoc. Zpočátku si ji prohlížel, poznala to z toho, jak se postavil, později už na ni nijak nereagoval.
„Tohle přece není spravedlivé! Proč se to muselo stát zrovna mně?“ zachřestila řetězy v návalu marného vzteku promíšeného s lítostí.
Zápěstí měla plná hnisavých boláků, jak stále urputně zápasila s okovy, cítila, jak slábne a ubývají jí síly, protože Lumbi často na zásobování jídlem zapomínal. Kdyby nepršelo, pravděpodobně by dávno umřela žízní.
„Proč?“ zavrtěla hlavou a skryla si obličej do dlaní.
Plakala. Nepamatovala si, kdy naposledy, ale marná snaha uplynulých dní, kdy musela nakonec kapitulovat před prostou hmotou a nedostatkem vlastní síly, ji ničila. Dělala všechno proto, aby se zachránila, proč tady má umřít?
Mrtví, s nimiž se dělila o komnaty, už jí dávno nenaháněli hrůzu. Jejím nepřítelem byla zima, nedostatek jídla a sám Lumbi. Občas se z výprav do města vrátil doslova a do písmene ve vražedné náladě. Pokaždé se před ním ukrývala, přemisťovala se z rohu do rohu a za každou cenu se snažila, aby při tom dlouhý řetěz nechřestil. Lumbi ve svém nepříčetném stavu hledal něco, co by mohl zabít. Jednou prostě vyběhl na nádvoří a zabil koně ve stáji. To ho pak rozzuřilo ještě víc a vyběhl ven z hradu. Co se stalo tam, Freš netušila. Tehdy ji nenašel jen díky tomu, že celý řetěz naolejovala a články zabalila do látky získané z ubrusů a chátrajících drapérií. Ve svém příčetném stavu, který byl jen polovičním šílenstvím, ji vzdáleně registroval a občas po ní chtěl, aby mu uvařila jídlo.
Ale období, kdy se s ním alespoň částečně dalo mluvit, ubývala, navíc se postupně zkracovala. Většina z nich začínala tím, že si sedl ke svému deníku a nahlas z něj předčítal vybrané úryvky. Bez jakýchkoliv zábran tam zapisoval všechny své činy a Freš bez toho, že by si to přála, se stala svědkem sestupné spirály, která ho zavedla až k šílenství. Už jako malý chlapec nebyl normální: jednou nahlas předčítal zápis o tom, jak zmrzačil sele určené na porážku. Pečlivě zaznamenal, jak bylo bezmocné, když mu přerazil všechny čtyři nohy, a jak dlouho umíralo, když mu je pak uřezal. Použil k tomu dýku, dar od svého děda. O té se zmiňoval často, jako by pro něho byla něčím důležitá, a dával jí přednost jako pracovnímu nástroji. Freš nechtěla nic z toho slyšet, ale jeho tichý hlas s pečlivou dikcí se jasně nesl i do nejvzdálenějšího jí přístupného pokoje. Zacpat si uši se bála, aby ji náhodou nepřekvapil. Nejstrašnější bylo, když se vracel k zabití svého prvního člověka. V popisu opět figurovalo, jak se pásl na bezmoci oběti. Pak následoval zápis týkající se trestu, který mu za vraždu uložil jeho otec. Freš rozuměla trestům, ale v celé té rodině se muselo skrývat něco morbidního, zvráceného, protože to, co podstoupil Lumbi, by pokřivilo každého člověka. Jenomže pro něj se to stalo jen impulsem k tomu, aby se nikdy nedostal do pozice slabšího, vydaného někomu druhému na milost a nemilost. Zápis o svém trestu měl rád, často se k němu vracel. Pokaždé pak přešel k záznamu toho, jak zabil otce. Stáhl ho zaživa z kůže. Freš si nemyslela, že starý Lumbi je jedním z kostlivců, kteří jí dělají společnost. Ten byl dole, v rodinné hrobce.
Uvědomila si, že už nepláče, že uprostřed těch ponurých vzpomínek opět našla alespoň částečnou rovnováhu. Umře, už nevěřila, že se jí podaří utéct. A její smrt bude trestem za špatnou věc, kterou udělala. Musela přece být nějaká spravedlnost, jinak by svět byl pro ni až příliš nepochopitelný a nesrozumitelný. Lumbi ji chytil, protože se chystala okrást člověka, který jediný na ni byl po dlouhé době laskavý. Chvíli …
