Exodus
Za okny už prakticky vládla tma, noc díky nízké oblačnosti a neustálému dešti získala pár hodin k dobru. Přesně to jsem potřeboval. Vyhrnul jsem si límec kabátu, klobouk si narazil do čela a bez rozloučení prošel kolem Schantila ven z jeho domu. Věnoval mi spíš symbolické mávnutí, oteklýma očima studoval spleť klikyháků na stole před sebou. Každému, co jeho jest.
Venku na krempu klobouku začaly okamžitě bubnovat kapky deště a studený vzduch mi pomohl přestat myslet na úděsnou noční můru. Kráčel jsem rychle, chodcům jsem se s předstihem vyhýbal, abych minimalizoval riziko prozrazení. Většina lamp už nehořela. I na ně už té vody bylo dost, nebo se lampáři rozhodli, že v takovém nečase slušní lidé zůstávají doma a ti neslušní si nezaslouží, aby kvůli nim mokli. Správný názor.
Dorazil jsem k Liamině kvadrupu. Všude panovala tma, z vnitřního nádvoří se ozývalo jen pár hlasů, kterým přes šum deště nešlo rozumět. Přes den nainstalovaná nákladová plošina pro transport velkých předmětů z kvadrupu ven byla vytažená vzhůru a s crčením z ní stékaly čůrky vody. Zabušil jsem na dveře, prakticky ihned mi otevřela stará Rosemary a okamžitě ke mně dolehl hlahol ze vzrušené diskuze odehrávající se uvnitř. Zřejmě v kuchyni.
„Já znám bažinu!“ rozkřikoval se někdo. „Je pravda, že se dokážu dostat po kanálech daleko, ale na její okraj ani náhodou! Uvázneme někde uprostřed! Navíc jsou to čluny na lov, vratké, s malou nosností. Ne na stěhování domácnosti!“
„Třeba sis to všechno vymyslela jen proto, abys nás dostala odsud a shrábla náš majetek!“
Postavil jsem se do dveří a nadechl se vydýchaného vzduchu. Muže, který s Liamou tak vzrušeně diskutoval, jsem dosud neviděl, nebo jsem si ho alespoň nepamatoval. Ze starších lidí kvadrupu tam byli všichni, dokonce i Kaževič. Tvářili se rozčileně, až nasupeně, stačil pohled, abych pochopil, že je to Liama proti ostatním přítomným. Čekal jsem, dokud si mě nevšimnou. Nejprve se ke mně obrátil jeden pohled, muž zdřevěněl, diskuze postupně pohasla, jeden jako druhý na mě zírali plni strachu a nenávisti. Nevraživost vůči Liamě byla zapomenuta, ten zlý jsem teď byl já, já jim přinesl nepřízeň osudu, strach ze změn, nebezpečí. Alespoň tak to vnímali.
„Doufal jsem, že lodě už budou naložené a vy připraveni vyrazit na cestu za prvního rozbřesku,“ řekl jsem tiše. „Všichni, na které se dostane. Ostatní tady umřou.“
V chodbě se objevil někdo přicházející ze dvora. Podle pohybů pan Lasička.
„Lodí je dost, náš obchodník se vytáhl,“ prohlásil ještě ze tmy.
Měl uši jako rys, téměř jsem šeptal.
„Nepojedeme, ne na těch lodích,“ řekl zarputile malý muž s plnovousem.
Několik ostatních souhlasně přikývlo.
„Tak to je od vás velmi hloupé,“ pokrčil jsem rameny.
Opět jsem šeptal a nutil je tak zůstávat potichu.
„Někdo vás chce, vaši krev, vaše životy. Nejste pro ně důležití jako lidé, vidí ve vás jen prostředek k magii, surovinu určenou ke spotřebování.“
Mlčeli. Nerozuměl jsem jim.
„Copak jste neslyšeli, co prozradil zajatec? Postupně vás všechny umučí, vypijí vaši krev, sní vaše maso a kosti rozemelou na prach! Jste takoví hlupáci?“
Najednou jsem křičel.
„Nejsou hloupí,“ zarazila mě samotná Liama. „Jenomže do těch dlouhých štíhlých lodí se toho vejde ještě méně než do vozů. Skoro nic. Nechtějí tady nechat úplně všechno,“ hájila je.
„Nejsme bohatí, věci pro nás mají větší cenu, než se vám může zdát.“
Zhluboka jsem se nadechl.
„Tak velkou, že kvůli nim necháte povraždit vlastní děti?“ zeptal jsem se co nejzdvořilejším tónem.
„Je to těžké. Bojíme se. Někteří tvrdí, že bažinu na lodi ani překonat nejde. Neumím, nedokážu je přesvědčit.“
Podívala se na mě a až teď jsem pochopil, jak je zoufalá. Vyčerpaná, deprimovaná, bez naděje na budoucnost.
„Voda sahá až ke krajním domům města, musí jí být dobře o metr a půl víc než obyčejně,“ připomněl pan Lasička.
Kuchyň byla přeplněná, v každém koutě někdo seděl nebo se jen krčil, lidé stáli těsně u stěn, aby se sem vůbec vešli. Buď mě probodávali nenávistnými…
