Mlýnek na maso
Afronzi nervózně těkal očima po ponurém okolí: Kat pracoval s měchy a s vrozenou trpělivostí čekal, až se železo rozzáří do červena, Varatchi seděl na přinesené židli, na stolku před sebou měl číši s vínem, arch papíru a pero s kalamářem. Zapisovatele nepovolal a Bamegi si myslel, že dokáže odhadnout proč. Informace, které se chystali z Blatvoviče dostat, považoval šlechtic za víc než důvěrné – za velmi nebezpečné. A kvůli požadavku na maximální utajení nechtěl přijít o lety prověřeného kvalifikovaného sluhu, který dokázal svému pánovi dokonale vyhovět. To vzbuzovalo další otázku, jak moc důvěřuje lord Afronzimu a jemu samotnému.
„Já vám všechno řeknu, všechno hned teď!“ snad posté zařval Blatvovič.
Hlas už měl ochraptělý a jeho křik se změnil v sípání. Hlavní vyšetřovatel Konventu sebou trhl. Oficiálně zde byl, protože mučírna patřila právě Konventu. Ve skutečnosti by byl raději na jakémkoliv jiném místě, ale nemohl – Varatchiho rozkazy byly jednoznačné.
Bamegi odvrátil pohled od neomítnutých stěn z části porostlých plísní. Už hodně dlouho zde nikdo z inkvizitorů Konventu nevybalil své nádobíčko a nerozdělal oheň, podzemní prostora nasákla vlhkostí.
Blatvovič by mluvil, o tom nebylo pochyb. Varatchi jen chtěl, aby určitě mluvil pravdu, a pro člověka, který se opájel bolestí jiných, neexistovalo důraznější pobídnutí než jeho vlastní bolest.
„Můžeme začít,“ zamumlal kat všem a nikomu současně, Blatvovič znovu vykřikl, tentokrát mu nebylo rozumět ani trochu.
„Dejte se do toho,“ pronesl Varatchi a napil se, přitom znuděně pozoroval zrezivělé kruhy zasazené do zdí, rozpadlou dřevěnou botu původně určenou k drcení prstů u nohou, železnou masku s podivným prodlouženým nosem sloužící k trýznění žárem a kouřem. V už pozapomenuté hantýrce inkvizitorů se jí říkalo ohnivá škraboška.
Bamegi věděl, že bolest se dá působit rafinovaněji, sofistikovaněji a současně účelněji než za použití těchto starých a neohrabaných nástrojů. Současně si však uvědomoval, že na úspěšném mučení je nejdůležitější uvést vyslýchaného do správného psychického stavu – a k tomu tyhle starobylé relikvie utrpení sloužily víc než dobře.
Kat se pomalu dobelhal k Blatvovičovi uvázanému na desce s nohama a rukama nataženýma tak, že se mohl sotva hnout. Navzdory obecným představám o mistrech popravčích to byl starý hubený muž se svaly a šlachami vystupujícími pod pergamenově tenkou kůži. Bez pomocníků měl s přivázáním k smrti vyděšeného vězně spoustu práce a jen díky zkušenostem ji zvládl. Tvář měl zbrocenou potem, buď ze žáru ohně, nebo stále ještě z předchozí námahy. Bamegi tipoval to druhé, stravovala ho nějaká choroba, která mu mnoho času neponechávala. Teď beze spěchu, asi jako tesař, který zkouší materiál, přiložil rozžhavený konec pálícího železa Blatvovičovi na předloktí.
Upoutaný muž se zazmítal v křeči, od klenby se odrazil divoký řev. Kat se nad ním nahnul, aby zkontroloval, zda si nepřekousl jazyk, a vzápětí mu do úst překvapivě rychlým pohybem vrazil roubík.
„Je to citlivka, mohl by si něco udělat,“ zabručel a podíval se na Varatchiho. „Až přijde čas, vytáhnu mu ho.“
Další kousnutí žhavého železa zamířilo o kus výš. Bamegi s kamennou tváří sledoval mučeného muže a nijak nedával najevo, že si je vědom pozornosti, kterou mu Varatchi věnuje. Osobně neměl rád takové metody – ale nerozhodoval tady.
„O moc víc nevydrží, pane,“ zhodnotil stav vězně kat. „Jak říkám, je to citlivka.“
„Vyndejte mu roubík,“ poručil Varatchi.
Seděl tak, aby se mohl dívat Blatvovičovi do očí.
„Budu se tě teď ptát, a ty mi budeš odpovídat. Pravdu, protože jinak na tobě vyzkouším ne tohle,“ Varatchi pohrdlivě ukázal perem na další nahřívající se železa, „ale věci, které jsi ty sám prováděl jiným. Je to jasné?“
„Ano, ano, pane!“
Blatvovič by přitakával do skonání věků, kdyby ho nezastavilo pánovité gesto. Bamegi se zhluboka nadechl. Odér letité plísně ustoupil zápachu páleného masa. Kouř nebylo téměř cítit, komín táhl znamenitě, kat navíc topil kval…
