Ze srdce k srdcím

Rok „v Němcích“

Rodné moje městečko leží v krajině jičínské, kolem vlnek milé mé Zlatnice; nad městečkem naším na straně severovýchodní strmí kamenitá, lesem jehličnatým porostlá stráň Hůra. Je to tatáž Hůra, o které kdysi Slepý mládenec prorokoval: „Až bude v Čechách nejhůře, až voje nepřátelské krev národa českého na kopytech koňských budou roznášeti, lidé pod Kamennou Hůrou budou zachráněni!“ — tak alespoň vyprávěla dobrá moje matička. Líbila se mi pověsť ta, častokráte zadíval jsem se ku černým bokům staré Hůry a v srdci nosil jsem zvláštní k ní úctu a lásku. Vždyť prý touhle Hůrou jde podzemní chodba ze zámku bělohradského až do zámku peckovského, v dobách zlých pronásledované pány bělohradské a peckovské častokráte zachránila.

Touto Kamennou Hůrou jel slavný pán český Krištof Harant z Polžic naposledy do Prahy… V této Hůře prý to bylo, kde vítr vzal panu Harantovi klobouk a bodrý pán, vida jej ulétati, vesele zvolal: „Leť, jen leť, víš dobře, že nebude tě hlava má dlouho již potřebovati!“ Když chodíval jsem k strýčku svému na Bukovinu na první lusky a vystoupil jsem na stráň Hůry, vždy zadíval jsem se zpátky k nám; líbil se mi ten rozhled: V dáli k západu v šedé mlze strmí jičínské kopce Veliš, Loreta, skály Prachovské, Brada, Zebín, dále k severozápadu táhlý chlum Tábor s kostelíkem poutnickým a hrad Kumburk s Bradlcem. Na severu pnou se černé lesy novopacké, červené stráně, na jihu lesy hořické; dole v milém, rozkošném údolíčku jest náš Bělohrad.

Třem řadám stejných staročeských domků vévodí pěkný kostel se známou bílou věží, která prvá vítává mne, když z dálky vracívám se ku svým milým. Na východě bělohradském vypíná se malý chlumek s kostelíkem bišickým a s poustevnou, z níž teprve nedávno prvý a poslední poustevník bišický odešel na vždy tam, odkud nikdo nikdy ještě se nevrátil; dále k východu stojí vysoký Zvičín s kostelíkem.

Věříte mi již, že rád díval jsem se s Kamenné Hůry?

Doma byli jsme tři hoši; já, princ nejstarší, as o dva roky mladší brácha Toník a nejmladší bledovlasý Jindřich, jehož bukovinský strýček zlobíval, že lezl s kominíkem do komína, proto že má tak umouněnou hlavu. Což teď jsou z nás ze všech stateční junáci, i ten bledovlasý Jindra jest již jarým studentem.

Měl jsem od mladosti neštěstí, hrozn…