Ze srdce k srdcím

Kmotr Lánský

Vzpomněl jsem si na tě, starý dobrý příteli, po letech dlouhých vzpomínka milá naplnila mi hruď, odpusť, že nemoha odolati, chudým pérem svým po Čechách ji posýlám.

Vím, že hněvati se nebudeš; tvoje stará, dobrá hlava staročeská se ani hněvati neuměla, tvoje oko upřímné vždy tak přátelsky se na mne usmívalo — vidím tě opět!…

Kmotr Lánský zůstával nám právě naproti; úhledný kamenný domek se dvěma okny na náměstí díval se nám do okna. Teď po letech, kdykoliv domů přikluši, často se naň zadívám, ale po té dobrácké tváři marně pátrám — dávno již zasypaly ji tvrdé hrudy hřbitovní.

Kmotr Lánský byl ševcem; on to byl, jenž prvními botami ozdobil moji nohu, on to byl, který na podpatky těchto bot přibil podkůvky, moji chloubu. Mohu tě, milý čtenáři, ujistiti, že nikoho práce kmotra Lánského netěšila tak, jako mne právě tyto prvé boty; jsem přesvědčen, že i moudrý kmotr měl radosť, vida mne vyšlapovati si ve výrobku svém.

S úsměvem na rtech píši řádky tyto; koho nepotěšila by vzpomínka z mládí, z růžových snů, byť to byla pouhá vzpomínka na prvé boty a prvé podkůvky… Což páni kamarádi se dívali, když poprvé v nových botách na klouzačce jsem se ukázal a podkůvkami mocnou bílou rýhu vyryl do ledu.

Kmotr Lánský chodíval denně do kostela; modrý, široký plášť splýval mu s ramenou, placatá čepice pokrývala silně prošedivělou hlavu. Kulhal na pravou nohu, ale mohu říci, že to kulhání velice se mně líbilo; snad by mi nebyl ani tak milým, kdyby nekulhal. Měl dvě děti, oběma bylo již přes dvacet roků; bledovlasý, suchoučký Honzíček byl také ševcem, Mařenka švadlenou.

Kmotr Lánský byl písmákem. Ó, mladý čtenáři, ty netušíš, co ukryto jest ve slově „písmák“! Život na venkově jest často velmi jednotvárný, den ze dne práce a lopota, radostí málo; blažen jest jen člověk, který dovede po lopotě denní úlevy hledati v knize. Kmotr Lánský byl milovníkem knih, jemu byla kniha vším. —

Vidím ho, jak okem dobráckým při blikavé lampičce hltá list za listem, jak šedá hlava přikyvuje a mozolná ruka slzi stírá.

Knihy sháněl jak mohl, kde jaká v chalupě se vyskytla, každá dostala se do rukou písmákových; kmotři a kmotry sami s knihami přicházeli, kmotr Lánský prvý knihu přečetl, pověděl, co o ní soudil a přátelé s větší potom chutí pustili se do čtení.

Nejmilejším počtením byly mu spisy Tylovy a noviny Havlíčkovy; tyto sám ze skrovného výdělku si předplácel. Spisy Tylovy, vlasteneckým duchem provanuté, byly potěchou a posilou čistému vlastenectví pana kmotra; noviny Havlíčkovy — ó, kdybyste byli viděli ten úsměv, zář v oku, radostné rozechvění na celé tváři!

Scházívali jsm…