Vzkazy vlastenecké

„Kde domov můj?“

Jest podzimní mlhovitá noc, na nebi ani hvězdičky a země dýchá mrazivě.

Praha již spí.

V malém pokojíku v prvém patře jednoho z pražských domů staroměstských svítila ještě lampa. Byl to jednoduchý, útulný pokojík: Stolek, skříň s knihami, piano, dvě postele, na zdi několik obrázků, mezi nimi podobizny, Mozartova, Beethovenova a ještě několik méně důležitých předmětů bylo nábytkem útulné světničky.

Po pianě rozházeny byly haldy not a listy notového papíru.

Na odestlaném loži ležela mladá ještě paní v tichém spánku. Vlasy splývaly jí přes čelo a bílé ruce sepjaty byly nad poduškou.

U postele bděl ještě mladý, málo více než třicetiletý muž pěkné milé tváře, dobráckého oka.

Chápavý čtenář řekne dojista: „Aha, vlastenec!“ Ano, vlastenec, bdící u lože nemocné své choti…

Díval se úzkostlivě na bledou tvář a poslouchal tichý, ale nepravidelný dech své drahé nemocné choti.

V ruce držel kousek papíru, na němž pevnou rukou, písmem pěkným, zřetelným napsány byly verše počínající slovy: „Kde domov můj?“

Byl to rukopis nebožtíka Josefa Kajetána Tyla — nešťastníka, který celý život svůj posvětil svaté myšlénce vlastenectví!

Mladý muž zadíval se chvílemi na papírek a znova četl slova Tylova:

Kde domov můj?
Hučí voda po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ —
zemský ráj to na pohled!“

Duše jeho toulala se v té chvíli v blízku Kunětické sříceniny, ve vesničce Vosicích…

Tam ve vesnické škole viděla za starým klavírem bledého hoška se starým tatíčkem učitelem, který počítal: „První — druhá — první.“ —

Potom zaběhla si na kůr týnský a loretánský v Praze, podívat se na mladistvého zpěváčka a shledala, že jest nápadně podoben hoškovi z vosické školy.

Vešlať chlapci ta muzika do krve; jsa studentem byl z polovice muzikantem, jsa právníkem místo aby louskal paragrafy, drnkal na pianě a skládal již písničky — rozumí se, že samé české, vlastenecké — „země česká dom…