Vzkazy vlastenecké

V borovské škole

Teplé podletní slunce hřálo nad borovskými pahorky, s nichž tichounce splýval jemný, voňavý šelest zasmušilých borovin. Po polích bylo čilo, na každém kuse bělaly se košile pracujících, zelené kožichy osetých záhonů vlnily se lehounkým vanem, luka strakatěla se zvonky, máselnými květy, „krví pána Ježíše“, slzičkami a chrastavci. Bílá věž kostelíčka na vršku vypínala se k čistě modrému nebi. Z borovské školy vycházely právě děti po odpoledním učení.

To Bůh sám ví, co dnes pan učitel švitorné chásce do ňader ukládal, že i nejbujnější cupali zamlklí, že některé z jasných očí byly dosud zality slzami.

Pomalu ztrácel se zástup školáčků, u každého domku oddělil se ze švarného pluku některý chlapík nebo dívčina. A tamto odcházel od kamarádských řad celý hlouček hochů i dívčin a chvátal k malému domku s bílou stěnou a šedavou střechou. Nejšvitornějsí klouček bledovlasý nahlédl do okna a obrátiv se k ostatním, zašeptal tajemně: „Slyšíte, tamhle v tom koutě snad spával!“

„A vidíš,“ odpověděl jiný z chásky vesnické, „tamhle na té zahrádce snad dělával kotrmelce a lezl na hrušky.“

Oči všech zářily zvláštním ohněm; prohlížely si každý šindel, tyčku v plotě, každou větev na zahrádce.

„Pane, kdyby tak byl teď mezi námi!“

„Ten by nám toho napovídal!“

A nejmenší z děvčátek dalo se do smíchu: „Jak pak by chodil s námi, vždyť má vousy!“

„Ať si má, ale má nás rád, vždyť jsme Češi a slyšela’s, jak on má všecky Čechy náramně rád!“ odbyl dívčinu bledovlasý sokolík hlasem káravým.

Při takových slovech vroucích rozcházel se zbytek školáků; kravky již doma čekaly na mladé pastevce…

Bledovlasý klučina přistavil si doma židli k polici, na níž vyrovnány byly noviny. Z balíku novin vzal nejhořejší a zastrčiv je pod vestu běžel do chléva. Domácí byli všickni na poli, jenom babička pomohla mu s kravami a ukrojila pěkný krajíc domácího chleba.

Když krávy rozběhly se po palouce, sesedly se děti ke studánce pod starobnou jedlí. Ale dnes nerozpředly kouzelné své pohádky o vodnících v zelených kabátcích, o vílách a rusalkách, o světýlkách a mužích ohnivých; bělovlasý klučíček vytáhl noviny pod vestou ukryté a povídal celému hloučku: „Tyhlety noviny psal Karel Havlíček!“ A potom ani nedýchali, když rusovlásek četl noviny od písmena prvého do posledního, třeba že málo čemu rozuměli. Vždyť psal ty noviny Havlíček, ten Karel Havlíček z malého domku borovského. Ve všech těch mladých hlavách usídlila se myšlénka jediná: „Až budu velkým, budu také psáti noviny!“ —

V malém pokojíku školy borovské seděl pan učitel Línek a zapisoval něco do knihy, zapisoval si všecko, co po jeho rozumu stálo za opsání, na čistém bílém listě napsal právě „báseň bez samohlásky“.

Chrt strh vrš,
smls prv plž,
shlt hrst zrn,
prch zkrz trn,
shrkl v smrt.

Našel ji v knize, kterou vypůjčil si od pana bratra v Polné.

Pan učitel rád byl by koupil každou českou knihu, ale časy jsou zlé a proto koupí se nejdůležitější, …