Povídky ze starých hradů

II.

Na hradě Lokti bylo smutněji a smutněji…

Posel pana Viléma Zajíce z Valdeka i opata Zbraslavského Konráda přinesli zvěsti truchlivé, děsivé! Král Jan na otce Konráda, přítele, rádce svého nejprvnějšího, hněvivě se obořil, jako by ta stará, věrná hlava ošemetně s králem svým smýšlela! Panstvo, jež úplně krále Jana do sítí svých zapřísti toužilo, prudkou mysl Janovu proti Konrádovi i panu Zajíci popuzovalo.

Zvláště Janovi namlouvali, že Vilém Zajíc a opat Konrád s královnou Eliškou proti němu jako proti škůdníku zemskému povstati hledí, že touží, aby ho o království české připravili.

Král zuřil — páni jásali.

Opat Konrád odešel ode dvora a nadobro uchýlil se do posvátných zdí kláštera Zbraslavského! Toho se nenadal, že za všecku lásku svoji, za svoji péči a práci lehkomyslným, mladým králem takto bude odstrčen. V samotě, v posvátném tichu klášterním bylo již pro ustaranou hlavu nejlépe, alespoň u hrobu dobrého krále Václava II. mohl si požalovati, postýskati! Jediná starosť tížila upřímnou hlavu: Starosť o drahou vlasť, o nebohou Elišku a děti její. Co si chudinky počnou? Ubožáček malý, rusovlasý Václavek! Opat Konrád modlitby nejvroucnější posýlal za ně k milému Pánu Bohu…

I proti pánu z Valdeka král Jan zle se rozjitřil — i voje proti němu sbíral! Úlisní rádcové hněv králův víc a více rozdmychovali…

Na hradě Lokti bylo smutněji a smutněji.

Královna Eliška s dětmi svými žila tu jako vdova se sirotečky! Ještě že s miláčky svými mohla se potěšiti, alespoň chvílemi na žal svůj zapomněla! Služebné dívky královniny marně jasnou paní rozveseliti toužily — vždyť ani jim nešla slova veselá od srdce!

Písař kněz Mikuláš hrbil se den ode dne, hubené líce ještě více pobledlo. Již ani knihy ho netěšily, péro bylo jaksi těžké, písmo nikterak nešlo od ruky. Nejraději ještě sedával u okna, a díval se po zasněžené dáli. Ta sněhová, pustá krajina nejlépe hodila se k mysli rozbolněné, zachmuřené. Hradník Radosta ani již na návštěvu nepřicházel, darmo srdce rozdírati, darmo toužiti, darmo plakati…

Bylo na počátku února měsíce léta Páně 1319.

Venku byla chumelenice nejprudší, meluzina hvízdala, staré kmeny ve hvozdech praštěly, sníh se sypal.

Kamínka v útulné jizbičce hradníka Radosty hezky vyhřívala.

Hradník Radosta seděl na staré židlici u kamen; kdo ví, co si to dnes smyslil, že z truhlice, všelijakými květy divně pomalované, vytáhl starou svoji zbroj, se kterou projezdil několik zemí a prodělal hezkou řadu bojův. I kabátec svůj z dobré kůže důkladně si prohlížel a přilbici na zkoušku na hlavu si posadil.

„A koníka jsi měl také, dědoušku?“ Tato slova promluvil vnouček Strachotův, dvanáctiletý Slavoš. Jak jsem již prve napověděl, ztratil tento synek tatíčka i matičku ve dvou dnech, ani se na ně nepamatoval. Ještě že zůstala mu babička a dědoušek. Po letech i babička odešla za synkem a nevěstou; potom byl Radosta se Slavoškem jen sám. Radosta vnuka svého miloval jako tu českou zemi; a řeknu-li, že je Radosta miloval stejně, mladý čtenář mi porozumí a lásku tu dovede tušiti. Radosta měl ze Slavoše radosť velikou, synek chápal vše až milo; ku práci byl, že radosť se podívati. Proto pochlubil se jím Radosta i knězi Mikuláši, a stařičký kněz k sirotě také rázem přilnul. I v knihách říkati synka naučil a litery brkem psáti.

K otázce vnukově dědoušek přikývl šedivou hlavou.

„Měl jsi, dědoušku, vraníka nebo bělouše?“

„Bělouše, synáčku, bělouše, samými temnými grošáky byl zrovna poset, radosť byla naň se podívati! Uměl vykračovati stále jako mladík, zařičel-li, bylo ho slyšeti na hodinu cesty. A jak jsme si rozuměli! Na slovo poslechl, na jediné slovíčko!“

„A kam jsi dal bělouška, dědoušku?“

„Ještě nebožtík tatíček tvůj na něm jezdíval a vždycky si jej chválíval. Až kdesi na Rejně zaryl se mu německý nebo jaký meč do boku. Tatíček jen jen že vyváznul. Ale plakali jsme oba, který tatíček tvůj vypravoval, jak smutně se naň běloušek naposledy podíval, jak zdvihl hlavu jaksi k téhle naší české straně, jako by se s námi se všemi loučil. Jistě že si také na mne naposledy vzpomněl!“

Slavoškovi se při slovech dědouškových oči zalily. Potom zkoušel, zdali uzdvihne meč dědoušův, na lesklém pasu zavěšený, ale nadarmo se namáhal. Byl sice již statečný chlapík, ale kdež pak, na dědouškův meč nestačila síla jeho!

Dvéře zavrzly a jimi nahlédla Getruda, služebná královnina, opatrovnice králevice Václava. Králevice měla na rukou.

„Stále a stále chce ke starému Radostovi a ke Slavoškovi!“ promluvila a Václavka po kadeřích pohladila.

Králevic již byl na zemi. Roztomilý byl to synek! …