Povídky ze starých hradů

II.

Ve dvorci zemana Odolana měli milého hostě…

Dvůr Odolanův stál právě na cestě od Přimdy k Lokti; několik selských domků tulilo se k němu jako kuřata ke kvočně.

Kolem vinula se holá pole, nad jejichž strništi poletovalo již „babí léto“, jehož jemné nitky, mezi zbytky stébel napjaté, při slunéčku podzimním leskly se stříbrně. Po holých lukách růžověly hloučky „naháčův“.

Zeman Odolan byl hospodář výborný, ve dvorci jeho bylo všecko jako na sloupku; dvorek vždy čistě umeten, na něm staré tři lípy, jež zasázel snad již onen praotec Odolanův, který přišel v tyto žírné vlasti přes tři řeky.

V zahrádce za dvorcem žloutlo listí a opadávaly květy. Pěnkavy na jabloních zpívaly a na komíně klapal čáp.

V malé světničce, jejíž jasným okénkem bylo viděti do zahrádky na trsy máty a Božího dřevce, za stolem seděl milý host, poustevník Prokop, a před stolem na dubové židlici, s lenochem vyřezávaným, sám Odolan. Vysoké klenuté čelo zemanovo, nad nímž vlnily se proudy prosivělých táhlých vlasů, skloněno bylo do pravice, opřené o stůl.

Temně zelené, tchořovinou lemované krzno splývalo až na krbce, nad nimiž modraly se široké nohavice.

Poustevník Prokop byl asi šedesátník, vysoké zavalité postavy, dlouhé šedé brady a bílých vlasů; se širokých ramen až na paty splynulo mu hnědé roucho žíněné, v bocích hrubým řemenem přepásané. Veliké, jasně modré oči poustevníkovy vyprávěly o čistém, dobrém srdci, jež bušilo v mocných prsou.

„Tedy Soběslav náš opět odstrčen, otče rozmilý?“ Slova tato zvolna, smutně vycházela z úst zemanových.

„Opět, Odolane, a sám Bůh-li nepomůže, nespatří již ta dobrá duše světla Božího!“ Prokopovy oči jaksi zvlhly.

„A já stále doufal, stále jsem věřil — —“

„Dvanácte let — hrozných, bolestných roků v temném sklepě — — ó muka nekonečná! A nikde, nikde spásy, nikde lásky, nadarmo jsem o ni pro něho prosil!“

„Jen v těch našich prsou, otče, a v těch prsou dobrého lidu v chalupách vesnických! Aj, Spytihněve náš, brzy na tebe zapomněli!“

„Bohužel! Na dvoře knížecím cizinců je plno; dobře že do Prahy nepřicházíš, Odolane, nevím, nevím, udržel-li bys jazyk na uzdě!“

„Žádné tedy naděje?“

„Jen malá jiskra!“

„Přece?!“ radostně zvolal Odolan a se židlice povstal.

„Ta jiskra, která doutná v prsou některých pánů, jimž bezohlednosť Vladislavova je protivna! Ale nedomnívej se, že příliš touží po Soběslavu; jen to je hněvá, že král Vladislav neptaje se jich a nikoho, Bedřichovi trůn postoupil! Což kdyby tu nebylo Soběslava — toho drahého, těžce zkoušeného! Dobrý byl by to čin proti pýše krále německého! Takto nespokojenci užijí ho opětně po jeho chuti. Oldřich Soběslavic s některými věrnými zajel do Němec žádat o pomoc pro bratra Soběslava!“

„Kéž by se jízda ta vydařila! Dostane-li se Soběslav ke trůnu, všechno krásně by se změnilo!“

„Pane Odolane, nebylo by lépe bývalo, spolehnouti více na paže naše, hledati pomoci u lidu selského, který Soběslava tak miluje, který, v chaloupkách svých o něm si vypráví, za něho se modlí?“

Odolanovi zajiskřilo v očích.

„Což paže naše, což naše krev! Do poslední krůpěje bychom ji vycedili, ale netekla-li by přece jenom nadarmo? Těžko, těžko, Prokope, stavěti se proti mocnostem!“

„Málověrný! Poslyš úmysl můj nejpevnější! Pro tu drahou, milou hlavu jeho, pro niž před lety jsem krvácel, půjdu od hradu ke hradu, od chaty k chatě, ten selský lid sám přivedu a těžké dvéře sklepa, ve kterém Soběslav úpí, sami mu otevřeme, sami na stolec knížecí ho vyzdvihneme!“ Poustevník Prokop povstal a pravici Odolanovi podával.

„Souhlasíš, pane Odolane?“

„Pro Soběslava všeho se odvážím! A nebude-li po vůli Boží, aby na stolec otcův dosednul, nuž, alespoň toho světla buď mu přáno, alespoň na svobodu mu pomůžeme!“

U světničky pootevřely se dvéře a jimi nahlédla kučeravá hlava hocha as dvanáctiletého:

„Tatíčku, otče Prokope, paní Dobrava k nám přišla, paní Dobrava s Otíkem, víš, s tím, co byl u dědouše až tam pod Krušnými horami!“

Odolan ještě jednou stiskl pravici poustevníkovu a vyšli přivítat paní kastelánové ze hradu Přimdy.

„Budiž srdečně vítána pod střechou mou!“

Pan Odolan stiskl ruku paní Dobravy a uctivě se uklonil.

„Požehnání Boží budiž s tebou; snad ještě pamatuješ se na mne, milá paní, kdysi v tomto domě již jsme se sešli!“ vítal paní Dobravu poustevník Prokop.

„Ach, jakž bych se na tebe, otče, nepamatovala!“

„Má dnes moje Lidmila radosť!“ obrátil se pan Odolan ku své choti. „A což Oldřich a Jaromír — oj, hošata, dnes dostali jste roztomilého kamaráda, to bude skoků a výskotu! Ale pěkného to synka máš, paní Dobravo, jako by ti z oka vypadl!“

Paní Dobrava jen se usmívala; Otík prohlížel si šedého poustevníka, jakéhož ještě nikdy neviděl.

Ve veliké jizbě zasedli všickni kolem stolu, jenom děti vyběhly na dvoreček. Hoši Odolanovi v řeči se předháněli, aby Otíkovi všecko vypověděli.

„Tomuhle čápovi říkáme strakáč, protože je na křídlech černý a jinde všecek bílý. Hej, strakáči, honem!“

Čáp na komíně natáhl krk a nohy, rozepjal křídla a již na dvorku k dětem se lichotil.

„Vidíš, ty chlapíku, tohle je náš nový kamarád, Otík tamhle z toho hradu; dneska je tu u nás poprvé, byl ti až daleko u dědouše!“ šveholil Jaromír.

„Také jste tam měli strakáče?“ ptal se menší, Oldřich, klučík jako kulička.

„Strakáče jsme neměli, ale byli tam vlaštovičky a já jsem měl bělouška, pane, ten uměl ujíždět!“

„A vlaštovičky my tu také máme, jen se podívej, ale teď …