Povídky ze starých hradů

Karel Václav Rais

59 

Elektronická kniha: Karel Václav Rais – Povídky ze starých hradů (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: rais08 Kategorie:

Popis

Karel Václav Rais: Povídky ze starých hradů

Anotace

Karel Václav Rais – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , , ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Povídky ze starých hradů“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

IV.

Na Loketském nádvoří zazelenal se nejpěknější trávník. Po vůkolních lesích zvonili ptáčkové radostné zvěsti, že jaro zavítalo zase do českých luhův.

Lučiny pestřily se „jeleními očky“, „krví pána Ježíše“, zvonečky i mlíčím.

Král Jan dávno již odejel z Lokte a na královském svém hradě v Praze pořádal radovánky nejveselejší, zatím co královna Eliška truchlila na Mělníce a toužila po dětičkách svých na Lokti. Marná touha — kdyby oči své si vyplakala, marná touha! —

Loketští zbrojnoši si malého králevice zamilovali. Dojemný, bolestný úsměv opuštěného dítěte královského rozehřál i srdce nejledovatější. Již ho tak ukrutně nestřežili, již i sestřičky Anežka a Guta směly k malému Václavovi.

Když pak jarní slunéčko teplé paprsky rozsévati počalo, probíhaly se děti se služkami svými po nádvoří. Slavoš vždycky byl po boku králevicově, stále a stále měli si co povídati!

Byl jasný den dubnový. Na nádvoří loketském opět bylo veselo. Zbrojnoši procházeli se mezi dětmi, jež rozkošně se veselily.

„Jen se podívejte támhle na ty ptáčky, co že to dělají?“ Čtyřletá králevična Guta vesele ručkama zatleskala a zadívala se na ptáčky.

„To jsou vlaštovičky!“ pravil Slavoš. „Přiletěly z daleka, byly tam přes zimu a teď si dělají hnízdo!“

„A z čeho si je dělají?“

„Ze samého bláta a potom si je vystelou měkkým peřím, aby mladým vlaštovičkám nebylo zima!“

Králevična divila se, odkud to Slavoš všecko ví, ani si nepomyslila, že je tak moudrý.

„A je je — podívejte, to jsou ptáci, ti jsou velicí!“ zavýskla králevična Anežka.

„To jsou čápi!“ opět poučil ji Slavoš. „Mají tu někde na blízku hnízda a hledají si jíst!“

Králevic Václav zadíval se na veliké ptáky. Líbila se mu černá, široce rozepjatá křídla, jimiž jasným vzduchem kroužili.

„Kdyby mne jeden čáp vzal na křídla, mohl bych letěti daleko až na Mělník k matičce. Ta by se divila, kdo to k ní letí, jestli by mne jen poznala!“ Při těch slovech toužebně díval se rusovlásek na krásné ptáky.

„Čápe, slyšíš, slyšíš, čápe! Tam daleko se rozleť, tam je má matička. Ty ji najdeš, budeš-li jen chtít, a vyřiď matičce, že na ni vzpomínáme a že Václavek po ní pláče!“

Veliký čáp zakroužil níže, jako by chtěl poslechnouti, co že má matičce královně vyříditi.

Potom vznášeli se čápi výš a výše, ještě několikráte nad Loktem zakroužili a zmizeli v dálce.

„Vidíte, vidíte,“ výskal Václavek, „rozumějí mně, již letí k matičce a všecko jí o nás povědí.“

„Ale jdižiž, Václavku,“ odpověděla bratříčkovi Anežka, „jak pak to mamince povědí, vždyť neumějí mluviti, vždyť jsou to ptáci!“

Králevic se zamyslil.

„Ó však čáp jí to poví, však on to dovede!“ za chvilku sestře odvětil. „Viď, Getrudo, že čáp to matičce poví?“ žvatlal.

„Poví, všecko jí poví, holoubku!“

Králevic rozveselil se myšlénkou, že alespoň čápem může si s matičkou promluviti.

Zbrojnoši na hradbách ohlašovali, že ke hradu přijel vozík s párem koní. Z vozu vylezl staroch v šatě zbrojnošském, s přilbicí na hlavě a těžkým mečem po boku.

„Jménem Jeho Milosti královské žádáme, abychom byli vpuštěni!“ Hlas starcův zněl dutě.

„Kdo jste a čeho žádáte?“

„Bývalý hradník na Lokti a písař Její Milosti královny Elišky přijíždějí si pro své zboží, aby odstěhovali se z Lokte nadobro!“

Most s hukotem klesl a brána se otevřela.

„Dědoušku, můj dědoušku zlatý, jediný!“ Slavošek poznal Radostu okamžitě, třeba že za ty dva …