Povídky ze starých hradů

II.

Jak se Mladička druhého dne podivila! Když ráno se probudila, neřekl jí dědeček o vzácné návštěvě ni slůvka; teprve když se děvčátko ustrojilo, vyšel do zadní jizby a přivedl bratra Cyrilla.

Staroušek mnich u dveří se zastavil a zahleděl se na děvčátko. Pozoroval miloučký obličej, jehož modrá očka upomínala ho na oči, které před lety právě tak líbezně hleděly naň z tváří hoška Prokůpka.

„Nu, Mladičko, neznáš milého hostě našeho?“ usmívaje se promluvil Pořej.

Děvčátko ostýchavě zadívalo se na dědečka a potom na Cyrilla. Vážný dědoušek milým pohledem vábil ji k sobě. Běloučké vlasy splývaly mu až na tmavohnědou řízu, vousy sněhově bílé sahaly hluboce na prsa. Vrásčitá líce zdobil dobrácký úsměv.

Tělo starouškovo bylo již stářím a útrapami trošku skloněno. Kdyby byl neměl toho řásného, přepásaného šatu kněžského, byla by k němu Mladička spěchala, ale tak se přece jenom ostýchala.

Kněz Cyrill pokročil ku předu a rozpřáhl náruč.

„Nuže, pojď tedy, Mladičko, vždyť jsem tvůj druhý dědeček!“

„Je to můj vlastní bratr Cyrill, Mladičko!“

Mladička již spočívala v náručí knězově, líbala ho na ústa, čelo i na suché, promodralé ruce. Stařečkům leskly se oči slzami.

„A strýček Prokop nepřijde?“ děvčátko ptalo se vroucně.

„Přijde, dceruško, dříve nežli skřivánci odletí, dá Bůh, že přichvátá sem do milé vaší chaloupky. Nevěděli jsme ani, že odstěhovali jste se sem na Levý Hradec, vzpomínky naše zalétaly na statek žalovský.“

Stařeček usedl na židlici u stolu a Mladičku posadil si na klín. Dědeček Pořej stál při okně a díval se na ně jako na krásný obrázek.

„A je to tuze daleko, dědečku, kde se strýčkem Prokopem jste žili?“

„Daleko, daleko, a dlouho neměli jsme stálého sídla. Byli jsme těžce pronásledováni a stíháni, bloudili jsme až tam v těch krajích dalekých, odkud někdy přišli svatí bratří Cyrill s Methodějem. Žije tam dobrý, hodný lid, řeči naší rozumí; když vypravovali jsme, že jsme z těch krajů, kde apoštolovali řečení bratři, viděli nás rádi. Tam vřele mohli jsme Pánu Bohu po slovansku zapěti; tam byli jsme dosti šťastni. Ale v srdci hluboko žila stále touha jediná, touha po naší české zemi, touha po vltavských stráních, po tomto bílém kostelíku levohradeckém. Mniši Slované mají tam pěkné kláštery, kolem klášterů pole a sady, všecko jako za dávných dob svatý Prokop zavedl na Sázavě. Chválí Boha modlitbami a písněmi předků svých, hospodaří a píší knihy lidu na památku. Všichni vroucně jako bratří praví se milují.

A tu z nenadání přiletěla k nám zvěsť, že v Čechách bude brzy kralovati dobrý Karel, ten že mnichům Slovanům přeje, že je povolá do země své milému národu, že již požádal o to papeže. Ó jak jsme se všichni rozveselili! Vždyť bylo nás více z této země, někteří z Moravy a z krajů slovenských. Bratří Srbové, Chorvati, Bulhaři radovali se s námi, s námi těšili se, že přijdou snad mezi lid náš český, o kterém tolik jsme se jim navypravovali. který jest jim lidem bratrským. Ó já neměl jsem tam již stání! Vesele vydal jsem se na cestu k vám, mně nikdo nedočkavosti té nevytýkal, vždyť jsem již tak stár a každou chvíli mohu shasnouti. Kdož horšil by se na starce, chce-li ještě jednou jedinkráte spatřiti ten koutek nejdražší, kde jako dítě pobíhával, kde leží jeho tatítek a matička! Prokop dal mi tisíc pozdravení na každý vrch, na každou stráň, řeku, věž, chaloupku. Tisíce pozdravů vám všem, jež všecky ani nezná, tisíce pozdravů tam té dobré, bílé hlavě!“

Stařeček Pořej se u okna rozplakal.

Těšme se všichni, že brzy brzičko s bratřími do Čech se vrátí, že nenadále na okénko zaťuká a vejde sem do jizby mlád a zdráv!“

„Ale mne, dědečku, asi nepozná!“

„Jak by té poznal, holečku, vždyť neví ani, že bratr jeho Vít má dcerušku Mladičku, která tatíčkovi jeho oslazuje šveholem svým léta staroby!“

„Jen aby se šťastně vrátili!“ zavzdychl stařec Pořej. —

„Ten, bratře, který chránil nás, když pustinami uherskými jsme bloudili, když v dálných horských rozsedlinách jsme se skrývali, ten bude je provázeti na cestě vytoužené, nejkrásnější, na cestě k domovu!“ jaře odpověděl Cyrill.

Kněz Cyrill, Pořej i Mladička potom každodenně vycházeli na návštěvu k přátelům do vůkolních vesniček. Všude srdečně je vítali a líbali ruce stařičkého kněze, který v dalekých zemích Bohu sloužil jazykem slovanským. Po pilné práci denní s polí mnozí na večer přibíhali na Levý Hradec, všickni usadili se před chaloupkou nebo na hřbitově u kostelíčka, a šedý slovanský mnich vypravoval o pěkných horách tatranských, o širých rovinách uherských, o slavných carech statečných Srbův, o dobrém lidu slovanském v krajinách balkánských.

Tolik toho uměl napovídati o lidu, který mluví podobně jako Češi, který také před dávnými a dávnými lety jako někdy Čechové vyšel z rodných krajů na dálném východě. Byly to roztomilé podvečery!

A v neděli sešlo se jich na Levý Hradec více; sešli se, aby přítomni byli slavné mši svaté, kterou Cyrill sloužil v jazyku starodávném. Ó, jak lepě hlaholily staré písně klenbami chrámu starouška, ve kterém před časy prví hlasatelé slova Božího v Čechách také tak se modlívali! Slunéčko spouštělo okny chrámovými milé proudy zlatých paprskův a sypalo je na hlavy zbožných lidí. Ku konci mše svaté pozdvihl kněz Cyrill paže své k nebesům a velkým, slavným hlasem slovanským žehnal shromážděným. Plakali všickni blahem nevýslovným, ani neznamenali, že ve dveřích chrámových objevilo se několik mužů v oděvech panských a paní roztomilé krásy. Nepozorovali, že i ti příchozí tiše poklekli a vroucně poslouchali hluboká, velebná slova Cyrillova. Teprve když z chrámečku vycházeli, spatřili bohatýrskou tu družinu. A když stáli na hřbitůvku, spatřili dole zbrojnoše a jaré, bujné koně osedlané. Panstvo skupilo se na hřbitůvku a čekalo na kněze Cyrilla. Oděv jejich leskl se ozdobami drahocennými, pěkné krunýře, helmice i zbraně třpytily se v záři sluneční. A mezi bohatýrskými postavami těmi stál muž, oděný v panský oděv, ale beze vší velké nádhery. Tmavočervený kabátec sametový rozkošně mu slušel, kulatá čapka hezk…