Povídky ze starých hradů

Z Karlšteina

V prsou bylo mi úzko, oči slzami zalité sotva viděly, když bloudil jsem chodbami a síněmi tvými, hrade veleslavný, nádherný dare, jejž dal Karel zemi české! Na každém místečku tušil jsem zbytek šlépějí Karlových otcovských nohou, před každými dveřmi zdálo se mi, že ve chvilce zjeví se v nich zářivá jeho postava. A v těch drahocenných klenbách kaple svatého Kříže i svaté Kateřiny, před oltáři starožitnými, jež zářívaly zlatem a drahokamy, na klekadlech, které velký král vlastní rukou si vyrobil, viděl jsem jej — Karla čtvrtého, otce vlasti…

Hlava, dlouhými, černými vlasy pokrytá, skloněna byla nad knihou, mohutná postava jeho zahalena v prosté roucho z dobrého tmavého sukna, a ty otcovské ruce, jež zemi české tolikráte žehnávaly, sepjaty byly v modlitbě nejvroucnější. Za koho se modlil? — Byl to pouhý výtvor rozechvěné obraznosti?

Tak jako do chrámu svatovítského měla by také na skálu karlšteinskou každá česká noha putovati alespoň jedenkráte za živobytí…