Povídky ze starých hradů

III.

Sotva sluníčko ráno zasvitlo, cupal Otík s matičkou se schodů na nádvoří; matička všecko, co bylo na dvoře, mu ukázala, ku svým slepičkám i holubům synka zavedla. Nafouklí vrkáči kroutili pěknými hlavičkami a přimhouřenými očky šelmovsky dívali se na malou osůbku Otíkovu. Nejstarší sivák nadmul se, jak nejvíce mohl, a ze hluboka zahoukl, až Otík ustrašen na sivého opeřence se zadíval.

„Počkejte, chlapíci, však se brzy spřátelíme, všecko, co mi zbude, nasypu vám a slepičkám!“ Otík holubům sliboval. „Nu, jen se mne nelekej, ty bílá holubičko, uhlídáš, jak tě budu míti rád!“

Také starého, na jedno oko slepého psa Černouše matička Otíkovi ukázala; povaloval se v boudě u kurníka na jasném sluníčku a vyhříval svůj starý prošedivělý hřbet. Spatřiv milou paní Dobravu, povstal, protáhl se, chundelatým ohonem zavrtěl a k paní Dobravě se lichotil. Potom svým zdravým velikým černým okem zadíval se na hoška a cosi podivného si zavrčel, snad chtěl se optati: „A kdo pak je tohle?“

Paní Dobrava jako by byla srozuměla, Černouše na hřbetě pohladila a pravila:

„Vidíš, tohle je náš Otík, tomu ublížiti nesmíš, rozumíš?“

Černouš radostně zdlouha zakňučel a k hošíkovi se přítulně lísal.

Otík zprvu bál se chundeláče, ale potom dodav si odvahy, chlapíka pohladil a zasmál se naň: „Nu tak, již mne znáš? Budeš-li mne míti rád, také na tebe nezapomenu!“

Také se starou služkou Lidkou matička hocha svého seznámila; stařenka chopila hoška do rukou a vysoko ho pozvedla a zlíbala… Byla to věrná, upřímná duše, jediná Češka na hradě. Pan kastelán měl zbrojnoše a sluhy německé, těm Otík slova neporozuměl.

Potom vyšli nahoru na věž; Otík zadíval se do širé dálky na řady chlumů a táhlých hřbetů, porostlých hučivými bory. I chaloupky a dvorce spatřili; největší radosť měl hošík, že zase uviděl dvorec Odolanův.

„To všecko, matičko, je země česká?“

„To všecko, holečku, a ještě mnohokráte a mnohokráte tolik; je veliká, viď, ta země česká a pěkná je, kdož by ji neměl rád?“

„Dědoušek mi vypravoval, jak dávno a dávno veliké zástupy Čechů přišly odtamtud, kde sluníčko vychází, jak je vedl stařičký otec Čech, jak vyšly na kopec Řip, jak se tam modlily a plakaly při pohledu na tu krásu kolem! A Řip, matičko, odtud není viděti?“

„Ach, ten je daleko od nás, tam v tu stranu, vidíš, za mnoha vrchy a hrady,“ odpověděla Dobrava a ukázala k východu.

Hošík toužebně zadíval se do dálky…

Potom se Otík matičce k uchu přiklonil, kolem krku ji objal a zašeptal nesměle: „Kde je, matičko, ten kníže zavřen?“

„Tam dole má světničku!“ odpověděla matka; a hošík vida, že takové otázky matičku netěší, dále se neptal.

Brzy na hradě zdomácněl; proháněl se po dvorku, zaběhl k slepičkám a holubům, nebo si na ně zavolal a zrní jim nasypal. Starý Černouš všude ho doprovázel, kňučel vždy radostí, když hocha zhlédl.

Nebo zaběhl Otík do čeledníka navštívit staré Lidky, která uměla tolik lepých pohádek, jako drahá babička tam daleko za lesy.

Každodenně sedal synek u matičky, která učila ho říkati ve veliké knize a vypravovala mu o dobrém Spasiteli, který za nás umřel; modlila se s ním a vyprávěla o dobrém knížeti Václavu a babičce jeho Lidmile.

Otík nábožně poslouchal, a očka často zalévala se slzami.

Někdy i tatíček k nim přisedl, hoška na klíně pochoval a ve tváři poceloval. V takové chvíli zamračená jeho tvář se vyjasnila…

Jednou seděl Otík u staré Lidky a naslouchal čarovné pohádce; najednou uprostřed pohádky zašeptal tajemně: „Víš, kde je zavřen kníže Soběslav?“

Stará služka se zachvěla…

Ale v téže chvíli venku na nádvoří zazněl hluk.

Lidka ustrašena přiskočila k oknu.

Po nádvoří běhali zbrojnoš…