4
Znám základní pravidla napínavých příběhů – měl bych, za svůj život jsem jich přečetl dost – a první pravidlo zní udržet čtenáře v nejistotě. Ale pokud jste na základě neobyčejných událostí, které jsem toho dne prožil, už trochu pronikli do způsobu uvažování mé postavy, bude vám jasné, že jsem se chtěl nechat přesvědčovat. Christy Eppingová se stala Christy Thompsonovou (jinde než u Anonymních alkoholiků se kluci a holky nevídají, vzpomínáte si?) a já byl mužem bez závazků. Neměli jsme dokonce ani děti, kvůli nimž bychom se hádali. Měl jsem práci, ve které jsem byl dobrý, ale kdybych vám tvrdil, že je náročná, lhal bych. Turistika po Kanadě s kamarádem po posledním ročníku na vysoké bylo největší dobrodružství, jaké jsem v životě zažil, a vzhledem k veselé, vstřícné povaze většiny Kanaďanů to příliš dobrodružné nebylo. Teď se mi zčistajasna naskytla možnost stát se hlavním hráčem nejen v amerických dějinách, ale v dějinách celého světa. Takže ano, ano, ano, potřeboval jsem jen trochu přesvědčit.
Jenže jsem se také bál.
„Co kdyby se to nějak zvrtlo?“ Čtyřmi dlouhými doušky jsem dopil ledový čaj a kostky ledu mi zacvakaly o zuby. „Co kdyby se mi bůhvíjak podařilo tomu zabránit, a pak bude všechno spíš horší než lepší? Co kdybych se vrátil a zjistil, že v Americe vládne fašistický režim? Nebo že znečištění se tak zhoršilo, že všichni musí chodit v plynových maskách?“
„Tak byste se vrátil zas,“ řekl. „Zpátky do devátýho září 1958, za dvě minuty dvanáct. Všechno byste to zrušil. Každá cesta je první, pamatujete?“
„To zní sice pěkně, ale co kdyby ty změny byly tak radikální, že by tam vaše jídelnička už pak vůbec nestála?“
Uculil se. „Tak byste musel prožít život v minulosti. Ale bylo by to tak špatný? Jako učitel angličtiny byste pořád uměl něco, s čím byste se uplatnil, a ani byste to nepotřeboval. Byl jsem tam čtyři roky, Jakeu, a nadělal si malý jmění. Víte jak?“
Mohl jsem jenom kvalifikovaně hádat, ale zavrtěl jsem hlavou.
„Sázkama. Byl jsem opatrnej – nechtěl jsem vzbudit žádný podezření a rozhodně jsem netoužil po tom, aby na mě nějakej bookmaker poštval svý gorily –, ale když si nastudujete, kdo vyhrál každou velkou sportovní událost od léta 1958 do podzimu 1963, můžete si dovolit jít na to polehoučku. Neřeknu, že si budete moct žít jako král, protože to je nebezpečný živobytí. Ale není důvod, proč byste si nemohl žít dobře. A myslím, že ta jídelna tu bude pořád. Byla tu pro mě a já změnil spoustu věcí. To udělá každej. Stačí projít kolem bloku a koupit si bochník chleba a láhev mlíka, a už je budoucnost změněná. Slyšel jste někdy o motýlím efektu? To je strašně nóbl vědecká teorie, která v podstatě pojednává o tom, že…“
Znovu se rozkašlal a dostal první dlouhý záchvat od chvíle, kdy mě pustil dovnitř. Popadl z krabičky jednu vložku, připlácl si ji na ústa jako roubík a zlomil se v pase. Z hrudi mu vycházely děsivé dávivé zvuky. Znělo to, jako by se mu uvolnila půlka vnitřností a ty se teď uvnitř zmítají jako autíčka v lunaparku. Nakonec to polevilo. Podíval se na vložku, zašklebil se, složil ji a zahodil.
„Omlouvám se, kamaráde. Tahle orální menstruace je svině.“
„Šmarjá, Ale!“
Pokrčil rameny. „Kdyby si člověk nemohl ze všeho dělat prdel, k čemu by to bylo? Tak kde jsem to přestal?“
„U motýlího efektu.“
„Správně. To znamená, že i malé události můžou mít velký důsledky, na jaký si vzpomenete. Ta idea zní, že když někdo zabije motýla v Číně, tak třeba za čtyřicet let – nebo za čtyři sta let – dojde v Peru k zemětřesení. Připadá vám to stejně šílený jako mně?“
Připadalo, ale vzpomněl jsem si na prastarý paradox s cestováním v čase a vytasil se s ním. „Jo, ale co když se vrátíte a zabijete vlastního dědečka?“
Zmateně na mě zůstal civět. „Proč byste to sakra dělal?“
To byla dobrá otázka, tak jsem mu jenom řekl, aby pokračoval.
„Změnil jste minulost ve spoustě maličkostí už jenom tím, že jste vlezl do Kennebecký ovocný…, ale schody, který vedou do mýho špajzu a roku 2011, tam pořád byly, ne? A Falls js…
