5
Ruth přijela na lekci do Neely Street jen dvakrát. Potom Marina a June nasedly do stejšnu a Ruth je odvezla. Nejspíš do svého domu na nóbl předměstí (aspoň podle měřítek Oak Cliff) jménem Irving. Ta adresa v Alových poznámkách nebyla – zdálo se, že se o Marinin vztah s Ruth moc nezajímal, pravděpodobně proto, že čekal, že s Leem skoncuje dávno předtím, než kulovnice skončí v garáži Paineových –, ale já si adresu našel v telefonním seznamu: West Fifth Street číslo 2515.
Jednoho podmračeného březnového odpoledne, asi dvě hodiny poté, co Marina a Ruth odjely, se objevil George de Mohrenschildt ve svém autě, v němž vezl i Leea. Ten vystoupil, v náručí nesl hnědý papírový sáček s natištěným sombrerem a nápisem PEPINOVO NEJLEPŠÍ MEXICKÉ JÍDLO. De Mohrenschildt měl karton šesti piv Dos Equis. Vyšli po schodech nahoru, povídali si a smáli se. Popadl jsem sluchátka, srdce se mi rozbušilo. Nejdřív nebylo nic slyšet, ale pak jeden z nich rozsvítil lampu. Potom jsem si připadal, jako bych s nimi byl v pokoji, jako neviditelný třetí.
Prosím, nedomlouvejte se na tom, že zabijete Walkera, pomyslel jsem si. Prosím, neztěžujte mi tu práci víc, než už to je.
„Omlouvám se za ten binec,“ řekl Lee. „Poslední dobou nic nedělá, jenom spí, dívá se na televizi a povídá o té ženské, které dává hodiny.“
De Mohrenschildt chvíli mluvil o nějakých naftových pronájmech, které se snažil získat na Haiti, a tvrdě odsuzoval represivní Duvalierův režim. „Když skončí den, trhem projíždějí náklaďáky a sbírají mrtvé. Je mezi nimi spousta dětí, které umřely hlady.“
„Castro a Fronta s tím skoncují,“ řekl Lee zachmuřeně.
„Kéž prozřetelnost ten den uspíší.“ Ozvalo se cinknutí, nejspíš si připíjeli na myšlenku, že prozřetelnost ten den uspíší. „Jak to jde v práci, soudruhu? A jak to, že v ní dnes odpoledne nejsi?“
Lee řekl, že tam není, protože chce být tady. Jak jednoduché. Prostě to zapíchl a odešel. „Co s tím můžou dělat? Jsem sakra nejlepší technik u fotoprintu, jakýho starouš Bobby Stovall má, a on to ví. Předák, jmenuje se (nerozuměl jsem – Graff? Grafe?), říká ‚Nehraj si na odboráře, Lee.‘ Víš, co dělám? Zasměju se a řeknu ‚Tak jo, svinojeb,‘ a jdu pryč. Je to čurák a všichni to vědí.“
Jenže bylo jasné, že Lee má svou práci rád, i když si stěžuje na paternalistický přístup a na to, že na délce praxe záleží víc než na talentu.
V jednu chvíli řekl: „Víš, v Minsku, za rovných podmínek, bych tam za rok dělal vedoucího.“
„Já vím, že ano, synku – to je naprosto zřejmé.“
Hrál s ním. Přitápěl. Tím jsem si byl jistý. Nelíbilo se mi to.
„Viděl jsi dnes ráno noviny?“ zeptal se Lee.
„Dnes ráno jsem viděl jenom telegramy a oběžníky. Proč si myslíš, že tu jsem, přece abych utekl od svého stolu.“
„Walker to udělal,“ řekl Lee. „Připojil se k Hargisovu tažení – nebo je to možná Walkerovo tažení a Hargis se přidal k němu. Nepoznám to. Každopádně je to zasraná Půlnoční jízda. Ti dva pitomci budou objíždět celej Jih a vykládat lidem, že Národní společnost pro podporu barevných lidí je komunistická fronta. Vrátí integraci a hlasovací práva o dvacet roků zpátky.“
„Jistě! A budou podněcovat nenávist. Za jak dlouho začnou masakry?“
„Nebo někdo zastřelí Ralpha Abernathyho a doktora Kinga!“
„Samozřejmě že Kinga zastřelí,“ řekl de Mohrenschildt skoro se smíchem. Stál jsem, rukama si mačkal sluchátka pevně k uším a po tváři se mi lil pot. Tohle byla opravdu nebezpečná půda – přímo na hraně zločinného spiknutí. „Je to jen otázka času.“
Jeden z nich otvírákem otevřel další láhev mexického piva a Lee prohodil: „Někdo by měl ty dva hajzly zastavit.“
„Pleteš se, když máš našeho generála Walkera za pitomce,“ řekl Mohrenschildt nabádavě. „Hargis ano, klidně. Hargis je špatný vtip. Slýchám o něm – jako o spoustě jemu podobných –, že je to člověk zvrácených pohlavních chutí, ochotný ráno prošmejdit malé holce kundu a odpoledne zadek malého kluka.“
„Člověče, to je odporný!“ Leeovi na posledním slově přeskočil hlas jako puberťákovi.
„Ale Walker, no, to je úplně jiná káv…
