Dallas 63 (Stephen King)

6

New Orleans se nenacházel přesně na mé trase do Dallasu, ale když mi tušivý sonar dával pokoj, ocitl jsem se v turistickém rozpoložení, třebaže jsem nemínil navštěvovat Francouzskou čtvrť, molo pro parníky v Bienville Street ani Vieux Carré.

Od pouličního prodavače jsem si koupil plánek města a našel si cestu k jedinému místu, které mě opravdu zajímalo. Zaparkoval jsem a po pěti minutách chůze jsem se ocitl před domem číslo 4905 na Magazine Street, kde o posledním jaru a létě života Johna Kennedyho budou žít Lee a Marina Oswaldovi. Byl to dům skoro na spadnutí a kolem zarostlé zahrádky byl železný plot vysoký do pasu. Nátěr na přízemním podlaží, kdysi bílý, měl dnes nažloutlý odstín moči a loupal se. První patro nebylo natřené vůbec a bylo šedé jako prkna stodoly. Rozbité okno bylo zakryté kusem kartonu s nápisem K PRONÁJMU VOLEJTE MU3-4192. Zrezivělé sítě proti hmyzu chránily verandu, na níž bude v září 1963 sedět po setmění Lee Oswald v prádle a šeptat si Prásk! Prásk! Prásk! a při tom na procházející chodce zkušebně mířit kulovnicí, která se stane nejslavnější zbraní v americké historii.

Přemýšlel jsem o tom, když mi někdo poklepal na rameno. Málem jsem zaječel. Myslím, že jsem doopravdy nadskočil, protože mladý černoch, který mě oslovil, uctivě o krok ucouvl a zvedl rozevřené dlaně.

„Promiňte, pane. Promiňte, šmarjá, nechtěl jsem vás vylekat.“

„To nic,“ řekl jsem. „To byla čistě moje chyba.“

Zdálo se, že ho moje prohlášení znepokojilo, ale kvůli něčemu přišel a chtěl to dokončit, i když se musel znovu přiblížit, protože ta záležitost si vynucovala tišší hlas než při běžném hovoru. Chtěl vědět, jestli bych si nechtěl koupit pár joysticků. Myslel jsem, že vím, o čem mluví, ale jistotu jsem měl, až když dodal: „Fakticky kvalitka, mokřinová tráva, pane.“

Řekl jsem mu, že nabídku nevyužiji, ale snad by mi mohl v Jižní Paříži doporučit nějaký dobrý hotel: klidně mu dám půl babky. Pak už najednou mluvil bez protahovaného přízvuku a mnohem srozumitelněji. „Názory se různí, ale řekl bych, že hotel Monteleone.“ A dal mi jasné instrukce.

„Díky,“ řekl jsem a podal mu minci. Zmizela v jedné z jeho mnoha kapes.

„Hele, proč si tady ten barák vlastně okukujete?“ kývl k bortícímu se domu. „Přemýšlíte, že ho koupíte?“

Vynořil se záblesk starého George Ambersona. „Vy určitě žijete poblíž. Myslíte, že by to byl dobrý obchod?“

„Některý baráky na týhle ulici asi jo, ale tenhle teda ne. Podle mě tam straší.“

„Zatím ne,“ řekl jsem, zamířil k autu a nechal jsem ho tam stát se zmateným pohledem v očích.