7
Tancovačka skončila v jedenáct, ale se sunlinerem jsem zajel před Sadiin dům až ve čtvrt na jednu v neděli ráno. Jednu věc vám nikdo o té úžasné práci, kterou koná garde na mládežnických tancovačkách, neřekne, totiž že jakmile se přestane hrát, všechno se musí uklidit a pořádně zamknout.
Na zpáteční cestě jsme toho moc nenamluvili. Donald sice zahrál několik dalších svůdných bigbandových vypalovaček a děti nás ponoukaly, abychom swingovali znovu, ale odmítli jsme. Jednou to bylo pamětihodné, dvakrát by bylo nezapomenutelné. Což na maloměstě nemusí být ku prospěchu. Pro mě to bylo nezapomenutelné už takhle. Nemohl jsem přestat myslet na to, jak jsem ji cítil v náručí, nebo na její zrychlený dech ve své tváři.
Vypnul jsem motor a otočil se k ní. Teď řekne „Děkuji vám, že jste mi vytrhl trn z paty“ nebo „Děkuji za příjemný večer“ a tím to skončí.
Jenže nic takového neřekla. Neřekla vůbec nic. Jenom se na mě dívala. Vlasy na ramenou. Dva horní knoflíky pánské plátěné košile pod propínacími šaty rozepnuté. Náušnice se třpytily. Pak jsme se k sobě vrhli, nejdřív neohrabaně, pak jsme se pevně objali. Líbali jsme se, ale bylo to něco víc než líbání. Bylo to jako pojídání, když jste hladoví, nebo pití, když jste žízniví. Cítil jsem její parfém a čistý pot pod tím parfémem a na jejích rtech a jazyku jsem chutnal tabák, slabý, ale stále štiplavý. Její prsty mi projely vlasy (jeden malíček mě na okamžik zalechtal v uchu, až jsem se zatřásl) a pak se mi sevřely v zátylku. Její palce se pohybovaly a pohybovaly. Hladily holou kůži v zátylku, který kdysi, v jiném životě, byl zarostlý vlasy. Sklouzl jsem rukou nejdřív pod prsy a potom kolem obliny prsu a ona zamumlala: „Á, děkuju, už jsem myslela, že upadnu.“
„Je mi potěšením,“ řekl jsem a lehce stiskl.
Laskali jsme se snad pět minut a dýchali stále prudčeji, jak bylo laskání stále odvážnější. Čelní sklo fordu se zamlžilo. Pak mě odstrčila a já uviděl, že má mokré tváře. Proboha, kdy začala plakat?
„Georgi, promiň,“ řekla. „Nemůžu. Strašně se bojím.“ Šaty měla vyhrnuté do klína, takže byly vidět podvazky, okraj spodničky a krajková pěna kalhotek. Stáhla si sukni přes kolena.
Předpokládal jsem, že je to manželstvím, a i když se rozpadlo, bylo stále důležité – tohle byla polovina dvacátého století, ne začátek jedenadvacátého. Nebo se možná bála sousedů. V domech byla tma a vypadaly, že se v nich tvrdě spí, ale to se nedalo říci s jistotou, a na malém městě jsou noví kazatelé a noví učitelé vždycky zajímavým tématem konverzace. Ukázalo se, že obě moje domněnky byly mylné, ale to jsem v tu chvíli nemohl vědět.
„Sadie, nemusíš nic dělat, jestli nechceš. Já ne –“
„Ty mi nerozumíš. Není to tím, že nechci. Proto se nebojím. Je to tím, že jsem ještě nikdy neměla…“
Než jsem stačil něco říci, byla venku z auta a utíkala domů. Cestou hledala klíčky v kabelce a ani jednou se neohlédla.
