3
Z řetězu visela cedule s nápisem, který jsem nedokázal přečíst – byla otočena na druhou stranu. Zamířil jsem k ní, pak jsem se obrátil. Zavřel jsem oči, šoural se vpřed a připomínal si, že musím dělat malé krůčky. Když moje levá noha narazila do dolního stupně schodiště, které vedlo nahoru do spíže Alovy jídelny (aspoň jsem v to toužebně doufal), hmátl jsem do zadní kapsy a vytáhl z ní složený papír: vzkaz mého veleváženého nadřízeného „Přeji pěkné léto a nezapomeňte na doškolovací kurz v červenci“. Krátce jsem zauvažoval, jak by se tvářil, kdyby Jake Epping příští rok učil šestitýdenní blok s tématem literatura o cestování v čase. Pak jsem z okraje papíru odtrhl proužek, zmačkal ho a upustil na první stupeň neviditelného schodiště. Dopadl samozřejmě na zem, ale každopádně označoval správné místo. Bylo teplé, klidné odpoledne a já nepředpokládal, že ho odfoukne vítr, ale pro jistotu jsem si našel hroudu betonu a použil ji jako těžítko. Přistála na schodu, ale zároveň přistála na kousku papíru. Protože tam žádný schod nebyl. Hlavou mi proplul útržek jedné staré populární písničky: Nejdřív je hora, pak žádná hora není, pak zase je.
Trochu se rozhlídněte, říkal Al, a já se rozhodl, že přesně to udělám. Usoudil jsem, že pokud jsem zatím nepřišel o rozum, nejspíš to ještě chvíli vydržím. Tedy dokud neuvidím průvod růžových slonů nebo UFO vznášející se nad prodejnou aut Johna Craftse. Přesvědčoval jsem se, že se tohle neděje doopravdy, nemůže se to dít, ale nezabíralo to. Filozofové a psychologové se mohou hádat jeden přes druhého, co je skutečnost a co není, ale většina z nás, kteří žijeme obyčejný život, zná a přijímá strukturu světa kolem sebe. Tohle se dělo doopravdy. Odhlédnu-li od všeho ostatního, smrdělo to tady tak příšerně, že to nemohla být halucinace.
Došel jsem k řetězu, který byl zavěšen zhruba ve výši stehen, a podlezl jsem jej. Na druhé straně bylo na ceduli černou barvou nastříkáno ZÁKAZ VSTUPU AŽ DO UKOKČENÍ OPRAVY ODPADNÍHO POTRUBÍ. Znovu jsem se ohlédl, neuviděl nic, co by nasvědčovalo tomu, že jsou nějaké opravy na blízkém obzoru, zašel za roh sušárny a skoro zakopl o muže, který se tam slunil. Ne že by mohl očekávat, že se příliš opálí. Měl na sobě starý černý svrchník, který ho zahaloval jako beztvarý stín. Oba rukávy měl ztvrdlé popraskanou vrstvou suchých hlenů. Tělo v kabátě bylo vyhublé, až skoro vychrtlé. Ocelově šedé vlasy mu visely jako umaštěné licousy kolem zarostlých tváří. Přímo typický ochlasta.
Do týla si posunul špinavý plstěný klobouk, který působil jako vystřižený z filmu noir z padesátých let, ve kterých měly všechny ženy přebujelé vnady a všichni muži mluvili rychle, s cigaretou zastrčenou do koutku úst. A samozřejmě, za stuhou klobouku, kde nosili staromódní novináři průkaz, trčela žlutá karta. Kdysi byla nejspíš zářivě žlutá, ale věčné ohmatávání špinavými prsty ji umazalo.
Když mu můj stín padl do klína, Muž se žlutou kartou se otočil a změřil si mě kalným zrakem.
„Kdo sakra seš?“ zeptal se, jenže to vyznělo jako Do-zakra-eš?
Al mi nedal podrobné pokyny, jak mám odpovídat na otázky, takže jsem řekl to, co mi připadalo nejbezpečnější. „Do toho ti sakra nic není.“
„Tak na tebe seru.“
„Fajn,“ řekl jsem. „V tom se shodneme.“
„Co?“
„Přeju pěkný den.“ Zamířil jsem k bráně, která byla odsunuta na ocelové kolejnici stranou. Nalevo za ní bylo parkoviště, které se tam předtím nenacházelo. Bylo plné aut, většinou omlácených, a všechna byla dost stará, aby mohla patřit do muzea veteránů. Stály tam buicky s chladicími otvory po stranách a fordy s torpédovitými čumáky. Ty patří skutečným dělníkům, pomyslel jsem si. Skutečným dělníkům, kteří jsou teď uvnitř a vydělávají si hodinovou mzdu.
„Dostal jsem v zeleňáku žlutou kartu,“ řekl ožrala. Mluvil trucovitě a zároveň ustaraně. „Tak mi dej chechták, protože dneska je tuplákovej den.“
Podržel jsem před ním padesátník. Cítil jsem se jako herec, který má ve hře jediný štěk, a řekl jsem: „Nemůžu dát celej chechták, ale tady máš půlku.“
P…
