9
Nebyla nijak rozcitlivělá. Uvítal bych, kdyby byla. Pokud existuje něco jako klidná deprese, tak přesně tu měla Sadie v hlavě tehdy večer o Velikonocích. Aspoň že seděla na židli, před sebou talíř s nedotčeným čop-suej. Zhubla. Připadalo mi, že se její dlouhé tělo v bílé nemocniční košili vznáší, a přitáhla si ji k sobě, když mě uviděla.
Usmála se však – tou stranou tváře, kterou to stále šlo – a nastavila mi zdravé líčko k políbení. „Ahoj, Georgi – asi bych ti měla říkat takhle, co myslíš?“
„Možná ano. Jak je ti, zlato?“
„Prý je mi líp, ale mám pocit, že mi obličej někdo namočil do benzinu a pak zapálil. Je to tím, že mi ubírají léky na bolest. Bůh chraň, abych si zvykla na drogy.“
„Jestli jich potřebuješ víc, můžu s někým promluvit.“
Zavrtěla hlavou. „Jsem po nich jako praštěná pytlem a já potřebuji přemýšlet. Taky po nich hůř ovládám emoce. Měla jsem s matkou a otcem dost hlasitou výměnu názorů.“
Byla tu jenom jedna židle – pokud jste nechtěli počítat záchodovou židli v rohu –, takže jsem si sedl na postel. „Vrchní sestra mi to už hlásila. Podle toho, co zaslechla, jsi měla naprosté právo takhle vypěnit.“
„Možná, ale k čemu to bude? Máma se nikdy nezmění. Dokáže mluvit celé hodiny o tom, jak ji přivádím do hrobu, ale s nikým jiným nemá soucit. Nemá v sobě takt, ale chybí jí ještě něco. Je na to jedno slovo, ale nemůžu si vzpomenout.“
„Empatie?“
„To je ono. A má hodně ostrý jazyk. Za ty roky udělala z táty ořezaný špalíček. Poslední dobou skoro vůbec nemluví.“
„Už se s nimi nemusíš vidět.“
„Myslím, že musím.“ Její klidný, odtažitý hlas se mi líbil stále méně. „Máma říká, že mi uklidí v mém starém pokoji, a já opravdu nemám kam jinam jít.“
„Tvůj domov je v Jodie. A máš tam práci.“
„Myslím, že o tom jsme už mluvili. Podám výpověď.“
„Ne, Sadie, ne. To je hodně špatný nápad.“
Usmála se, jak nejlépe dokázala. „Mluvíš jako paní Ellie. Která ti nevěřila, když jsi tvrdil, že Johnny je nebezpečný.“ Zamyslela se nad tím a dodala: „Samozřejmě ani já ti nevěřila. Pokud šlo o něj, chovala jsem se pořád jako hloupá husa, že?“
„Máš dům.“
„To je pravda. A hypoteční splátky, na které teď nemám. Budu ho muset pustit.“
„Splácet můžu já.“
To ji probralo. Vypadala šokovaně. „To si nemůžeš dovolit!“
„Vlastně můžu.“ Což byla pravda… aspoň na nějakou dobu. Navíc tu vždycky bylo Kentucké derby a Chateaugay. „Stěhuji se z Dallasu k Dekeovi. Nebude chtít nájemné, takže budu mít volné peníze na splátky.“
Na okraj víčka pravého oka se vyšplhala slza a tam se třásla. „Tobě to nedochází. Já se nedokážu sama o sebe postarat, aspoň zatím ne. Nikam na byt nepůjdu, jen domů, kde máma najme ošetřovatelku, aby mi pomohla s tím nejhorším. Ještě mi zbyla trocha hrdosti. Ne moc, ale trocha ano.“
„Já se o tebe postarám.“
Hleděla na mě rozšířenýma očima. „Cože?“
„Slyšela jsi. A pokud jde o mě. Sadie, můžeš si svoji hrdost strčit tam, kam slunko nezasvítí. Přihodilo se, že tě miluju. A jestli miluješ ty mě, přestaneš plácat blbosti o tom, že se vrátíš domů k tomu krokodýlovi, co ti dělá matku.“
Podařilo se jí chabě pousmát a pak tiše seděla a přemýšlela, ruce složené v klíně chatrné košile. „Přijel jsi do Texasu něco udělat a určitě se nejedná o ošetřování školní knihovnice, která byla příliš pitomá na to, aby zavčas poznala, že je v nebezpečí.“
„Moje práce v Dallasu počká.“
„A může počkat?“
„Ano.“ A bylo to, rozhodl jsem se. Lee pojede do New Orleansu a já se vrátím do Jodie. Minulost se se mnou rvala, a toto kolo tedy vyhraje. „Potřebuješ čas. Sadie, a já ho mám. Tak ho můžeme strávit společně.“
„Přece mě nemůžeš chtít.“ Sotva to zašeptala. „Když teď vypadám takhle.“
„Jenže chci.“
Podívala se na mě očima, které se bály naděje, ale stejně doufaly. „Proč?“
„Protože jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.“
Zdravá strana úst se jí začala chvět. Slza jí přetekla na tvář a za ní následovaly další. „Kdybych nemusela jet zpátky do Savannah, kdybych s nimi nemusela bydlet, bydlet s ní…, možná bych pak mohla být, já nevím, aspoň t…
