Dallas 63 (Stephen King)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola třicátá první

1

Pořád bydlel na Goddard Street. Vyvezl jsem ho po rampě na verandu, kde vytáhl děsivě objemný svazek klíčů. Potřeboval je. Přední dveře měly ne méně než čtyři zámky.

„Jste v pronájmu, nebo je to vaše?“

„No, je to celý moje,“ řekl. „Tak jak to je.“

„To je dobře.“ Předtím měl bydlení pronajaté.

„Pořád jste mi neřekl, odkud víte, jak se jmenuju.“

„Nejdřív se napijeme. Přijde mi to vhod.“

Dveře vedly do salonku, který zabíral přední půlku domu. Řekl mi prr, jako bych byl kůň, a zapálil Colemanovu lampu. V jejím světle jsem uviděl druh nábytku, kterému se říká „starý, ale stále slouží“. Na podlaze ležel krásný pletený koberec. Nikde na stěně nevisel žádný maturitní diplom – a samozřejmě žádná zarámovaná slohovka s názvem „Den, který mi změnil život“ –, ale měl tam spoustu katolických obrázků a hodně fotografií. Nebylo divu, že některé lidi na nich jsem poznal. Koneckonců jsem je potkal.

„Zamkněte za sebou, ano?“

Zamkl jsem nás před tmou a znepokojivými Lisbon Falls a zasunul obě zástrčky.

„Tu zamykací závoru taky, jestli vám to nevadí.“

Otočil jsem klíčem a uslyšel mohutné cvaknutí. Harry zatím pojížděl po obýváku a rozsvěcoval stejné petrolejky s cylindrem, na něž jsem si matně vzpomínal z domu u babičky Sarie. Do místnosti to bylo lepší světlo než Colemanova lampa, a když jsem její horkou bílou zář uhasil, Harry Dunning souhlasně přikývl.

„Jak se jmenujete, pane? Moje jméno už znáte.“

„Jake Epping. Nemyslím, že vám to něco říká, že ne?“

Zamyslel se, pak zavrtěl hlavou. „Mělo by?“

„Nejspíš ne.“

Podal mi ruku. Lehce se třásla počínající paralýzou. „Ale i tak si s váma potřesu. Mohlo to bejt ošklivý.“

Rád jsem ruku přijal. Zdravím tě, nový příteli. Zdravím tě, starý příteli.

„Tak jo, když máme formality za sebou, můžeme se s čistým svědomím napít. Přinesu nám tu jednosladovou.“ Zamířil do kuchyně a poháněl kola pažemi, které se sice trochu třásly, ale byly stále silné. Křeslo mělo malý motor, ale ten buď nefungoval, nebo si šetřil baterii. Ohlédl se po mně. „Nejste nebezpečnej, co? Myslím pro mě?“

„Ne, pro vás ne, Harry.“ Usmál jsem se. „Jsem váš anděl strážný.“

„To je ovšem sakra divný,“ řekl. „Ale co není, v dnešní době?“

Odjel do kuchyně. Za chvilku zazářilo další světlo. Domácké, oranžově žluté světlo. Tady mi všechno připadalo domácké. Ale venku… ve světě…

Co jsem to sakra provedl?

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024