9
Trhnutím jsem se probudil a slyšel kohosi potichu mumlat: „Ještě není pozdě.“ Uvědomil jsem si, že jsem to já, a zmlkl.
Sadie zamumlala cosi nesrozumitelného na protest a obrátila se na posteli na druhý bok. Známé zavrzání pružin mě zasadilo do místa a času: bungalov v Candlewoodu, 5. duben 1963. Zašátral jsem po hodinkách na nočním stolku a zamžoural na fosforeskující číslice. Bylo čtvrt na tři ráno, což znamenalo, že je vlastně šestého dubna.
Ještě není pozdě.
Pozdě na co? Vycouvat, nechat to být? Nebo se do toho pustit, což bylo horší? Pomyšlení, že bych vycouval, bylo lákavé, Bůh mi byl svědkem. Jestli se do toho pustím a něco se zvrtne, je to možná moje poslední noc se Sadie. Navždycky.
I když ho opravdu musíš zabít, nemusíš to udělat hned.
Pravda. Oswald se po pokusu o atentát na generála přestěhuje na nějakou dobu do New Orleansu – do dalšího mizerného bytu, který jsem už navštívil –, ale to bude až za dalších čtrnáct dní. To by mi poskytlo spoustu času na to, abych jeho budíček zastavil. Ale cítil jsem, že by byla chyba čekat příliš dlouho. Mohl bych si najít další důvody, proč čekat dál. Ten nejlepší ležel vedle mě v posteli: dlouhý, líbezný a úplně nahý. Možná byla jen další pastí, kterou mi položila do cesty tvrdošíjná minulost, ale na tom nezáleželo, protože jsem ji miloval. A dokázal jsem si představit scénář – až příliš jasně –, v němž budu muset po zabití Oswalda utíkat. Kam? Samozřejmě zpátky do Maine. V naději, že si udržím náskok před policajty dost dlouho, abych se dostal ke králičí noře a unikl do budoucnosti, v níž bude Sadie Dunhillová… no… asi osmdesát roků stará. Pokud vůbec bude naživu. Vzhledem k tomu, jak moc kouří, se sotva přehoupne přes šedesátku.
Vstal jsem a přešel k oknu. O tomto víkendu za časného jara bylo obydleno jenom několik bungalovů. Stál tam náklaďák od bahna nebo hnoje s přívěsem plným farmářského nářadí, jak se zdálo. Motorka Indian se sajdkárou. Několik stejšnů. A dvoubarevný Plymouth Fury. Měsíc mizel za řídkými mračny a zase vyplouval a v jeho nestálém světle nebylo možné rozeznat barvu dolní půlky auta, ale byl jsem si docela jist, že vím, jaká je.
Natáhl jsem si kalhoty, tričko a boty. Pak jsem vyklouzl ze srubu a přešel dvůr. Mrazivý vzduch mě štípal do kůže rozehřáté z postele, ale já jej sotva cítil. Ano, to auto bylo fury, ano, bylo bíločervené, a nebylo z Maine ani Arkansasu. Poznávací značka byla z Oklahomy a samolepka na zadním okně hlásala DO TOHO, OKLAHOMO. Nakoukl jsem dovnitř a uviděl poházené učebnice. Nějaký student možná jede na jarní prázdniny na jih za rodiči. Nebo dvojice nadržených učitelů využívá liberální přístup k pohostinství v Candlewoodu.
Prostě další ne tak docela sladěný tón minulosti, která rezonuje vícehlasy. Sáhl jsem na kufr stejně jako v Lisbon Falls a pak jsem se vrátil do srubu. Sadie měla prostěradlo skasané k pasu, a když jsem vešel, probudil ji závan studeného vzduchu. Posadila se, přitáhla si prostěradlo k hrudi, ale zase ho spustila, když uviděla, že jsem to já.
„Nemůžeš spát, zlato?“
„Měl jsem špatný sen a šel jsem trochu na vzduch.“
„O čem byl?“
Rozepnul jsem si džíny a shodil mokasíny. „Nevzpomínám si.“
„Zkus to. Moje matka vždycky říkala, že když svoje sny vyprávíš, nemůžou se splnit.“
Vlezl jsem si k ní do postele jenom v tričku. „Zato moje matka říkávala, že se nesplní, když políbíš svou milou.“
„Opravdu to říkala?“
„Ne.“
„Ne,“ řekla zamyšleně, „ale zní to docela pravděpodobně. Zkusíme to.“
Zkusili jsme to.
Jedno vedlo k druhému.
