Závěrečné poznámky
30. září 1958
Zašil jsem se v apartmá 7 ubytovny pro motoristy Tamarack.
Zaplatil jsem penězi z peněženky ze pštrosí kůže, kterou mi dal jeden starý kamarád. Peníze, stejně jako maso koupené v supermarketu Red & White, a košile koupené v Masonových pánských oděvech, zůstávají. Pokud je každá cesta opravdu dokonalý reset, tak by ty věci zůstávat neměly, jenže to dokonalý reset není a věci zůstanou. Peníze byly od Ala, ale agent Hosty mě aspoň nechal utéci, což bude možná nakonec pro svět dobře.
Nebo také ne. Nevím.
Zítra bude prvního října. V Derry se děti Dunningových těší na Halloween a už si plánují kostýmy. Ellen, ta malá zrzavá čečetka, chce jít za princeznu Zimojarku Létopodzimovou. Nedostane šanci. Kdybych jel dnes do Derry, mohl bych Franka Dunninga zabít a tak ji zachránit, ale neudělám to. A nepojedu do Durhamu, abych zachraňoval Carolyn Poulinovou před zbloudilou kulkou Andyho Culluma. Otázka je, jestli pojedu do Jodie? Kennedyho nemůžu zachránit, to nepřipadá v úvahu, ale může být budoucnost světa tak křehká, že nedovolí, aby se dva středoškolští učitelé setkali a zamilovali se? Vzali se, tančili na písně Beatles jako „I Want to Hold Your Hand“ a žili všední život?
Nevím, nevím.
Možná se mnou nebude chtít nic mít. Už nám není pětatřicet a osmadvacet. Tentokrát mi bude dvaačtyřicet, možná o něco víc. Vypadám ještě starší. Ale já věřím v lásku, láska je jedinečné příruční kouzlo. Nevím, jestli je zapsaná ve hvězdách, ale opravdu věřím na volání krve, souznění mysli a společný tlukot krve.
Sadie tančí madison, tváře má zardělé a směje se.
Sadie mi říká, abych jí znovu olízl rty.
Sadie se ptá, jestli nechci jít dál a dát si dort.
Jeden muž a jedna žena. Chci toho snad příliš?
Nevím, nevím.
Co jsem tu tedy dělal, ptáte se, když jsem odložil křídla anděla strážného? Psal jsem. Mám plnicí pero – to, které mi dali Mike a Bobbi Jill, pamatujete na ně – a šel kus po silnici k obchodu, kde jsem si koupil deset bombiček. Inkoust je černý, což ladí s mou náladou. Taky jsem si koupil deset tlustých psacích bloků a všechny až na ten poslední jsem popsal. Poblíž obchodu je prodejna Western Auto, kde jsem si koupil rýč a malou železnou skříňku se zámkem na kombinaci. Celý nákup stál sedmnáct dolarů a devatenáct centů. Stačí tyhle věci proměnit svět v černou a špinavou díru? Co se stane s prodavačem, jehož osud ze stanoveného směru vychýlila chvilka, kdy se mnou v obchodě jednal?
Nevím, ale naopak vím tohle: Jednou jsem dal středoškolskému fotbalistovi šanci zazářit na divadelních prknech, a jeho přítelkyně byla znetvořena. Mohli byste říci, že za to nemohu, ale my už víme svoje, ne? Motýl roztahuje svá křídla.
Tři týdny jsem dennodenně psal, od rána do večera. Některé dny dvanáct hodin. Pero kmitalo a kmitalo. Ruka mě začala bolet. Máčel jsem ji, pak jsem zase psal. Někdy večer jsem si zašel do lisbonského autokina, kde měli pro pěší speciální cenu: třicet centů. Sedl jsem si na skládací židličku před snackbarem a vedle dětského hřiště. Znovu jsem viděl Dlouhé horké léto. Viděl jsem Most přes řeku Kwai a Jižní Pacifik. Viděl jsem HOROROVÝ DVOJITÝ PROGRAM, kdy dávali Mouchu a Sliz. A uvažoval, co tím měním. I když jsem jenom zaplácl brouka, přemýšlel jsem, jak se ta změna projeví za deset let. Nebo dvacet. Nebo čtyřicet.
Nevím, nevím.
Přece jen něco vím. Minulost je zatvrzelá ze stejného důvodu, proč je tvrdý želví krunýř; protože živá tkáň uvnitř je křehká a bezbranná.
A ještě něco. Řady možností a početné rozhodování v denním životě, to je hudba, na niž tancujeme. Jsou jako struny na kytaře. Prohrábněte se jimi, a vytvoříte příjemný zvuk. Harmonii. Ale pak začněte přidávat struny. Deset strun, sto strun, tisíc, milion. Protože se násobí! Harry nevěděl, co ten zvuk připomínající trhání znamená, ale já to asi vím. Je to zvuk, který vydává příliš mnoho rozkmitaných strun.
Zazpívejte vysoké C hlasem, který je dost hlasitý a skutečný, a můžete rozbít jemný křišťál. Pusťte si harmonické tóny …
