11
Mercedes Street se v sobotu večer srdečně bavila, ale plácek za Oswaldovými byl tichý a prázdný. Napadlo mě, že můj klíč bude pasovat k zadním i předním dveřím, ale tuhle teorii jsem vůbec nemusel ověřovat, protože zadní dveře nebyly zamčené. Během času, který jsem strávil ve Fort Worthu, jsem ani jednou nepoužil klíč zakoupený od Ivy Templetonové. Život je samá ironie.
V domě bylo dojemně uklizeno. Vysoká židlička byla postavená mezi židlemi rodičů u malého stolku v kuchyni, kde jedli, podnos se leskl čistotou. Totéž platilo o oprýskané lince a dřezu s rezavým kolečkem od tvrdé vody. Vsadil jsem se sám se sebou, že Marina Rosettiny holčičky v zástěrách na stěně nechala, a šel jsem se do Junina pokojíku podívat. Měl jsem s sebou kapesní baterku a posvítil jsem si na stěny. Ano, stále tam byly, i když ve tmě vypadaly spíš přízračně než vesele. June se na ně nejspíš dívala, když ležela v postýlce, a cucala si palec. Napadlo mě, jestli si je bude pamatovat i později, někde v hloubi mozku. Přízračné holčičky nakreslené pastelkami.
Jimla, pomyslel jsem si, aniž jsem věděl proč, a otřásl jsem se.
Posunul jsem příborník, napojil drát na vidlici lampy a drát protáhl dírou, kterou jsem vyvrtal ve stěně. Všechno šlo dobře, ale pak jsem měl zlou chvilku. Velmi zlou. Když jsem šoupal příborník zpátky na místo, ten krám vrazil do stěny a Šikmá lampa v Pise se převrátila.
Kdybych měl čas přemýšlet, ztuhl bych na místě a zatracená lampa by se roztříštila na podlaze. Co pak? Odstranit štěnici a střepy nechat? Doufat, že se budou domnívat, že lampa, od začátku vratká, sama od sebe spadla? Většině lidí by to stačilo, ale většina lidí nemá důvod být paranoidní kvůli FBI. Lee by mohl najít díru, kterou jsem vyvrtal do stěny. Kdyby ji našel, motýl by rozevřel křídla.
Ale já neměl čas přemýšlet. Natáhl jsem se a lampu v pádu chytil. Pak jsem tam jen stál, držel ji a třásl se. V tom malém domku bylo horko jako v peci a já cítil pach svého potu. Jestlipak ho ucítí i oni, až se vrátí? Jak by si ho mohli nevšimnout?
Napadlo mě, jestli nejsem šílený. Chytré by určitě bylo tu štěnici odstranit… a pak odstranit i sebe. Mohl jsem se znovu napojit na Oswalda desátého dubna příštího roku, sledovat, jak se snaží o atentát na generála Edwina Walkera, a pokud by byl při tom sám, mohl bych ho pak zabít stejně jako Franka Dunninga. Hlavně jednoduše, jak říkají na schůzích Anonymních alkoholiků. Proč jsem tu proboha blbnul s napíchnutou lampou z bazaru, když byla v sázce budoucnost světa?
Odpověděl mi Al Templeton. Jsi tady, protože okno nejistoty je pořád otevřené. Protože jestli je George de Mohrenschildt něco víc, než se zdá, tak Oswald možná nebyl sám. Jsi tady, abys zachránil Kennedyho, a jistota začíná teď. Takže vrať tu blbou lampu tam, kam patří.
Postavil jsem lampu zpátky tam, kam patřila, i když mi její vratkost dělala starosti. Co když do příborníku vrazí Lee a uvidí v rozbitém podstavci štěnici? Když už jsem byl u toho, co když Lee a de Mohrenschildt budou v tomhle pokoji hovořit, ale lampa bude zhasnutá a hovor bude příliš tichý, než aby ho můj dálkový mikrofon zachytil? To by bylo všechno k ničemu.
Když budeš takhle uvažovat, nikdy neuděláš ani omeletu, kamaráde.
Nakonec mě přesvědčilo pomyšlení na Sadie. Miloval jsem ji a ona milovala mě – aspoň dřív –, a já to zahodil kvůli téhle svinské ulici. Kristepane, nenechám toho, aniž bych se aspoň nepokusil uslyšet, co ten George de Mohrenschildt má na srdci.
Vyklouzl jsem zadními dveřmi a s kapesní baterkou mezi zuby jsem napojil drát na magnetofon. Zasunul jsem ho do rezavé plechovky od tuku, abych ho chránil před živly, a tu schoval do hromádky cihel a prken, kterou jsem si předem připravil.
Pak jsem se vrátil do svého svinského domku na téhle svinské ulici a zahájil čekání.
