Západ

IX

Za těch pěkných dní farář Kalous každodenně nějakou hodinku seděl na zahrádce proti kostelu. Kdo šel po silnici, už ho tam vyhlížel, radostně pozdravoval i zastavil se na několik slov, aby projevil potěšení, že pan farář opět běhá. Děti jdouce ze školy, sborem volaly:

"Pochválen Pán Ježíš!", a když jim stařec kýval rukou, rty se jim rozesmály, očka svítila. Časem do zahrádky přiběhl Váša Pondělíčků; stařec ho přivinul k sobě a hoch vypravoval, jak bylo v Jihlavě. Pořád ještě nebyl ve své kůži...

I starý Vondráček, představeného otec, přišel posedět. Teď chodil bez pláště, jenom v krátké kazajce, ve vestě až ke krku, v koženkách dole podvázaných a v cvakavých pantoflích; beranice však neodložil, jenom do týla ji postrčil. Byl už ve hřbetě notně sražen, ale vlasy měl jen poběleny, oči jako jiskry a kořenku odložil, jen když vedle faráře usedl. Přinesl všecky zdejší noviny: jak stojí boží ouroda, co se letos nechce sebrat, Sedmík že buduje přístavek v čele chalupy, aby mladí měli slušnější příbytek, i jak jde letos tkalcovina.

"A co Kubla dělá, že se neukazuje?" přerušil mu řec farář. Vondráček sešpičatil drobná ústa a potměšile se podíval na kněze, jako by myslil, že žertuje.

"Od první mé nemoci u mne snad nebyl - a nepřijde se podívat -" Vondráček si přihladil husté vlasy a odvětil: "Inu, těžko chodit, jemnostpane," a štíře se, krčil rameny.

"Stůně - stůně?" starostlivě se tázal farář.

"I ba nestůně - už dostonal, jemnostpane," a Vondráček se suše zachechtal. Farář užasl.

"Copak jemnostpánovi nic neřekli? Už je zahrabán, nějaký týden po paní Kristince to na něj trhlo."

"Ale, ale, ale," schoulen si bručel farář, "nikdo slova nepověděl, ani Vejpalka, ani pan řídící - nikdoto oni mne snad nechtějí -" a lítostivým pohledem se díval ke hřbitovu.

"Tak, tak to bude - v té nejhorší jemnostpánově nemoci odešel, krátce, lehce - ve dvou dnech zamkl oči. A tuhle Mrkvička, tkadlec, za týden po něm; to taky jemnostpán neví?" maje radost, že přichází s novotami, vejminkář čiperně vypravoval.

Farář sepjal rozklepané ruce. "Pro pánaboha, co všecko slyším -"

"Mrkvička ještě dopoledne zpíval za stavem, jak to dělával, ale odpoledne si ženě naříkal: ,Matko, mně se zdá, že jsem nějak polámaný, a před očima se mi všecko plete.' K večeru si lehl, ale neusnul. Po půlnoci povídá ženě: ,Až se rozední, dojděte mi pro pana pátera.'

Mrkvičková spínala ruce: ,Pro Kristáčka, snad mi nechcete umřít?' Ještě se ušklíbl, jak to umíval, a povídá: ,A jaké čičery, matko, umřu-li letos, budu to mít napřesrok odbyto.' A před svítáním vydechl!" a Vondráček se opět mírně zachechtal.

"Pro pánaboha, pro pánaboha," vzdychal farář.

"Nic platno, jemnostpane, už jsme tu jen my dva -"

"Jste mladík proti mně - a ti byli taky mladíci -"

"Sakulenští mladíci!" usmál se Vondráček.

Farář vzdychal: "Pane na nebesích - stáda ubývá a pastýř nic neví! Pěkný pastýř!" Vondráček honem zas hovořil: "Teklička má zas ty povinnosti sama - na Kublu už nebrouká ba u hrobu i plakala. Pa…