Západ

VIII

Bílá hlava studeneckého faráře se pošinula výše nad přikrývku a přivřená očka mhourala do okna. Viděl školní stěny, kostry stromů po zahradě i vzadu kus lesa, všecko v nejveselejším slunečnu. Zachrul sebou a zavolal: "Kristinko!"

V kuchyni zašustily Réziny bačkory. Farář usedaje, vzdychl si zhluboka.

"Copak si ráčíte přát?" vstupujíc, ptala se Rézi.

"Podívej se, jak je tam hezky!" rukou ukazoval do okna.

"Krásně," přikyvovala.

"Rád bych z postele tuhle na židli, abych se mohl dívat!" odvětil a zkoumal, co tomu říká. Strnulý pohled její trošku zjasněl. "Jenom jestli to půjde?"

"A bodejť by to nešlo, slavně, znamenitě - vždyť jsi mi to sama slibovala ještě dnes ráno, ne?"

"Inu, zkusíme to tedy, když ráčíte myslit," povídala, chystajíc židli a na ni peřinu.

"Vždyť jsem se namoutě naležel dost, ne?" bručel si, dávaje nohy z postele.

"Tak co levá nožička říká?" ptala se.

Stařec se jí podíval do tváří a usmál se mazlivým slovům, u Rézinky nezvyklým.

"I nožička by snad už mohla běžet do Přílep," zasmál se, "zato ručička je posud trochu těžká; inu, musím si zvykat!"

S Rézinou pomocí se smekl na židli, usedl, skrčil se; Rézi ho přikryla peřinou, pošinula židli dále k oknu, přistavila podnožku - a již hleděl k lesům, jejichž zeleň hrála do žlutá. V čistém vzduchu se míhalo hejno holubů, již se koupali v jasu slunečních paprsků, měkkými oblouky se spouštěli blízko k zemi a zas pružnou vlnou, z níž zasvítila jejich třpytná křídla, vznesli se vysoko nad staré olše na břehu řeky.

Po lukách se čeřily hladiny rybníků, jež byly památkou po rozbouřené jarní vodě. Stařec maje oči přimhouřeny, jako by nemohl snésti světla, jež zatopilo všechen obzor, hleděl na ten okřívající kout a kolem rtů měl strnulý úsměv.

Rézi se dívala druhým oknem. "Chvála Bohu, teď už snad bude opravdu hezky," pravila, přehlížejíc lesy i stráně.

"Kolik neděl jsem opravdu ležel - čtyři?" ptal se. z myšlenek.

"Ba přes čtyři, pane strejčku!" odpověděla.

"Tak, tak - a předtím kvíčalky tolik neděl! Inu, inu, člověk už opravdu nestojí za nic!"

"Aspoň pan strejček přečkal ty nečasy, plískanice, deště, větry - to byly dni!" Odstoupivši od okna, šla blíže k starci a řekla vřeleji:

"Novina, pane strejčku, Brouka dnes Vejpalka zakopal!" Farář uchýlil hlavu a díval se na Rézi, jako by byl nepochopil.

"Pošel - už nějaký čas nestál za nic, z boudy sotva vylezl, protáhl hřbet a zakňučel - byl už asi starý!" vypravovala soucitně.

Farář opět odvrátil hlavu a neodpovídal; zamyšlen hleděl ven. Rézi se zase vrátila k svému oknu.

"Vida, angrešt tamhle u plotu už hezky dostává lístky," po chvíli upozorňovala.

"Tak on Brouk je zakopán?" teprve teď, spíše jen k sobě pronesl farář. "Za stodolou ho Vejpalka s Ferdou a Hondou uložili a zahrabali. Že už byl tuze starý?"

"Byl, byl -" přikyvoval farář, "zdědili jsme ho už po učiteli Potápkovi a tam se hromadu let nasloužil. Tak vidíme, tak vidíme!" a upínal zrak do dálky.

"Pan páter kolikrát za den k němu přišel, volal na něj, ale B…