Povídky o českých umělcích

Il divino Boemo
(Josef Mysliveček)

I.

V Benátkách byl divoký masopust. V pozdních hodinách nočních bylo na ulici živo jako ve dne, ba živěji; všude plno smíchu, výskotu a zpěvu, i na vlnách, září světel ozlacených.

Ale v jedné z nocí únorových r. 1767. bylo nejživěji. Po ulicích i náměstích bylo viděti i panstvo nejvznešenější. Nejnádhernější lodice déle nežli jindy houpaly se na třpytné hladině. Téhož dne dávána v divadle nová opera mistra Venatoriniho, a všecka skvělá společnosť byla přítomna. —

Jásot a zpěv dlouho přes půlnoc odrážely se o vlny a tiché ostrůvky; veliké hvězdy jiskřily, a měsíc zářil. Byla vlažná italská noc…

V jednom z nejnádhernějších a nejbohatších paláců benátských zářila štíhlá a vysoká okna ohněm světel. V ozářené chodbě pobíhali sluhové vyšňoření a spocení. Pozdě v noci scházela se do sálu, jehož stěny leskly se zrcadly, zlatem a lustry mnohoramennými, vznešená a slavná společnosť, květ benátského panstva.

Všichni hosté přítomni byli nové zpěvohře v divadle, a teď sešli se ještě, aby oslavili a blíže poznali slavného mistra skladatele, jenž nedávno v Neapoli samým králem skvěle byl vyznamenán.

Kolem stolů, skvostně řezaných a těžkými koberci pokrytých, usadili se pánové a paní přední šlechty, hudební výtečníci, básníci a známí ctitelé umění vždy vítězícího. V čele sálu vedle hostitele a choti jeho přední místo ponecháno mistru Venatorinimu, jenž jako skvělá hvězda vlasatice objevil se na nebi umění italského a notami svými prováděl pravé divy.

Dlouho nepřijížděl, patrně zdržel se v divadle. Mezi hosty proudil hovor, ale přitlumený.

„Je to kouzelník!“

„Čaroděj, který tóny svými dokáže všecko!“

„A při tom vám zůstává chladným, nepřístupným!“

„Je ze severu, až odkudsi z Čech, snad mají tam jenom sníh a led!“

„Il Boemo — Čech je, ovšem že Čech.“

„Il divino Boemo — božský Čech — je z té divné země na severu, kde před věky býval dvůr Karlův.“

„Karel císař zval i našeho Petrarcu ke dvoru svému a Pius II. napsal o nich věci nejdivnější!“

„Což tenkráte byly si Čechy s Italií blízko. Celý svět se jim tenkráte divil, ale báli se jich nejen knížata, ale i králové!“

„Dnes o nich slyšeti není. Ani nevím, kde ta divná země vězí. Před věky tolik slávy, jak pravíte, a teď nikde ani dechu!“

„Jak že, nikde ani dechu? Mistra Venatoriniho celé Vlachy zbožňují!“

„Ovšem, ovšem, ale on jest jediný!“

„Venatorini je tedy z těch Čech? Pak se té hudbě jeho nedivím, krev starých otcův patrně v něm zaproudila!“

„Vítězili mečem — on hudbou!“

Takový hovor proudil skvělým sálem.

„Jak povídám, jako vlasatice vyletěl a svět se jen diví.“

„Skoro jako meči některého z jeho otcův.“

„Patrně je tam nyní mrtvo; kde jen těch tonů nabral?“

„Když lid spí, hraje země. Hraje těmi tony, které kdysi vlnily se nad jejími pláněmi a kopci. Jistě že zpívají tam lesy i struhy, hory i skály!“

Tato slova promluvil básník, jenž ve svých knihách opěval staré doby slavné Italie. Srdce jeho cítilo i s tou dálnou zemí neznámou, protože tušil, j…