Povídky o českých umělcích

II.

Uplynulo pět roků. Byl opět masopust, ale ne tak vlažný jako ten, kdy Il divino Boemo byl v Benátkách a v celé Italii tak slaven. —

Nocí chladnou, mlžnatou přijížděl k věčnému městu vůz, tažený dvěma hubenými koni. Bylo tma, ubozí, spocení tahouni klopýtali. Ujeli dnes již velikou cestu a byli ubožáci znaveni. Vozka na kozlíku si prozpěvoval nábožný jakýsi zpěv z rodného místečka dále na severu.

Ve voze seděl muž všecek do pláště zahalený. Jenom oči časem rozhlédly se krajinou, aby pak na dlouhou chvíli opět se zavřely. Byla chladná mlha.

Muž do pláště zahalený byl Venatorini, slavený umělec z Čech.

Il divino Boemo! Božský Čech!

Ta slova neustále tanula mu v hlavě. Kolikráte ta sladká slova uslyšel?

I rty královské řekly mu je několikráte. Nebylo tomu tak dávno.

Přijížděl z Milána, kdež před třemi dny uvedena v divadle poslední, veliká zpěvohra jeho „Armida“.

Všecky síly své věnoval této práci, všechen umělecký dar svůj soustředil na díle tomto — a výsledek její?

Malý — smutný — — ponižující…

Hned po zpěvohře skladatel ujížděl.

Unavenou hlavou jeho projížděly mnohé myšlénky. Všecka léta v Italii zažitá přelétala před ním jako hejna ptáků stěhovavých. Znova viděl všecku slávu svoji, všecko veliké bohatství. Ó, to bohatství! Bylo veliké, úžasné, že mnozí, přemnozí mu záviděli. Ale což bylo Venatorinimu bohatství! Bohatství své nosil v prsou, bohatstvím jeho byly všecky ty hluboké akordy a melodie, které znívaly mu ve bdění i ve spánku. Bohatství toho světa rozhazoval oběma rukama, a dobrácké srdce jeho nepřemýšlelo, komu je rozhazoval! Věděl, že ačkoliv oplývá vším je chud, jako býval, když poprvé jej oslavovali. A nyní zklamalo jej bohatství, které bylo mu vším, bohatství hudby jeho. Byl odmrštěn, odkopnut.

V umdlené hlavě vynořila se náhle vzpomínka.

„Přišel jako ty z daleka, byl slaven a chválen. Ale teď je bídný — opuštěn a zapomenut. Pouť jeho brzy bude dokonána. Zemře v cizině vzdálen domova. Vezmi si výstrahu, nevěř všemu! Přízeň lidská jest dýmem!“

Ta slova napsaná před pěti léty na lístečku rukou neznámou zněla mu hlavou… Venatorini div že hlasitě nezavzlykal. Ó, proč teď také nepřijel bratr František, všeho byl by Venatorini zanechal a odejel s ním ze země nevděčné tam daleko na sever…

Již jeli ulicemi města Říma. Po ulicích bylo mrtvo, žlutá světla temně zářila hustou mlhou.

„K Piazze del popole!“ zvolal Venatorini na vozku. „Dojedeš?“

„Dojedu!“ odvětil vozka a švihl do spocených koní.

Kola drnčela, a domy a ulice ubíhaly.

Před nádherným palácem na Piazze del popole v Římě vozka zastavil. Venatorini zaplativ, ubíhal k jednomu z nádherných paláců, ke svému paláci. K nádhernému domu, ve kterém zažil bujných slavných dnů, obkličován jsa přátely lichotnými a chytrými!

Některá okna palácová byla slabě osvětlena.

Brána byla dokořán.

Venatorini se zachvěl. Co se tu děje — brána dokořán!

V chodbách bylo tma. Slavený skladatel proběhl síní a letěl po schodech.

Slyšel divné hlasy. Hrubá slova a písně temné ozýv…