Pan profesor

Pan profesor

Jizbu má jen mládenecky prostou,
v každém koutě haldu tlustých knih,
vedle myrty v okně bujně rostou
celé trsy růží měsíčních;
na zdi staré obraz jeden visí,
pavoučiskem síťka utkaná
závojem svým na něm cloní rysy
velikého otce Jungmanna.

U stolečku nad knihami bádá
profesor již na třicátý rok;
sníh mu zvolna do kadeří padá,
líce zvadá, uklání se bok,
jen to srdce ještě buší mladé,
ač mu dávno bouře zavály
chvíle snů, kdy v bezu na zahradě
Lence líbal rtíků korály.

Žije nyní jen té mladé chase,
které loňská moudrosť předivnou,
jíž však srdce při velebné kráse
českých veršů spíše oživnou,
nežli řadou pravidel a vzorů,
dle nichž krása prý je ulita;
víc než obsah žuly, ruly, svoru
zvěsť ji teší, jak žil Husita.

Zná ty mladé českých synů hlavy,
ví, že stačí jiskra pramalá,
aby v plamen lásky k vlasti žhavý
mysl jejich jará zaplála;
vroucím slovem do těch duší dmýchá,
na postupu — což mu záleží?
Žití jeho radosť všecka, pýcha
patř…