V boudě

S kamarádem Pepíkem seděli jsme před boudou na mezi, porostlé hustým kožichem porosené trávy, mezi níž dýchaly rozlezlé trsy mateřídoušky. Byla ta bouda jednoduchá, ale důkladně slámou obložená; aby v ní bylo teplíčko, vystlány v ní dobré dvě otepi slámy z pohrabin.

Pepík byl junákem tak asi dvanáctiletým, ale byl již hezky zrostlý a zavalit; mou dlaň byl by rozmáčkl jako shnilou hrušku; já byl proti němu jako pudlík — nu, bylo mi teprve asi deset.

A šli jsme spolu hlídat; o mně vědělo se ovšem, že neuhlídám ani angrešt na zahrádce, ale jen aby nebyl Pepík sám. Tlusté, sukovité bandasky, na které jsme si odpůldne schválně zašli do remízku, ležely vedle nás na mezi. Nemluvili jsme mnoho; Pepíkovi bylo sice přes tu chvíli do hovoru, ale málokdy dostav odpovědi, umlkl konečně také. Bylo mi úzko — něco strachu příliš podobného probíhalo mi kostmi, proto nebylo mi do řeči, proto také tichounce jsem dýchal naslouchaje každému slabému šelestu, který způsobila snad malá šedá myška nebo temný noční motýl, zdvihnuvší se s trsů bramborových.

Mohlo býti po desáté… Noc byla jasná, obloha jako zvonky, kterými ve dne modrala se stráň u „slivkového háje“, a mezi modří naseto hvězdiček větších i droboulinkých jako jsou ta zlatožlutá kvítečka mochen po úvozech. Mléčná cesta táhla se nebem jako dlouh…