5 OPORY ARCHIPELAGU
Na Dálném východě existovalo město s výstižným jménem Cesarevič (korunní princ – pozn. překl.) Revoluce je přejmenovala na Svobodnyj. Amurské kozáky, kteří město obývali, rozehnali a město zůstalo opuštěné. Muselo být nějak osídleno. A osídlili je: vězni a čekisty, kteří je střežili. Celé město Svobodnyj se stalo táborem (BAMlag).
Tak sám život rodí symboly.
Tábory nejsou prostě temnou stránkou našeho porevolučního života. Jejich rozmach z nich učinil nikoli stránku, nikoli vedlejší věc, nýbrž snad přímo srdce událostí. V máločem se naše padesátiletí projevilo tak důsledně, tak úplně.
Tak jako každý bod je průsečíkem nejméně dvou čar, vedou ke každé události nejméně dvě nutné příčiny. A tak i k systému táborů nás přivedla na jedné straně ekonomická potřeba, ta by však byla sama o sobě mohla vést i k pracovní armádě, jenže tu už existovalo výborné teoretické zdůvodnění táborů.
Střetly se a jako by k sobě dávno patřily: šroubek zapadl do závitu, výstupek do vybrání. A tak se zrodilo Souostroví.
Ekonomická potřeba se projevila jako vždy otevřeně a krutě: stát, který se chtěl v krátké době upevnit (ze tří čtvrtin šlo o termíny jako na Bělomořském kanálu), aniž co bral zvenčí, potřeboval pracovní síly:
a) maximálně levné a raději bezplatné,
b) nenáročné, kdykoli připravené přemístit se z místa na místo, nezatížené rodinou, nevyžadující ani slušné bydlení, ani školy, ani nemocnice a po určitou dobu ani kuchyně, ani lázně.
Takové pracovní síly se daly sehnat jen požíráním vlastních dětí.
A teoretické zdůvodnění by nebylo mohlo vzniknout ve shonu těchto let tak hladce, kdyby základy nebyly položeny již v minulém století. Engels vyzkoumal, že počátkem člověka není zrod mravní ideje nebo myšlení, nýbrž náhoda a nesmyslná práce: opice vzala do rukou kámen a tím to všechno začalo. A Marx, který měl na mysli dobu bližší dnešku (Kritika Gothajského programu), se stejnou jistotou označil za jediný prostředek nápravy zločinců (je pravda, že měl na mysli kriminální zločince; vůbec ho nenapadlo, že jeho žáci budou považovat za zločince politické vězně) zase nikoli samotářské přemýšlení, nikoli morální sebezpytování, nikoli pokání a smutek (to všechno je nadstavba!), nýbrž produktivní práci. On sám neměl v životě v ruce motyku, do smrti nevzal do ruky kolečko, uhlí netěžil, stromy nekácel, nevíme, jak štípal dříví – ale tohle napsal na papír a ten se nevzepřel.
A pro nástupce to teď bylo snadné: donutit vězně, aby denně pracoval (někdy i 14 hodin, jako v kolymských dolech), je humánní a vede k jeho nápravě. Naopak omezit jeho vazbu na vězeňskou celu, dvorek a zelinářskou zahradu, dát mu po léta možnost číst knihy, psát, myslet a debatovat – znamená zacházet s ním „jako s dobytkem“ (z téže Kritiky).
V poříjnových bouřlivých dobách sice nebyl čas na tyto jemnosti a vypadalo to, že je ještě humánnější prostě popravovat. Ti, co nebyli popraveni, co byli zavřeni do nejrůznějších raných táborů – ti tam nebyli zavřeni, aby se napravili, nýbrž aby byli zneškodněni, byla to prostá izolace.
Vždyť i v těch dobách byly mozky, které se zabývaly teorií trestu, například Pjotr Stučka, a v Základních principech trestního práva RSFSR z roku 1919 byl nově definován sám pojem trestu. Trest, říkalo se tam velmi neotřele, není ani mstou (dělnicko-rolnický stát se zločinci nemstí), ani vykoupením viny (nemůže existovat žádná individuální vina, pouze třídní příčinnost), je to obranné opatření, chránící společenské zřízení – nástroj sociální ochrany.
Když je to „nástroj sociální ochrany“ – tak je to jasné, válka je válka, buď je třeba popravovat („nejvyšší opatření sociální ochrany“) nebo zavírat do vězení. Přitom se však jaksi ztrácela myšlenka nápravy, již také v roce 1919 hlásal VIII. sjezd strany. A hlavně teď nebylo jasné: co se má napravovat, když není viny? Třídní příčinnost se přece nedá napravit!?
A zatím skončila občanská válka, v roce 1922 byly vydány první sovětské zákoníky, v roce 1923 se konal „sjezd pracovníků v…
