18 MÚZY V GULAGU
Zvykli jsme si říkat, že v GULagu je možné všechno. Nejčernější podlost, jakákoli proradnost, úžasné nečekané setkání a láska na okraji propasti – to všechno možné je. Bude-li vám někdo se zářícíma očima vykládat, že kdosi byl převychován úředními prostředky, prostřednictvím KVO – tomu klidně odpovězte – kecy!
V GULagu se převychová každý, člověka převychová kamarád nebo okolnosti, převýchova jde nejrůznějšími směry – ale kulturně výchovným oddělením dosud nebyl převychován ani jediný kluk, tím méně dospělý.
Naše tábory se nesměly podobat „doupatům neřesti, bandě loupežníků, semeništi recidivistů a nemravnosti“ (tak se mluvilo o carských vězeních). A tak dostaly takový ocásek – kulturně výchovné oddělení.
Protože, jak pravil tehdejší šéf GULagu I. Apeter: „Proletariát SSSR staví proti vězeňskému systému kapitalistických zemí svůj kulturní (nikoli táborový! – A. S.) systém. Instituce, v nichž proletářský stát uskutečňuje trest odnětí svobody…, mohou být nazývány věznicemi nebo jiným termínem – nejde o terminologii. Jsou to místa, kde život není ničen, kde znovu roste a vzkvétá…“[217]
Nevím, jak skončil Apeter. Myslím si, že mu nejspíš brzy nato zlomili vaz tam, kde život vzkvétá. Nejde však o terminologii. Zdalipak čtenář pochopil, co bylo v našich táborech hlavní? Kulturní činnost.
A tak se zrodil a rozmnožil nový orgán, který měl uspokojit každou poptávku, jehož chapadla dosahovala ke každému ostrovu. Ve 20. letech se jim říkalo PVO (politickovýchovná oddělení), od 30. let to byla KVO. Měla mimo jiné nahradit bývalé vězeňské popy a vězeňské bohoslužby.
Budovala se takto. Velitelem KVO byl svobodný zaměstnanec s pravomocí zástupce velitele tábora. Vybíral vychovatele (norma – 250 svěřenců na jednoho vychovatele) – samozřejmě z „vrstev blízkých proletariátu“, to znamená, že se intelektuálové (maloburžoazie) samozřejmě nehodili (a taky bylo vhodnější, aby se oháněli lopatou). Za vychovatele tedy vybírali zloděje tak dvakrát třikrát trestané, no a také nějaké ty městské podvodníky, defraudanty a násilníky. Takový mladíček, co si čistě chodil, měl pětku za znásilnění při polehčujících okolnostech, stočil noviny do trubičky a šel do baráku osmapadesátníků a tam je školil: „Úloha práce v nápravném procesu.“ Vychovatelé mohli tu úlohu zvlášť nezaujatě posoudit, protože sami byli „práce ve výrobě zproštěni“. Z takových sociálně blízkých se tvořil aktiv KVO – aktivisté však práce zproštěni nebyli (mohli jen doufat, že se jim časem podaří vyštvat některého vychovatele a dostat se na jeho místo. Tak se kolem KVO vytvářelo celkem přátelské ovzduší). Vychovatel měl za úkol ráno odvést vězně do práce, pak zkontrolovat kuchyni (což znamenalo že mu dali dobře najíst), nu a pak se může jít dospat do své kabinky. Pachany může nechat být, nemusí se s nimi dávat do křížku, protože je to jednak nebezpečné, jednak může nastat okamžik, kdy se „jednota zločinců stane jednotou pracovní“ a pachani povedou úderné brigády do útoku. A zatím ať vyspávají po noci strávené karbanem. Vychovatel se ve své činnosti stále řídí obecnou zásadou: že kulturně výchovná činnost v táboře neznamená výchovu a osvětu „nešťastníků“. Její ostří je (bez ostří to u nás už vůbec nejde) namířeno proti… no, čtenář se už jistě dovtípil proti osmapadesátce. Želbohu, KVO samo nemá „právo zatýkat“ (ano, takhle byly omezeny kulturní možnosti!), „může však o to žádat správu“ (ta nikdy neodmítne!). Navíc vychovatel „soustavně podává zprávy o náladách vězňů“. (Kdo má uši, nechť slyší! Tady kulturně výchovná činnost jemně přechází v činnost operativně čekistickou, v instrukcích se to však výslovné neuvádí.)
Vidíme však, že jsme se dali strhnout citacemi a chybně jsme přešli do přítomného času. Musíme čtenáře zklamat, jde o 30. léta, o nejlepší léta rozkvětu KVO, kdy se v zemi dokončovala výstavba beztřídní společnosti a ještě nedošlo k tomu strašnému výbuchu třídního boje, jaký se rozpoutal po dovršení této výstavby. V těch slavných letech obrůstala KVO m…
