Z domova

Náš hřbitov

(A. E. Mužíkovi)

Tak často v podvečerním šeru
než duch se v práci ponoří
a ruka maně sáhne k péru,
zřím koutek v našem podhoří:
to hřbitov u nás, tichý, malý,
jež vroubí stěny kostela…
kol něho zeď je omšelá
a žírná pole v dál a dáli.

Jsou mezi rovy staré slívy,
i třešně, hruše, jabloně;
když jaro zde své koná divy,
tam za zdí v širém záhoně,
sem křepelička vždycky volá
tak zhluboka a dojemně,
že zní to snad až do země,
by slyšeli i mrtví zdola.

Dav rovů kryje hustá tráva,
v ní mochna, květů ze zlata,
a macoška, ta velká, tmavá
je s pampeliškou rozváta;
řad křížů bílých ční tu tiše -
náš truhlář je sem hotoví,
v běl černí, kdo spí pod rovy,
tak divným pravopisem píše.

Jdou lidé do kostela tudy,
ten onen klekne na chvíli,
kříž palcem dělá v suché hrudy
a pomodlí se, zakvílí;
však zakrátko zas ticho vládne
v tom tichém sadě nad rovy,
jen zpěv sem zvučí chrámový
a varhanové zvuky ladné.

Zde v zemi též je obec celá,
vždyť pod suchými hrudami
v těch pahrbečcích u kostela
sní, kdož tu žili před námi;
ten přišel později, ten dříve,
však nevyhnul se jediný
z té staré naší dědiny
své jizbě hrobní konejšivé.

Tu klidně dřímou vejminkáři,
zlý vejměnek jich netlačí,
a nespatří těch mračných tváří,
jež bývaly jim ku pláči,
když právě mělo býti dáno,
co do knih dali upsati -
zde pětpenězka v souvrati
jim do snů zvoní každé ráno.

Spí chalupník tu se statkářem,
již pokoj dá jim sporná mez,
jež sváděla je před notářem;
zde zavání jim jeden bez
a proniká tu suché hroudy,
jež stejně leží nad nimi;
teď vědí: Ten kout stačí mi,
a ďas má vzíti všecky soudy.

Spí zpěvák…