Z domova

Sám

Již nápadně mu vlasy řídnou
a brada tuze prokvetá,
má chvíli svou jen večer klidnou,
když obloha je poseta -
jak zvonec modrý rosy září
hvězd krůpějemi ze zlata;
den celý sedá v kanceláři
a lejstra píše dlouhatá.

Vždy před polednem v papír hledě
se těší na dvě hodiny,
kdy v hospůdce své při obědě
si přečte svoje noviny;
pak jde to zase jako parou,
než ručička je na šesti,
kdy rozběhne se cestou starou
v byt na laciném předměstí.

Než stáhne úbor z kanceláře
a na věšáku rozvěsí,
již babka dveřmi ptá se jaře:
„Co milostpán dnes přeje si?“
„Co přeju si - nu, trochu piva
a něco zdola k večeři!“
„Tak dobře, dobře,“ babka kývá
a žejbruje se ze dveří.

Neb sám tři vejce na kahaně
si na hniličku připraví,
a hale potom sivé skráně
v dým tabákový bělavý,
hled vlahý skloní do románu,
jež rozmile ho uhýčká -
než na desátou dojde stranu,
sen usedá mu na víčka.

Zas jindy lupenkou se baví
a divných titěr v…