Josef Braun

V pátek dne 28. m. srpna 1891 rozletěl se novinami telegram, zaslaný z Kutné Hory: „Josef Braun dnes o půlnoci zemřel.“ Ačkoliv již po nějakou dobu bylo nám známo, že mladý, nadějný ten život chvěje se nade hrobem, zpráva, že to dobré srdce dobuchalo a bujná, snivá hlava že spočívá na chudičkém loži, rozechvěla nás do hlubin. Staří rodiče a sestra zničeni stojí nad čerstvým hrobem, do něhož uložili všecku svoji pomoc a naději, čtenáři Braunových povídek chápajíce ztrátu velikého talentu aspoň bolnými vzpomínkami doprovázejí ho ke hrobu, a my — jeho přátelé? —

Vidím jej, toho mladistvého, nevelikého, štíhlého muže planoucího oka a stále se usmívajících rtů — jako bych se byl včera s ním rozešel. Slyším jej, jak živě, vesele vypravuje — jakoby teď byl domluvil. Scházeli jsme se v Umělecké Besedě a později časem do Máje zavítával. Nemýlím-li se, byl mezi námi naposled v den úmrtí Fr. Chalupy; zarmoucen smrti přítelovou, ale jinak úplně zdráv a svěží, živě vypravoval nám přátelské vzpomínky na Chalupu, jehož patrně měl velmi rád. To bylo po novém roce 1890, a za prvního jara Braun, vždycky jarý a zdravý, takže o prázdninách vykonával vojenskou povinnosť, počal chrliti krev…

Každého, kdo dobrou a upřímnou povahu Braunovu poněkud jen poznal, zpráva ta velmi rozlítostnila. Obdržev podporu od Svatoboru, odejel do Rožnova. Vrátiv se po prázdninách, chtěl opět plniti učitelské povinnosti svoje, ale za kratičko bylo mu těžké práce zanechati. Obdržev novou dovolenou žil v působišti svém učitelském na Smíchově ošetřován matkou a sestrou, které měly jenom jeho a chvěly se tedy pomyšlením, že by oň měly přijíti. Ale zlověstné rudé kapky nepřestávaly třísniti mladistvé rty, a líce víc a více zapadala i pobledala. Byl to smutný pohled, když …