Francouzský prozaik a dramatik kreolského původu, vlastním jménem Dumas Davy de la Pailleterie. Byl synem divizního generála za Francouzské revoluce a vnuk markýze de La Paillerie a černošky. Narodil se roku 1802 ve Villers-Cotteréts a zemřel roku 1870 v Puys v Normandli. Patřil k čelným francouzským spisovatelům v pohnutém období romantismu. Byl z nich nejplodnější, jak dosvědčuje na tři sta svazků jeho díla, zahrnujícího dramata, komedie, romány, paměti, knihy cestovních dojmů a obrazy mravů. Tato neobyčejná plodnost se vysvětluje zvláštním způsobem jeho tvorby. Dumas totiž zaměstnával mnoho pomocníků, takže jeho odpůrce Eugéne de Mirecourt mluvil ve svém pamfletu o fabrice na romány. Také „Tři mušketýři“ jsou dílem kolektivním. Jejich první nástin pochází od Augusta Maqueta, bývalého profesora dějepisu, který s Dumasem spolupracoval od roku 1839, kdy napsali společně drama „Bathilde“ a román „Chevalier d’Harmental“, do roku 1857, kdy se rozešli ve zlém. Kdosi charakterizoval jejich vzájemný poměr tak, že Maquet byl zedníkem, Dumas stavitelem. Maquet snášel materiál a vypracovával první nástin. Konečná úprava náležela Dumasovi.
Oslněn Shakespearem a Schillerem, Dumas v mládí významně zasáhl do vývoje současného francouzského divadla, na jehož půdě byla v třicátých letech minulého století svedena rozhodná bitva mezi klasiky a romantiky. Dumasova historická hra „Jindřich III. a jeho dvůr“ bylo roku 1829 první romantické drama, uvedené vítězně na jeviště. Velký úspěch měl o dva roky později „Antony“ – tentokrát s moderním námětem -, v němž Dumas vytvořil postavu byronovského odbojníka, nabitého na rozdíl od mnoha romantických hrdinů výbušnou energií. Zápalně působila dějovou sevřeností také „Věž nesleská“ z r. 1832, napsaná společně s Gaillardetem a vytěžená ze středověku. Silou Dumasových divadelních her, v nichž přes jejich historičnost docházel výrazu kvas porevoluční společnosti, byla jejich dramatičnost, jíž autor prokázal smysl pro zvláštní podmínky jevištního účinu.
Byl-li Dumasovi v historických dramatech vedle Shakespeara a Schillera vzorem i Scott, tím více v románech – podobně jako jeho velký vrstevník a soupeř Honoré de Balzac – vycházel z historického románu Waltera Scotta, jenž první obrátil zájem a pozornost na prostředí. Balzac – a tím se stal jedním z mistrů moderního realismu – použil scottovských postupů na kresbu a rozbor současné sociální skutečnosti. Dumas zůstal věrný románu historickému. Jeho zájem se soustředil hlavně na XVI. a XVII. století, jehož první polovina zaujala také Alfreda de Vigny, Victora Huga a Théophila Gautiera.
Také děj „Tří mušketýrů“, jejichž neobyčejný úspěch si vynutil pokračování v románech „Po dvaceti letech“ a „Vicomte z Bragelonne“, je vytěžen z tohoto období, v němž utvrzující se královský absolutismus potlačoval poslední záchvěvy feudálního rozkolnictví. Středem děje ve „Třech mušketýrech“ je obléhání bašty protestantů La Rochelle, podporované Anglií. Její dobytí kardinálem Richelieuem znamenalo etapu ve vývoji centralizace, směřujícím k upevnění absolutismu, a významný krok k odbourání ediktu nantského, jímž Jindřich IV. zaručil protestantům svobodu vyznání.
Byl-li Dumas nejčtenějším spisovatelem své doby, stali se zase „Tři mušketýři“ jako oblíbená lidová četba jeho knihou nejpopulárnější. Byli překládáni do nejrůznějších jazyků, zdramatizováni, několikrát zfilmováni. Dvě dramatizace, z nichž „Mládí mušketýrů“ se udrželo dlouho na repertoáru, byly dolem Dumase samého, ktery‘ těže z popularity románu, vydával i časopisy Mousquetaire a později D’Artagnan. A opětovná vydání „Tří mušketýrů“ dokazují, že tento „dobrý obr“, ktery‘, abychom mluvili slovy Anatola France, si vzal za úkol „potěšit lidi tím, že jim vyprávěl krásné příběhy, které nebraly konce“, hraje dosud tuto svou úlohu.
