Hrabě Monte Christo 6

XVI.
MINULOST.

Hrabě vyšel s krvácejícím srdcem z domu, kde zanechal Mercedes, aby ji, jak všecko tomu nasvědčovalo, již nikdy nespatřil.

Od smrti malého Eduarda udála se s Monte Cristem veliká změna. Dospěv pozvolným a křivolakým vzestupem na vrchol své pomsty, spatřil na druhé straně hory propast pochyby.

Více než to: rozhovor s Mercedes probudil tolik vzpomínek v jeho duši, že samy ty vzpomínky musily býti přemáhány.

Muž rázu hraběte nemohl se dlouho oddávati této melancholii, která může živit všední duchy, dodávajíc jim zdánlivé originality, která však usmrcuje duchy vyšší. Dospěv tak daleko, že sám sobě takřka činil výčitky, hrabě si řekl, že není jinak možno, než že v jeho výpočtech stala se nějaká chyba.

„Pohlížím špatně na minulost,“ řekl si, „a nemohl jsem se tak zmýlit.

Jakže,“ pokračoval, „cíl, jejž jsem si vytkl byl by nesmyslným cílem? Byl bych se býval bral špatnou cestou po celých deset let? Jediná hodina stačila by dokázati architektovi, že dílo všech jeho nadějí bylo, když ne nemožným, tedy svatokrádežným?

Nechci přivyknout té myšlence, zešílil bych z ní. Mým dnešním úvahám chybí správný posudek minulosti, protože pohlížím na tu minulost s druhého konce obzoru. Skutečně, minulost postupem času, podobna krajině, kterou procházíme, mizí, čím více se od ní vzdalujeme. Stalo se mi, co se stává lidem, poranivším se ve snu: vidí a cítí svou ránu a nepamatují se, jak k ní přišli.

Nuže, obrozený muži, bohatý výstředníku, probuzený spáči, všemohoucí blouznivče, nepřemožitelný milionáři, nabuď zase na chvíli té trudné perspektivy bídného nuzného života; projdi opět cestami, jimiž tě osud hnal, po nichž tě neštěstí provázelo, na nichž se tě zoufalství zmocnilo; příliš mnoho démantů, zlata a štěstí září dnes na křišťále zrcadla, v němž Monte Cristo vidí Dantèse; ukryj ty démanty, zakal to zlato, setři ty paprsky; bohatý, vyhledej chudého; volný, vyhledej vězně; vzkříšený, vyhledej mrtvolu.“

-Mluvě takto sám k sobě, Monte Cristo brat se ulicí de la Caisserie. Byla to táž ulice, po níž byl před dvaceti čtyřmi roky veden mlčenlivou, noční stráží; ty domy živého a veselého vzhledu byly oné noci temny, němy, uzavřeny.

„A jsou to přece tytéž,“ šeptal si Monte Cristo; „jenže tehdy byla noc a dnes je jasný den; slunce to vše ozařuje a zveseluje.“

Sešel k nábřeží ulicí svatého Vavřince a zamířil ke skladišti; na tom místě přístavu byl tehdy vsazen na loďku. Člun k projížďkám jel mimo, maje napjatu svou plátěnou stříšku; Monte Cristo zavolal na veslaře, jenž ihned zavesloval k němu s horlivostí, jakou vyznamenávají se tito loďaři, tuší-li dobrý obchod.

Počasí bylo nádherné, projížďka byla rozkošná. Rudé planoucí slunce chýlilo se k obzoru, do vln, jež měnily se jeho blízkostí v řeřavé uhlí; moře, hladké jako zrcadlo, zavlnilo se chvílemi skoky ryb, které, pronásledovány nějakým skrytým nepřítelem, vymršťovaly se z vody, žádajíce druhý živel o ochranu; na obzoru šinuly se, bílé a půvabné jako tažní rackové, rybářské bárky, mířící do Martigues, nebo nákladní lodi, vezoucí zboží na Korsiku nebo do Španěl.

Vzdor krásné obloze, vzdor bárkám ladných obrysů, vzdor zlatému světlu, zaplavujícímu kraj, hrabě, zahalen v plášť, připomínal si každou podrobnost oné hrozné cesty: to jediné, osamělé světlo, hořící v Kataláncích, ten pohled na zámek If, jenž poučil ho, kam je vezen, zápas s četníky, když chtěl se vrhnout do moře, jeho zoufalství, když cítil se přemožen, pocit chladu, když ústí karabiny přitisknuto mu bylo ku skráni jako ledový prsten.

A jako ony v létě vyschlé prameny, které za podzimních mlh pozvolna vlhnou a začínají se plniti po kapkách, tak i Monte Cristo ponenáhlu cítil, jak jeho prsa plní se tou starou hořkostí, jež kdysi zalévala srdce Edmonda Dantèse.

Od té chvíle nebylo již pro něho krásných nebes, ani půvabných bárek, ani zářivého světla; obloha zahalila se smutečním závojem, a zjev černého giganta, zvaného zámek If, způsobil mu zachvění, jako by se mu byl náhle zjevil fantom úhlavního nepřítele.

Přistáli.

Hrabě instinktivně couvl až na nejzazší kraj člunu, přesto, že mu veslař dvakrát řekl co nejvlídnějším hlasem:

„Jsme na místě, pane.“

Monte Cristo si vzpomněl, že na témže místě, po téže skále byl násilně vlečen svými strážci a že bodajíce mu bajonetem do beder, přinutili ho stoupat po úbočí.

Cesta zdála se druhdy Dantèsovi velmi dlouhou. Monte Cristo shledal ji velmi krátkou; při každém úderu vesel vytryskl zároveň s vlhkým mořským prachem milion myšlenek a vzpomínek v jeho duši.

Od červencové revoluce zámek If nebyl již vězením; jedině hlídka, určená k zabránění podloudnictví, obývala její strážnice; vrátný očekával u dveří zvědavce, aby jim ukázal ten dům hrůzy, jenž stal se kuriositou.

Ačkoli hrabě věděl o tom všem, přece jen, když vstoupil pod klenbu, když sestoupil po tmavých schodech, když byl uveden do kobky, kterou žádal viděti, chladná bledost obestřela jeho čelo, jehož ledový pot byl zaražen a zahnán až k srdci.

Hrabě se otázal, zůstal-li- tam ještě nějaký starý žalářník z dob Restaurace; všichni byli dáni do výslužby, nebo se jim dostalo jiného zaměstnání.

Vrátný, který jej doprovázel, byl tu teprve od r. 1830.

Dovedl ho do jeho vlastní kobky.

Hrabě spatřil zsinalé světlo, vnikající tam úzkým světlíkem; spatřil místo, kde stála postel, později odstraněná, a za postelí otvor, proražený abbéem Fariou, zazděný sice, ale stále ještě viditelný podle novějších kamenů.

Monte Cristo cítil, že mu slábnou nohy; vzal dřevěnou stolici bez lenochu a usedl na ni.

„Vypráví se o tomto zámku nějaký příběh, kromě uvěznění Mirabeauova?“ tázal se. „Existuje nějaká legenda o těchto děsivých místech, o nichž lze těžko uvěřit, že sem lidé kdy zavřeli živého člověka?“

„Ano, pane,“ přisvědčil vrátný; „žalářník Antonín sdělil mi jeden právě o této kobce.“

Monte Cristo se zachvěl. Žalářník Antonín byl jeho žalářníkem. Zapomněl již skoro jeho jméno i tvář, ale jakmile bylo to jméno vysloveno, spatřil ho jako živého, s tváří zarostlou vousem, s hnědou blůzou …