Hrabě Monte Christo 6

III.
ZJEVENÍ.

Jak státní návladní řekl paní Danglarsové, nebyla Valentina ještě zcela zdráva.

Zmožena únavou, neopustila skutečně dosud lůžka a uslyšela ve svém pokoji z úst paní de Villefort události, které jsme vylíčili, to jest útěk Eugenin a zatčení Andrey Cavalcantiho, či vlastně Benedettovo, a rovněž i obžalobu z vraždy vznesenou na něho.

Valentina byla však tak slabá, že to vyprávění v ní naprosto nezanechalo dojmu, jakým by bylo působilo, kdyby byla zdráva.

Byly to skutečně jen nejasné představy, neurčité tvary, smíšené nadto s podivnými myšlenkami a prchavými vidinami, zrodivšími se v jejím nemocném mozku nebo vznášejícími se jí před očima, a brzy i to zmizelo a ustoupilo dojmům osobním.

Během dne byla Valentina ještě udržována při skutečnosti přítomností Noirtierovou, jenž dával se donášeti k vnučce a zůstával u ní, střeže Valentinu otcovským zrakem. Pak to byl Villefort, jenž vrátiv se z justičního paláce, trávil hodinu nebo dvě mezi svým otcem a dítětem.

V šest hodin odcházel Villefort do své pracovny; v osm přicházel pan d’Avrigny, jenž sám přinášel noční nápoj, připravovaný pro dívku; pak pana Noirtiera odvezli.

Ošetřovatelka, kterou doktor sám vyhledal, je všecky vystřídala a sama se vzdálila teprve když v deset nebo v jedenáct hodin Valentina usnula.

Odcházejíc, odevzdala klíče od Valentinina pokoje samotnému panu de Villefort, takže nikdo již nemohl k nemocné vstoupit, leč by prošel ložnicí paní de Villefort a pokojem malého Eduarda.

Každého rána přicházel Morrel k Noirtierovi zeptat se na Valentinu; ale zvláštní věc, Morrel zdál se den ode dne méně znepokojen.

Předně bylo Valentině den ode dne lépe, přes to, že trpěla prudkou nervovou rozjitřeností; a pak, což neřekl mu Monte Cristo, když k němu přiběhl všecek bez sebe, že, nezemře-li Valentina za dvě hodiny, bude zachráněna?

Než, Valentina žila a čtyři dny uplynuly.

Nervová rozjitřenost, o níž jsme mluvili, pronásledovala Valentinu i ve spánku, či spíše ve stavu těžké dřímoty, jež následovala u ní po bdění. Tu v nočním tichu a v příšeří, jež noční lampička, stojící na krbu a zastíněná alabastrovou koulí, rozšiřovala po ložnici, viděla pohybovat se stíny, které přicházejí oživovat pokoj nemocných a které setřásá horečka se svých chvějivých křídel.

Tu zjevovala se jí brzy macecha, hrozíc jí, brzy Morrel, vztahující po ní ruce, brzy bytosti takřka cizí jejímu dennímu životu, jako hrabě de Monte Cristo; v těch chvílích blouznění zdály se jí kusy nábytku pohyblivy a nestály; a to trvalo až do dvou či tří hodin, kdy olověný spánek zmocnil se dívky a neopustil ji až do dne.

Onoho rána, kdy Valentina dověděla se o Eugeniině útěku a o zatčení Benedettově, vmísily se ty události na okamžik do jejího vlastního života, ale pak začaly jí pozvolna vycházet z mysli. Večer toho dne, když Villefort, d’Avrigny a Noirtier se postupně vzdálili a když na věži svatého Filipa Roulského odbily hodiny jedenáctou, ošetřovatelka postavila jako obyčejně nápoj, připravený doktorem, nemocné na dosah ruky a zavřevši dveře ložnice, odebrala se do pokoje pro služebnictvo, kde s chvěním naslouchala vyprávění sloužících a viděla v duchu příšerné příběhy, jež byly od tří měsíců večer co večer přetřásány v předpokoji státního návladního. A tu udála se v tom tak pečlivě zavřeném pokoji neočekávaná scéna.

Od odchodu ošetřovatelčina uplynulo asi deset minut.

Valentina byla již asi hodinu mořena horečkou, jež opětovala se každé noci; dívčina hlava, neposlušná její vůle, pokračovala v té horečné, jednotvárné, neúprosné práci mozku, který vyčerpává se neustálým plozením těchže myšlenek a tvořením těchto obrazů.

Z knotu noční lampičky vyskakovalo tisíce a tisíce paprsků, plných podivného významu, když tu náhle se Valentině zdálo, že v jejím chvějivém odlesku vidí svou knihovnu, umístěnou ve výklenku zdi vedle krbu, zvolna se otvírat, aniž stěžeje, na nichž jako by se otáčela, způsobily nejmenšího zvuku.

Jindy byla by se Valentina chopila zvonku nebo zatáhla za hedvábnou šňůrku, volajíc o pomoc; avšak v nynějším jejím stavu už jí nic nepřekvapovalo. Byla si vědoma, že všecky obklopující ji vidiny jsou výplody jejího blouznění, a přesvědčení toho nabyla tím, že ráno nezůstalo nikdy ani stopy po těch nočních fantomech, jež mizely s blížícím se dnem.

Za dveřmi objevila se lidská postava.

Valentina byla následkem horečky příliš zvyklá takovým zjevům, aby se jich lekala. Otevřela jen dokořán oči, doufajíc, že pozná Morrela.

Postava blížila se k jejímu lůžku, pak stanula a zdála se naslouchati s napjatou pozorností.

V tom okamžiku padl svit lampičky na tvář nočního hosta.

„Není to on!“ zašeptala Valentina.

A přesvědčena, že sní, čekala, až ten muž zmizí nebo se změní v jinou postavu, jak se to stává ve snu.

Ohmatala si jen tepnu a cítíc, že jí prudce bije, vzpomněla si, že nejlepším prostředkem, k zahnání těch obtížných vidin je napít se. Svěžest nápoje, upraveného ostatně za účelem utišení neklidu, na nějž si Valentina doktorovi stěžovala, přinášela jí zároveň s poklesnutím horečky obnovení mozkových sil; napila-li se, trpěla na chvíli méně.

Valentina vztáhla tedy ruku, chtíc vzíti sklenici, stojící na křišťálové misce. Zatím však, co natahovala s lůžka chvějící se rámě, zjev přistoupil rychleji než před tím ještě o dva kroky blíže k posteli a stanul tak blízko u ní, že dívka slyšela jeho dech a domnívala se cítit stisk jeho ruky.

Tentokráte přesahovala illuse, či spíše skutečnost, vše, co Valentina až do té doby poznala. Začínala věřit, že skutečně bdí a žije; měla vědomí, že vládne svým rozumem, a zachvěla se.

Stisk, jejž Valentina ucítila, měl za účel zadržet jí ruku.

Valentina ji zvolna odtáhla.

A tu postava, jejíž vzhled nebylo lze jasně rozeznat a jenž přece zdál se spíše laskavý než hrozivý, uchopila sklenici, přistoupila k noční lampičce a prohlížela si nápoj, jako by chtěla posouditi jeho jasnost a čistotu.

Jediná tato zkouška však nestačila.

Muž, či spíše fantom, neboť kráčel tak tiše, že koberec tlumil zvuk jeho k…