Hrabě Monte Christo 6

XVII.
PEPPINO.

Právě ve chvíli, kdy parník hraběte zmizel za mysem Morgiou, muž, jedoucí poštou po silnici z Florencie do Říma, minul městečko Aquapendente. Jel dosti rychle, aby urazil hodně cesty, ale při tom ne tak, aby vzbudil podezření.

Muž ten, oděný ve svrchník, vlastně v plášť, na němž dlouhá cesta zanechala značné stopy, ponechavši však bez poskvrny a bez prášku stužku Čestné legie, skvící se mu nejen na plášti, nýbrž i na kabátě, zjevně prozrazoval svůj francouzský původ a to nejen tímto dvojím znamením, nýbrž i přízvukem, s nímž mluvil na postiliona. Že narodil se v zemi světového jazyka, tomu nasvědčovalo i to, že neuměl jiného slova italského, kromě hudebních výrazů, které jsou s to, jako Figarovo „goddam“, nahradit všecky finessy cizího jazyka.

„Allegro!“ říkal postilionům po každé, jeli-li do kopce.

„Moderato!“ volal, sjížděli-li dolů.

A každý ví, kdo tamtudy jel, jeli-li málo kopců na silnici aquapendentské, vedoucí z Florencie do Říma!

Obě ta slova vzbuzovala ostatně upřímný smích obou bodrých mužů, jimž platila.

Při zjevu věčného města, totiž u Storty, odkud viděti je Řím, cestovatel nepocítil onoho pocitu nadšené zvědavosti, která nutí každého cizince vstát se sedadla a snažiti se rozeznat slavný dóm svatého Petra, jejž lze vidět mnohem dříve než vše ostatní. Ne, cestovatel vytáhl jen tašku z náprsní kapsy a z ní složenou listinu, kterou rozbalil a opět složil s pečlivostí, jež podobala se úctě, a řekl jen:

„Dobrá, mám ji stále.“

Vůz projel branou del Popolo, dal se vlevo a stanul před hotelem ďEspagne.

Otec Pastrini, náš starý známý, uvítal hosta na prahu dveří, s kloboukem v ruce.

Cestující sestoupil, objednal si dobrý oběd a zeptal se na adresu banky Thompson a French, jež byla mu ihned sdělena, neboť dům ten byl jedním z nejznámějších v Římě.

Stál na via dei Banchi blízko svatého Petra.

V Římě jako všude jinde je příjezd pošty událostí. Deset mladých potomků Maria a Gracchů s rozbitými lokty a bosýma nohama, ale s rukama v bok a pažema ladně založenýma za hlavou, prohlíželo si cestovatele, vůz i koně. K těmto vybraným uličníkům připojilo se asi padesát darmošlapů ze států Jeho Svatosti, takových, kteří se potloukají ulicemi a plijí se svatoandělského mostu do Tibery, když je v Tibeře voda.

Poněvadž pak římští uličníci a zevlouni mají před pařížskými tu výhodu, že rozumí všem jazykům a zvláště francouzskému, slyšeli, že cestovatel žádá pokoj, oběd a že se ptá po adrese firmy Thompson a French.

Z toho následovalo, že když nově příchozí vyšel z hotelu s nezbytným ciceronem, oddělil se od skupiny zvědavců muž, který, nepozorován cestovatelem a nezdaje se být pozorován průvodcem, kráčel v malé vzdálenosti za cizincem, sleduje ho tak obratně, jako agent pařížské policie.

Francouz tak spěchal vykonat návštěvu firmě Thompson a French, že ani nechtěl čekat, až bude zapřaženo; vůz měl ho dohonit cestou, nebo na něho čekat u bankéře.

Došli na místo, aniž je kočár stihl.

Francouz vešel, nechav v předsíni průvodce, který ihned navázal rozmluvu s dvěma či třemi zaměstnanci bez zaměstnání, vlastně o tisíci zaměstnáních, kteří stojí v Římě u dveří bank, kostelů, zřícenin, museí a divadel.

Zároveň s Francouzem vešel i muž, oddělivší se od skupiny zvědavců; Francouz zazvonil u kanceláří a vstoupil do první místnosti; jeho stín učinil totéž.

„Pánové Thompson a French?“ tázal se cizinec.

Jakýsi lokaj se zvedl na pokyn prokuristy, slavnostního strážce první kanceláře.

„Koho mám ohlásit?“ tázal se lokaj, chystaje se jíti před cizincem.

„Barona Danglarse,“ odpověděl cestovatel.

„Pojďte,“ pravil lokaj.

Otevřely se dveře; lokaj i baron v nich zmizeli. Muž, vešedší za Danglarsem, usedl na lavici, jako by čekal.

Úředník psal ještě asi pět minut; během těch pěti minut muž, sedící na lavici, zachovával nejhlubší ticho a naprostou nehybnost.

Pak přestalo pero skřípat po papíře; úředník zvedl hlavu, pozorně se rozhlédl a přesvědčiv se, že jsou sami, pravil:

„Aj, ty zde, Peppino?“

„Ano,“ zněla lakonická odpověď.

„Větříš u toho tlustého něco, co by stálo za to?“

„Moje zásluha není tak velká, byli jsme upozorněni.“

„Víš tedy, proč sem přišel, všetečko?“

„Inu, pro peníze; teď bych jen rád znal obnos.“

„Hned se to dozvíš, příteli.“

„Dobrá, ale ať mi nedáš, jako onehdy, špatné informace!“

„Co to povídáš? O kom to mluvíš? Snad o tom Angličanu, co si odtud onehdy odnesl tři tisíce tolarů?“

„Ne, ten skutečně měl u sebe tři tisíce tolarů a také jsme je našli. Mluvím o tom ruském knížeti.“

„Nu?“

„Ohlásil jsi nám třicet tisíc liber a my našli jen dvacet dvě.“

„To jste asi špatně hledali.“

„Luigi Vampa konal prohlídku osobně.“

„Pak snad měl dluhy a zaplatil je.“

„Rus?“

„Nebo to utratil?“

„To by konečně bylo možno.“

„Rozhodně; ale teď jdu na svou pozorovací stanici, jinak by Francouz mohl vyřídit svou záležitost, aniž bych se dozvěděl přesný obnos.“

Peppino přikývl a vytáhnuv z kapsy růženec, jal se mumlat nějakou modlitbu, kdežto úředník odešel týmiž dveřmi, v nichž zmizel lokaj i baron.

Asi po desíti minutách se úředník vrátil se zářící tváří.

„Nuže?“ tázal se Peppino přítele.

„Můžeme si gratulovat,“ odvětil úředník, „sumička je slušná!“

„Pět až šest milionů, ne?“

„Ano, tys to věděl?“

„Na šek jeho Excellence hraběte de Monte Cristo.“

„Ty znáš hraběte?“

„A jehož úvěrné listy má pro Řím, Benátky a Vídeň.“

„Tak jest!“ zvolal úředník. „Jak to, že jsi tak dobře informován?“

„Řekl jsem ti, že jsme dostali předem zprávu.“

„Proč jsi se mne tedy ptal?“

„Abych byl jist, že je to skutečně on.“

„Je to on… pět milionů. Pořádná suma, co, Peppino?“

„Ano.“

„My tolik nikdy nebudeme míti.“

„Budeme z toho míti aspoň několik drobečků,“ odvětil filosoficky Peppino.

„Pst, zde je!“

Úředník chopil se opět svého pera, Peppino svého růžence, když se dveře otevřely.

Objevil se Danglars se zářící tváří, doprovázený bankéřem, jenž vyprovodil ho až ke dveřím.

Za Danglarsem vyšel Peppino.

Kočár, který měl jet za Danglarsem, čekal podle ujednání před bankou Thomp…