Hrabě Monte Christo 6

II.
ZÁKON.

Viděli jsme, s jakým klidem mohly slečna Danglarsová a slečna ďArmilly vykonati svou proměnu a připraviti se na útěk; to protože každý byl příliš zaujat vlastními záležitostmi, než aby se mohl starat o jejich.

Necháme bankéře, tváří v tvář vidině úpadku, řadit s čelem pokrytým potem číslice v ohromné sloupce, hlásající jeho pasiva, a budeme sledovati baronku, jež, byvši na okamžik zdrcena prudkostí rány, která ji stihla, šla vyhledat svého obvyklého rádce Luciena Debraye.

Baronka skutečně počítala s tím sňatkem, aby se konečně zbavila poručenství, jež při dceři Eugeniiny povahy bylo velmi obtížné. Neboť v mlčenlivých těch smlouvách, které udržují důstojenství rodinných svazků, je matka jen tehdy skutečnou velitelkou dceřinou, když je jí neustálým příkladem moudrosti a typem dokonalosti.

Paní Danglarsová obávala se tedy Eugeniina bystrozraku a rad slečny ďArmilly. Postihla jisté dceřiny pohrdavé pohledy, platící Debrayovi, pohledy, zdající se prozrazovati, že její dcera zná celé tajemství jejího milostného i peněžního poměru k osobnímu sekretáři. Bystřejší však a prohloubenější pozorování bylo by naopak baronce dokázalo, že Eugenie nenávidí Debraye, ne protože byl v otcovském domě kamenem úrazu a příčinou pohoršení, nýbrž protože ho prostě řadí do kategorie dvojnožců, které Diogenes snažil se nenazývati již lidmi a které Plato opisem jmenoval dvounohými živočichy bez peří.

Paní Danglarsová se svého stanoviska – a na neštěstí má na tomto světě každý své stanovisko, jež brání mu vidět stanovisko ostatních – paní Danglarsová tedy se svého stanoviska nekonečně litovala, že sešlo s Eugeniiny svatby, ne že by ten sňatek byl výhodný, přiměřený a schopný učinit dceru šťastnou, nýbrž protože jí ten sňatek zjednával svobodu.

Běžela tedy, jak jsme pravili, k Debrayovi, jenž, byv přítomen podepsání smlouvy a následujícímu po něm skandálu, rychle se odebral do klubu. Tam hovořil s několika přáteli o události, která byla té chvíle předmětem hovoru tří čtvrtin toho tak klevetného města, jež bývá zváno hlavním městem světa.

Ve chvíli, kdy paní Danglarsová v černých šatech a zahalena závojem stoupala po schodech k Debrayovu bytu přes domovníkovo ujištění, že mladý muž není doma, odrážel Debray naléhání jednoho ze svých přátel, jenž snažil se mu dokázati, že po hrozném výstupu, který se právě odehrál, je povinností jeho, jako domácího přítele, oženiti se se slečnou Danglarsovou a jejími dvěma miliony.

Debray bránil se jako ten, kdo nepřeje si nic jiného než být poražen, neboť ta myšlenka ho napadla často sama od sebe. Znaje však Eugenii a její samostatnou, hrdou povahu, bránil se chvílemi naprosto rozhodným tónem, říkaje, že to spojení je nemožné. Leč při tom mu tajně lichotila zlá myšlenka, jež, jak praví všichni moralisté, zaměstnává i nejčestnějšího a nejčistšího člověka, bdíc na dně jeho srdce jako Satan za křížem.

Čaj, hra a rozhovor, jak vidíme zajímavý, když šlo o tak vážné zájmy, trvaly až do hodiny s půlnoci.

Zatím paní Danglarsová, uvedena Lucienovým komorníkem, čekala, chvějíc se a nesňavši závoje, v zeleném salonku mezi dvěma květinovými koši, které sama ráno poslala a které Debray, to se musí říci, sám urovnal, rozestavil a upravil s takovou péčí, že mu ubohá žena odpouštěla jeho nepřítomnost.

V jedenáct hodin čtyřicet minut usedla paní Danglarsová unavena čekáním opět do kočáru a dala se dovézti domů.

Ženy jisté společnosti mají se záletnými grisetkami společnou vlastnost, že se obyčejně nevracejí po půlnoci. Baronka vrátila se do paláce s touže obezřetností, s jakou Eugenie z něho vyšla. Tiše, se sevřeným srdcem, vystoupila po schodišti, vedoucím k jejím komnatám, které, jak víme, sousedily s Eugeniinými.

Obávala se nesmírně nějakého vysvětlování. Pevně věřila – ubohá, aspoň v tomto ohledu úctyhodná žena, – v dceřinu nevinu a v její věrnost k otcovskému krbu.

Vešedši do ložnice, naslouchala u Eugeniiných dveří; neuslyševši pak ani zvuku, chtěla vstoupit, ale závory byly zastrčeny.

Paní Danglarsová se domnívala, že Eugenie, unavena hroznými dojmy večera, ulehla a spala.

Zavolala komornou a vyptávala se jí.

„Slečna Eugenie,“ odpovídala komorná, „uchýlila se do své ložnice se slečnou ďArmilly; pily společně čaj; pak mne propustily, řkouce, že mne již nepotřebují.“

Od té doby byla komorná v pokoji pro služebnictvo, domnívajíc se jako všichni ostatní, že obě dívky jsou v ložnici.

Paní Danglarsová tedy ulehla bez stínu podezření. Její duch, uklidněný vzhledem k osobám, jal se zabývati událostmi.

Čím více se jí myšlenky v hlavě urovnávaly, tím větších rozměrů nabývala scéna při smlouvě: to nebyl skandál, to byl poprask; to nebyla hanba, to byla ostuda.

Baronka si bezděky vzpomněla, že byla nelítostná k ubohé Mercedes, kterou nedávno stihlo v jejím choti a synu také tak velké neštěstí.

„Eugenie,“ myslila si, „je ztracena a my také. Ta aféra stane se veřejnou a způsobí nám potupu, neboť v naší společnosti státi se směšným je za jistých okolností ranou živou, krvácející, nevyléčitelnou.

Jaké štěstí,“ šeptala, „že Bůh dal Eugenii tu zvláštní povahu, které jsem se tak často bála!“

A její vděčný pohled obrátil se k nebi, jehož tajemná prozřetelnost řídí vše předem podle událostí, které mají nastati, a z chyby, ba i z vady činí někdy štěstí.

Potom její mysl přelétla prostor, jako když pták, rozepjav křídla, přeletí propast, a stanula u Cavalcantiho.

„Ten Andrea byl bídník, zloděj, vrah; a přece měl způsoby, prozrazující poloviční výchovu, ne-li úplnou; ten Andrea byl uveden do společnosti s velikým na pohled jměním a s podporou četných jmen.“

Jak se vyznat v tom bludišti? Na koho se obrátit, aby ji vyvedl z toho krutého postavení?

Debray, ku kterému běžela v prvním hnutí ženy, hledající pomoc u muže, jejž miluje a jenž ji často přivede do záhuby, mohl jí dát pouze radu. Musí se obrátit na někoho jiného, mocnějšího než Debray.

Baronka myslila na pana de Villefort.

Byl to pan de Villefort, jenž dal zatknouti Cavalcantiho; byl to pan de Villefort, jenž bez mi…