Hrabě Monte Christo 6

IV.
LOCUSTA.

Valentina osaměla. Jiné dvoje hodiny, jdoucí později než hodiny na věži svatého Filipa Roulského, odbily dvakrát půlnoc.

Pak až na vzdálený rachot několika kočárů upadlo opět vše v hluboké ticho.

Tu veškera pozornost Valentinina soustředila se na hodiny v jejím pokoji, jejichž kyvadlo označovalo vteřiny.

Jala se počítati ty vteřiny a zpozorovala, že jsou o polovinu volnější nežli tlukot jejího srdce. A přece ještě pochybovala. Nevinnost Valentinina nedovedla si představit, že někdo přál by si její smrti. Proč? Za jakým účelem? Jaké zlo způsobila, jež mohlo by jí zjednat nepřítele?

Nebylo se co báti, že usne.

Myšlenka, děsná myšlenka udržovala jí ducha v napětí: že existuje na světě bytost, která pokusila se ji zavražditi a která znovu se o to pokusí.

Kdyby ta bytost, znervosnělá stálou neúčinností jedu, vzala na pomoc, jak to řekl Monte Cristo, železo! Kdyby hrabě neměl kdy přichvátat! Blíží-li se tak její poslední okamžik! Nespatří-li již Morrela!

Při té myšlence, při níž dívčina tvář pokrývala se bledostí a ledovým potem, Valentina již již se chápala zvonidla, chtíc volati o pomoc.

Tu však se jí zdálo, že za dveřmi knihovny vidí lesknouti se oko hraběte, oko, jež tížilo ji v mysli a jež, když si na to vzpomněla, drtilo ji takovým studem, že se v duchu tázala, podaří-li se kdy vděčnosti zahladit trapný dojem indiskretního přátelství Monte Cristova.

Dvacet minut, dvacet věčností tak uplynulo, pak ještě dalších deset minut; konečně hodiny, hrknuvše o vteřinu dříve, vydaly jediný zvonivý úhoz.

V témže okamžiku tiché zaškrábnutí nehtem na dřevo knihovny poučilo Valentinu, že hrabě bdí a nabádá ji k bdělosti.

A skutečně se Valentině zdálo, že s druhé strany, to jest od pokoje Eduardova zapraskala podlaha; napjala sluch, utajujíc dech až k udušení. Klika zaskřípěla, dveře se otvíraly.

Valentina, jež nadzvedla se na lokti, měla právě kdy padnouti zpět na lože a zakrýt si paží oči.

Chvějíc se rozčilením a srdce sevřené nevýslovnou hrůzou, čekala.

Někdo přistoupil k lůžku a dotkl se záclon.

Valentina sebrala všecky své síly a jala se pravidelně oddychovati jakoby v klidném spánku.

„Valentino!“ ozval se tichý hlas.

Dívka zachvěla se až do hloubi duše, ale neodpověděla.

„Valentino!“ opakoval týž hlas.

Stejné mlčení; Valentina slíbila, že se neprobudí.

Nic se již nehnulo.

Valentina zaslechla jen neznatelný zvuk tekutiny, vlévané do sklenice, kterou před chvílí vyprázdnila.

Tu odvážila se, kryta nataženou paží, pootevřít víčka.

Spatřila ženu v bílém županu, vyprazdňující do její sklenice flakon s předem připravenou tekutinou.

Během toho krátkého okamžiku Valentina snad zadržela dech nebo učinila nějaký pohyb, neboť žena ustala a znepokojeně se nachýlila nad její lože, chtějíc viděti, spí-li skutečně: byla to paní de Villefort.

Valentina, poznavši macechu, byla zachvácena prudkým chvěním, takže se i lůžko pohybovalo.

Paní de Villefort rychle ustoupila podél stěny a tam, kryta ložními nebesy, sledovala pozorně a bez hlesu každé i nejmenší Valentinino hnutí.

Ta připamatovala si hrozná slova Monte Cristova; zdálo se jí, že v ruce, která nedržela flakon, zaleskl se jakýsi dlouhý, tenký nůž. Tu Valentina, volajíc na pomoc všecku sílu vůle, namáhala se zavřít oči. Ale ten výkon nejúzkostlivějšího našeho smyslu, výkon obyčejně tak snadný, stal se v té chvíli téměř nemožným, tak se dychtivá zvědavost namáhala oddáliti víčko a poznati pravdu.

Zatím paní de Villefort, uklidněná tichem, v němž se opět začal ozývat Valentinin pravidelný dech, a přesvědčena, že dívka spí, vztáhla znovu rámě a jsouc napolo zakryta záclonou, shrnutou k hlavám lůžka, dolila obsah flakonu do Valentininy sklenice.

Pak se vzdálila, aniž nejmenší zvuk Valentinu poučil,že již odešla.

Viděla jen, že rámě zmizelo – nic víc: to svěží, kulaté rámě dvacetipětileté ženy, mladé a krásné, vlévající smrt.

Nelze vyjádřiti, co Valentina procítila během té půldruhé minuty, co paní Villefortová meškala v její ložnici.

Zaškrábání na bibliotéku vytrhlo dívku ze stavu ochablosti, do něhož byla pohřížena a jenž podobal se ochromení.

Pozvedla namáhavě hlavu.

Dveře se po druhé tiše otočily a hrabě de Monte Cristo se objevil.

„Nuže,“ tázal se hrabě, „pochybujete ještě?“

„Oh, můj Bože!“ zašeptala dívka.

„Viděla jste?“

„Bohužel!“

„Poznala jste?“

Valentina zasténala.

„Ano,“ odpověděla, „ale nemohu tomu věřit.“

„Chcete tedy raději zemřít a způsobit smrt Maximilienovu…“

„Můj Bože, můj Bože!“ opakovala dívka téměř beze smyslů. „Což nemohu opustit dům, utéci?…“

„Valentino, ruka, jež vás stíhá, zasáhne vás všude: zlatem podplatí vaše sluhy a smrt bude se vám nabízet všude, utajena ve všem, ve vodě, již budete pít z pramene, v ovoci, jež utrhnete se stromu.“

„Ale neřekl jste, že dědečkova opatrnost ozbrojila mne proti jedu?“

„Proti jednomu jedu a ještě ne proti jeho silné dávce; jed bude změněn, nebo bude dávka zvětšena.“

Hrabě vzal sklenici a omočil v ní rty.

„Hleďte,“ pravil, „již se tak stalo. Nejste již otravována brucínem, nýbrž prostě uspávacím prostředkem. Poznávám chuť lihoviny, v níž je rozpuštěn. Kdybyste byla vypila, Valentino, co vám paní de Villefort právě nalila do sklenice, byla byste ztracena.“

„Ach, můj Bože,“ zvolala dívka, „proč mne tak pronásleduje?“

„Jakže! Což jste tak jemná, tak dobrá, tak málo věřící ve zlo, že jste to nepochopila, Valentino?“

„Ne,“ odvětila dívka; „nikdy jsem jí neublížila.“

„Ale jste bohatá, Valentino, má…