Hrabě Monte Christo 3

III.
PŘEDSTAVENÍ.

Když Albert s Monte Cristem osaměl, pravil mu: „Dovolte, pane hrabě, abych zahájil svůj úřad cicerona tím, že podám vám ukázku mládeneckého bytu. Bude vám, zvyklému na italské paláce, aspoň předmětem studia vypočítat, v kolika čtverečních stopách může žíti mladý pařížský muž, který neplatí za nejhůře bydlícího. Při procházení místnostmi otevřeme okna, abyste volně dýchal.“

Monte Cristo znal již jídelnu a přízemní salon. Albert uvedl ho nejprve do atelieru; byla to, jak víme, jeho oblíbená místnost.

Monte Cristo dovedl plně ocenit všecko, co Albert v té místnosti nashromáždil: staré skříně, japonský porculán, orientálské látky, benátské sklo, zbraně všech zemí světa, všecko bylo mu známo a na první pohled poznával století, zemi i původ. Morcerf myslil, že bude vysvětlovačem a zatím byl to naopak on, jenž pod vedením hraběte konal studia archeologická, nerostopisná i přírodopisná. Sestoupili do prvního poschodí. Albert uvedl hosta do salonu. Tento salon ověšen byl díly moderních malířů; byly tam krajiny Dupréovy o dlouhých třtinách, štíhlých stromech, s nádhernými oblohami a bučícími kravami; byli tam Delacroixovi arabští jezdci v dlouhých bílých burnusech, ve skvoucích pasech, s vykládanými zbraněmi, na koních, kteří hryzli se vztekem, kdežto mužové rvali se železnými palicemi; Boulangerovy aquarelly, zobrazující celý „Chrám Matky Boží v Paříži“ s oním rozmachem, jenž z malíře činí básníkova soka; byla tam plátna Diazova, který tvoří květy krásnější než květy, slunce zářivější než slunce; kresby Decampsovy, právě tak barvité, ale poetičtější než díla Salvátora Rosy; pastely Girandovy a Mullerovy, představující děti s andělskými hlavami, ženy s panenskými rysy; náčrtky, vytržené z cestovního alba Dauzatsova, naskizzované během cesty po Orientě v několika minutách na sedle velblouda nebo pod klenbou mešity; slovem vše, co moderní umění může dáti výměnou a v náhradu za umění ztracené a zašlé s minulými věky.

Albert se nadál, že aspoň tentokráte ukáže něco nového neobyčejnému cestovateli; ten však aniž potřeboval hledat podpisy, z nichž některé byly ostatně nahrazeny pouhými začátečními písmeny, udal k velikému Albertovu údivu okamžitě při každém díle jméno autorovo, takže bylo zřejmo, že jsou mu nejen všecka ta jména známa, ale že i studoval a ocenil všecky ty talenty.

Ze salonu odebrali se do ložnice. Byl to vzor elegance a přísného vkusu zároveň; jediný portrét, podepsaný však Leopoldem Robertem, zářil zde v rámci z mdlého zlata.

Portrét ten především upoutal Monte Cristovu pozornost, neboť hrabě učinil v ložnici tři rychlé kroky a stanul náhle před ním.

Byl to obraz mladé ženy asi dvaceti pěti až dvaceti šesti let, snědé pleti, ohnivého zraku, zastřeného umdleným víčkem; měla na sobě malebný úbor katalánských rybářek s červenou a černou šněrovačkou a se zlatými jehlicemi ve vlasech; pohlížela na moře a její elegantní silhouetta rýsovala se na dvojím azuru vln a oblohy.

V pokoji bylo přítmí, jinak byl by Alber…