Hrabě Monte Christo 3

XIV.
NAUKA O JEDECH.

Byl to skutečně pan hrabě de Monte Cristo, jenž přišel k paní de Villefort, maje v úmyslu oplatit panu státnímu návladnímu návštěvu. Rozumí se, že jeho jméno uvedlo celý dům v rozčilení.

Paní de Villefort, jež byla právě v saloně, když byl hrabě ohlášen, dala ihned zavolat svého syna, aby hoch znovu vyslovil hraběti své díky. Eduard, který po celé dva dny neustále slyšel o veliké té osobnosti, rychle přiběhl, ne z poslušnosti, ne proto, aby hraběti poděkoval, ale ze zvědavosti, aby mohl učiniti nějakou poznámku a pronésti nějakou prostořekost, při níž jeho matka obyčejně zvolala: „Oh, to ošklivé dítě! Ale musíme mu to odpustit, je tak vtipný!“

Po prvních obvyklých zdvořilostech otázal se hrabě na pana de Villefort.

„Můj muž obědvá u pana kancléře,“ odvětila mladá žena; „právě teď odejel a jsem si jista, že bude velmi litovat, že nedostalo se mu štěstí setkat se s vámi.“

Dvě návštěvy, které byly v saloně před příchodem hraběte, vzdálily se po chvíli, jakmile jim to zdvořilost a zvědavost dovolily.

„Abych nezapomněla, co dělá tvá sestra Valentina?“ tázala se paní de Villefort Eduarda. „Ať ji zavolají, abych měla čest ji představit panu hraběti.“

„Vy máte dceru, madame?“ tázal se hrabě. „Je to zajisté ještě holčička.“

„Je to dcera pana de Villefort,“ odtušila mladá žena; „dcera z prvního manželství, velké, hezké děvče.“

„Ale melancholické,“ přerušil ji malý Eduard, vytrhávaje nádhernému ara, křičícímu bolestí na pozlaceném bidélku, z ocasu péra, aby si z nich udělal chochol na klobouk.

Paní de Villefort řekla pouze:

„Ticho, Eduarde!“

„Ten malý větroplach má skoro pravdu,“ mluvila dále, „a opakuje, co jsem před ním mnohokrát s bolestí říkala, neboť slečna de Villefort je přese všecko, co můžeme učinit pro její zábavu, smutné a mlčenlivé povahy, která často škodí její kráse. Ale nejde, Eduarde; podívejte se, proč to.“

„Protože ji hledají, kde není.“

„A kde ji hledají?“

„U dědečka Noirtiera.“

„A vy myslíte, že tam není?“

„Ne, ne, ne, ne, ne, není tam,“ zpívaje odpověděl Eduard.

„A kde je? Víte-li to, řekněte.“

„Je pod velikým kaštanem,“ pokračoval zlý hoch, podávaje přes matčiny výkřiky živé mouchy papouškovi, jemuž, jak se zdálo, tento druh zvěřiny velmi chutnal.

Paní de Villefort vztáhla ruku po zvonku, aby označila komorné místo, kde najde Valentinu, když vtom dívka vstoupila. Zdála se vskutku smutnou, a pozornějšímu pohledu bylo by se podařilo spatřit stopy slz v jejích očích.

Valentina, kterou, strženi rychlostí líčení, představili jsme svým čtenářům, aniž bychom ji byli dali poznat, byla veliká, štíhlá devatenáctiletá dívka světle kaštanových vlasů, tmavomodrých očí a oné volné chůze, nesoucí na sobě pečeť vybrané ušlechtilosti, která charakterisovala její matku; její bílé útlé ruce, šíje mdlého, perleťového lesku, líce s prchavým nádechem barvy připomínaly na první pohled některou z krásných Angličanek, jež bývají dosti poeticky přirovnávány ke zhlížejícím se labutím.

Vstoupila tedy a vidouc …