Hrabě Monte Christo 3

V.
DŮM V AUTEUIU.

Monte Cristo, sestupuje s vnějších domovních schodů, všiml si, že Bertuccio poznamenal se po způsobu Korsičanů, to jest, učiniv palcem kříž do vzduchu, a že když zaujal místo v kočáře, mumlal tiše krátkou modlitbu. Každý jiný než zvědavý člověk byl by býval měl soucit s podivným odporem, jejž poctivý intendant jevil k zamýšlené vyjížďce hraběte extra muros. Hrabě však byl, jak se zdálo, příliš zvědav, aby Bertucciovi prominul tu malou cestu.

Za dvacet minut byli v Auteuili. Intendantovo rozčilení stále vzrůstalo. Když vjeli do městečka, Bertuccio, přitisknut do rohu kočáru, začal si s horečným neklidem prohlížet všecky domy, mimo které jeli.

„Dejte zastavit v ulici de la Fontaine před číslem 28.,“ pravil hrabě, upíraje nemilosrdně pohled na intendanta, jemuž uděloval ten rozkaz.

Pot vyvstal Bertucciovi na tváři; uposlechl však a vychýliv se z vozu, křikl na kočího:

„Ulice de la Fontaine, číslo 28.“

Číslo 28. stálo na konci městečka. Během cesty nastala noc, či spíše černý mrak, nabitý elektřinou, do dával té předčasné tmě vzhledu a slavnostnosti dramatické scény.

Kočár stanul, lokaj skočil ke dvířkům a otevřel je.

„Nu,“ pravil hrabě, „vy tedy nevystoupíte, pane Bertuccio? Vy tedy zůstanete ve voze? Ale nač, u čerta, dnes večer myslíte?“

Bertuccio seskočil kvapně s kočáru a nabídl rameno hraběti, jenž opřel se o ně tentokrát a sestoupil zvolna se tří schůdků stupátka.

„Zaklepejte,“ pravil hrabě, „a ohlaste mne.“

Bertuccio zaklepal, dveře se otevřely a objevil se vrátný.

„Co je?“ tázal se.

„Váš nový pán, dobrý muži,“ pravil lokaj.

A podal vrátnému lístek, jejž dal hraběti notář.

„Dům je tedy prodán?“ tázal se vrátný. „A pán bude v něm bydliti?“

„Ano, příteli,“ odvětil hrabě, „a vynasnažím se, abyste svého bývalého pána nemusil litovati.“

„Oh, pane,“ pravil vrátný, „nemám tuze čeho litovati, protože jsme ho vídali velmi zřídka. Je tomu již přes pět let, co zde nebyl, a měl věru pravdu, že prodal dům, z kterého neměl vůbec nic.“

„Jak se jmenoval váš bývalý pán?“ tázal se Monte Cristo.

„Pan markýz de Saint Méran; ach, jsem si jist, že neprodal dům za tolik, kolik ho stál!“

„Markýz de Saint Méran!“ opakoval Monte Cristo. „Zdá se mi, že to jméno není mi cizí,“ pravil; „markýz de Saint Méran…“

Jako by pátral v paměti.

„Starý šlechtic,“ pokračoval vrátný, „věrný služebník Bourbonů; měl jedinou dceru, která provdala se za pana de Villefort, jenž býval státním návladním v Nimes a pak ve Versaillesu.“

Monte Cristo vrhl pohled na Bertuccia, bledšího než zeď, o níž se opíral, aby nepadl.

„Nezemřela ta dcera?“ tázal se Monte Cristo. „Zdá se mi, jako bych byl něco takového slyšel.“

„Ano, pane, před jedenadvaceti lety a od těch dob neviděli jsme ubohého drahého markýze ani třikrát.“

„Díky, díky,“ pravil Monte Cristo, soudě podle intendantovy naprosté vysílenosti, že nesmí již té struny více napínat, nebo že by mohla prasknouti. „Díky! Dejte mi světlo, dobrý muži.“

„Mám pána doprovázet?“

„Ne, není třeba, Bertu…