Hrabě Monte Christo 3

XIX.
VOJTĚŠKOVÉ POLE.

Nechť dovolí nám naši čtenáři, abychom je opět uvedli k onomu ohrazenému poli, hraničícímu s domem pana de Villefort; za vraty, hustě zastíněnými kaštanovými stromy, najdeme opět své známé osoby.

Tentokrát dostavil se Maximilien první. Přitiskl oko k přehradě a pátrá zrakem po stínu mezi stromy v hluboké zahradě, sluchem pak po zaskřípění písku pod hedvábným střevíčkem.

Konečně ozvalo se tak toužené zaskřípění a místo jednoho stínu blížily se stíny dva. Opoždění Valentinino bylo způsobeno návštěvou paní Danglarsové a Eugenie, návštěvou, která se protáhla až přes hodinu, kdy byla Valentina očekávána. Aby tedy nezmeškala svou schůzku, navrhla dívka slečně Danglarsové procházku po zahradě, chtějíc ukázati Maximilienovi, že zpoždění, jímž on zajisté trpí, nestalo se její vinou.

Mladý muž vše pochopil s rychlostí intuice, jež je milujícím vlastní, a jeho srdci se ulehčilo. Ostatně Valentina, aniž se přiblížila na doslech, řídila procházku tak, aby ji Maximilien mohl vidět přecházet, a po každé, když šla mimo, zalétl směrem ke vratům její pohled, nepostřehnutý její společnicí, ale zachycený mladým mužem, kterému říkal:

„Buďte trpěliv, příteli; vidíte, že není to mou vinou.“

A Maximilien skutečně čekal trpělivě, podivuje se rozdílu mezi oběma dívkami: mezi tou rusovláskou nyvého pohledu a nakloněné postavy jako krásná smuteční vrba, a onou brunetou hrdých očí a vzrůstu přímého jako topol. Rozumí se samo sebou, že ve srovnávání obou těchto tak protilehlých povah všecka přednost — aspoň v srdci mladého muže — připadala Valentině.

Po půlhodinové procházce se obě dívky vzdálily. Maximilien pochopil, že návštěva paní Danglarsové se skončila.

Vskutku, okamžik nato, objevila se Valentina sama. Obávajíc se, aby nějaký nediskretní pohled nesledoval jejího návratu, kráčela zvolna a místo aby zamířila přímo k vratům, usedla na lavičku, pátrajíc nenápadně po všech cestičkách a noříc pohled do všech hustých křovin.

Učinivši toto opatření, přiběhla ke vratům.

„Dobrý den, Valentino,“ ozval se hlas.

„Dobrý den, Maximiliene; nechala jsem vás čekat, ale viděl jste příčinu.“

„Ano, poznal jsem slečnu Danglarsovu; nevěděl jsem, že jste s tou dívkou tak spřátelena.“

„Kdo vám řekl, že jsme spřáteleny, Maximiliene?“

„Nikdo, ale zdálo se mi, že je to vidět na způsobu, jakým jste si podávaly rámě, jak jste hovořily: jako by se sobě svěřovaly dvě přítelkyně z pensionátu.“

„Svěřovaly jsme se sobě skutečně,“ odvětila Valentina; „přiznala se mi k svému odporu ke sňatku s panem de Morcerf a já se své strany jsem se jí přiznala, že považuji svůj sňatek s panem ďÉpinay za neštěstí.“

„Drahá Valentino!“

„A proto, drahý příteli,“ pokračovala dívka, „viděl jste tu zdánlivou důvěrnost mezi Eugenií a mnou; protože hovoříc o muži, kterého nemohu milovati, myslila jsem na muže, jejž miluji.“

„Jste ve všem tak dobrá, Valentino, a máte jistou vlastnost, které slečna Danglarsová nebude mít nikdy: totiž onen nevýslovný půvab, který je ženě tím, čí…