Hrabě Monte Christo 3

XI.
HAYDÉE.

Pamatujeme se, jaké byly nové či vlastně staré známosti hraběte de Monte Cristo, bydlící v ulici Meslay: byli to Maximilien, Julie a Emmanuel.

Naděje na příjemnou návštěvu, již hodlal učinit, na několik těch šťastných chvil, jež mu kynulo, na ono rajské světlo, linoucí se do pekla, do něhož se dobrovolně spustil, rozlila od okamžiku, kdy Villefort zmizel, nejkrásnější, nejjasnější klid po tváři hraběte, a Ali, jenž přichvátal na zvuk kovové desky, vida tvář jeho zářit tak vzácnou radostí, vzdálil se po špičkách se zatajeným dechem, jako by se bál splašit dobré myšlenky, jež, jak se mu zdálo, poletovaly kolem jeho pána.

Bylo poledne; hrabě ustanovil si hodinu k návštěvě u Haydée. Zdálo se, že radost nemůže vstoupit náhle do té duše tak dlouho zkrušené, a že musí se připravit na sladké pohnutí, jako jiné duše musí se připravovat na pohnutí prudká.

Mladá Řekyně byla, jak jsme již pravili, v komnatách úplně oddělených od komnat hraběte. Celý její byt byl zařízen po způsobu orientálském; podlahy byly totiž pokryty měkkými tureckými koberci, brokátové látky splývaly po stěnách, a v každé místností táhl se kol dokola široký divan s kupami podušek, jež mohly se překládat s místa na místo podle libosti toho, kdo jich užíval.

Haydée měla tři ženy francouzské a jednu ženu řeckou. Tři ženy francouzské zdržovaly se v první místnosti, hotovy přiběhnout na zvuk malého zlatého zvonku a uposlechnout rozkazů řecké otrokyně, jež uměla dostatečně francouzsky, aby mohla tlumočit přání své velitelky třem komorným, kterým Monte Cristo nařídil, aby chovaly se k Haydée s úctou, vzdávanou královně.

Dívka byla v nejzazší komnatě svého bytu, totiž v jakémsi okrouhlém boudoiru, osvětleném pouze shora a do něhož světlo vnikalo růžovými tabulkami. Ležela na zemi na modrých hedvábných, stříbrem vyšívaných poduškách, poněkud zvrácena dozadu na divan; pravá paže, měkce zaokrouhlena, vroubila jí hlavu, zatím co levou tiskla ke rtům korálovou rourku, jíž zakončena byla ohebná troubel narghilé, kterou přicházel jí do úst kouř, navoněný benzoovou vodou, z níž ssál jej její sladký dech.

Její posice, Orientálce zcela přirozená, byla by snad pro Francouzku poněkud afektovaně koketní.

Jejím úborem byl kroj Epiřanek, to jest bílé hedvábné spodky s vyšívanými růžovými květy, jež nezahalovaly dvou dětských nožek, které byly by mohly být považovány za perský mramor, kdyby si nebyly hrály s dvěma malými sandály zahnutých špiček, vyšívanými zlatem a perlemi; kamizola s dlouhými modrými a bílými pruhy, širokými, otevřenými rukávci, stříbrnými dírkami a perlovými knoflíky; konečně jakási šněrovačka, nechávající svým srdcovitým výstřihem krk i hoření část hrudi nezahaleny a zapínající se pod ňadry třemi diamantovými knoflíky. Spodní část šněrovačky a hořejší část spodků ztrácely se v páse živých barev a dlouhých hedvábných třásní, jaké jsou touhou našich elegantních Pařížanek.

Na hlavě posazena byla malá zlatá čapka, pošitá perlemi a sesunutá ke straně, a pod čapko…