Hrabě Monte Christo 2

VI.
VYPRAVOVÁNÍ.

„Především,“ pravil Caderousse, „musím vás, pane, poprosit, abyste mi cosi slíbil.“

„Co?“ tázal se abbé.

„Že totiž nikdy – použijete-li jakkoli podrobností, které vám udám – nikdo se nedoví, že podrobnosti ty pocházejí ode mne, neboť ti, o nichž budu vám vyprávět, jsou bohatí a mocni, a kdyby se mne dotekli jen koncem prstu, zničili by mne jako červa.“

„Buďte klidný, příteli,“ pravil abbé, „jsem kněz a vyzpovídané věci umírají v mém nitru. Připomeňte si, že nemáme jiného účelu, než důstojně splnit poslední vůli svého přítele. Mluvte tedy bez ohledů i bez nenávisti; povězte pravdu, celou pravdu: neznám a pravděpodobně nikdy nepoznám osob, o nichž mi budete povídat. Jsem ostatně Ital a ne Francouz; náležím Bohu a ne lidem a vrátím se opět do svého kláštera, který jsem opustil, jen abych vyplnil poslední vůli umírajícího.“

Tento spolehlivý slib zdál se dodati Caderoussovi trochu jistoty.

„Nuže, v tom případě,“ pravil hostinský, „chci, – ba více – musím vás vyvést z bludu, co se týká přátelství, která ubohý Edmond pokládal za upřímná a oddaná.“

„Začněme, prosím vás, jeho otcem,“ žádal abbé. „Edmond vyprávěl mi často o tom starci, k němuž cítil hlubokou lásku.“

„Je to smutná historie, pane,“ pravil Caderousse, potřásaje hlavou; „znáte nepochybně její začátek.“

„Ano,“ odvětil abbé, „Edmond sdělil mi jej až do chvíle, kdy byl zatčen v hospůdce blízko Marseille.“

„V Záloze! Ach ano, můj Bože! Vidím to ještě, jako bych tam byl.“

„Nebylo to při samotné snubní hostině?“

„Ano, a hostina, která měla veselý začátek, měla smutný konec: vstoupil policejní komisař, následovaný čtyřmi pěšáky s ručnicemi, a Dantes byl zatčen.“

„A zde právě přestává, co znám, pane,“ pravil kněz. „Sám Dantes nevěděl nic jiného, než co se ho bezprostředně osobně týkalo, neboť nikdy již neuzřel žádné z těch pěti osob, které jsem vám jmenoval, ani o nich neslyšel mluvit.“

„Nuže, jakmile byl Dantes zatčen, běžel pan Morrel zjednat zprávy, jež byly velmi smutny. Stařec vrátil se sám domů, složil s pláčem své svatební šaty, přecházel celý den sem a tam po pokoji a večer neulehl, neboť jsem bydlil pod ním a slyšel jsem ho chodit celou noc. Já sám, musím se přiznati, jsem také nespal, neboť hoře toho ubohého otce působilo mi velikou bolest a každý jeho krok drtil mi srdce, jako by skutečně byl položil nohu na má prsa.

Druhého dne přišla do Marseille Mercedes žádat pana Villeforta o protekci: nepořídila ničeho; zároveň však navštívila i starce. Když uzřela ho tak smutného a sklíčeného, a viděla, že ztrávil noc, neulehnuv, a ničeho nepožil od včerejšího dne, chtěla ho odvést s sebou a ošetřovat jej, ale stařec nechtěl toho naprosto připustit.“

„Ne,“ říkal, „neopustím tento dům, neboť jsem to já, kterého to ubohé dítě miluje především, a vyjde-li z vězení, přiběhne nejprve ke mně. Co by říkal, kdybych ho tu neočekával?“

„Poslouchal jsem to všecko z chodby, neboť bych byl býval chtěl, aby Mercedes starce pohnula, aby šel s ní. Ten krok, znějící mi den…