Hrabě Monte Christo 2

VII.
VĚZEŇSKÉ ZÁZNAMY.

Druhý den po tom, kdy odehrála se na silnici z Bellegardy do Beaucairu scéna, již jsme právě vylíčili, dostavil se k marseillskému starostovi muž asi třiceti až dvaatřicetiletý, oděný jasně modrým kabátem, nankinovými spodky, bílou vestou, a anglického chování i přízvuku.

„Pane,“ pravil starostovi, „jsem první účetní firmy Thomson a French v Římě. Jsme již deset let ve stycích s firmou Morrel a syn v Marseilli. Máme v těch stycích vloženo asi sto tisíc franků a nejsme bez jistých obav, neboť se doslýcháme, že firmě hrozí úpadek: přijíždím tedy schválně z Říma, abych vás požádal za informace o té firmě.“

„Pane,“ odpověděl starosta, „vím určitě, že od čtyř či pěti let neštěstí zdá se pronásledovati pana Morrela: ztratil čtyři či pět lodí po sobě, byl zasažen třemi či čtyřmi úpadky. Ale nenáleží mi, ačkoli sám jsem jeho věřitelem asi desíti tisíc franků, podávati zprávy o stavu jeho jmění. Ptejte se mne jako starosty, co soudím o panu Morrelovi, a odpovím vám, že je to muž až přísně poctivý, který až do nynějška plnil všecky své závazky s dokonalou přesností. To je vše, co vám mohu říci, pane. Chcete-li toho vědět víc, obraťte se na pana de Boville, dozorce vězení, v ulici de Noailles, číslo 15; má u firmy Morrelovy dvě stě tisíc franků, tuším, a je-li se skutečně čeho obávat, dostane se vám od něho nepochybně lepších poučení, než ode mne, ježto jeho obnos je značnější než můj.“

Zdálo se, že Angličan ocenil tuto svrchovanou delikátnost, pozdravil, vyšel a zamířil krokem, vlastním synům Velké Britanie, k naznačené ulici.

Pan de Boville byl ve své pracovně. Angličan, spatřiv ho, hnul sebou překvapením, jež zdálo se prozrazovati, že není to po prvé, co vidí toho, jejž právě navštívil. Co se týká pana de Boville, byl tak zoufalý, že bylo zřejmo, že všecky jeho duševní schopnosti, upoutány myšlenkou, jež zaměstnávala ho v té chvíli, nedávají jeho paměti ani obraznosti volné chvíle, aby mohla zabloudit do minula.

Angličan, s flegmatičností svému národu vlastní, položil mu téměř týmiž výrazy tutéž otázku, kterou byl právě položil starostovi marseillskému.

„Oh, pane!“ zvolal pan de Boville. „Vaše obavy jsou na neštěstí co nejoprávněnější a vidíte před sebou zoufalého muže. Měl jsem dvě stě tisíc franků u firmy Morrelovy: těch dvě stě tisíc franků bylo věnem mé dcery, kterou hodlal jsem ve čtrnácti dnech provdat; těch dvě stě tisíc franků bylo splatných, sto tisíc 15. tohoto měsíce a sto tisíc 15. příštího měsíce. Oznámil jsem panu Morrelovi své přání, aby ono splacení bylo přesné, a tu mi přišel sem, pane, říci – je to sotva půl hodiny – že, nevrátí-li se jeho loď Farao do 15., bude mu nemožno, zaplatit mi.“

„Ale to se velice podobá prolongaci,“ pravil Angličan.

„Řekněte, pane, že se to velice podobá úpadku!“ zvolal pan de Boville zoufale.

Zdálo se, že Angličan okamžik přemýšlel, pak pravil:

„Ta pohledávka vzbuzuje tedy vaše obavy, pane?“

„Pohlížím na ni jako na ztracenou.“

„Nuže, koupím ji od vás.“

„Vy?“

„Ano,…