Hrabě Monte Christo 2

XVI.
KATAKOMBY SVATÉHO ŠEBESTIÁNA.

Franz snad jakživ nepocítil tak ostrého dojmu, tak prudkého přechodu z veselosti do smutku, jako v tom okamžiku; připadalo mu, jako by se byl Řím právě změnil pod magickým dechem nějakého démona noci v rozsáhlý hrob. Neproniknutelnost tmy byla tím větší, že ubývající měsíc měl vyjít až v jedenáct hodin; ulice, kterými mladý muž projížděl, byly tedy pohříženy v nejhlubší temnotu. Ostatně cesta byla krátká; po desíti minutách kočár jeho, vlastně hraběte, stanul před hotelem de Londres.

Oběd čekal. Ježto však Albert předem oznámil, že se asi tak brzy nevrátí, Franz zasedl ke stolu bez něho.

Otec Pastrini, jenž byl zvyklý vídat je obědvat společně, tázal se po příčině jeho nepřítomnosti; Franz však jen odpověděl, že Albert obdržel předevčírem pozvání, kterého použil. Náhlé pohasnutí moccolet, ta tma, jež nahradila světlo, ticho, následující po hluku, zanechaly ve Franzově duši jistý smutek, jenž nebyl prost neklidu. Poobědval tedy velmi mlčenlivě přes úslužnou péči hoteliérovu, který přišel se dvakrát nebo třikrát zeptat, nepotřebuje-li něčeho.

Franz byl rozhodnut čekat na Alberta pokud možno nejdéle. Objednal si tedy kočár až na jedenáctou hodinu a požádal otce Pastriniho, aby jej okamžitě zpravil, kdyby Albert zjevil se z jakéhokoli důvodu v hotelu. V jedenáct hodin se Albert ještě nevrátil. Franz se oblékl a odjel, oznámiv svému hoteliérovi, že ztráví noc u vévody de Bracciano.

Dům vévody de Bracciano je z nejpříjemnějších domů v Římě; vévodkyně, jedna z posledních dědiček Colonů, zastává úřad hostitelky způsobem dokonalým; proto také jsou slavnosti, které on pořádá, evropskou znamenitostí. Franz a Albert přijeli do Říma, opatřeni listy, jež zjednaly jim přístup k němu. První, nač se vévoda Franze otázal, také bylo, kde zůstal jeho soudruh. Franz odpověděl, že opustil jej v okamžiku, kdy zhášely se moccoli, a že ztratil ho s očí na via Macello.

„Nevrátil se tedy?“ tázal se vévoda.

„Čekal jsem na něho až do této chvíle,“ odvětil Franz.

„A víte, kam šel?“

„Přesně to nevím; myslím však, že jde o nějaké dostaveníčko.“

„Hrome,“ prohodil vévoda, „je to ošklivý den, či vlastně ošklivá noc pro opožděné, není-li pravda, paní hraběnko?“

Poslední tato slova platila hraběnce G…, jež právě přibyla a procházela se, opírajíc se o rámě páně Torloniovo, vévodova bratra.

„Zdá se mi naopak,“ odvětila hraběnka, „že je to rozkošná noc. A ti, kdo jsou zde, budou litovati jen jednoho, že totiž příliš brzy uplyne.“

„Nemluvím také,“ odtušil vévoda s úsměvem, „o osobách, které jsou zde; těm nehrozí jiné nebezpečí, než že muži se do vás zamilují a ženy onemocní žárlivostí, vidouce vás tak krásnou. Mluvím o těch, kteří chodí po římských ulicích.“

„Ach, můj Bože!“ zvolala hraběnka. „Kdopak by teď chodil po římských ulicích, aniž by se ubíral do plesu?“

„Náš přítel Albert de Morcerf, paní hraběnko, kterého jsem opustil, když pronásledoval svou neznámou asi v sedm hodin večer a kterého jsem od té doby neviděl.“

„Jakž…