Hrabě Monte Christo 2

IV.
NEZNÁMO.

Nastal den. Dantes očekával jej již dlouho s otevřenýma očima. Při prvních jeho paprscích vstal a vystoupil jako předešlého dne na nejvyšší skálu ostrova, aby obhlédl okolí; jako předešlého dne vše bylo pusto.

Edmond sestoupil, zvedl kámen, naplnil si kapsy drahokamy, položil co nejlépe prkna a kování bedny na staré místo, pokryl ji hlínou, hlínu udupal a posypal pískem, aby čerstvě rozkopané místo podobalo se ostatní půdě; pak vyšel z jeskyně, umístil opět kamennou desku a nakladl na ni kameny různé velikosti; mezery mezi nimi vyplnil prstí a nasázel do nich myrty a vřes, zalil tyto nové rostliny, aby byly podobny starým, zahladil stopy svých kroků kolem toho místa a očekával netrpělivě návrat svých soudruhů. Skutečně, nyní již nešlo o to, trávit čas hleděním na zlato a démanty a zůstat na Monte-Cristu jako drak, hlídající neužitečné poklady. Teď bylo nutno vrátit se do života, mezi lidi a zaujmout ve společnosti místo, vliv a moc, které skytá na tomto světě bohatství, první a největší síla, jakou může lidská bytost vládnouti. Podloudníci vrátili se šestého dne. Dantes poznal z dálky zjev a chod Mladé Amalie ; dovlekl se k přístavu jako raněný Filoktetes a když soudruzi přistáli, oznámil jim, naříkaje si ještě stále, značné zlepšení; pak sám vyslechl líčení příhod. Dařilo se jim sice dobře, ale sotvaže byl náklad složen, dostali zprávu, že dozorčí dvoustěžník z Toulonu vyplul z přístavu a míří k nim. Prchli tedy střelhbitě, litujíce, že Dantes, který uměl dáti lodi takovou rychlost, není tam, aby ji řídil. A vskutku, brzy spatřili stíhající loď, ale pomocí noci a tím, že obepluli Korsický mys, unikli.

Nebyla to celkem špatná cesta. Všichni a zvláště Jacopo litovali, že Dantes při ní nebyl a neobdržel díl odměny, již vynesla díl, obsahující padesát piastrů.

Edmond zůstal neproniknutelným; ani se neusmál při vypočítávání výhod, které by byl sdílel, kdyby byl mohl opustiti ostrov. A ježto Mladá Amalie připlula k Monte-Cristu jedině k vůli němu, vystoupil na ni ještě téhož večera a plul za kapitánem do Livorna.

V Livornu odebral se k jistému židovi a prodal čtyři ze svých nejmenších démantů, každý po pěti tisících franků. Žid byl by býval mohl pátrati, jak stal se námořník majitelem takových předmětů. Ale chránil se toho, neboť vydělal na každém tisíc franků.

Druhého dne koupil zcela novou bárku, kterou dal Jacopovi, připojiv k tomu daru sto piastrů, aby si mohl najmouti mužstvo, a to pod podmínkou, že Jacopo vydá se do Marseille vyptat se na starce jménem Ludvík Dantes, který bydlíval na Meilhanské Silnici, a na dívku, jež bydlila ve vesnici Katalánců a jež nazývala se Mercedes.

Nyní bylo na Jacopovi domnívat se, že sní; tu vyprávěl mu Edmond, že stal se námořníkem ze vzdoru a protože jeho rodina odpírala mu peníze, nutné k výživě; když však přijeli do Livorna, že vyplacena mu byla pozůstalost po strýci, jenž ustanovil ho svým jediným dědicem. Dantesovo ušlechtilé vychování dodávalo jeho řeči takové pravděpodobnosti, …