Z vysoké rozsochy kmene Mopani pozorovala Centaine sloní stádo u napajedla s narůstající potěchou. Jakmile se dostala přes úlek, způsobený jejich rozměry a monumentální ošklivostí, rychle si uvědomila okouzlující pouto, které zřejmě všechny členy stáda spojovalo. Začali jí připadat skoro jako lidské bytosti.
Sloní patriarcha byl podivínský a artritické klouby ho očividně bolely. Všichni se k němu chovali s úctou a nechávali jednu stranu jezírka jen jemu. Pil hlučně, stříkal si vodu do hrdla. Pak ulehl, sténaje blahem, do bahna, a plácal si je chobotem na uprášenou šedou hlavu. Stékala mu po lících. Extaticky zavřel oči. Na protější straně jezírka pili a koupali se mladí samci a samice, stříkali z chobotů bahno a vodu jako požární stříkačky, postřikovali se mezi předníma nohama a na plecích, zvedali hlavy, strkali si choboty hluboko do hrdel a syčivě si vpravovali desítky litrů vody do břicha. Napojeni pak šťastně stáli s choboty propletenými v milostném objetí a jako by se shovívavě usmívali na slůňata, která se jim proplétala mezi nohama a pod břichy. Jedno z nejmenších slůňat, o málo větší než prase a stejně tlusté, se pokusilo protáhnout pod kmenem mrtvého stromu, který padl do jezírka, a zabředlo do bahna. V komické panice vydalo polekaný a zděšený kvikot. Každý člen stáda okamžitě zareagoval. Spokojení indolenti se rázem změnili v běsnící, mstivé nestvůry. Hnali se zpátky do jezírka, rozráželi vodu a od jejich ohromných kopyt stříkaly mohutné spršky.
„Myslí, že krokodýl chytil slůně,“ zašeptal Owa.
„Chudák krokodýl!“ odpověděla šeptem Centaine.
Matka vyškubla slůně zpod mrtvého stromu, zadníma nohama napřed. Vrazilo jí mezi přední nohy a přisálo se k jednomu ze struků, kde cucalo s téměř hysterickou úlevou. Rozzuřené stádo se uklidnilo, ale bylo na něm znát nespokojenost, že mu nebyla dopřána ta radost roztrhat nenáviděného krokodýla na kousíčky.
Když se starý samec konečně zvedl a lesklý blátem odkráčel do lesa, shromáždily samice kvapně své ratolesti, vyhnaly je rozhoupanými choboty z blátivého potěšeníčka, a všichni poslušně vyrazili za patriarchou. Dlouho potom, co zmizeli v lese, slyšela Centaine praskot lámaných větví a rachot ve škrundání břich plných vody, jak se vzdalovali za pastvou k jihu.
Slezla s Owou ze stromu mopani a zubila se radostí.
„Ti malí byli tak nezvedení,“ řekla Centaine Hani, „přesně jako lidské dětičky.“
„Říkáme jim velcí lidé,“ souhlasila Hani, „protože jsou moudří a milují jako Sanové.“
Sešli k okraji jezírka a Centaine žasla nad pohořími žlutého sloního trusu. Kvokající frankolín už se hrabal v pářících hromadách nestrávených ořechů a semínek.
„To by se Anně zamlouvalo na její zeleninovou zahrádku – „ přistihla se při myšlence. „Nesmím tolik myslet na minulost.“
Sklonila se, aby si umyla tvář, protože i bahnitá voda poskytovala úlevu od narůstajícího vedra, náhle však Owa ztuhl a naklonil hlavu, obrátil ji k severu, směrem, odkud přišlo sloní stádo.
„Co je, starý dědečku?“ Hani okamžitě vycítila jeho náladu.
Owa vteřinu neodpovídal, oči však měl ustarané a rty se mu nervózně zacukaly. „Něco, něco je ve větru – zvuk, pach, nejsem si jistý,“ zašeptal. Pak s náhlou rozhodností: „Je to nebezpečí – blízko. Musíme jít.“
Hani okamžitě vyskočila a popadla vak s vaječnými láhvemi. Nikdy nediskutovala s manželovou intuicí, častokrát během jejich společného života je zachránila.
„Nám,“ řekla tiše, ale naléhavě, „honem.“
„Hani – „ Centaine se k ní obrátila s nevolí. Už byla po kolena v bahnitém jezírku. „Je tak horko, já chci –“
„Je tu nebezpečí, velké nebezpečí.“ Oba Sanové zavířili jako vyplašení ptáci a rozlétli se k útočišti lesa. Centaine věděla, že za pár vteřin zůstane sama, a samoty se stále ještě bála ze všeho nejvíc. Vyběhla z jezírka, až se kolem ní rozstřikovala voda, shrábla vak a hůl a oblékala se v běhu.
Owa rychle proběhl obloukem les mopani, pohyboval se po větru, až ho měl v zádech. Sanové, jako buvoli a sloni, prchali vždycky po větru, aby se pach pronásledova…
