Hrabě na ně čekal na schodišti zámku, a když Centaine kvapně vysvětlovala, co je zapotřebí, přidal se s elánem k přeměňování salónu na nemocniční pokoj. Odstrkali nábytek ke stěnám, aby uvolnili střed podlahy, a pak přitáhli matrace z ložnic v horních poschodích a skutáleli je po schodech. S pomocí řidiče sanitky a tří saniťáků, které naverboval mladý doktor, rozprostřeli matrace na jemný vlněný aubussonský koberec.
Mezitím vojenská policie podle doktorových instrukcí signalizací vyváděla sanitky ze stagnujícího provozu na hlavní silnici a směrovala je úvozem nahoru do zámku. Doktor přijel na stupátku prvního vozidla, a když Centaine uviděl, seskočil a naléhavě ji chytil za rameno.
„Mademoiselle! Neexistuje nějaká jiná cesta, jak se dostat do polní nemocnice v Mort Homme? Potřebuju materiál – chloroform, dezinfekci, obvazy – a ještě nějakého doktora, aby mi pomohl.“
Mluvil francouzsky plynně, ale Centaine mu odpověděla anglicky.
„Mohu přejet pole na koni.“
„Vy jste zázrak. Napíšu vám to.“ Vytáhl z náprsní kapsy notýsek a naškrabal krátký vzkaz. „Ptejte se po majoru Sinclairovi,“ vytrhl papír a poskládal jej, „předsunutá nemocnice je v domcích.“
„Ano, já vím. Kdo jste vy? Musím jim přece říci, kdo mě poslal?“ Centaine už měla takovou praxi, že jí slova přicházela na rty pohotověji.
„Odpusťte mi, mademoiselle, neměl jsem příležitost představit se dřív. Jmenuji se Clarke, kapitán Robert Clarke, ale říkají mi Bobby.“
Nuage, jako by vycítil naléhavost jejich poslání, letěl divokými skoky, až mu létaly hroudy hlíny od kopyt, jak se hnal přes pole a řadami vinohradu. Vesnické ulice byly přecpané muži a vozidly a v předsunuté nemocnici v řadě domků panoval chaos.
Důstojník, za kterým ji poslali, byl velký muž s pažemi jako medvěd a hustými šedivějícími kučerami, které mu padaly do čela, když se skláněl nad vojákem, jehož operoval.
„Kde je, sakra, Bobby?“ otázal se, aniž by vzhlédl k Centaine, soustředěn na drobné stehy, jimiž sešíval hlubokou ránu ve vojákových zádech. Když přitáhl nit a zauzlil ji, vyvstal na mase hrbol a Centaine se z toho zvedl žaludek, ale rychle vysvětlovala.
„Dobře, tak řekněte Bobbymu, že mu pošlu, co mohu, ale máme sami málo obvazů.“ Zvedli pacienta ze stolu a na jeho místo položili chlapce, ze kterého visely vnitřnosti v nevzhledném chumlu. „Stejně nemám nazbyt nikoho, koho bych mu poslal na pomoc. Jeďte mu to říct.“
Mladý voják se zmítal a řval, když mu doktor začal cpát žaludek zpátky do těla.
„Kdybyste mi dal ten materiál, vzala bych ho s sebou.“
Centaine se nehýbala z místa. Vzhlédl k ní s náznakem úsměvu.
„Vy se jen tak nedáte,“ zabručel. „Tak dobře, promluvte s tamhletím.“ Ukázal skalpelem v pravici na druhý konec místnosti. „Povězte mu, že vás posílám, a hodně štěstí, mladá paní.“
„Vám taky, pane doktore.“
„Bůh ví, že ho všichni potřebujeme,“ souhlasil a dal se opět do práce.
Centaine poháněla Nuagea na zpáteční cestě stejně jako prve. Zavedla ho nejdřív do stáje. Když vstoupila do dvora, uviděla, že tam parkují další tři sanitky a jejich řidiči vynášejí své náklady zraněných a umírajících mužů. Spěchala podél nich do domu, přes rameno těžký tlumok, a v úžasu stanula ve dveřích salónu. Všechny matrace byly plné a další zranění muži leželi na holé podlaze nebo se opírali o dřevěné obložení stěn.
Bobby Clarke zapálil všechna ramena stříbrného svícnu uprostřed masivního pozlaceného jídelního stolu a operoval při světle svíček. Vzhlédl a uviděl Centaine. „Přinesla jste chloroform?“ zavolal na ni.
Okamžik nebyla schopna odpovědět a zaváhala ve vysokých dvojitých dveřích, protože salón už páchl. Hnilobný pach krve se mísil se smradem těl a oblečení mužů, kteří přicházeli z bláta zákopů, bláta, do něhož byly pohřbíváni mrtví a rozkládali se do téže polévkovité konzistence – mužů, na nichž lpěl štiplavý pot strachu a bolesti.
„Máte ho?“ opakoval netrpělivě a ona se přinutila postoupit kupředu.
„Neměli tam nikoho, koho by vám poslali na pomoc.“
„Budete to muset udělat vy. Stoupnět…
