Tak se poučila, že s ním nesmí zacházet tak, jak zacházela se svým otcem, ba dokonce ani tak, jak zacházela s Michaelem Courtneym. Lothar byl hrdý muž a nedovolil jí dotknout se jeho důstojnosti. Byl to muž, který bojoval celý život o právo být svým vlastním pánem. Nedovolil jí zneužívat svého silného smyslu pro kavalírství vůči ní a malému Sašovi. Poučila se, že se nedá tyranizovat.
Následujícího jitra zjistila, že jí vadí jeho formálně blazeované chování, ale jak den míjel, začala se vztekat.
„Taková prkotina a on se nasupí jako rozmazlené dítě,“ říkala si. „No, uvidíme, kdo umí trucovat déle a důkladněji –“
Druhého dne její hněv podlehl samotě a nešťastnosti. Zjistila, že touží po jeho úsměvu, po potěšení z jedné z jejich dlouhých spletitých debat, po zvuku jeho smíchu a hlasu, když jí zpíval.
Dívala se, jak se Saša batolí po táboře, visí Lotharovi na jedné ruce a vtahuje ho do žvatlavé konverzace, které rozuměli jen oni dva, a ohromilo ji zjištění, že žárlí na vlastní dítě.
„Dám Sašovi najíst,“ řekla chladně. „Je načase, abych převzala své povinnosti. Už se nemusíte obtěžovat, pane.“
„Samozřejmě, paní Courtneyová.“
A jí se chtělo plakat: „Prosím, mě to vážně mrzí.“ Jejich pýcha však je oddělovala jako propast.
Celé odpoledne naslouchala, až se bude jeho kůň vracet. Uslyšela jen zvuk vzdáleného výstřelu z pušky, ale byla už tma, když Lothar, přijel, a ona i Saša už byli na kavalcích. Ležela potmě a poslouchala hlasy a zvuky, když sundávali z Lotharova loveckého koně zdechlinu gazely, kterou zastřelil, a zavěšovali ji na řeznický hák. Lothar seděl dlouho u ohně se svými muži a výbuchy jejich smíchu se k ní nesly, když se snažila usnout.
Konečně ho slyšela přicházet do sousedního přístřešku. Naslouchala šplouchání vody, jak se myl ve vědru u vchodu, šustění jeho oblečení a nakonec zaskřípění výpletu jeho lehátka, když se na něm uvelebil.
Vzbudil ji Sašův křik a okamžitě věděla, že ho něco bolí. Shodila nohy z lehátka a ještě v polospánku po něm šátrala. Zaplanula zápalka a v Lotharově chýši se rozsvítila lucerna.
„Pšš! Ticho, maličký.“ Přitiskla si Sašu k hrudi a jeho horké tělíčko ji vylekalo.
„Smím vstoupit?“ zeptal se Lothar od vchodu.
„Ach, ano.“
Sklonil se, aby mohl vejít do stanu, a položil lucernu.
„Saša je nemocný.“
Lothar od ní dítě vzal. Měl na sobě jen jezdecké kalhoty, hruď a nohy měl nahé. Vlasy měl zcuchané od polštáře. Dotkl se Sašovy zardělé tvářičky a pak mu vklouzl prstem do ječící pusy. Saša spolkl další zařvání a zakousl se do prstu jako žralok.
„Zase zub,“ usmál se Lothar, „nahmatal jsem ho už ráno.“ Podal jí Sašu nazpátek a ten nesouhlasně zavřeštěl.
„Vrátím se, vojáku,“ a slyšela ho, jak krámuje v lékárničce, kterou měl přibitou k podlaze svého vozu. Když se vrátil, nesl malou lahvičku a ona nakrčila nos nad štiplavým pachem hřebíčkového oleje, jakmile vytáhl zátku.
„Namažeme ten ošklivej starej zub, bodejť.“ Lothar masíroval dítěti dásně a Saša mu cucal prst. „To je statečný voják.“
Položil Sašu zpátky na jeho lehátko a ten za pár minut zase usnul.
Lothar zvedl lucernu. „Dobrou noc, paní Courtneyová,“ řekl tiše a vykročil ke vchodu.
„Lothare!“ Jeho jméno na rtech ji překvapilo stejně jako jeho.
„Prosím,“ zašeptala. „Byla jsem tak dlouho sama. Prosím, nebuď už ke mně krutý.“
Napřáhla k němu obě ruce, přešel k ní a usedl na okraj kavalce vedle ní.
„Ach Lothare –“ Hlas měla přiškrcený a zdušený, ovinula mu ruce kolem krku. „Miluj mě,“ zaprosila, „ach, prosím, miluj mě,“ a jeho ústa na jejích byla žhavá jako z horečky, a jeho objetí tak divoké, až se zajíkala, jak jí unikl dech z plic.
„Ano, byl jsem k tobě krutý,“ řekl jí tiše, hlas se mu v hrdle chvěl, „ale jen proto, že jsem tě tak zoufale chtěl obejmout, protože jsem toužil a planul láskou k tobě –“
„Ach Lothare, obejmi mě a miluj mě – a nikdy – mě neopouštěj.“
