Hora byla dál, než se v červeném jitřním světle zdálo. Když k ní kráčeli, zdálo se, že se spíš vzdaluje, než aby se přibližovala. Jak se měnilo světlo, tak i hora měnila svou náladu. Stávala se odlehlá a přísná, kamenné útesy se ve slunečním světle třpytily jako šupiny krokodýla.
Owa klusal v čele skupiny a zpíval: „Vidíte, duchové Sanů! Přicházíme na vaše tajné místo s rukama čistýma, neposkvrněnýma krví. Vidíte, duchové Kudlanky a Oryxe, jdeme vás navštívit s radostí v srdci a písněmi pro vaše pobavení –“
Hora se opět změnila, začala se chvět a otřásat narůstajícím vedrem. Už to nebyl ten kamenný masiv, byla vroubkovaná jako vodní hladina a vlnila se jako kouř. Odtrhla se od země a plula ve vzduchu na chvějivém stříbře faty morgany.
„Ó ptačí horo, jež létáš v oblacích! Přinášíme ti oběti. Ó sloní horo, větší než všechna zvěř země i nebes, zdravíme tě,“ zpíval Owa, a když se slunce přehouplo přes svůj zenit a vzduch se ochlazoval, vracela se i Hora Všeho Života zase k zemi a tyčila se vysoko nad nimi.
Dorazili k oblázkovým svahům, volnému kamení a úlomkům, které ležely navršeny u skalin, a zastavili se, aby pohlédli k vysokému vrcholku. Skály byly zbarveny porostem lišejníků, sírově žlutým a pronikavě zeleným, a malí damani poskvrnili skaliska hromádkami trusu, které vypadaly jako slzy kanoucí ze sloních očí.
Na výstupku devadesát metrů nad nimi stála drobná antilopa. Polekala se a s vykviknutím, podobným zvuku dětské pouťové píšťalky, vyrazila přímo vzhůru po skále, skákala z jednoho skalního výstupku na druhý, jakkoliv neviditelný, s kamzičí obratností, až zmizela za hřebenem.
Šplhali se po strmém oblázkovém svahu, až dorazili k úpatí útesu. Skála byla hladká, studená a převislá, vykláněla se v mírném úhlu jako nesmírná střecha katedrály.
„Nezlobte se, duchové, že přicházíme na vaše tajné místo,“ šeptala Hani a slzy jí prýštily po prastarých žlutých tvářích. „Přicházíme v pokorném míru, laskaví duchové, přicházíme, abychom zjistili, čím jsme se provinili a jak to můžeme odčinit.“
Owa se natáhl po ruce své ženy a stanuli před hladkou skálou jako dvě maličké nahé děti.
„Přicházíme vám zpívat a tančit,“ šeptal Owa. „Přicházíme uzavřít mír a pak se s vaším svolením znovu spojit s dětmi svého klanu, které zemřely na velkou horečku na dalekém místě.“
Tento okamžik byl tak důvěrný, křehký a zranitelný, že bylo Centaine trapné je pozorovat. Odtáhla se od dvou starých lidí a sama odkráčela po úzké galerii před útesem. Náhle se zastavila a v úžasu se zahleděla na vysokou kamennou zeď, která jí visela nad hlavou.
„Zvířata,“ zašeptala. Pocítila, jak jí na předloktích vyvstala husí kůže podezíravého strachu, protože zdi byly vyzdobeny malbami, freskami kouzelně zachycených zvířat, jimž dětská prostota tvarů dávala snovou krásu, a přece se překvapivě podobaly tvorům, jež představovaly. Připomínaly temné, masivní obrysy chobotnatých slonů a nosorožců, pakoní a antilop sasaby s rohy jako srpky měsíce. Pochodovaly v těsně sevřených falangách po skalnatých stěnách.
„A lidé,“ zašeptala Centaine, když rozeznala hůlkovité lidské postavičky, které v běhu pronásledovaly stáda divoké zvěře. Pohádková stvoření, Sanové, jak se sami vidí, ozbrojeni luky a korunováni věnci šípů, muži zkrášleni hrdě ztopořenými penisy nepřiměřené velikosti a ženy s vystupujícími prsy a zadnicemi, symboly ženské krásy.
Malby šplhaly po hladkých zdech tak vysoko, že si umělci museli postavit lešení jako Michelangelo, aby měli odkud pracovat. Perspektiva byla naivní, jedna lidská postava větší než nosorožec, kterého lovila, to však jako by prohlubovalo kouzlo. Centaine překonal úžas, až si nakonec sedla na zem, aby mohla lépe prozkoumat a obdivovat krásně plynoucí vodopád oryxů ve skoku, okrových a červených, s laloky a nahrbenými plecemi, tak nádherně zobrazenými, že se jejich zvláštní místo v sanské mytologii nedalo přehlédnout.
Hani ji tam našla a dřepla si vedle ní.
„Kdo to maloval?“ zeptala se jí Centaine.
„Duchové San, dávno, pradávno.“
„Nen…