Centaine si uvědomila, že cítí na těle tkaninu, a ten neznámý pocit ji přivedl až na sám práh vědomí. Pomyslela si, že leží na něčem měkkém, ale věděla, že to není možné, stejně jako světlo filtrované skrz zelené plátno. Byla příliš unavená, než aby o těch věcech uvažovala, a když se pokusila udržet oči otevřené, klesla jí víčka navzdory vší snaze a uvědomila si svou slabost. Někdo z ní vydlabal vnitřek, jako by byla vajíčko naměkko, a zbyla jen křehká vnější skořápka. Chtělo se jí usmát nad tou myšlenkou, ale i taková námaha byla příliš velká a tak opět odplula do té tiché temnoty.
Když přišla k sobě příště, probudil ji něčí tichý zpěv. Ležela s očima zavřenýma a uvědomovala si, že rozumí slovům. Byla to milostná píseň, stesk po dívce, kterou znal zpěvák před začátkem války. Byl to mužský hlas a ona si pomyslela, že je to jeden z nejvzrušivějších hlasů, které kdy slyšela. Chtěla, aby ta píseň nikdy neskončila, ale náhle umlkla a muž se zasmál.
„Tak tobě se to líbí?“ řekl afrikánsky a nějaké dítě řeklo: „Ta! Ta!“ tak hlasitě a jasně, že se Centainina víčka naráz otevřela. Byl to Sašův hlas a v tu chvíli se rozpomněla na tu noc, kdy se na ni vrhl lev v koruně mopani, a zase se jí chtělo křičet.
„Moje dítě, zachraň mé dítě!“ a převalila hlavu ze strany na stranu a zjistila, že je sama v chatrči se střechou z proutí a plátěnými stěnami. Ležela na polním lůžku a byla oblečena v dlouhé, chladivě bavlněné noční košili.
„Sašo!“ zvolala a pokusila se usednout. Podařilo se jí jen křečovitě sebou cuknout a její hlas byl jednotvárný, chraptivý šepot.
„Sašo!“ Tentokrát sebrala všechny síly. „Sašo!“ a vyšlo z toho zaskřehotání.
Ozval se užaslý výkřik a uslyšela rachot převržené stoličky. V chatrči se setmělo, jak někdo vstoupil do dveří, a ona otočila hlavu k otvoru.
Stál tam muž. Na ruce držel Sašu. Byl vysoký, ramenatý, ale světlo bylo za ním, takže mu neviděla do obličeje.
„Tak spící princezna se budí –“ ten hluboký, vzrušující hlas, „– konečně, že to ale trvalo!“ Ještě stále s jejím synem v náručí přistoupil ze strany ke kavalci a sklonil se nad ní. „Dělali jsme si starosti,“ řekl mile a ona vzhlédla do obličeje nejkrásnějšího muže, jakého kdy viděla, zlatého muže se zlatými vlasy a žlutýma leopardíma očima v zlatavě opálené tváři.
Saša mu nadskakoval na ruce a natahoval se po ní. „Mama!“
„Děťátko moje!“ Zvedla jednu ruku a cizinec zhoupl Sašu ze svého lokte a položil ho vedle ní na kavalec. Pak zvedl Centaine za ramena a podložil ji podhlavníkem, aby seděla. Ruce měl hnědé a silné, a přece byly jeho prsty elegantní jako prsty klavíristy.
„Kdo jste?“ Její hlas byl jen chraptivý šepot a pod očima měla tmavé šmouhy, zbarvené jako čerstvé modřiny.
„Jmenuju se Lothar De La Rey,“ odpověděl.
Saša zaťal pěstičky a bušil mamince do ramena gestem nesmírné náklonnosti.
„Pomalu!“ Lothar ho chytil za zápěstí, aby mu v tom zabránil. „Maminka nesnese tolik lásky, ještě ne.“
Uviděla, jak Lotharův pohled změkl, když se díval na dítě.
„Co se mi stalo?“ zeptala se Centaine. „Kde jsem?“
„Zaútočil na vás lev a pokousal vás. Když jsem tu potvoru střelil, spadla jste ze stromu.“
Přikývla. „Ano, na to si vzpomínám, ale potom –“
„Utrpěla jste otřes mozku a pak se zanítila zranění od lvích drápů.“
„Jak dlouho?“ vydechla.
„Šest dní, ale to nejhorší už je za vámi. Nohu máte ještě velmi opuchlou a zanícenou, Mevrou Courtneyová.“
Užasla. „Použil jste to jméno. Odkud znáte to jméno?“
„Vím, že se jmenujete Mevrou Centaine Courtneyová a že jste přežila ztroskotání nemocniční lodi Próteův hrad.“
„Jak? Jak to víte?“
„Váš tchán mě poslal, abych vás hledal.“
„Můj tchán?“
„Plukovník Courtney a ta žena, Anna Stoková.“
„Anna? Anna je naživu?“ Centaine ho chytila za zápěstí.
„O tom se naprosto nedá pochybovat!“ zasmál se Lothar. „Ta je tedy velice naživu.“
„To je ta nejbáječnější zpráva! Já myslela,že se utopila –“
Centaine se zarazila, když si uvědomila, že ještě drží jeho zápěstí. Nechala klesnout ruku k boku a klesla zpátky na podhla…
