Ačkoliv bylo pro Owu lovení tabu, bujela Kalahari bohatou a vzácnou hojností pod zemí i nad ní. Byly tu květy a zelené listnaté rostliny, které se daly jíst jako saláty, kořeny a hlízy, ovoce a ořechy bohaté na bílkoviny, a také jezírka přetékající vodou, oddělená jen snadnými úseky pochodu. Jen vítr je zpomaloval, soustavně vanul proti nim, horký a zdrsnělý pískem. Nutil je zakrývat si tváře koženými šály a předklánět se.
Smíšená stáda tučných, hezkých zeber a nevzhledných modrých pakoní gnu s chundelatými hřívami a kostnatýma nohama postávala v širokých pánvích nebo na travnatých holinách, obrácena kýtami proti slunečním paprskům. Vítr zvedal z povrchu pánví prach, jemný jako talek, a vířil jej k obloze, až zamžíval vzduch, takže samo slunce bylo jen rozmazaná oranžová koule a horizont se ztrácel.
Prach navál tenkou vrstvu na povrchu jezírek, změnil se jim v nozdrách na bláto a skřípal mezi zuby. V koutcích očí jim tvořil malé mokré korálky, zasychal na kůži, která praskala, takže Hani a Centaine musely opražit a rozdrtit semínka kyselé švestky, aby získaly olej na potření pokožky a chodidel nohou.
Každým dnem pochodu však staří lidé sílili, den ze dne byli aktivnější a vzrušenější. Jako by jim vysoušející vítr vadil méně a méně. V jejich kroku byl nový švih, živě spolu za pochodu brebentili, kdežto Centaine ochabovala a zůstávala pozadu, skoro jako na začátku.
Pátého večera po překročení útesu se Centaine dopotácela do tábora, který už Sanové rozbili na okraji další otevřené pánve. Centaine ležela na holé zemi, bylo jí příliš vedro a byla příliš vyčerpána, než aby si sbírala trávu na lože. Když k ní přistoupila Hani s jídlem, trucovitě je odstrčila. „Já to nechci. Nechci nic. Nenávidím tuhle zemi – nenávidím to vedro a prach.“
„Brzo,“ konejšila ji Hani, „hodně brzo dorazíme na Místo Všeho Života a tvoje děťátko se narodí.“
Centaine se však od ní odvalila. „Nech mě – jen mě nech být.“
Probudil ji křik starých lidí a zvedla se, připadala si tlustá, špinavá a neodpočatá, i když spala tak dlouho, že se už slunce dotýkalo vrcholků stromů na protější straně pánve. Okamžitě uviděla, že vítr v noci ustal a většina prachu se usadila. V důsledku toho se úsvit změnil v kaleidoskop nádherných barev.
„Nám, vidíš to!“ zavolala na ni Hani a pak zatrylkovala jako kanárek, neartikulovaně ze samého vzrušení. Centaine se pomalu napřímila a zadívala na scénu, kterou předchozího večera zakrývaly mraky prachu.
Za pánví se z pouště náhle zvedala obrovská hora podobná velrybímu hřbetu, strmá, se symetricky zaobleným vrcholkem. Mezi všemi těmi sytými červeněmi a žlutěmi úsvitu vypadala jako bezhlavá příšera. Části hory byly holé a hladké, z lesklých červených skal a hladkých útesů, kdežto jinde byla hustě zalesněná. Stromy mnohem vyšší a robustnější než stromy z planin korunovaly její vrchol anebo vyrůstaly na strmých stráních. Zvláštní červenavé světlo, rozptýlené prachem a tichem afrického svítání, halilo celou horu do majestátní pochmurnosti. Centaine při pohledu na ni pocítila, jak ji všechny stesky a žaly opouštějí.
„Místo Všeho Života!“ Když Hani to jméno vyslovila, její rozrušení pominulo a hlas se jí ztišil v pouhý šepot. „Za tímhle pohledem jsme cestovali tak daleko a těžce, abychom ho naposled spatřili.“
Owa také umlkl, teď ale souhlasně pokýval hlavou. „Tady se konečně usmíříme se všemi duchy našeho lidu.“
Centaine měla tentýž pocit hlubokého zbožného úžasu, jaký poprvé poznala, když vstoupila do katedrály v Arrasu, ruku v ruce svého otce, a vzhlédla k drahokamům barevných skel ve vysokých chmurných okenních výklencích vysoké hlavní lodi. Věděla, že stojí na prahu svatého místa, a zvolna klesla na kolena a sepjala ruce nad výdutí svého břicha.
