Hrabě Monte Christo 5

IX.
SOUD.

V osm hodin ráno padl Albert k Beauchampovi jako blesk. Sluha byl již zpraven, i uvedl Morcerfa do pokoje svého pána, který chystal se právě do koupele.

„Nuže?“ pravil mu Albert.

„Nuže, můj ubohý příteli,“ odvětil Beauchamp, „očekával jsem vás.“

„Zde jsem. Neřeknu vám, Beauchampe, že vás mám za příliš čestného a příliš dobrého, než abyste o tom byl s kýmkoli mluvil; ne, příteli. Ostatně, že jste za mnou vypravil zvláštního posla, je mi zárukou vaší náklonnosti. Neztrácejme tedy času předmluvami: máte potuchy, odkud rána přichází?“

„Ihned si spolu o tom promluvíme.“

„Ano, příteli, ale především mi musíte zevrubně vylíčit historii té hanebné zrady.“

A Beauchamp vyprávěl mladému muži, zdrcenému hanbou a bolem, události, které vylíčíme v celé jejich prostotě.

Předvčerejšího jitra objevil se článek v časopise jiném než „Nestranném“, a sice, což dodávalo záležitostí ještě větší váhy, v listě známém svým vládním zabarvením. Beauchamp právě snídal, když zrak mu padl na tu zprávu. Poslal si ihned pro vůz a nechav jídla, chvátal do redakce. Ačkoli Beauchampovo politické smýšlení bylo zcela protichůdné názorům redaktora žalujícího listu, byli přece jen oba – což se někdy, ba možno říci často stává – důvěrnými přáteli.

Když Beauchamp k němu přišel, redaktor držel v ruce svůj vlastní list a zdál se libovati si v úvodníku, jednajícím o cukru řepovém, kterýžto článek pocházel asi z jeho pera.

„Ach, výborně!“ zvolal Beauchamp. „Čtete svůj denník, můj drahý, nemusím tedy ani říkat, proč přicházím.“

„Byl byste snad náhodou přívržencem cukrové třtiny?“ tázal se redaktor ministeriálního listu.

„Ne,“ odvětil Beauchamp, „ta otázka je mi dokonce lhostejná. Přicházím z nějakého jiného důvodu.“

„A proč přicházíte?“

„Pro článek o Morcerfovi.“

„Ach, ano, skutečně. To je divné, viďte?“

„Tak divné, že se mi zdá, že se dopouštíte utrhačství a že vám hrozí velmi nejistý proces.“

„Naprosto ne; obdrželi jsme zároveň se zprávou všecky doklady a jsme úplně přesvědčeni, že pan de Morcerf bude tiše. Prokazujeme tím ostatně vlasti službu, udáváme-li jí bídníky, nehodné úcty, jež se jim prokazuje.“

Beauchamp se zarazil.

„Ale kdo vás tak dobře zpravil?“ tázal se. „Můj list, který se o tom první zmínil, byl nucen ustati pro nedostatek důkazů a my přece máme na tom větší zájem než vy, odhaliti pana de Morcerf, ježto pan de Morcerf je francouzským pairem a my jsme v oposici.“

„Můj Bože, to je velmi prosté; my jsme se za skandálem nehonili, on sám nás vyhledal. Přišel k nám včera jeden muž z Janiny s hroznými listinami a když jsme váhali pustit se do obžaloby, oznámil nám, že v případě našeho odmítnutí článek vyjde v jiném listě. Nu, a vy přece víte, Beauchampe, co to je důležitá zpráva. Nechtěli jsme o ni přijít. Nyní rána vyšla; je hrozná, a rozlehne se po celé Evropě.“

Beauchamp pochopil, že nezbývá, než sklonit hlavu, a odešel v zoufalství, aby poslal Morcerfovi zprávu.

Více mu však nemohl napsat, neboť to, co hodláme vyprávět, odehrálo se teprve po odjezdu poslově.

V panské sněmovně vzniklo toho dne a panovalo ve skupinách vysokého shromáždění, obyčejně tak klidných, veliké rozčilení. Všichni dostavili se téměř před obvyklou hodinou a hovořili o neblahé události, jež vzbuzovala veřejnou pozornost a obracela ji k jednomu z nejznámějších členů vznešeného sboru.

Článek byl tiše předčítán a vyměňovány vysvětlivky a vzpomínky, určující fakta ještě přesněji. Hrabě de Morcerf nebyl oblíben mezi svými kolegy. Jako všichni povýšenci byl nucen, chtěl-li se udržeti na svém stupni, chovati se s přemírou hrdosti. Vysocí aristokraté se mu smáli, talenty se ho stranily, lidé čisté slávy jím instinktivně pohrdali. Hrabě byl tak v nemilé krajní situaci obětního beránka. Jakmile ho boží prst označil za oběť, všichni byli hotovi pozvednout hlas proti němu.

Jedině hrabě de Morcerf o ničem nevěděl. Nebral list, v němž byla otištěna utrhačná zpráva, a ztrávil ráno psaním dopisů a zkoušením nového koně.

Přišel tedy v obvyklou svou hodinu s hlavou vztyčenou, hrdým pohledem, sebevědomým krokem, vystoupil z kočáru, prošel korridory a vstoupil do síně, nepozoruje váhání dveřníků a chladných pozdravů kolegů.

Když Morcerf vstoupil, byla schůze již přes půl hodiny v proudu.

Ačkoli hrabě, nevěda, jak jsme již pravili, o ničem, co se událo, nezměnil svého výrazu ani počínání, jeho výraz i počínání zdály se všem pyšnější než obyčejně a jeho přítomnost za takových okolností zdála se tak útočnou tomu shromáždění, hrdému na svou čest, že všichni viděli v tom nevhodnost, mnozí vzdor a někteří urážku.

Bylo zřejmo, že celá sněmovna dychtí po zahájení debaty.

Žalující list bylo vidět ve všech rukou, ale jako vždy, každý se rozpakoval vzít na se zodpovědnost útoku. Konečně jeden z důstojných pairů, zjevný nepřítel hraběte de Morcerf, vystoupil na tribunu slavnostním způsobem, jenž hlásal, že očekávaný okamžik nastal.

Zavládlo hrozivé ticho; jedině Morcerf neměl potuchy o příčině hluboké pozornosti, jaké dostalo se řečníku, jenž obyčejně nebýval poslouchán tak ochotně.

Hrabě klidně vyslechl úvod, v němž řečník oznamoval, že hodlá promluviti o tak vážné a tak posvátné věci pro sněmovnu, že si vyžaduje všecku pozornost svých kolegů.

Při prvních slovech, týkajících se Janiny a plukovníka Fernanda, hrabě de Morcerf zbledl tak děsně, že celým shromážděním, jehož všecky oči byly k hraběti obráceny, proběhlo zachvění.

Duševní rány mají zvláštní vlastnost, že se skryjí, ale nezacelí. Stále bolestivý, při každém doteku hrozící krvácením, zůstávají v srdci živy a otevřeny.

Když byl článek přečten za hlubokého ticha, přerušeného záchvěvem, jenž ihned ustal, jakmile řečník hodlal pokračovati v řeči, žalobce vyložil své rozpaky a jal se dokazovati, jak nesnadný je jeho úkol; šlo o čest pana de Morcerf, o čest celé sněmovny, již chystal se hájiti, vyvolav debatu, která měla hnouti těmi vždy tak palčivými osobními otázkami. Ukončil, vysloviv žádost o zavedení rychlého vyšetřování, aby zaražena byla pomluva dříve, než bude moci…