Hrabě Monte Christo 5

VIII.
CESTA.

Monte Cristo vykřikl radostí, spatřiv oba mladé muže pohromadě.

„Ach,“ zvolal, „doufám, že vše je skončeno, urovnáno, vysvětleno.“

„Ano,“ odvětil Beauchamp, „směšné ty pověsti padly samy sebou a kdyby se teď obnovily, měly by ve mně prvního odpůrce. Nemluvme tedy již o tom.“

„Albert vám řekne,“ odtušil hrabě, „že jsem mu radil totéž. Pohleďte,“ dodal, „přicházíte právě do nejhoršího rána, jaké jsem, tuším, kdy prožil.“

„Co to děláte?“ tázal se Albert. „Zdá se, že pořádáte své listiny.“

„Své listiny, díky Bohu, ne! V mých listinách je vždycky svrchovaný pořádek, protože žádných listin nemám, ale listiny pana Cavalcantiho.“

„Pana Cavalcantiho?“ tázal se Beauchamp.

„Což nevíte?“ vysvětloval Morcerf. „Toho mladého muže, kterého hrabě uvedl.“

„Nikoli, rozumějme si dobře,“ odvětil Monte Cristo; „neuvádím nikoho a pana Cavalcantiho méně než koho jiného.“

„A který ožení se se slečnou Danglarsovou místo mne,“ dodal Albert, pokoušeje se o úsměv, „což mne krutě rmoutí, jak si asi dovedete představit, drahý Beauchampe.“

„Jakže, Cavalcanti si béře slečnu Danglarsovu?“ tázal se Beauchamp.

„Přicházíte snad z měsíce?“ zvolal Monte Cristo. „Vy žurnalista, manžel Famy! Vždyť celá Paříž o jiném nemluví.“

„A ten sňatek je vaším dílem, hrabě?“ tázal se Beauchamp.

„Mým? Oh, ticho, pane novináři, nemluvte takové věci! Já, dobrý Bože, zabývati se něčí sňatkem! Ne, to mne neznáte! Naopak, stavěl jsem se mu na odpor, co jsem mohl, odmítl jsem promluvit s otcem.“

„Ach, rozumím,“ prohodil Beauchamp; „k vůli našemu příteli Albertovi.“

„K vůli mně?“ pravil mladý muž. „Oh ne, na mou čest! Hrabě musí doznati, že jsem ho naopak stále prosil, aby zrušil ten plán, který je na štěstí zrušen. Hrabě tvrdí, že jemu nemám co děkovat; budiž, postavím tedy, jako staří, oltář Deo ignoto.“

„Poslyšte,“ pravil Monte Cristo, „stalo se to tak málo mou zásluhou, že jsem v jistém napětí s tchánem i s mladým mužem; jediná slečna Eugenie, která nezdá se mi býti stvořena k manželství a která, vidouc, jak málo byl jsem nakloněn svazku, připravujícímu ji o její drahou svobodu, zachovala mi svou náklonnost.“

„A pravíte, že ten sňatek se má co nevidět uskutečnit?“

„Můj Bože, ano, přese všecko, co jsem mohl namítati. Neznám toho mladíka; je prý bohat a z dobré rodiny, ale to jsou pro mne všecko samá „prý“. Naopakoval jsem se toho panu Danglarsovi až do omrzení, on však je do svého Lučana zblázněn. Sdělil jsem mu i okolnost, jež zdála se mi závažnější: mladý ten muž byl vyměněn kojné, nebo unesen cikány, či ukraden vychovateli, nevím už přesně. Ale to vím, že jeho otec o něm přes deset let nevěděl. Co činil za těch deset let bludného života, ví jedině Bůh. Nuže, nic to nespomohlo. Bylo mi svěřeno dopsat majorovi a vyžádat od něho listiny. Zde jsou. Pošlu jim je, ale myji si ruce jako Pilát.“

„A jak se k tomu tváří slečna ďArmilly, že ji připravujete o žačku?“ tázal se Beauchamp.

„Ani nevím, ale zdá se mi, že odjede do Itálie. Paní Danglarsová se mnou o ní mluvila a žádala mne o doporučující listy pro nějakého impresaria. Dal jsem jí pár slov pro ředitele divadla Valle, který je mi jaksi zavázán. Ale co je vám, Alberte? Vypadáte tak smutně. Snad nejste naposledy bez svého vědomí zamilován do slečny Danglarsovy?“

„Pokud vím, ne,“ odvětil Albert se smutným úsměvem.

Beauchamp jal se prohlížeti obrazy.

„Ale přece jen nejste jako obyčejně,“ pokračoval Monte Cristo. „Nu, co vám tedy je? Povězte.“

„Mám migrénu,“ odvětil Albert.

„Nuže, drahý vicomte,“ pravil Monte Cristo, „v tom případě mohu vám navrhnouti neomylný lék, který osvědčil se po každé, kdykoli stala se mi nějaká nepříjemnost.“

„Jaký?“ tázal se mladý muž.

„Změnu místa.“

„Opravdu?“ pravil Albert.

„Ano, a protože teď na příklad jsem na nejvyšší stupeň rozmrzen, měním místo. Chcete změnit místo se mnou?“

„Vy, rozmrzen, hrabě?“ zvolal Beauchamp. „A čím?“

„Ach, vám se to mluví, ale chtěl bych vás vidět, jak byste se tvářil, kdyby se ve vašem domě konalo vyšetřování!“

„Vyšetřování! Jaké vyšetřování?“

„Nu, vyšetřování, kterého podjal se pan de Villefort vůči mému roztomilému vrahovi, nějakému lupiči, uprchlému z trestnice, jak se zdá.“

„Ach, pravda,“ přisvědčil Beauchamp, „četl jsem o tom v novinách. Co to bylo zač, ten Caderousse?“

„Byl to prý Provencal. Pan de Villefort o něm slyšel, když byl v Marseilli, a pan Danglars se pamatuje, že ho viděl. Následkem toho ujal se pan státní návladní velmi horlivě té záležitosti, která, jak se zdá, svrchovaně zajímá pana policejního prefekta, a díky tomu zájmu, za nějž jsem nejvyšší měrou vděčen, posílají mi sem po celých čtrnáct dní všecky bandity, které našli v Paříži a v okolí, pod záminkou, že jsou to vražedníci páně Caderoussovi. Z toho následuje, že, půjde-li to tak dál, nebude za tři měsíce v tomto krásném francouzském království ani zloděje ani vraha, který neznal by plán mého domu nazpaměť. Rozhodl jsem se tedy vydati jim jej celý a odjeti tak daleko, kam země sahá. Pojeďte také, vicomte, vezmu vás s sebou.“

„S radostí.“

„Tedy ujednáno?“

„Ano, ale kam to?“

„Řekl jsem vám již, kde vzduch je čistý, kde všechen zvuk usíná, kde i sebe hrdější člověk cítí se pokorným a malým. Já, kterého nazývají pánem všehomíru, jako Augusta, miluji takové ponížení.“

„Ale kam vlastně jedete?“

„K moři, vicomte, k moři. Vidíte, jsem námořník; jako dítě byl jsem kolébán v náručí starého Oceánu a na ňadrech krásné Amfitrité. Hrál jsem si se zeleným pláštěm onoho a s azurovým rouchem této. Miluji moře jako milenku a když ho dlouho nevidím, stýská se mi po něm.“

„Pojeďme, hrabě, pojeďme!“

„K moři.“

„Ano.“

„Přijímáte?“

„Přijímám.“

„Nuže, vicomte, dnes večer bude stát na mém dvoře cestovní vůz, v kterém se člověk může natáhnout jako na lůžku; ve voze budou zapraženy čtyři poštovní koně. Pane Beauchampe, čtyři osoby se tam pohodlně vejdou. Chcete jet s námi? Vezmu vás.“

„Děkuji, přicházím, od moře.“

„Jakže, přicházíte od moře?“

„Skoro. Podnikl jsem malou cestu na Borromejské ostrovy.“

„Co na tom, jen pojďte!“…