Tři mušketýři 1

XX
Cesta

Ve dvě hodiny po půlnoci vyjeli čtyři přátelé z Paříže branou svatého Diviše. Dokud byla tma, mlčeli, protože mimovolně podléhali vlivu temnoty a všude tušili nastražené léčky. Při rozbřesku dne se jim jazyky rozvázaly a s východem slunce se všem vrátila dobrá nálada. Cítili se jako před bojem – srdce jim silněji bušila, z očí jim zářilo veselí a cítili, že život, s nímž se možná mají rozžehnat, je koneckonců krásný.

Jejich skupina vypadala hrozivě. Černé koně mušketýrů se svým rázným a pravidelným krokem, k němuž tito ušlechtilí druhové vojáků přivykli v eskadroně, by prozradili i nejpřísnější inkognito. Za nimi následovali po zuby ozbrojení sluhové.

Všechno šlo dobře až do Chantilly (asi 30 km severně od Paříže – pozn. překl.), kam dorazili kolem osmé ráno. Bylo načase posnídat. Seskočili s koní před hostincem, na jehož průčelí visel vývěsný štít zobrazující svatého Martina, jak dává polovinu svého pláště chudákovi. Sluhům přikázali, aby koně neodsedlávali a byli připraveni k okamžitému odjezdu. Vešli do lokálu a posadili se.

U téhož stolu snídal jakýsi šlechtic, který přijel chvíli před nimi po cestě od Dammartinu. Začal hovořit o počasí, naši cestující mu odpovídali, pak jim připil na zdraví a oni také pozvedli sklenky na jeho počest. V okamžiku, když přišel Mousqueton oznámit, že jsou koně připraveni, a naši čtyři přátelé se začali zvedat od stolu, vyzval cizinec Porthose, aby si s ním připil na zdraví kardinálovo. Porthos mu odpověděl, že tak učiní s největším potěšením, jestli si on připije s ním na zdraví krále. Neznámý šlechtic vykřikl, že neuznává žádného jiného krále než Jeho Eminenci. Nato ho Porthos nazval ožralou, a cizinec tasil kord.

„Udělal jste hloupost,“ řekl Porthosovi Athos. „Nedá se nic dělat, teď už nemůžete couvnout. Zabijte ho a přijeďte co nejrychleji za námi!“ Poté všichni tři vyskočili na koně a vyrazili tryskem, zatímco Porthos sliboval svému sokovi, že ho probodá všemi možnými způsoby, které zná šermířské umění.

„Tak to je první,“ řekl Athos, když ujeli asi pět set metrů.

„Proč se ale ten člověk pustil do Porthose, a ne do někoho jiného?“ zeptal se Aramis.

„Protože Porthos mluvil hlasitěji než my ostatní, pokládal ho dotyčný za velitele,“ odpověděl d’Artagnan.

„Vždycky jsem říkal, že tenhle gaskoňský kadet je studnice moudrosti,“ zamumlal Athos a všichni jeli mlčky dál.

V Beauvais se zastavili na dvě hodiny, aby dali oddychnout koním a počkali na Porthose. Když uplynuly dvě hodiny a Porthos se stále neobjevoval ani o něm nebylo žádných zpráv, vydali se znovu na cestu.

Necelé dva kilometry za Beauvais, v místě, kde byla cesta sevřená dvěma náspy, narazili na osm či deset mužů, kteří využívali toho, že tam byla vytrhaná dlažba, předstírali, že ji opravují, ale ve skutečnosti hloubili jámy a dělali blátivé koleje.

Aramis se obával, že si v té břečce zašpiní boty a hrubě se na ně obořil. Athos ho chtěl zadržet, ale bylo už pozdě. Dělníci začali jezdcům spílat tak drze, že vyvedli z míry i chladnokrevného Athose, a ten popohnal proti jednomu z nich svého koně.

V tom okamžiku všichni tři chlapi uskočili k příkopu a vytáhli odtamtud ukryté muškety, takže našich sedm cestovatelů bylo nuceno cestu si probít. Aramisovi prolétla kulka ramenem a Mousqueton dostal zásah do masitých partií pod bedry. S koně však spadl pouze Mousqueton – ne proto, že by byl vážně raněn, ale jelikož na své zranění neviděl a zřejmě se domníval, že je nebezpečnější než ve skutečnosti bylo.

„To je léčka!“ vykřikl d’Artagnan. „Neskočme jim na špek a jeďme dál!“

Aramis navzdory poranění se chytil za hřívu koně a ten s ním cválal za ostatními. Mousquetonův kůň je dohonil a bez jezdce uháněl dál.

„Budeme aspoň mít záložního koně,“ řekl Athos.

„Milejší by mi byl klobouk,“ ozval se d’Artagnan. „Ten můj mi srazila kule. Ještě štěstí, že v něm nebyl ten dopis.“

„Jenže oni zabijí Porthose, až tudy pojede,“ strachoval se Aramis.

„Kdyby byl Porthos v pořádku, už by nás dostihl,“ odporoval mu Athos. „Obávám se, že onen opilec při souboji náramně rychle vystřízlivěl.“

Pak ujížděli cvalem ještě asi dvě hodiny, ačkoli hrozilo nebezpečí, že pro únavu nebudou koně schopni jet dá. Dali se zkratkou, protože doufali, že tam budou méně znepokojováni. V Crèvecoeuru však Aramis oznámil, že už nemůže dál. Aby dokázal dojet až sem, musel skutečně sebrat všechny síly a statečnost, které se skrývaly za jeho uhlazeným zevnějškem a vytříbenými způsoby. Každým okamžikem byl bledší a museli ho podpírat, aby nespadl s koně. Sundali ho u dveří jakési krčmy, nechali u něj Bazina, který by byl při nějaké šarvátce spíše na obtíž než k užitku, a vydali se dál v naději, že přenocují v Amiensu.

„Hrom do toho!“ řekl Athos, když byli opět na cestě – teď už jen dva páni se dvěma sluhy, Grimaudem a Planchetem. „Ať mě čert vezme, už se nedám nachytat a neotevřu ústa ani nevytasím kord až do Calais! To přísahám!“

„Nepřísahejme,“ odpověděl mu d’Artagnan, „a uhánějme, pokud s tím budou koně souhlasit!“

Pak zabořili ostruhy do boku koní, kteří po tomto pobídnutí vyrazili opět naplno. O půlnoci dojeli do Amiensu a sesedli v hostinci U Zlaté lilie.

Hostinský vypadal na nejpočestnějšího člověka pod sluncem a přivítal pocestné se svícnem v jedné a látkovou čepičkou v druhé ruce. Chtěl každému z nich dát pěkný samostatný pokoj, které však byly na protilehlých koncích budovy. To d’Artagnan i Athos odmítli, načež jim hostinský sdělil, že nemá jiné pokoje, které by byly hodné Jejich Excelencí. Oba druhové však rozhodně prohlásili, že raději budou spát ve společném pokoji na matracích. Hostinský sice naléhal, ale protože hosté trvali na svém, musel jim vyhovět.

Právě když si rozložili lože a zatarasili zevnitř dveře, ozvalo se ze dvora klepání na okenici. Zeptali se, kdo je to, po hlasu poznali své sloužící a otevřeli. Byli to skutečně Planchet a Grimaud.

„K střežení koní stačí Grimaud,“ řekl Planchet, „a já si lehnu, budou-li si pánové přát, napříč dveří vašeho pokoje. Tak budou mít pánové ji…