Tři mušketýři 1

XVIII
Milenec a manžel

„Ach, paní,“ řekl d’Artagnan, když vstupoval dveřmi, které mu mladá žena otevřela, „dovolte, abych vám řekl, že váš manžel je ubožák!“

„Snad jste neslyšel náš rozhovor?“ zeptala se chvatně paní Bonacieuxová a znepokojeně pohlédla na d’Artagnana.

„Slyšel jsem úplně všechno.“

„Ale jak to, můj Bože?“

„Způsobem, který znám a pomocí něhož jsem už také vyslechl váš mnohem rušnější rozhovor s kardinálovými policajty.“

„A co jste pochopil z toho, o čem jsme hovořili?“

„Spoustu věcí. Především to, že váš manžel je ničema a hlupák. Dále, že máte potíže, což mě velice těší, protože mi to poskytuje příležitost nabídnout vám své služby, a Bůh je mi svědkem, že jsem ochoten skočit pro vás do ohně. Konečně jsem také pochopil, že královna potřebuje, aby pro ni statečný, bystrý a oddaný muž podnikl cestu do Londýna. Mám přinejmenším dvě z těchto tří vlastností, které požadujete, a jsem vám k službám.“

Paní Bonacieuxová hned neodpověděla, ale srdce se jí rozbušilo radostí a v jejích očích svitla tajná naděje.

„A čím se mi zaručíte,“ zeptala se po chvilce váhání, „jestliže se rozhodnu svěřit vám ten úkol?“

„Svou láskou k vám. Mluvte, rozkazujte! Co mám udělat?“

„Můj Bože, Bože můj,“ zašeptala mladá žena. „Mám vám svěřit takové tajemství? Vždyť jste ještě skoro dítě!“

„Jak vidím, potřebujete, aby se za mne někdo zaručil.“

„Přiznám se vám, že by mě to značně uklidnilo.“

„Znáte Athose?“

„Ne.“

„Porthose?“

„Ne.“

„Aramise?“

„Neznám. Kdo jsou ti pánové?“

„Královští mušketýři. Znáte jejich kapitána pana de Tréville?“

„Ano, ano, toho znám – sice ne osobně, ale několikrát jsem slyšela královnu mluvit o něm jako o čestném a věrném šlechtici.“

„Nebojíte se, že by vás zradil kardinálovi?“

„Ne, určitě ne.“

„Tak tedy odhalte své tajemství jemu a zeptejte se ho, zda mi je můžete svěřit, ať je sebezávažnější a sebehroznější!“

„Jenže to tajemství není moje a nemohu je prozradit nikomu.“

„Ale panu Bonacieuxovi jste už je přesto chtěla svěřit,“ namítl d’Artagnan vyčítavě.

„Tak jako se svěřuje dopis vykotlanému stromu, křídlu holuba nebo obojku psa.“

„A co mně? Vidíte přece, že vás miluji.“

„Aspoň to říkáte.“

„Jsem čestný.“

„To vám věřím.“

„Jsem statečný.“

„O tom jsem přesvědčena.“

„Tak mě tedy podrobte zkoušce!“

Paní Bonacieuxová se zahleděla na mladého muže s posledním zbytkem pochybností. Z očí mu však zářilo takové zanícení a jeho hlas byl tak přesvědčivý, že cítila nutkání svěřit se mu. Ostatně byla v situaci, kdy musela vsadit všechno na jednu kartu. Jak přílišná opatrnost, tak příliš velká důvěřivost by znamenaly pro královnu zkázu. Nadto je třeba přiznat, že bezděčný cit, který v paní Bonacieuxové vyvolal její mladý ochránce, přiměl ji k tomu, že se odhodlala promluvit.

„Tak poslouchejte,“ řekla mu. „Přijímám vaše ujišťování a věřím vašim slavnostním slibům. Přísahám vám však před Bohem, který nás slyší, že jestli mě zradíte, a i kdyby mě moji nepřátelé ušetřili, zabiju se a budete mít na svědomí mou smrt.“

„A já vám zase před Bohem přísahám, že když budu dopaden při plnění příkazů, které mi dáte, raději umřu, než bych učinil nebo řekl něco, co by mohlo někoho zkompromitovat.“

Pak mu mladá žena svěřila hrozné tajemství, do něhož již náhodou částečně nahlédl naproti Samaritánce. To bylo jejich vzájemné vyznání lásky.

D’Artagnan zářil radostí a pýchou. Tajemství, které znal, žena, kterou miloval, důvěra a láska mu dávaly sílu obra.

„Vydám se na cestu,“ řekl prostě. „Hned odjedu.“

„Jak to – odjedete?“ zvolala paní Bonacieuxová. „A co váš pluk, váš kapitán?“

„Vidíte, kvůli vám jsem na to všechno zapomněl, drahá Constance. Máte pravdu, musím si vyžádat dovolenou.“

„Další překážka,“ zašeptala paní Bonacieuxová s bolestí v hlase.

D’Artagnan se na okamžik zamyslel a řekl. „To už zařídím, buďte klidná.“

„A jak?“

„Ještě teď večer zajdu za panem de Tréville a poprosím ho, aby mi vyžádal dovolenou u svého švagra, pana des Essarts.“

„A teď ještě něco.“

„Co ještě?“ zeptal se d’Artagnan, když viděl, že paní Bonacieuxová váhá pokračovat.

„Asi nemáte peníze.“

„To ‚asi‘ je zbytečné,“ odpověděl d’Artagnan s úsměvem.

„Tak si vemte tohle,“ řekla pani Bonacieuxová, otevřela skříň a vytáhla z ní měšec, který před půlhodinou tak zálibně hladil její manžel.

„Kardinálův měšec!“ vybuchl d’Artagnan v smích, protože díky vyjmutým dlaždicím z podlahy svého pokoje mu neuniklo ani slovo z rozmluvy kramáře a jeho manželky.

„Ano, kardinálův,“ odpověděla paní Bonacieuxová. „Vidíte, že vypadá docela úctyhodně.“

„U všech čertů, to bude dvojnásob zábavné zachránit královnu pomocí peněz Jeho Eminence!“

„Jste milý a dobrý mladý muž,“ řekla paní Bonacieuxová. „A věřte, že se vám Její Veličenstvo odvděčí!“

„Už teď jsem velkoryse odměněn,“ zvolal d’Artagnan. „Mám vás rád a vy mi dovolujete, abych vám to říkal. To už je víc štěstí než jsem se odvažoval doufat.“

„Ticho!“ zašeptala pojednou vyděšeně paní Bonacieuxová a roztřásla se.

„Co se děje?“

„Na ulici někdo mluví.“

„To je přece hlas…“

„Ano, mého manžela. Poznala jsem ho!“

D’Artagnan skočil ke dveřím a zasunul závoru. „Nesmí vstoupit dříve než odejdu. Až budu pryč, otevřete mu.“

„Já ale musím taky pryč. Jak bych mu vysvětlila zmizení peněz?“

„Máte pravdu, musíme odejít oba.“

„Ale jak? Kudy? Uvidí nás, až budeme vycházet.“

„Musíme tedy nahoru ke mně.“

„Říkáte to tónem, který mi nahání strach,“ zašeptala paní Bonacieuxová a slzy jí vhrkly do očí. D’Artagnan to viděl, byl dojat a vrhl se jí k nohám:

„U mne budete v bezpečí jako v chrámu Páně,“ řekl vroucně. „Dávám vám čestné slovo šlechtice.“

„Tak pojďme,“ rozhodla se. „Svěřuji se do vašich rukou, příteli.“

D’Artagnan opatrně otevřel závoru, načež se oba lehce jako stíny protáhli vnitřními dveřmi do uličky, potichu vystoupili po schodech a vešli do d’Artagnanova pokoje.

Když byli uvnitř, zabarikádoval mladý muž pro všechny případy dveře, načež přistoupili k oknu a skulinou v okenici uviděli pana Bonacieuxe, jak hovoří s mužem v plášti.

Při spatření onoho …