Tři mušketýři 1

IV
Athosovo rameno, Porthosův bandalír a Aramisův šátek

Zuřící d’Artagnan prolétl třemi skoky předpokojem a vřítil se na schodiště, které chtěl seběhnout po čtyřech schodech, když náhle vrazil v plné rychlosti skloněnou hlavou do mušketýra, který vyšel od pana de Tréville vedlejšími dveřmi. Prudký náraz čelem do ramene vyvolal u mušketýra výkřik či spíše bolestné zavytí.

„Promiňte,“ omluvil se d’Artagnan a chtěl běžet dál. „Promiňte, ale mám naspěch.“

Sotva dorazil na nejbližší odpočívadlo, chytil ho někdo železnou rukou za opasek.

„Tak vy spěcháte?“ zvolal mušketýr bledý jako stěna. „Protože pospícháte, vrazíte do mě, řeknete si ‚Promiňte!‘ a myslíte, že to stačí. To se mýlíte, mladý muži. Snad se nedomníváte, že když jste dnes slyšel pana de Tréville hovořit s námi poněkud zvysoka, může se k nám každý chovat tak, jako on? Nebuďte na omylu, příteli, vy nejste pan de Tréville!“

„Věřte mi, pane,“ odpověděl d’Artagnan, když poznal Athose, který se po lékařovu převazu vracel domů, „neudělal jsem to, na mou duši schválně, a protože jsem to neučinil úmyslně, řekl jsem ‚Promiňte!‘ Myslím, že to stačí. A teď vám opakuji, že spěchám, mám opravdu velice naspěch. Pusťte mě přece, prosím vás, a nechte mě, abych si šel po svém!“

„Pane,“ řekl mu na to Athos a pustil d’Artagnanův opasek z ruky, „jste neslušný. Je vidět, že přicházíte zdaleka.“

Po Athosových slovech se d’Artagnan, který mezitím seskočil o tři nebo čtyři schody níže, prudce zastavil.

„U sta hromů, pane!“ ozval se. „Upozorňuji vás, že ať přijíždím ze sebevětší dálky, nebudete mě učit dobrému chování.“

„To je možné,“ řekl Athos.

„Kdybych jen tolik nepospíchal,“ zvolal d’Artagnan, „a kdybych někoho nehonil!“

„Mě najdete, pane spěchavče, aniž byste musel za mnou běhat, slyšíte?“

„A kde, povězte mi laskavě.“

„U Bosých karmelitánů.“

„V kolik hodin?“

„V poledne.“

„Dobrá, v poledne tam budu.“

„Snažte se nenechat mě čekat, protože ve čtvrt na jednu vám useknu v běhu uši.“

„Dobrá. Budu tam za deset minut dvanáct,“ křikl d’Artagnan a rozběhl se jako šílený, protože doufal, že dostihne neznámého muže, který svým volným krokem nemohl ještě být příliš daleko.

Ve východu na ulici však stál Porthos a bavil se s nějakým gardistou. Mezi oběma zůstávalo volné místo, kterým se mohl protáhnout právě jeden člověk. D’Artagnan se domníval, že mu ona mezera postačí a pokusil se prolétnout jí jako blesk. Nepočítal však s větrem. Právě když mezi oběma muži probíhal, zadul vítr a odhrnul dlouhý Porthosův plášť, do něhož d’Artagnan plnou rychlostí vrazil. Porthos měl zřejmě pádné důvody k tomu, aby si nedal tuto podstatnou část oděvu svléci, protože namísto aby pustil šos, který držel v ruce, přitáhl ho k tělu a pevně se vzepřel na místě, takže se d’Artagnan doslova zavinul do sametu.

Za mušketýrova klení se d’Artagnan pokoušel vymotat z pláště, který ho úplně oslepoval, a hledal, kudy ven. Obzvlášť se snažil, aby nepoškodil nádherný bandalír, o němž již byla řeč. Když však otevřel oči, s hrůzou zjistil, že má nos právě mezi Porthosovými lopatkami, tj. zrovna na bandalíru. Přitom spatřil, že tak jako většina věcí na tomto světě je udělána jen na odiv, je i mušketýrův bandalír pošitý zlatem pouze vpředu, kdežto vzadu je jen obyčejná buvolí kůže. Jelikož si marnivý Porthos nemohl dovolit bandalír celý ze zlata, měl ho pozlacený jen z poloviny. Proto se musel vymlouvat na nachlazení a zdůvodňovat tak nutnost nosit plást.

„Tisíc láter!“ hromoval Porthos a všemožně se snažil zbavit se d’Artagnana, který se mu zmítal za zády. „To vás pokousal vzteklý pes, že se takhle vrháte na lidi?“

„Prosím za prominutí,“ ozval se d’Artagnan, jehož tvář konečně vyhlédla pod obrovým paždím, „ale mám velice naspěch. Někoho honím a…“

„A to, když běžíte, zapomínáte oči doma?“ zeptal se ho kousavě Porthos.

„Nikoli, nezapomínám,“ odpověděl d’Artagnan dotčeně, „a díky svým očím vidím i to, co zůstává jiným skryto.“

Ať Porthos pochopil narážku či nikoli, pokračoval ještě zlobnějším tónem:

„Jestli si budete takhle začínat s mušketýry, vykoledujete si výprask!“

„Výprask, pane?“ odvětil d’Artagnan. „To je tvrdé slovo.“

„Je to slovo hodné muže, který je zvyklý dívat se protivníkům tváří v tvář.“

„Na mou věru, vím až příliš dobře, že vy svým nepřátelům záda neukazujete,“ řekl d’Artagnan rozradostněný svým šibalstvím a při odchodu se chechtal na celé kolo.

Porthos se rozzuřil a vypadalo to, že se na d’Artagnana vrhne.

„Až později, později,“ volal d’Artagnan, „až nebudete mít na sobě plášť!“

„Tak tedy v jednu za Lucemburkem.“

„Výborně, v jednu,“ odvětil d’Artagnan a zahnul za roh ulice.

Ani v ulici, kterou proběhl, ani v druhé, do níž se nyní díval, však nikoho nespatřil. Ať by neznámý šel sebepomaleji, byl by už měl velký náskok – a také mohl vejít do některého domu. D’Artagnan se vyptával každého, koho potkal, doběhl až k přívozu, načež se vrátil ulicemi Seinskou a Červeného kříže, ale všechno bylo marné. Běh mu však prospěl v tom smyslu, že čím víc se mu zalévala tvář potem, tím byl klidnější.

Začal uvažovat o tom, co se právě zběhlo. Stalo se toho hodně, a samé nepříjemnosti. Ještě nebylo jedenáct a už stačil vyvolat nevůli pana de Tréville, kterému se určitě nelíbil způsob, jakým od něj odešel. Kromě toho si spískal dva souboje s muži, z nichž každý je s to zabít tři d’Artagnany. Navíc to byli mušketýři – lidské bytosti, jichž si tak nesmírně vážil, že je v myšlenkách i v srdci nadřazoval všem ostatním lidem.

Vyhlídky byly neutěšené. Považoval za téměř jisté, že ho zabije Athos, a proto si nedělal příliš velké starosti s Porthosem. Protože však naděje umírá poslední, přece jen v skrytu duše doufal, že by mohl oba souboje přežít – i když určitě s těžkými zraněními – a pro ten případ si začal v duchu vyčítat:

„Jsem to ale ztřeštěnec a hrubián! Ten chudák statečný Athos má ránu zrovna v rameni, do něhož jsem mu vrazil hlavou jako beran! Jen se divím, že mě za to nezabil na místě – měl na to plné právo. Musel jsem mu způsobit hroznou bolest. Pokud…