Tři mušketýři 1

I
Tři dary pana d’Artagnana staršího

V první dubnové pondělí roku 1625 vládl v Meungu, rodišti autora Románu o růži takový rozruch, jako by tam vtrhli hugenoti a chystali se přeměnit je v druhou La Rochelle. Pohled na ženy, které utíkaly směrem k Velké ulici, a křik dětí před vchody domů přiměl některé měšťany, aby si spěšně navlékli kyrys, podepřeli svou poněkud pochybnou chrabrost mušketou nebo halapartnou a pospíchali k zájezdnímu hostinci U Svobodného mlynáře, před nímž se kupil a každou minutou houstl povykující dav zvědavců.

Tehdy docházelo k všelijakým incidentům velice často a málokdy uplynul den, v němž by to či ono město nemohlo zaznamenat do svých análů podobnou událost. Urození pánové válčili navzájem mezi sebou, král bojoval proti kardinálovi a Španělé proti králi. Kromě těchto skrytě či zjevně, tajně nebo otevřeně probíhajících válek byli zde lupiči, žebráci, vlci, hugenoti a lokajové, kteří válčili proti každému. Měšťané se vždycky chápali zbraní proti zlodějům, vlkům a lokajům, nezřídka proti feudálním pánům a hugenotům, čas od času i proti králi, avšak nikdy proti kardinálovi a Španělům. Proto když v ono pondělí v dubnu 1625 uslyšeli meungští měšťané hluk zápasu a nespatřili nablízku ani žluté a rudé praporce, ani livreje sloužících pana vévody de Richelieu, rozběhli se k zájezdnímu hostinci U Svobodného mlynáře.

Tam už mohl každý zjistit příčinu nastalého rozruchu.

Hlavní osobou byl mladý muž… Představte si osmnáctiletého Dona Quijota bez drátěné košile, brnění a chráničů nohou, v krátkém vlněném kabátci, jehož původně modrá barva nabyla zvláštního odstínu mezi temně červenou a blankytně modrou. Měl protáhlou snědou tvář s vysedlými lícními kostmi, což je neklamným znakem zchytralosti, a abnormálně vyvinuté čelistní svaly, podle nichž lze na první pohled s jistotou poznat Gaskoňce, i kdyby byl bez baretu. Náš mladý muž však měl na hlavě baret ozdobený čímsi, co kdysi bývalo pérem. Pohled jeho očí byl přímý a inteligentní, nos orlí, přitom však jemně tvarovaný. Postava se zdála příliš vysoká na chlapce, a přitom malá na zralého muže. Nebýt dlouhého kordu, který visel na koženém bandalíru a při chůzi tloukl svého pána do lýtek, kdežto při jízdě čechral zježenou srst jeho koně, mohl nezkušený pozorovatel považovat onoho mladíka za selského synka na cestách.

Mladý muž měl totiž koně, a to tak pozoruhodného, že si ho musel všimnout každý. Byl to dvanáctiletý až čtrnáctiletý béarnský valach žlutorezavé barvy s vypelichaným ohonem a opuchlými spěnkami. Když klusal, nesl tlamu níže než kolena, takže jezdec nemusel používat otěží. Přesto dokázala tato herka urazit za den osm mil (rozumí se tzv. pozemní míle rovnající se necelým 4,5 km – pozn. překl.).

Tyto kvality však byly naneštěstí natolik zastíněny jejím nelaciným držením těla a podivnou barvou srsti, že v oné době, kdy se v koních každý vyznal, vyvolala při příjezdu do Meungu Beaugencyskou branou před čtvrt hodinou rozruch, který se nepříznivě přenesl i na jezdce.

Mladý d’Artagnan, jak se jmenoval nový Don Quijote sedící na oné Rosinantě, byl si toho vědom a krušilo ho to do té míry, že se ani nepokoušel zaplašit představu, jak na takovém koni musí vypadat, ať je sebelepším jezdcem. Proto také plným právem nedokázal potlačit těžký povzdech už ve chvíli, když přijímal tento dar od svého otce. Věděl, že takový kůň má cenu nejméně dvaceti livrů. Naproti tomu se nedalo popřít, že slova, která pronesl d’Artagnan starší při předávání tohoto daru, byla penězi k nezaplacení.

„Synu můj,“ pravil tento gaskoňský šlechtic s nejčistším béarnským přízvukem, jehož se král Jindřich IV. nedokázal zbavit do konce života, „synu můj, tento kůň spatřil světlo světa v domě vašeho otce před bezmála třinácti lety a po celou tu dobu žil u nás. Proto ho musíte mít rád. Za žádných okolností ho neprodávejte, a nechte ho v klidu a míru zemřít sešlostí věkem. Jestliže na něm vyjedete do boje, šetřte ho tak, jako by šlo o starého věrného sloužícího. A u dvora,“ pokračoval d’Artagnan starší, „jestli vám bude dopřáno ctí dostat se tam, k čemuž vás ostatně opravňuje starobylost vašeho rodu, hajte ve vlastním zájmu i v zájmu svých blízkých čest šlechtického jména, které důstojně nosili vaši předkové déle než pět set let. Slovem ‚blízcí‘ rozumím vaše příbuzné a přátele. Nestrpte nikdy nic od nikoho kromě od krále a kardinála! Pouze statečností, pamatujte si, jedině statečností to může v dnešní době šlechtic někam dotáhnout. Kdo byť na okamžik zakolísá, může propást jedinečnou příležitost, kterou mu v dané chvíli nabízí štěstěna. Jste mladý a musíte být chrabrý ze dvou příčin – za prvé proto, poněvadž jste Gaskoněc, a za druhé z toho důvodu, že jste můj syn. Nebojte se nebezpečných situací a vyhledávejte dobrodružství. Umožnil jsem vám naučit se vládnout kordem. Máte železné nohy a paže z oceli. Bijte se při každé příležitosti, bijte se v soubojích o to častěji, že je to zakázané a je k tomu proto zapotřebí dvojnásobné odvahy. Na cestu vám mohu dát, synu můj, všehovšudy patnáct dukátů, svého koně a rady, které jste právě vyslechl. Vaše matka k tomu přidá recept na mast, který dostala od cikánky. Je to zázračná mast, která vyléčí jakékoli rány, pokud nezasáhly srdce. Užívejte toho všeho a žijte šťastně a dlouho… Zbývá mi ještě něco dodat, uvést vám příklad – ne sebe, protože já jsem nikdy nebyl u dvora a bojoval jsem jen jako dobrovolník v náboženských válkách. Mám na mysli pana de Tréville, který byl svého času mým sousedem a jako dítě měl tu čest hrávat si s naším králem Ludvíkem XIII. – Bůh mu žehnej! Někdy se jejich dětské hry zvrhly ve rvačky, při nichž nebýval pokaždé vítězem král. Rány, které přitom král dostal, vyvolaly v jeho duši velký respekt a přátelský poměr k panu de Tréville. Později, za své první cesty do Paříže, bil se pan de Tréville s jinými osobami pětkrát, po smrti nebožtíka krále (Jindřicha IV. – pozn. překl.) do plnoletosti nového (Ludvíka XIII. – pozn. překl) sedmkrát – nepočítaje války a válečná tažení – a od onoho dn…