Rudá sfinga

XVI
Kapitola z historie

L’Angely ve své odpovědi králi obdivuhodně shrnul situaci.

Po každé válce, ať trvala jakkoli dlouho, dokonce i po třicetileté válce, se podepíše mír. Jakmile je mír podepsán, králové, kteří spolu dosud válčili, se objímají, přičemž se nikdo nezmíní o tisícovkách mužů, kteří byli obětováni chvilkovému sporu a jejichž těla teď hnijí na bitevních polích, o tisícovkách vdov, které doma pláčí, o tisícovkách matek, lomících rukama v zoufalství, o tisícovkách dětí, co oblékají smutek.

Pravda je, že díky „dobré vůli“ Karla Emanuela si všichni mohli být jistí, že tento nový mír bude porušen při první příležitosti, totiž jakmile vévoda Savojský uznamená, že to pro něj bude výhodné.

Měsíc nebo dva uběhly v oslavách a radovánkách, během nichž vyslal vévoda Savojský své emisary do Vídně a do Madridu.

Ve Vídni měl jeho pověřenec vyřídit, že to, jak se Ludvík XIII. násilím zmocnil Susy, ponižuje Ferdinanda mnohem víc než vévodu Savojského a působí mu mnohem větší škodu, neboť on, vévoda Savojský, nechtěl umožnit francouzskému králi průchod přes svá území jen proto, aby hájil práva císaře v Itálii; že pomoc, kterou Francie poskytla obyvatelům Casale, byl zjevný atentát proti císařské moci – to místo totiž obsadili Španělé jen proto, aby donutili vévodu de Nevers, který se navzdory císaři usadil v jednom z císařských lén, vzdát se a vyslovit poslušnost, jíž byl povinován Jeho císařskému Veličenstvu.

V Madridu měl vyslanec králi Filipu IV. a jeho prvnímu ministru hraběti-vévodovi jasně dát na srozuměnou, že urážka, co utrpěly španělské zbraně před Casale, přinese Jeho španělskému Veličenstvu v Itálii pohrdání, pokud zůstane nepotrestána; že francouzský král podněcován Richelieuem zamýšlí vyhnat Španěly z Milána; že madridský kabinet by měl počítat s tím, že sotva budou Španělé jednou vyhnáni z Milána, nezůstanou dlouho ani v Neapoli.

Načež si Filip IV. a Ferdinand navzájem poslali emisary.

Takto se potom dohodli.

Císař požádá ve švýcarských kantonech o volný průchod pro své vojsko. Pokud mu Graubünden^[60] odmítne průchod, překvapí je a potáhne okamžitě na Mantovu.

Španělský král odvolal Dona Gonzalèse z Córdoby a místo něj postavil do čela španělských vojsk v Itálii slavného Ambrosia Spinolu s příkazem, aby oblehl a znovu dobyl Casale, zatímco císařské oddíly budou obléhat a znovu dobývat Mantovu.

Morální efekt francouzského tažení, které skončilo za několik dní, byl obrovský; tato akce překvapila Evropu a udělala velkou čest králi Ludvíku XIII., jedinému ze všech panovníků kromě Gustava Adolfa, který vyšel ze svého královského paláce s mečem po boku a vytáhl ze svého království s mečem v ruce.

Ferdinand II. a Filip IV. sice vedli válku všude, bez ustání a krutě, ale sami přitom klečeli doma na klekátku.

Pokud by král a jeho armáda mohli zůstat v Piemontu, všechno by bylo zachráněno; ale kardinál se zavázal, že pokoří protestanty do léta. Protestanti zatím využili královy a kardinálovy nepřítomnosti a pod velením vévody de Rohan se spojili v počtu patnácti tisíc v Languedoku.

Král se tedy rozloučil se svým „hodným strýčkem“ vévodou Savojským, netuše vůbec, jaké intriky proti němu strýčínek splétá, dokonce i za jeho přítomnosti v Piemontu. Dvacátého druhého dubna se vracel do Francie přes Briançon, Gap, Châtillon a táhl na Privas.

Vyhnul se Lyonu, z nějž obě královny rychle prchly kvůli moru. O Monsieurovi jsme se už zmínili, ten ve své nespokojenosti odjel nejen z Paříže, ale dokonce z Francie, a přijal pohostinství, které mu nabídl ve městě Nancy vévoda Karel IV. Lotrinský. Spolu s Francií opustil i své nároky na princeznu Marii a vrhl se na dobývání vévodovy sestry princezny Markéty.

Rohan, tísněný a pronásledovaný čtyřiceti tisíci muži, třemi francouzskými maršálky a Montmorencym, jehož mohl Richelieu poslat, kam chtěl, stačilo mu jen ukázat meč konetábla, nakonec udělal jako protestant stejnou chybu, jaké se dopustili v předchozím století katoličtí velitelé.

Uzavřel se Španělskem, svým smrtelným nepřítelem a rovněž smrtelným nepřítelem Francie, za peníze smlouvu, kterou Španělsko nedodrželo.

Konečně bylo dobyto poslední opevněné místo Privas a pověšena třetina jeho obyvatel; nejenom ti pověšení, ale všichni ostatní vzbouřenci přišli o své majetky.

S vyhlídkou na nové tažení do Itálie, kde se to opět začínalo hýbat, byl podepsán 24. června 1629 mír se zásadní podmínkou, totiž že budou zbořeny hradby všech protestantských měst.

Ještě před Privasem došla zpráva o Ferdinandově záměru poslat vojsko do Itálie; říkalo se, že sám Valdštejn má překročit s padesáti tisíci muži graubündenské Alpy.

A konečně vešlo ve známost, že Ferdinand vydal 5. června prohlášení, v němž se praví, že jeho vojsko nepotáhne do Itálie, aby tam válčilo, ale aby tam zachovalo mír, udrželo legitimní autoritu císaře a bránilo císařská léna, na něž si dělají nárok cizinci, a hodlají tak poškozovat práva císaře.

Ve stejném prohlášení císař přátelsky naléhal na nejjasnějšího krále španělského jako na osobu, která vlastní největší císařské léno v Itálii, aby zásoboval císařské vojsko nezbytnými potravinami a municí.

Všechno tedy mělo v Itálii znovu vypuknout. Ludvík však nebyl připraven na válku v cizině, či spíše mohl na ni být připraven až tak za pět nebo šest měsíců.

Z nedostatku peněz musel po dobytí Privasu Richelieu rozpustit třicet regimentů.

Poslali na vídeňský dvůr pana de Sabran, aby si u císaře vyžádal jeho ultimátum.

Ve stejnou dobu byl pan de Créqui poslán do Turína, kde měl vyzvat vévodu Savojského, aby se jasně vyslovil, na čí stranu se v případě války postaví.

Císař odpověděl:

Francouzský král vtrhl do Itálie se silnou armádou, přičemž předtím nevyhlásil válku ani Španělsku, ani císařství, a buď se zbraní v ruce, či dohodou se zmocnil několika území podřízených císařovi. Nechť francouzský král stáhne své vojsko z Itálie a císař dovolí, aby byla celá záležitost posuzována podle běžného zákona.

Vévoda Savojský odpověděl:

Pohyb císařských vojsk přes graubündenské …