Rudá sfinga

DRUHÁ ČÁST

I
Stav Evropy v roce 1628

Domníváme se, že jsme ve vyprávění dospěli do bodu, kdy i čtenář by měl stejně jako kardinál de Richelieu vidět trochu jasněji na šachovnici dějin.

Ono fiat lux^[21] pro nás bude po dvou stech třiceti šesti letech, které uběhly od doby, v níž se náš příběh odehrává, snazší než pro kardinála, jenž se musel vypořádávat s tisícem nástrah a unikat stále novým a novým komplotům, co proti němu jeho okolí spřádalo. Když chtěl vidět jasně, musel protrhnout neprůhlednou mlhu intrik, jíž ho všichni obestírali, a nedat se zmást bludičkami, které se ho snažily vést cestou mířící k jejich osobním zájmům.

Pokud by tato kniha měla patřit mezi ty, které míváme vystavené na stolečku v salonu spolu s albem, aby návštěvy mohly obdivovat rytinky, nebo které mají pobavit nejdříve budoár a potom rozesmát či rozplakat předpokoj, přeskočili bychom jisté podrobnosti, jež by mohly připadat povrchním či uspěchaným čtenářům poněkud nudné. My si však přejeme, aby se naše knihy staly ne-li za našeho života, tedy aspoň po naší smrti, součástí knihovny, a tak žádáme laskavé čtenáře o dovolení seznámit je na počátku této kapitoly se situací v Evropě. Je to nezbytné pro úvod do druhého svazku knihy a retrospektivně to bude užitečné i pro pochopení svazku prvního.

V posledních letech vlády Jindřicha IV. a v prvních letech ministrování kardinála de Richelieu zaujala Francie místo mezi největšími národy a navíc se stala místem, na něž se upíraly pohledy celého světa. Již v té době stanula v čele ostatních evropských království díky svému duchovnímu rozměru a úrovni myšlení, a brzy měla zaujmout první místo i v oblasti materiální.

Seznamme se v několika řádcích s poměry vládnoucími ve zbytku Evropy.

Začněme velkým náboženským centrem, které vysílalo své paprsky současně na Rakousko, na Španělsko i na Francii – tedy Římem.

V té době vládne Římu po světské stránce a celému světu po stránce duchovní drobný, nevrlý šedesátiletý stařec. Je to Florenťan a navíc lakomý jako Florenťan, především však je to Ital, urozenec královské krve a nejvíce strýc. Myslí jen na to, jak získat kousky půdy pro Svatou stolici a bohatství pro své synovce, z nichž tři jsou kardinálové – Francesco a dva Antoniové – a čtvrtý, Taddeo, je generálem papežských vojsk. Řím je drancován, jen aby papež uspokojil požadavky svého nepotismu. Co se nepodařilo barbarům, říká Marforio – ten Cato, ten nemilosrdný kritik papežů –, podařilo se Barberiniům. A skutečně, Matteo Barberini, vynesený na papežský stolec pod jménem Urban VIII., připojil k majetku svatého Petra vévodství, jehož jméno nese. Pod ním vzkvétají kongregace Gesu a Propaganda víry, které založil synovec Řehoře XV. monsignore Ludovico jménem Ignáce z Loyoly a pod jeho praporem: Gesu – policie světa, – propaganda víry – jeho dobytí. Odtud pocházejí armády kazatelů, mírných k Číňanům a zuřivých v Evropě. Papež se sice nechce příliš osobně angažovat, ale přece se pokouší udržet Španěly v jejich milánském vévodství a zabránit Rakušanům, aby překročili Alpy. Tlačí na Francii, aby podporovala Mantovu a ukončila obléhání Casale, ale odmítne jí přispět na pomoc jediným mužem, jediným bajokem^[22].

Ve volných chvílích opravuje církevní hymny a skládá anakreontskou poezii. V roce 1624 Richelieu posoudil situaci v Římě a bylo mu jasné, jak římská politika ztrácí pod vedením tohoto slabého papeže svoji náboženskou váhu, a že si musí vypůjčovat trochu té materiální síly, kterou ještě vládne, hned v Rakousku, hned ve Španělsku.

Od smrti Filipa III. skrývá Španělsko svůj úpadek za velkými slovy a patetickými písněmi. Na trůně sedí Filip IV., bratr Anny Rakouské, zahálčivý monarcha, vládnoucí pod svým prvním ministrem hrabětem-vévodou Olivaresem, stejně jako Ludvík XIII. vládne pod kardinálem-vévodou de Richelieu. Jenomže francouzský ministr je génius a španělský ministr politický ztřeštěnec. Ze Západní Indie, odkud plynula za vlády Karla Pátého a Filipa II. řeka zlata, získává Filip IV. sotva pět set tisíc dukátů. Přičemž admirál ze Spojených Nizozemí právě potopil v Mexickém zálivu galony naplněné zlatými ingoty oceněnými na více než dvanáct milionů. Španělsko je na tom tak zle, že malý savojský vévoda, hrbatý Karel Emanuel, jehož výsměšně nazývají princem Svišťů, už dvakrát držel v ruce osud této pompézní říše, nad níž podle chvástavých slov Karla Pátého slunce nezapadalo. Dnes není ničím, dokonce ani pokladnicí Ferdinanda II., jemuž podle svého prohlášení už nemůže poskytovat peníze. Hranice krále plamenů Filipa II. vysušily lidskou mízu, jíž překypovala země v minulých stoletích, a Filip III. dokonal jeho dílo tím, že vyhnal ze země Maury, a tak vyrval cizí roub, jenž mohl do země znovu přivést život. Jednou bylo Španělsko nuceno dohodnout se se zloději, aby vypálilo Benátky. Jeho velkým generálem je italský condottiere Spinola. Jeho vyslancem je vlámský malíř Rubens.

Německo je od vypuknutí třicetileté války, tedy od roku 1618, volným trhem s lidmi. Tři nebo čtyři obchody jsou otevřeny na Východě, na Severu, na Západě a v centru, tam všude se prodává lidský materiál. Každému zoufalci, co se nechce zabít nebo se stát mnichem, což je za středověku sebevražda, ať je z jakékoli země, stačí jenom přejít Rýn, Vislu nebo Dunaj a najde někoho, kdo ho koupí.

Trh na Východě ovládá starý sedmihradský kníže Gábor Bethlen, který zemře poté, co se zúčastnil čtyřiceti dvou pravidelných bitev, nechal se zvolit králem a vynalezl všechna ta vojenská kostýmování – chlupaté hulánské čepice, vlající husarské rukávy – s jejichž pomocí se snaží vojáci navzájem zastrašovat. Jeho armáda je školou, odkud vyšla lehká kavalerie. Co slibuje svým naverbovancům? Žádný žold, žádné potraviny, sami si musí obstarat něco k jídlu a obohatit se, jak uznají za vhodné. Dává jim válku bez zákonů, v níž se každý chová podle toho, co mu přinese náhoda!

Na Severu ovládá trh Gustav Adolf, ten dobrý, veselý král Gustav, který na rozdíl od Gábora Bethlena posílá drancovníky na šibenici. Slavný voje…