Rudá sfinga

PRVNÍ ČÁST

I
Krčma U Obarveného vousu

Cestovatel, který na cestě za obchodem nebo jen tak pro radost přijel koncem onoho požehnaného roku 1628 do hlavního města království Lilií, jak se v té době Francii poeticky říkalo, se mohl s jistotou zastavit, ať už mu to někdo poradil či nikoli, v krčmě U Obarveného vousu stojící v ulici U Ozbrojence. Mohl se spolehnout, že mu tady krčmář Sluníčko nabídne přívětivou tvář, plný stůl a pohodlnou postel.

Ostatně nemohl zabloudit; kromě špinavé putyky na rohu ulice Svatého bretonského kříže, která tu stála už za středověku a na vývěsním štítu měla ozbrojence, podle něhož se jmenovala celá ulička – ještě dnes čítá pouhých pět čísel lichých a čtyři sudá – stojí krčma, do níž vedeme naše čtenáře, na místě příliš výhodně položeném, než aby se dala minout, a navíc přitahuje zákazníky nápadně velkolepým nápisem: jakmile se někdo octne v její blízkosti, nechce se mu pokračovat v cestě a zastaví se tu.

Na konci železné tyče ukončené zlatým půlměsícem se pohupuje a při sebemenším závanu větru skřípe plechový čtvercový vývěsní štít, na němž je vyobrazen veliký Turek s křiklavě červeným vousem, což vysvětluje onen podivný název krčmy U Obarveného vousu. Nad tímto štítem může kolemjdoucí a případný návštěvník číst přímo na fasádě domu nad vchodovými dveřmi následující rébus:

Což znamenalo spolu s nápisem toto:

U OBARVENÉHO VOUSU
POSKYTNE SLUNÍČKO NOCLEH PĚŠÍMU
I KAVALÍROVI

Štít U Obarveného vousu mohl svou starobylostí soupeřit se štítem U Ozbrojence, ale romanopisec musí přiznat pravdu, jíž se mnohdy vyhýbají i historici, totiž že nápis byl zcela nedávného data.

Sotva přede dvěma lety prodal bývalý krčmář, chvalně známý jako Klaudius Cyprián Mélangeoie, svůj podnik za částku jednoho tisíce pistolí hostinskému Blažeji Vilému Sluníčkovi. Nový majitel neměl žádný respekt k vydrženému právu vlaštovek, které si po staletí lepily hnízda na fasádě, ani k pavoukům spřádajícím své husté sítě uvnitř. Sotva se obchod uskutečnil, povolal malíře a tapetáře, nechal oškrábat fasádu, zařídil pokoje krčmy nábytkem a nakonec před užaslými zraky sousedů, kteří si kladli otázku, kde asi krčmář Sluníčko bere tolik peněz na rozhazování, nechal vytvořit onen pompézní rébus, jehož smysl jsme již čtenářům vysvětlili, ne snad že bychom pochybovali o jejich inteligenci, to chraň Bůh, ale abychom jim zcela sobecky ušetřili hledání a přemýšlení a oni si nemuseli hned na začátku lámat hlavu přemýšlením a mohli klidně sledovat naše vyprávění.

Stařeny z ulice U Bretonského kříže a ulice Bílých hábitů vrtěly zpočátku pochybovačně hlavami, spoléhajíce se na svůj pokročilý věk, který jim snad měl dodat věšteckých schopností, že všechno toto zkrášlování přinese podniku jenom smůlu, že se měl majitel raději spolehnout na zákaznictvo, co sem bylo zvyklé chodit po staletí. Ale k jejich velkému zklamání a nejvyššímu údivu těch, co poskytli sluchu jejich orákulu, se neblahá předpověď nevyplnila, nýbrž naopak: krčma vzkvétala díky nové a neznámé klientele, která nijak nevyháněla tu starou, ale zvětšila, dokonce zdvojnásobila tržby, které krčma U Obarveného vousu měla za časů, kdy si vlaštovky poklidně budovaly svá hnízda v rozích oken a pavouci neméně klidně tkali své jemné závoje v rozích pokojů.

Postupně se ovšem toto velké tajemství do jisté míry objasnilo: povídalo se, že paní krčmářová Marta Pelágie Sluníčková, osoba velmi čilá, obratná, nesmírně přívětivá a ve svých třiceti letech dosud hezká, byla sestrou po mléce jedné z nejmocnějších dam u dvora. Tato dáma prý vložila své zlaťáčky nebo zlaťáčky jiné dámy, jež byla ještě mocnější než ona, do rukou krčmáře Sluníčka a podnítila ho k nezbytným změnám v podniku. Tatáž sestra po mléce prý doporučovala krčmu U Obarveného vousu urozeným cizincům, kteří, pravda, od jisté doby jezdili doposud málo frekventovanými ulicemi čtvrti Verrerie a ulicí Svatého Avoye.

Co bylo pravdy na těchto povídačkách? To se dozvíme v pokračování našeho vyprávění.

Zatím se podíváme, co se dělo v lokále krčmy U Obarveného vousu pátého prosince 1628, tedy čtyři dny po návratu kardinála de Richelieu z proslulého obléhání La Rochelle, které jsme popsali v jedné epizodě románu Tři mušketýři, ke čtvrté hodině odpolední, kdy se už vzhledem k výšce okolních domů a blízkosti jejich zdí začínalo v ulici U Ozbrojence stmívat.

V lokále seděla v tuto chvíli pouze jediná osoba, ale protože to byl stálý host podniku, dělal tu takový hluk a zaujímal tolik místa, jako by tu seděli nejméně čtyři pijani.

Už vyprázdnil jeden džbánek vína a byl v polovině druhého. Natáhl se přes tři židle a bavil se tím, že kolečkem u ostruhy rozrýval slaměný výplet čtvrté židle, přičemž hrotem svého kordíku ryl do stolu miniaturní nákres hry „nebe, peklo, ráj“.

Rapír, jehož rukojeť měl na dosah ruky, mu visel od boku na stehno a táhl se mu jako užovka mezi zkříženýma nohama.

Dotyčnému muži bylo mezi šestatřiceti a osmatřiceti lety. Odložil si klobouk a pověsil ho na espaňoletu u okna, takže mu bylo v posledních pruzích světla, pronikajících sem úzkými vitrážemi rozdělenými olověnými příčkami na kosočtverce, dobře vidět do tváře. Jeho vlasy, obočí a knír byly černé jako uhel, pleť měl snědou jako muži pocházející z Jihu, z jeho pohledu vyzařovala jakási tvrdost a na rtech mu neustále pohrával lehký úsměšek. Občas škubl tváří, jako to dělají tygři, a přitom ukázal zářivě bílé zuby. Měl rovný nos a vystupující bradu, což znamená pevnou vůli hraničící až s umíněností, zatímco spodní linie jeho čelisti, silně zdůrazněná, jako to mívají šelmy, byla známkou bezděčné odvahy, již její vlastník ani nedokáže správně ovládat, neboť je u něj projevem krvelačných pudů. Jeho tvář byla ostatně poměrně hezká, zračila se v ní nezastíraná prudkost a násilnické sklony, které mohly nahánět strach, od majitele takové tváře se daly očekávat výbuchy vzteku a hrubosti, ovšem nedalo se vyloučit, že onen majitel bude schopen i dvojakosti, lsti a zrady.

Oblečen byl jako příslušník nižší šlechty v té době …