Rudá sfinga

XIII
Vyslanci

Nazítří byl král přesně v deset hodin, jak řekl, v kardinálově pracovně.

Zkušenost, kterou teď prožíval, ho sice ponižovala, ale současně hluboce zajímala.

Předešlého večera po návratu do Louvru už nikoho neviděl, zavřel se se svým pážetem Baradasem, a aby ho odměnil za službu, kterou mu prokázal, když ho zbavil kardinála, vypsal mu pro Charpentiera poukázku na tři tisíce pistolí.

Bylo jenom spravedlivé, že Baradas, který toho udělal víc než ostatní, byl odměněn jako první.

Král měl ostatně dojem, že by neškodilo, kdyby se předtím, než dá Monsieurovi těch jeho sto padesát tisíc livrů, královně třicet tisíc livrů a královně matce šedesát tisíc livrů, seznámil s odpovědí Monsieura vévodovi Lotrinskému. Rossignol mu slíbil, že ji vyluští do deseti hodin následujícího dopoledne.

Jakmile tedy přesně v deset hodin vkročil král do kardinálovy pracovny, ještě než odhodil na křeslo plášť a položil na stůl klobouk, třikrát uhodil do zvonku na stole.

Rossignol se objevil se svou obvyklou přesností.

„Tak co?“ zeptal se ho netrpělivě král.

„Mám tu slavnou šifru, sire,“ odpověděl Rossignol, mrkaje očima za brýlemi.

„Rychle,“ popoháněl ho král, „nejdřív klíč.“

„Zde je, sire.“

A předložil mu spolu s listem i šifrovací klíč.

Král četl:

„A dál?“ zeptal se král.

„Teď čtěte s pomocí klíče, sire.“

„Ne, přečtěte mi to sám, jste na to zvyklý. Mně by při té práci praskla hlava,“ řekl král.

Rossignol uchopil papír a četl:

„Královna, královna matka a vévoda Orleánský se radují. Kardinál je mrtev. Král chce být králem. O válce s panovníkem Svišťů je rozhodnuto, ale velitelem bude vévoda Orleánský. Vévoda Orleánský je zamilován do dcery vévody Lotrinského, nechce se v žádném případě oženit s královnou, která je o sedm let starší než on. Jediné, čeho se obává, je, aby královna nebyla díky dobré péči paní de Fargis nebo paní de Chevreuse těhotná, až král zemře. Gaston Orleánský.“

Král poslouchal, ani jednou Rossignola nepřerušil. Jenom si několikrát osušil čelo a ryl do parket hvězdičkou ostruhy.

„Těhotná,“ zašeptal, „těhotná. V každém případě, je-li těhotná, nebude to se mnou.“

Potom se obrátil k Rossignolovi:

„Jsou to první listy tohoto druhu, které jste luštil, pane?“

„Ó ne, sire, už jsem dešifroval nejméně deset či dvanáct listů stejného ražení.“

„Ach tak! Jak to, že mi je pan kardinál neukázal?“

„Proč by mučil Vaše Veličenstvo, když sám bděl nad tím, aby se vám nepřihodilo nic zlého?“

„Ale když ho všichni tihle lidé obviňovali, vyháněli, proč nepoužil proti nim zbraně, které měl?“

„Bál se, že by tím ublížil více králi než svým nepřátelům.“ Král udělal pár kroků sem a tam v pracovně, hlavu měl sklopenou a klobouk vražený do čela.

Poté vyzval Rossignola:

„Pořiďte mi kopii každého zašifrovaného listu a připojte k němu klíč.“

„Ano, sire.“

„Myslíte si, že ještě nějaké přijdou?“

„To jistě, sire.“

„Koho mám dnes přijmout?“

„To se mě netýká, sire, já se zabývám pouze luštěním šifer. To je práce pana Charpentiera.“

Než Rossignol vyšel z pracovny, uhodil král dvakrát horečně a neklidně do zvonku.

Rychlé a prudké zazvonění ukazovalo na králův duševní stav.

Charpentier vešel okamžitě, ale zůstal stát na prahu.

Král byl zamyšlený, oči upíral do podlahy, sevřenou pěstí se opíral o kardinálův stůl a šeptal:

„Těhotná… Královna těhotná… Na francouzském trůně cizinec. Možná Angličan!“

Potom ještě tišeji, jako by měl strach, že ho někdo uslyší, dodal:

„Nic není nemožné. Něco takového už se prý stalo, a dokonce v naší rodině.“

Král byl tak zabrán do uvažování, že si Charpentiera nevšiml.

V domnění, že tajemník nereaguje na jeho volání, netrpělivě zvedl hlavu a chystal se znovu zazvonit. Když Charpentier z panovníkova chování vyčetl jeho úmysly, pokročil dopředu a ohlásil se:

„Jsem tady, sire.“

„Dobrá,“ utrousil král, díval se na tajemníka a snažil se ze všech sil ovládnout. „Co máme dnes na práci?“

„Sire, hrabě de Bautru dorazil ze Španělska a hrabě de La Saludie z Benátek.“

„Co tam měli dělat?“

„Netuším, sire. Včera jsem měl tu čest vám sdělit, že je tam poslal pan kardinál, a dodal jsem, že ještě dorazí pan de Charnassé ze Švédska. Buď to bude dnes večer, nebo nejpozději zítra ráno.“

„Řekl jste jim, že kardinál už není ministrem a že je místo něho přijmu já?“

„Vyřídil jsem jim rozkazy Jeho Eminence, aby předali své zprávy Vašemu Veličenstvu stejně, jako by to udělali jemu.“

„Kdo přijel jako první?“

„Pan de Bautru.“

„Hned jak dorazí, ho ke mně uveďte.“

„Je zde, sire.“

„Ať tedy vstoupí.“

Charpentier se obrátil, pronesl pár slov potichu a ustoupil, aby pustil dovnitř Bautrua.

Vyslanec se dostavil ještě v cestovním úboru a omluvil se, že se před králem objevuje takto, domníval se však, že bude hovořit s panem kardinálem de Richelieu, a když už byl v předpokoji, nechtěl nechat Jeho Veličenstvo čekat.

„Pane de Bautru,“ řekl mu král, „vím, že pan kardinál si vás velice váží a považuje vás za velmi upřímného muže. Říká, že by měl raději svědomí jednoho Bautrua než dvou kardinálů de Bérulle.“

„Sire, doufám, že jsem hoden důvěry, jíž mě pan kardinál poctil.“

„A dokážete mi, že jste hoden i mé důvěry, není-liž pravda, pane? Řeknete mi vše, co byste řekl jemu.“

„Všechno, sire?“ zeptal se Bautru a zadíval se upřeně na krále.

„Všechno. Hledám pravdu a chci ji znát celou.“

„Prosím, sire. Začněte tím, že vyměníte svého vyslance Fargise. Místo aby jednal podle instrukcí pana kardinála, které směřují ke slávě a velikosti Jeho Veličenstva, jedná podle pokynů královny matky, co Francii tlačí do úpadku.“

„Dobrá, podívám se na to. Viděl jste hraběte vévodu Olivarese?“

„Ano, sire.“

„Jakým posláním u něj jste byl pověřen?“

„A…