Rudá sfinga

XXII
Bratr po mléce

Nazítří po tom dni, co se v zámku Rivoli konala válečná porada, se kolem osmé hodiny večer objevil u brány pevnosti Pignerol mladý venkovan mezi čtyřiadvaceti a pětadvaceti lety, oblečený jako horal z údolí Aosty a drmolící piemontským nářečím. Představil se jako Gaëtano.

Řekl, že je bratr komorné hraběnky d’Espalomba, a ptal se po signoře Jacintě.

Signora Jacinta, kterou na nečekanou návštěvu upozornil voják z posádky, překvapeně vykřikla, kterýžto výkřik mohl být považován za výraz radosti, ale jako by potřebovala hraběnčin souhlas, než poslechne hlasu krve, který ji volal k bráně pevnosti, zaskočila nejdříve do hraběnčiny ložnice, odkud vyběhla po pěti minutách stejnými dveřmi, jimiž vešla, zatímco hraběnka vyklouzla dveřmi na opačné straně a rychle seběhla po schodišti vedoucím do rozkošné zahrádky vyhrazené pouze jí. Do této zahrady vedla okna z Jacintiny ložnice.

Zanořila se do nejvzdálenějšího místa zahrady, tedy do rohu zcela zarostlého citroníky, pomerančovníky a granátovníky.

Jacinta mezitím přeběhla nádvoří a jako správná sestra jásající radostí nad tím, že se opět shledává s bratrem, volala:

„Gaëtano! Gaëtano!“

Mladík jí rozevřel náruč, a protože právě v tu chvíli se vracel hrabě Urbain d’Espalomba z obhlídky stráží a hlídek, mohl být svědkem výbuchu radosti sourozenců, kteří se opět shledali. Vždyť se také neviděli, jak říkali, dobré dva roky, od té doby, co Jacinta opustila rodný dům, aby následovala svoji paní.

Jacinta se hraběti půvabně uklonila a požádala ho o dovolení nechat u sebe bratra, který by jí podle všeho – ještě neměla čas si s ním o tom pohovořit – chtěl sdělit něco velmi důležitého.

Hrabě chtěl vidět Gaëtana, vyměnil si s ním několik slov, uspokojil ho upřímný mladíkův výraz a chování, a tak mu dovolil, aby zůstal v pevnosti. Jeho pobyt neměl trvat dlouho; Gaëtano se mohl podle svých slov zdržet nejvýše osmačtyřicet hodin. Načež hrabě usoudil, že není nutné ztrácet více času s tak nevýznamnými lidmi, propustil je a vrátil se do svých komnat.

Pro Gaëtana nebylo těžké poznat, že hrabě je v prachšpatné náladě, a protože ho, jak se zdálo, tahle věc zajímala více, než by se dalo předpokládat u sedláka, který nemá důvod míchat se do záležitostí velmožů, Jacinta mu vyložila, proč má hrabě důvod hněvat se na svého panovníka. Ty důvody byly dva. Zaprvé se opovážlivý vévoda Savojský neustále dvořil jeho ženě, přičemž mu vůbec nevadila manželova přítomnost! Zadruhé dostal hrabě před třemi dny nečekaný rozkaz, že se má uzavřít v citadele a bránit ji, dokud tu zůstane kámen na kameni. Hrabě Urbain nijak neskrýval před manželkou ani před Jacintou, že kdyby našel službu buď ve Španělsku, nebo v Rakousku či ve Francii se stejnými výhodami, jaké má v Piemontu, neváhal by a přijal.

Gaëtano vypadal velmi spokojeně, když tuto novinu vyslechl, a protože se právě v tu chvíli nacházel v temném koutě chodby, uchopil Jacintu v návalu sourozenecké lásky do náruče a vlepil jí na každou tvář políbení.

Jacintina ložnice vedla do této chodby; Jacinta do ní vpustila svého „bratra“, vklouzla za ním a dveře zavřela.

Gaëtano vykřikl radostí.

„Ach, konečně jsem tady! A teď mi pověz, má drahá Jacinto, kde je tvá paní?“

„Ale ale! A já jsem si myslela, že jste přišel kvůli mně!“ zasmála se dívka.

„Kvůli tobě i kvůli ní,“ pravil hrabě, „ale nejdřív kvůli ní. Musím s tvou paní projednat velmi důležitou politickou záležitost. A ty víš, jako správná komorná manželky muže ve státních službách, že státní záležitosti mají vždycky přednost.“

„A kde ty svoje důležité záležitosti budete vyřizovat?“

„Přece v tvém pokoji, jestli ti to příliš nevadí.“

„Přede mnou!“

„Ó, to ne! I když k tobě máme, drahá Jacinto, největší důvěru, naše záležitosti jsou velmi vážné, než aby snesly přítomnost třetí osoby.“

„A co budu zatím dělat já?“

„Ty si sedneš do křesla u lože své paní, jehož závěsy budou pečlivě uzavřeny vzhledem k nevolnosti, která tvou velitelku postihla, a budeš bdít nad tím, aby její manžel nevešel do ložnice a neprobudil ji.“

„Ach pane hrabě,“ povzdechla Jacinta, „netušila jsem, že jste takový diplomat.“

„Mýlila ses. A pro diplomata je nejvzácnější čas, víš? Tak mi honem pověz, kde je tvá paní.“

Jacinta hluboce povzdechla, otevřela okno a pronesla jediné slůvko:

„Hledejte.“

Hrabě si připomněl, že Mathilde mu snad dvacetkrát vykládala o té osamocené zahradě, kde o něm tak často snila. Také si vzpomněl, že ji slyšel mluvit o skupince granátovníků, pomerančovníků a citroníků, poskytujících tak krásný stín dokonce i za horkého slunečného dne, natož v noci. Sotva komorná otevřela okno, přeskočil parapet a už byl v zahradě; zatímco Jacinta osušila slzu v oku, kterou se marně snažila zadržet, hrabě de Moret se zanořil mezi stromy a polohlasem volal:

„Mathilde! Mathilde! Mathilde!“

Mathilde okamžitě poznala hlas, který vyslovil její jméno, a vrhla se tomu hlasu vstříc s výkřikem:

„Antonio!“

Milenci se spatřili, padli si do náruče a v objetí se opřeli o kmen pomerančovníku, který se pod náporem obou těl tak chvěl, že zasypával jejich hlavy deštěm květů.

Chvilku nemluvili, jen šeptali, a byl to ten neurčitý šepot, který uniká z úst milenců, přičemž jedno slůvko vyjádří tolik věcí.

Konečně se oba vrátili na zem z té kouzelné země snů a zašeptali najednou:

„Jsi to ty!“

A oba v jediném polibku odpověděli:

„Ano!“

Potom se ona vrátila první k rozumu:

„Ale co můj manžel!“

„Všechno se povedlo tak, jak jsme doufali, považuje mě za Jacintina bratra a dovolil mi, abych zůstal v zámku.“

Teprve pak si sedli vedle sebe a zůstali tak ruku v ruce. Nastala chvíle vysvětlování.

Vysvětlování mezi milenci bývají dlouhá. Začala v zahradě a pokračovala v pokoji komorné Jacinty, která, jak bylo předem dohodnuto, strávila noc u lůžka své paní.

Kolem osmé ráno někdo zaklepal na dveře pracovny pána domu; hrabě byl už vzhůru a oblečený, neboť ho v šest hodin probudil kurýr z Turína, který mu oznámil, že Francouzi jsou v Rivoli a&nb…