Rudá sfinga

II
Guillaume Coutet

Mladíci dorazili na určené místo a opírajíce se jeden o druhého, s hrůzou hleděli do propasti u svých nohou.

Nejdříve neviděli nic; dívali se totiž příliš hluboko.

Pak však přímo pod sebou zaslechli slova tak zřetelná, jak to situace toho, kdo je pronášel, umožňovala:

„Jestli jste křesťané, pro lásku boží, zachraňte mě!“

Sklouzli tedy očima směrem, odkud hlas přicházel, a asi deset stop pod sebou uviděli muže držícího se jedle napůl vyvrácené z kořenů, která se ohýbala pod jeho vahou.

Mužovy nohy se zachytily o výběžek skaliska, který sice muži momentálně pomáhal udržet se nahoře, ale stal by se naprosto neúčinnou oporou, jakmile by se strom zlomil; v tu chvíli by se muž i jeho chatrná opora zřítili do propasti. Hrabě de Moret jedním pohledem posoudil nebezpečnou situaci.

„Uřízni hůl tak osmnáct palců dlouhou a dost pevnou, aby unesla muže,“ křikl na Galaora.

Galaor byl horal stejně jako Moret, okamžitě pochopil záměr svého hraběte.

Vytáhl z pochvy jakousi dýku s širokým ostřím, vrhl se ke zlomené terebintové pistácii a vmžiku vyrobil to, co si hrabě přál, tedy jakousi příčel.

Mezitím hrabě rozvinul provaz, jímž byl omotaný v pase a který měl dvojnásobnou délku, než kolik bylo potřeba k pokusu o záchranu toho nešťastníka. V několika vteřinách byla příčel pevně přivázaná ke konci lana, hrabě povzbudil muže visícího na vlásku mezi životem a smrtí několika slovy a spustil k němu lano se šprušlí.

Muž okamžitě ten kus dřeva uchopil a pevně se k němu přivázal právě ve chvilce, kdy se jedle vyvrácená z kořenů zřítila do propasti.

Nebylo však ani v nejmenším vyhráno: skalisko, po němž klouzalo lano, bylo příliš ostré, a při mužově výstupu by ho mohlo přeřezat.

Naštěstí však právě přicházely obě ženy i s mulami. Muži jednu z nich přivedli až k okraji propasti, ale dost daleko od ní na to, aby si měl zachraňovaný muž kam stoupnout. Lano přehodili přes sedlo muly, a zatímco se Isabelle modlila s očima obrácenýma ke skalisku a paní de Coëtman držela se silou skoro mužskou mulu za uzdu, hrabě de Moret a Galaor se přivázali k provazu a společnou silou přitahovali muže k sobě.

Lano klouzalo jako po kladce a za několik vteřin se objevila na úrovni propasti bledá hlava nešťastníka, který právě zázračně unikl smrti.

Jeho objevení bylo pozdraveno radostným výkřikem. Teprve teď se Isabelle obrátila a přidala svůj hlas k hlasu svých přátel a rovněž volala:

„Odvahu! Odvahu! Jste zachráněný!“

A skutečně, muž už kladl nohu na skalisko, pustil se provazu a křečovitě se zachytil sedla muly.

Pobídli mulu, aby couvla o krok dozadu, a muž, u konce svých sil, se pustil této nové opory, zamával rukama ve vzduchu, vydal jakýsi neartikulovaný zvuk a v mdlobách padl do náruče hraběte de Moret.

Hrabě de Moret přiložil k ústům zachráněného čutoru plnou životabudiče, jenž se o sto let později stal slavnou pálenkou vyráběnou v Alpách, a dal mu trochu napít.

Bylo zřejmé, že síla, kterou v sobě našel v době nebezpečí, ho opustila v okamžiku, kdy pochopil, že je zachráněný.

Hrabě de Moret opřel muže zády o skalisko, a zatímco mu Isabelle dávala čichat k flakonu s vonnými solemi, odvázal od lana dřevěnou příčel a odhodil ji daleko od sebe s oním pohrdáním, které muž pociťuje ke každému nástroji, co ho využil a teď je k nepotřebě, načež si znovu obtočil provaz kolem pasu.

Galaor zatím s bezstarostností svého věku zasunul dýku do pochvy.

Po chvíli sebou muž dvakrát nebo třikrát křečovitě škubl a otevřel oči.

Výraz na jeho tváři nejprve naznačoval, že si nevzpomíná na nic z toho, co se událo, ale postupně se mu paměť vracela, on pochopil, zač vděčí těm, co ho obklopují, a jeho první slova byla slovy díků.

Posléze mu hrabě de Moret, jejž muž považoval za prostého horala, vysvětlil, co se stalo.

„Jmenuji se Guillaume Coutet,“ odpověděl muž. „Mám ženu, která díky vám nebude vdovou, tři děti, jež vám vděčí za to, že nejsou sirotami; kdykoli a kdekoli mě budete potřebovat, řekněte, položím za vás život.“

Potom, opíraje se o hraběte s hrůzou, kterou člověk prožívá po prožité nehodě, se přiblížil k propasti, prohlédl si zlomenou jedli, podíval se na tu strašlivou změť sněhu, kusů ledu, stromů vyrvaných z kořenů, kusů skály, které ležely na dně údolí a tvořily nečekanou přehradu řeky Doiry, jež se pěnila a v peřejích zlostně narážela na překážku, co jí bránila v klidném toku.

Muž vzdechl při pomyšlení na mulu a její náklad, pravděpodobně jediný majetek, co vlastnil a o nějž teď přišel.

Pak si však uvědomil, že žije, a zašeptal:

„Život je největší bohatství, které přichází od tebe, Bože, děkuji ti za něj, Bože, děkuji i těm, kdo mě zachránili.“

Když se však měli vydat na cestu, zjistil, že ze slabosti způsobené buď duševním či fyzickým otřesem po tom pádu nedokáže udělat ani krok.

„Už jste toho pro mne vykonali až až,“ oslovil hraběte de Moret a Isabelle. „Já vám to nijak nemůžu oplatit, ale rozhodně nechci, abyste se kvůli mně zdržovali. Jenom buďte tak laskaví a upozorněte hostinského od Zlatého jalovce, že se jeho příbuznému Guillaumu Coutetovi stala nehoda, že je na cestě a prosí, aby pro něj někoho poslal.“

Hrabě de Moret si potichu vyměnil několik slov s Isabelle, která mu odpověděla souhlasným pokynem hlavy.

Vzápětí se obrátil na nešťastného Couteta:

„Příteli, neopustíme vás, když už nám Bůh dopřál to štěstí, že jsme vám mohli zachránit život. Jsme jenom půlhodinku od města. Nasednete na moji mulu a já povedu mulu tady madam za uzdu, jako jsem to ostatně dělal i ve chvíli, kdy došlo k nehodě.“

Guillaume Coutet chtěl něco namítnout, ale hrabě de Moret mu zavřel ústa se slovy:

„Potřebuji vás, příteli, možná mi v příštích čtyřiadvaceti hodinách můžete prokázat ještě větší službu, než jsem prokázal já vám.“

„Skutečně?“ otázal se Guillaume Coutet.

„Slovo šlechtice!“ odvětil hrabě de Moret, zapomínaje, že se těmito slovy prozrazuje.

„Promiňte,“ uklonil se trhovec, „teď vidím, že vás musím poslechnout ze dvou důvodů: zaprvé proto, že jste mi zac…