Dáma z Monsoreau I

XXIX.
Jak bratr Gorenflot vyměnil osla za mula a mula za koně

Zatím byla dovršena míra utrpení Gorenflotova, aspoň toho dne; zatáčkou dostali se opět na silnici a zastavili se na tři čtvrti míle dále v konkurenční hospodě. Chicot najal pokoj, jenž vedl na ulici, a objednal večeři, jež mu byla přinesena do pokoje; ale bylo viděti, že jídlo má jen podřízený význam pro Chicota. Jedl jen, jak se říká, na půl huby, ale zato div si očí nevykoukal a pozorně naslouchal. To trvalo až do deseti hodin; ale když Chicot do deseti hodin nic neviděl a neslyšel, zanechal pozorování a nařídil, aby jeho kůň a mnichův osel, posilnivše se dvojitou porcí ovsa a otrub, byli pohotově již za svítání.

Na tento rozkaz Gorenflot, který již celou hodinu zdánlivě spal, ve skutečnosti však byl pohřížen v sladké snění, jež následuje po dobrém jídle zavlaženém hojně ušlechtilým mokem révy, smutně povzdechl a řekl:

„Již za svítání!“

„U všech všudy!“ řekl Chicot. „Což nejsi zvyklý vstávati časně?“

„A proč?“ ptal se Gorenflot.

„A což ranní hodinky?“

„Měl jsem dispens od převora,“ odpověděl mnich.

Chicot pokrčil rameny, a na rtech zaniklo mu slovo „lenoši“.

„Ano, lenoši,“ řekl Gorenflot. „Pročpak?“

„Člověk je stvořen k práci,“ řekl Gaskoněc tónem sentence.

„A mnich k odpočinku,“ řekl bratr. „Mnich jest výjimkou člověka.“

A jsa hrd tímto argumentem, který patrně působil i na samotného Chicota, Gorenflot ubíral se majestátně k svému loži, které Chicot, obávaje se bezpochyby nějaké neopatrnosti ze strany mnichovy, byl dal postaviti v témž pokoji, kde stálo jeho lože.

Nazítří za svítání, kdyby byl bratr Gorenflot nespal jako by ho do vody hodil, byl by viděl Chicota vstáti, přistoupiti k oknu a pozorovati za záclonou, co se děje venku.

Brzo však Chicot, jakkoli byl chráněn záclonami, ucouvl rychle od okna; a kdyby byl Gorenflot nespal dále, ale raději se probudil, byl by slyšel cvakati o dlažbu podkovy tří mulů.

Chicot přistoupil ihned ke Gorenflotovi a hýbal jím tak dlouho, až otevřel oči.

„Což nebudu míti na chvilku pokoje?“ blábolil ze spaní Gorenflot, jenž spal již v jednom kuse celých deset hodin.

„Rychle, rychle!“ řekl Chicot. „Oblečme se a pojeďme!“

„Ale což snídaně?“ namítal mnich.

„Ta bude na cestě do Montereau.“

„Copak je to Montereau?“ tázal se mnich málo znalý zeměpisu.

„Montereau,“ řekl Gaskoněc, „jest město, kde se snídá. Postačí vám to?“

„Ano,“ řekl lakonicky Gorenflot.

„Tedy, kmotře,“ mluvil Gaskoněc, „sejdu, abych zaplatil útratu naši a našich zvířat; nebudete-li za pět minut hotov, odjedu bez vás.“

Mnišská toaleta nedá mnoho práce; ale Gorenflot se strojil šest minut. Proto když došel ke dveřím, viděl, že Chicot, přesně dochvilný, jede již napřed.

Mnich vyskočil na Panurga, jenž posilněn jsa dvojí porcí sena a ovsa, kterou mu byl poručil Chicot, dal se sám v cval a brzy dohonil se svým jezdcem Gaskoňce.

Gaskoněc stál ve třmenech vzpřímen jako svíčka.

Gorenflot postavil se také ve třmenech a viděl na obzoru tři muly a tři jezdce, kteří sjížděli za kopcem.

Mnich povzdechl při pomyšlení, jak je to smutné, že cizí vliv působí tak na jeho osud.

Tentokráte Chicot dostál slovu, a v Montereau vskutku snídali.

Den uplynul skoro za stejných okolností jako včerejší; a následující den nelišil se mnoho od předcházejících. Pomineme tedy beze všeho podrobnosti; Gorenflot začal se jakž takž vpravovati do tohoto pohnutého života, když navečer viděl, že Chicot stále více pozbývá veselosti: od samého poledne nezahlédl ani stínu tří pocestných, za nimiž jel; proto večeřel ve špatném rozmaru a také špatně spal.

Gorenflot jedl a pil za dva a zkoušel pobaviti Chicota nejkrásnějšími svými písničkami. Ale Chicot zůstával lhostejný. Sotva se rozbřesklo, byl již na nohou a burcoval společníka; mnich se ustrojil, a vydali se na cestu klusem, jenž se brzy změnil v zuřivý trysk.

Ale marně ujížděli o překot, po mulech nebylo nikde ani památky.

K poledni osel i kůň padali únavou.

Chicot šel rovnou k budce zřízené na mostě Villeneuve-le-Roiském, kde se vybíralo mostné z kopytníků, a ptal se výběrčích:

„Viděli jste dnes ráno jeti tudy tři pocestné na mulech?“

„Dnes ráno nikoliv,“ odpovídal výběrčí, „ale včera.“

„Včera?“

„Ano, včera večer, o sedmé hodině.“

„Všiml jste si jich?“

„Jako každého pocestného.“

„Myslím, pamatujete-li se na to, jakého stavu byli ti lidé.“

„Zdálo se mi, že je to pán a dva lokaji.“

„Dobrá,“ řekl Chicot a dal výběrčímu tolar.

Pak řekl sám sobě:

„Včera o sedmé hodině večerní! Ventre de biche! Jsou o dvanáct hodin napřed. Proto zmužile za nimi!“

„Poslyšte, pane Chicote,“ řekl mnich, „pro sebe mám ještě dost zmužilosti, ale pro Panurga nikoliv.“

A vskutku ubohé zvíře, štvané již po celé dva dni, třáslo se tak, že sotva stálo na nohou, a Gorenflot, jako by tím byl nakažen, třásl se také.

„A vašemu koni také není dvakrát dobře,“ mluvil Gorenflot dále. „Vizte, jak vypadá.“

Ušlechtilé zvíře, jakkoli bylo ohnivé, právě pro tuto ohnivost bylo všecko zpěněno, z chřípí vycházel mu horký dech a z očí div mu netryskala krev.

Chicot pohlédl na obě zvířata, a zdálo se, že je téhož mínění jako jeho společník.

Gorenflot si oddychoval; pojednou řekl Chicot:

„Bratře almužníku, třeba se odhodlati k velikému činu!“

„Ale vždyť neděláme nic jiného již po několik dní,“ zvolal Gorenflot, jehož tvář se již předem zrůznila, ještě než věděl, co chce Chicot říci.

„Musíme se rozejíti!“ řekl Chicot chápaje se věci za pravý konec.

„Ach,“ řekl Gorenflot, „již zase ten žert! Proč bychom se rozcházeli?“

„Jedete příliš pomalu, kmotře.“

„Proboha!“ řekl Gorenflot. „Vždyť letím jako vítr. Vždyť jsme dnes dopoledne jeli v jednom kuse pět hodin.“

„To je všecko málo.“

„Tedy pojeďme dále; čím rychleji pojedeme, tím dříve dojedeme; předpokládám totiž, že někam dojedeme.“

„Můj kůň nechce dále a váš osel vypovídá službu.“

„Co si tedy počneme?“

„Necháme je tu a vezmeme je s sebou, až pojedeme nazpět.“

„Ale což my? Myslíte snad, abychom šli dále pěšky?“

„Pojedeme na mulech.“

„Kde je vezmeme?“

„…