Dáma z Monsoreau I

XXXI.
Jak mnich zpovídal advokáta a jak advokát zpovídal mnicha

Konečně nadešel, neb aspoň zdálo se, že nadešel den, kdy hostinec měl býti zbaven hosta. Mistr Bernouillet přiběhl do pokoje Chicotova s tak nehorázným smíchem, že tento musil hodnou chvíli čekati, nežli zvěděl příčinu tohoto smíchu.

„Umírá,“ volal milosrdný hostinský; „dodělává, pochází konečně!“

„A proto se tolik smějete?“ ptal se Chicot.

„To si myslím. To je znamenitý kousek!“

„Jaký kousek?“

„Ale ne. Přiznejte se, že jste mu jej vy provedl, pane šlechtici.“

„Já že jsem provedl nemocnému nějaký kousek?“

„Ano.“

„Oč jde? Co se stalo?“

„Co se stalo? Víte, že volal pořád po člověku z Avignonu!“

„A přišel již konečně ten člověk?“

„Přišel.“

„Viděl jste ho?“

„Jak bych ho neviděl? Což sem někdo přijde, abych ho neviděl?“

„A jak vypadal?“

„Člověk z Avignonu? Malý, štíhlý a červený ve tváři.“

„To jest on!“ uklouzlo se rtů Chicotovi.

„Vidíte, že jste ho poslal vy, když ho poznáváte!“

„Posel přišel!“ zvolal Chicot, vstávaje a hladě si kníry. „Ventre de biche! Vypravujte mi to, kmotře Bernouillete.“

„Toť krátká historie; a nejste-li to vy, který jste mu provedl ten kousek, povíte mi aspoň, kdo to může býti. Asi před hodinou věšel jsem králíka na okenici, když pojednou stanul před domem veliký kůň a malý člověk.

‚Je tu mistr Mikuláš?‘ ptal se človíček. ‚Víte, že tento hanebný králův stoupenec dal se tu zapsati tímto jménem?‘

‚Ano, pane,‘ odpověděl jsem.

‚Tedy mu vyřiďte, že přišel ten, jehož čeká z Avignonu.‘

‚Milerád, pane, ale dovolím si upozorniti vás na něco.‘

‚Načpak?‘

‚Že mistr Mikuláš, jak ho nazýváte, umírá.‘

‚Tím spíše nutno, abyste mu bez prodlení vyřídil můj vzkaz.‘

‚Ale snad nevíte, že umírá v hrozné zimnici.‘

‚Tak?‘ řekl člověk. ‚Prosím tedy, abyste si co nejvíce pospíšil.‘

‚Stojíte tedy stále na svém?‘

‚Stojím.‘

‚Přes všecko nebezpečenství?‘

‚Přes všecko na světě; musím ho viděti.‘

Človíček se rozčiloval a mluvil tak velitelským tónem, že se nedalo nic namítati.

Dovedl jsem ho tedy do pokoje umírajícího.“

„Je tam tedy posud?“ řekl Chicot, vztahuje ruku směrem k vedlejšímu pokoji.

„Je tam. Že je to zábavné?“

„Velice zábavné!“ řekl Chicot.

„To jest mrzutá věc, že nemůžeme nic slyšeti.“

„Ano, toť velmi mrzutá věc.“

„To je as komický výjev!“

„Nejvýš komický. Ale kdopak vám brání vstoupit do pokoje?“

„Poslal mne ven.“

„Proč?“

„Protože prý se bude zpovídati.“

„Proč byste tedy nemohl poslouchati u dveří?“

„Máte pravdu,“ řekl hostinský, a již byl ze dveří.

Chicot pak pospíšil k otvoru ve stěně.

Petr de Gondy seděl u lože nemocného; ale oba mluvili tak tiše, že Chicot neslyšel ani slova z jejich rozhovoru.

Ostatně, i kdyby byl slyšel rozmluvu, která byla již hnedle u konce, byl by málo zvěděl, neboť za pět minut povstal pan de Gondy, rozloučil se s umírajícím a odešel.

Chicot pospíšil k oknu.

Lokaj sedící na koni s přistřiženým ocasem držel za uzdu velikého koně, o němž byl mluvil hostinský; za chvíli poté objevil se vyslanec pánů de Guise, vyhoupl se do sedla a zahnul za roh ulice, jež vedla k Paříži.

„Blesky boží!“ řekl si Chicot. „Jen když neodjíždí s rodokmenem; každým způsobem dohoním jej vždycky, kdybych měl na to ztrhati i deset koní.“

„Avšak nikoli; advokáti jsou vykoukaní chlapi, a tenhle zejména; mám ho v podezření… A teď se ptám,“ mluvil Chicot dále, dupaje netrpělivě nohou a navazuje bezpochyby v duchu myšlenku na myšlenku, „a teď se ptám, kde je ten šibal Gorenflot?“

Vtom vešel hostinský.

„Co jest?“ ptal se Chicot.

„Odejel,“ řekl hostinský.

„Zpovědník?“

„Který jest zpovědníkem zrovna tak, jako já.“

„A nemocný?“

„Po rozmluvě upadl do mdlob.“

„Víte to jistě, že je stále ve svém pokoji?“

„Ovšem že jest. Nejspíš z něho nevyjde dříve, dokud ho neponesou na hřbitov.“

„Dobrá. Jděte a pošlete mi sem bratra, jakmile se vrátí.“

„I když bude opilý?“

„Ať je střízlivý nebo opilý.“

„Je to tedy nutné?“

„Je to v zájmu věci.“

Bernouillet rychle odešel; byl to člověk neobyčejně horlivý.

Teď zase zmítala horečka Chicotem; nevěděl, má-li se pustiti za Gondym nebo vraziti do pokoje Davidova; je-li advokát tak nemocen, jak to tvrdil hostinský, bylo pravděpodobno, že své poselství odevzdal panu de Gondy. Chicot běhal po pokoji jako blázen, tloukl se do čela a sháněl myšlenku v milionech bublinek, jimiž vřel jeho mozek.

V pokoji, který byl předmětem jeho pozorování, nebylo již slyšeti nic. Chicot viděl jen roh lože zakrytého záclonami.

Pojednou ozval se hlas na schodech. Chicot se zachvěl: byl to hlas mnichův.

Gorenflot, strkán jsa hostinským, jenž se marně snažil, aby ho umlčel, potácel se nahoru schod od schodu a zpíval hlasem opilce:

„Víno mi v hlavě hučí
a starosti mne mučí.
Tím vínem a tím bolem
jde mi až hlava kolem.
Víno však, to je silnější,
to všecky strasti konejší,
to všecku bídu vypudí
a sílu vlévá do hrudi.
A pak je člověk tísně prost
a cítí v duši blaženost.“

Chicot pospíšil ke dveřím a zvolal:

„Buď zticha, opilče!“

„Opilče!“ řekl Gorenflot. „Když se člověk napije.“

„Pojď sem, a vy, Bernouillete, víte již, co.“

„Ano,“ řekl hostinský, kynul na znamení, že rozumí, a letěl ze schodů o překot.

„Pojď sem, pravím,“ mluvil Chicot dále, táhna mnicha do pokoje, „a pohovořme si rozumně, jsi-li toho schopen.“

„Tak!“ řekl Gorenflot. „Žertujete, kmotře. Jsem vážný, jako osel, který pije.“

„Nebo který pil,“ řekl Chicot, krče rameny.

Pak dovedl ho k sedadlu, do něhož Gorenflot klesl, vyrážeje ze sebe slavnostně: ach!

Chicot šel zavřít dveře a vrátil se ke Gorenflotovi s tváří tak vážnou, že tento pochopil, že má poslouchati.

„Copak je to zase?“ řekl mnich, chtěje posledním slovem shrnouti všecky útrapy své, jejichž příčinou byl Chicot.

„Povím ti, co jest,“ odvětil Chicot velice drsně. „Ty nemyslíš ani dost málo na povinnosti svého stavu; válíš se v bahně neřesti, oddáváš se chlastu, a svatá víra je ti vedlejší věcí!“

Gorenflot vyvalil v údivu oči na Chicota a řekl:

„Já?“

„Ano, ty: podívej se, jak vypadáš. Šaty máš roztrhány a levé oko máš…