Dáma z Monsoreau I

XXIV.
Jak Remy le Haudouin za nepřítomnosti Bussyho navázal styky v domě v ulici Saint-Antoine

Pan a paní de Saint-Luc nemohli se vzpamatovati z překvapení. Bussy projednával důvěrně tajemství s panem de Méridor. Bussy se chystal na cestu do Paříže se starcem; Bussy, jak se zdálo, ujímal se hlavní úlohy ve věcech, jež se mu zdály z počátku naprosto cizími a neznámými. Toho všeho nedovedli si oba mladí lidé nikterak vysvětliti.

Na barona působila čarovná síla titulu královské Výsosti obvyklým účinkem; šlechtic z doby Jindřicha II. neusmíval se ještě před urozeností a erbem.

Královská Výsost znamenalo panu de Méridor, jako každému jinému, vyjímajíc krále, vyšší moc, to jest blesk a bouři.

Když vzešlo ráno, rozloučil se baron s hosty, jež ubytoval v zámku; ale Saint-Luc a jeho choť, chápajíce vážnost situace, umínili si, že opustí Méridor, jakmile bude lze, a že odejdou na statky Brissaců, sousedící s Méridorem, jakmile budou míti zajištěno svolení bojácného maršála.

Bussy nepotřeboval více než vteřiny, aby vysvětlil podivné své jednání; Bussy, maje v rukou tajemství, jež mohl zjeviti, komu chtěl, podobal se jednomu z kouzelníků Orientu, kteří zamávnou hůlkou a loudí slzy z očí všech, zamávnou po druhé a rozšiřují zornice všech očí a kouzlí blažený úsměv na rty.

Této minuty, o níž jsme řekli, že postačila Bussymu k provedení velikých změn, použil Bussy k tomu, že pošeptal několik slov do ucha, jež mu zvědavě nastavovala půvabná žena Saint-Lucova.

Sotvaže Jana uslyšela těchto několik slov, rozjasnila se tvář její; její jasné čelo zabarvilo se rozkošným ruměncem. Její zoubky bělostné a lesklé jako perleť zatřpytily se pod korálovými rtíky; a když manžel s úžasem pohlížel na ni, jako by se jí chtěl ptáti, položila prst na ústa a pak vesele odběhla poslavši Bussymu polibek díků.

Stařec neviděl ničeho z významné té pantomimy; upíraje oko na sídlo zděděné po otcích hladil v zamyšlení oba psy, kteří ho nechtěli opustiti; dal několik rozkazů služebníkům, schýleným při jeho loučení a rozkazech. Potom vystoupiv stěží a s podporou podkoního na starou straku, kterou velice miloval, a jež byla jeho oblíbeným válečným ořem za posledních občanských válek, pozdravil ještě posledním pokynem zámek Méridor a odjel beze slova.

Bussy s okem zářícím odpovídal úsměvy na úsměvy Janiny a obrátil se nejednou, aby pokynul přátelům na rozloučenou. Již dříve, když se loučil s Janou, řekla mu potichu:

„Jaký jste zvláštní člověk, pane hrabě! Slíbila jsem vám, že vás čeká štěstí na Méridoru… A zatím přinášíte vy sám na Méridor štěstí, které odtud zmizelo.“

Z Méridoru do Paříže jest daleko; daleko zejména pro starého barona zjizveného nesčetnými ranami kordů a mušket z těch tuhých válek, kdy rány byly v poměru k bojovníkům. Dlouhá cesta byla to také pro dobrého koně, jenž nazýval se Jarnac, a jenž na toto jméno zdvíhal hlavu hřívou hustě pokrytou a zablýskal okem posud hrdým pod znaveným víčkem.

Když byl na cestě, Bussy pojal plán: získati si péčí a pozorností synovskou srdce starce, jenž před nedávnem dal mu najevo tak velikou nenávist; a podařilo se mu to bezpochyby, neboť když šestého dne ráno přijížděli do Paříže, řekl pan de Méridor svému společníku tato slova, v nichž nejlépe se značil obrat, kterýžto jízda způsobila v jeho duchu:

„Toť zvláštní, hrabě, jsem nyní blíže než kdy jindy svému neštěstí, a přece jsem méně nepokojný dojížděje cíle, nežli jsem byl, když jsem vyjížděl z domova.“

„Ještě dvě hodiny, pane Augustine,“ řekl Bussy, „a pak mne posoudíte tak, jak si přeji, abyste mne posuzoval.“

Cestující vjeli do Paříže předměstím Saint-Marcel, kudy se obyčejně vjíždělo té doby, což se vysvětluje tím, že tato hrozná čtvrť, jedna z nejšerednějších čtvrtí pařížských, zdála se ze všech nejpařížštější svými četnými kostely, tisíci malebných domů a můstky nad stokami.

„Kam jedeme?“ ptal se baron. „Do Louvru?“

„Pane,“ řekl Bussy, „dovedu vás nejprve do svého paláce, abyste si na chvíli oddechl a nabyl tak dostatečné síly shledati se s osobou, k níž vás povedu.“

Baron nenamítal nic; Bussy dovedl ho do svého paláce v ulici Grenelle-Saint-Honoré.

Lidé hraběte nečekali pána, či spíše nečekali ho již: vrátiv se v noci domů postranními dveřmi, ke kterým sám měl klíč, osedlal si sám koně a odejel, aniž ho kdo viděl kromě Remy le Haudouina. Není tedy divu, že jeho nenadálé zmizení, nebezpečenství, která mu hrozila předešlého dne a zůstavila po sobě památku poraněním, jeho nenapravitelné dobrodružné vystupování při každé příležitosti – to všecko budilo u mnohých lidí domněnku, že upadl do nějaké pasti nastražené mu nepřáteli, že osud, tak dlouho příznivý jeho šílené odvaze, změnil se posléze v nepříznivý a že Bussy, nikým neslyšen a neviděn, zahynul někde ranou kordu nebo výstřelem arkebuzy.

Proto nejlepší jeho přátelé a nejvěrnější služebníci konali již devítidenní pobožnost za jeho návrat za živa, návrat, který se jim zdál neméně podivným nežli návrat Peirithoův; kdežto ostatní, počítajíce více se skutečností, čekali již jen jeho mrtvolu a prohledávali k tomu cíli co nejdůkladněji stoky, podezřelá sklepení, kamenné lomy v obvodu města, řečiště Bièvry a příkopy Bastily.

Jen jediný člověk odpovídal, když se ho ptali na Bussyho:

„Pan hrabě se má dobře.“

Ale chtěli-li se ptáti dále, protože nevěděl nic více, také více nepověděl.

Tento člověk, jenž za svou utěšující, ale málo určitou odpověď neklidil mnoho vděku, byl mistr Remy le Haudouin, jenž od rána do večera chodil a činil podivná pozorování, ztrácel se vždy na nějaký čas z paláce buď za dne, nebo v noci, a pak se vracel s neobvyklými choutkami, vzbuzuje po každé svým návratem trochu veselosti v domě.

Le Haudouin vracel se právě po jednom takovémto záhadném odchodu do paláce právě ve chvíli, kdy nádvoří paláce rozléhalo se radostným voláním, kdy sluhové chápali se horlivě uzdy koně Bussyova a každý z nich chtěl býti jeho podkoním, neboť hrabě neseskočil z koně, ale zůstával v sedle.

„Jste tedy rádi, že jsem se vám vrátil živ a zdráv. Díky!“ řekl…