Dáma z Monsoreau I

XXXV.
Co se stalo mezi Monseigneurem vévodou d’Anjou a nejvyšším lovčím

Jest na čase, abychom vysvětlili tento náhlý převrat v jednání vévody d’Anjou vůči Bussymu.

Vévoda, když přijal pana de Monsoreau, byl proti němu svým šlechticem tak popuzen, že smýšlení jeho bylo co nejpříznivější plánům Bussyho. Hněv, jenž se u něho snadno bouřil, zmítal mu srdcem zraněným dvěma vášněmi, jež srdce to ovládaly: sobělibosti vévodově byla tu zasazena rána; a ještě bolestněji podněcoval hněv Františkův strach ze skandálu, jímž hrozil Bussy jménem pana de Méridor.

A vskutku, dva takovéto city, sloučí-li se, působí strašlivé výbuchy, když srdce, které je v sobě chová jako pumy naplněné prachem, jest dosti pevné konstrukce a dosti neprodyšně uzavřeno, aby s tlakem zvýšila se síla výbuchu.

Pan vévoda d’Anjou přijal tedy nejvyššího lovčího s přísnou tváří, jaké lekají se nejneohroženější u dvora, neboť věděli, jakých prostředků chápe se František, chce-li se mstíti.

„Vaše Výsost poslala pro mne?“ řekl Monsoreau s úplným klidem a upíraje zrak na portiéry, cítilť tento muž, uvyklý říditi duši princovu, všechen ten oheň, jenž doutnal pod rouškou zevnějšího chladu, a zdálo se, že odvraceje tvář od bytosti živé k věcem neživým, chce vycítiti z příbytku záměry pánovy.

„Nebojte se, pane,“ řekl vévoda, jenž porozuměl, „za portiérami není nikoho; můžeme si pohovořiti volně a zejména upřímně.“

Monsoreau se uklonil.

„Neboť jste dobrým služebníkem, pane nejvyšší lovčí francouzského dvora, a jste mi úplně oddán?“

„Domnívám se tak, Monseigneur.“

„Jsem tím jist, pane; při mnohých příležitostech zpravil jste mne o spiknutích, jež se kula proti mně; podporoval jste mne v mnohém podniku, zapomínaje často svého prospěchu a vydávaje všanc svůj život.“

„Výsosti…!“

„Vím to. Ještě nedávno – třeba, abych vám to připomněl, neboť jste tak šetrný, že nikdy ani nepatrnou narážkou nedotýkáte se služeb, které jste prokázal – nedávno, u příležitosti toho neblahého dobrodružství…“

„Jaké dobrodružství míníte, Monseigneur?“

„Únos slečny de Méridor. Ubohá dívka!“

„Bohužel!“ zamumlal Monsoreau tak, aby odpověď nepřiléhala vážně ke smyslu slov Františkových.

„Litujete jí, pravda-liž?“ řekl vévoda, veda ho za sebou na bezpečný terén.

„Nelitoval byste jí, Výsosti?“

„Já? Víte dobře, jak jsem litoval neblahého toho vrtochu! A věřte mi, že bylo potřebí všeho přátelství, jež k vám chovám, a vší té zvyklosti na vaše dobré služby, abych zapomněl, že nebýti vás, nebyl bych dal dívku unésti.“

Monsoreau cítil ránu a řekl si v duchu:

„Jsou to snad pouhé výčitky?“

„Monseigneur,“ odpověděl, „při dobrotě, která jest vám vlastní, přeháníte: nezavinil jste o nic více smrt dívčinu nežli já…“

„Jak to?“

„Ovšem, neměl jste přece v úmyslu hnáti násilí až ke smrti slečny de Méridor.“

„Oh, to nikoliv.“

„Pak úmysl váš mluví ve prospěch vaší neviny; je to neštěstí, neštěstí, k jakým neblahou náhodou dochází každého dne.“

„A ostatně,“ dodal vévoda, noře zrak do srdce Monsoreauova, „smrt zahalila všecko rouškou věčného mlčení…!“

Hlas princův chvěl se tak, že Monsoreau pozdvihl ihned oči a řekl si v duchu:

„To nejsou výčitky…“

„Monseigneur,“ řekl, „přejete si, abych s vámi mluvil upřímně?“

„Proč byste nemluvil?“ řekl ihned princ s výrazem údivu a hrdosti zároveň.

„Opravdu,“ řekl Monsoreau, „nevím, proč bych nemluvil upřímně.“

„Co to znamená?“

„Oh, Monseigneur, chci říci, že v rozmluvě s princem vynikajícím duchaplností i ušlechtilostí srdce musí býti nyní upřímnost základem rozmluvy.“

„Nyní…? Co znamená…?“

„To znamená, že z počátku Vaše Výsost neuznala za dobré mluviti se mnou upřímně.“

„Opravdu?“ řekl vévoda se smíchem, za nímž se tajil zuřivý hněv.

„Poslyšte, Monseigneur,“ řekl pokorně Monsoreau. „Vím, co mi Vaše Výsost chtěla říci.“

„Mluvte tedy.“

„Vaše Výsost chtěla mi dáti najevo, že snad slečna de Méridor není mrtva, a že Vaše Výsost zprošťuje výčitek ty, kdož se pokládali za její vrahy.“

„Oh, jaké doby jste potřeboval, pane, nežli jste se odhodlal vysloviti přede mnou tuto utěšující úvahu. Jste na mou věru věrným služebníkem! Viděl jste mne zasmušilého a sklíčeného; slyšel jste mne mluviti o trapných snech, jež jsem míval od smrti dívčiny, jakkoli, Bohu díky, nejsem člověk příliš měkké citlivosti… A nechal jste mne žíti tak, ačkoli jste mohl touto jedinou pochybností ušetřiti mne tolika útrap…! Jakpak lze nazvati takovéto jednání, pane…?“

Vévoda pronesl tato slova s výrazem hněvu jen s největší námahou potlačovaného.

„Monseigneur,“ odvětil Monsoreau, „zdá se, jako by Vaše Výsost pronášela proti mně obvinění…“

„Zrádče!“ zvolal pojednou vévoda, přistupuje k vrchnímu lovčímu. „Pronáším obvinění a trvám na něm… Oklamals mne! Vzals mi tu ženu, kterou jsem miloval.“

Monsoreau hrozně zbledl, ale jeho klidné a téměř hrdé vzezření se nezměnilo.

„Pravda,“ řekl.

„Ach, tedy je to pravda… Nestoudníku, lotře!“

„Račte mluviti tišeji, Monseigneur,“ řekl Monsoreau stále stejně klidný. „Vaše Výsost zapomíná, že mluví se šlechticem, s dobrým služebníkem.“

Vévoda dal se do křečovitého smíchu.

„S dobrým služebníkem královým!“ mluvil dále Monsoreau tak lhostejně jako mluvil dříve před touto strašlivou hrozbou.

Vévoda zarazil se při tomto jediném slově.

„Co chcete říci?“ zamumlal.

„Chci říci,“ řekl vlídně a uctivě Monsoreau, „že kdyby mne Monseigneur ráčil vyslechnouti, seznal by, že jsem si mohl vzíti tuto ženu, když ji chtěla vzíti Vaše Výsost pro sebe.“

Vévoda nenalézal slova odpovědi v úžasu nad takovouto smělostí.

„Vyslechněte mou omluvu,“ řekl pokorně nejvyšší lovčí. „Miloval jsem vřele slečnu de Méridor…“

„Já také!“ odvětil František s výrazem nevýslovné důstojnosti.

„Pravda, Monseigneur, jste mým pánem; ale slečna de Méridor vás nemilovala.“

„A tebe milovala?“

„Snad,“ zamumlal Monsoreau.

„Lžeš! Lžeš! Dopustil ses na ní násilí právě jako já. Jenomže já, pán, jsem při tom pohořel; ty, sluha, došel jsi cíle. Já mám v rukou jen moc, tys užil zrady.“

„Monseigneur, miloval jsem ji.“

„Co jest mně do toho?“

„Monseigne…