Hrabě Monte Christo 4

XI.
LETNÍ PLES.

Téhož dne, asi v tutéž hodinu, kdy paní Danglarsová konala zmíněnou návštěvu v pracovně státního návladního, vjel do ulice du Helder cestovní kočár a zajev vraty do čísla 27, zastavil se na dvoře.

Okamžik nato se otevřela dvířka a z kočáru vystoupila paní de Morcerf, opírajíc se o rámě synovo.

Sotva Albert doprovodil matku do jejích komnat, poručil si lázeň a koně a svěřiv se rukám svého komorníka, dal se dovézti na Elysejská Pole k hraběti de Monte Cristo.

Hrabě přijal ho s obvyklým úsměvem. Bylo to zvláštní; nikdo, jak se zdálo, nebyl s to, postoupit o krok v srdci nebo mysli toho muže. Ti, kteří byli by chtěli vniknouti – lze-li tak říci – v intimní jeho přátelství, našli zeď.

Morcerf, jenž chvátal k němu s otevřenou náručí, nechal sklesnouti ruce, spatřiv ho, a přes jeho vlídný úsměv odvážil se jen podati mu ruku.

Monte Cristo pak ji přijal jako vždy, aniž ji však stiskl.

„Nuže,“ pravil vicomte, „tu jsem, drahý hrabě!“

„Buďte vítán!“

„Přijel jsem před hodinou.“

„Z Dieppu?“

„Z Tréportu.“

„Ach, pravda.“

„Má první návštěva platí vám.“

„Je to od vás velmi milé,“ pravil Monte Cristo, jako by byl řekl cokoli jiného.

„Nuže tedy, co nového?“

„Co nového? Na to se ptáte mne, cizince?“

„Ptám-li se, co nového, chci tím říci, učinil-li jste něco pro mne.“

„Uložil jste mi snad něco, co jsem měl vykonat?“ tázal se Monte Cristo, předstíraje neklid.

„Nu tak, nu tak, nedělejte lhostejného,“ prohodil Albert. „Existují prý telepathické zprávy na vzdálenost; nuže, v Tréportu ucítil jsem svou elektrickou ránu; nepracoval-li jste pro mne, aspoň jste na mne myslil.“

„Možná,“ přisvědčil Monte Cristo, „myslil jsem na vás skutečně. Ale magnetický proud, jehož vodičem jsem byl, jednal, přiznávám se, bez mé vůle.“

„Opravdu! Povídejte mi to, prosím vás.“

„Je to snadné. Pan Danglars u mne obědval.“

„To vím, neboť proto jsme s matkou odjeli, abychom se vyhnuli jeho přítomnosti.“

„Ale obědval s panem Andreou Cavalcantim.“

„Vaším italským princem?“

„Nepřehánějme. Pan Andrea dává si pouze titul vicomta.“

„Dává si, pravíte?“

„Pravím: dává si.“

„Není jím tedy?“

„Eh, což já vím? Dává si jej, já mu jej dávám, každý mu jej dává; není to totéž, jako by jej měl?“

„Ach, jděte, hrajete si na podivína. Nuže?“

„Nuže, co?“

„Pan Danglars zde tedy obědval?“

„Ano.“

„S vaším vicomtem Andreou Cavalcantim?“

„S vicomtem Andreou Cavalcantim, markýzem jeho otcem, paní Danglarsovou, pánem a paní de Villefort, roztomilými lidmi, panem Debrayem, Maximilienem Morrelem a s kým ještě… počkejte… ah, s panem de Château Renaud.“

„Mluvilo se o mně?“

„Ani slova.“

„Tím hůř.“

„Proč? Myslil jsem, že, zapomnělo-li se tak na vás, bylo tím splněno vaše přání.“

„Můj drahý hrabě, nemluvilo-li se o mne, bylo to tím, že se na mne mnoho myslilo, a pak jsem zoufalý.“

„Co vám na tom sejde, nebyla-li slečna Danglarsová v počtu těch, kteří zde na vás myslili? Ach, pravda, mohla na vás mysliti doma.“

„Ach, co se toho týká, to ne, tím jsem si jist. Nebo, myslila-li na mne, bylo to jistě tímže způsobem, jakým myslím já na ni.“

„Dojemná sympatie!“ pravil hrabě. „Vy se tedy nenávidíte?“

„Poslyšte,“ odvětil Morcerf, „kdyby slečna Danglarsová byla žena, jež ustrnula by se nad mukami, která pro ni nesnáším, a odměnila mne za ně mimo manželskou úmluvu, ujednanou mezi našimi dvěma rodinami, souhlasil bych s tím vřele. Slovem, myslím, že by slečna Danglarsová byla rozkošnou milenkou, ale jako žena, hrome…“

„Takovým způsobem tedy myslíte na svoji nevěstu?“ zvolal Monte Cristo se smíchem.

„Oh, můj Bože, ano! Je to, pravda, způsob poněkud brutální, ale aspoň přesné. Ježto však tento sen nemůže býti uskutečněn, ježto k dosažení jistého cíle je třeba, aby se slečna Danglarsová stala mou ženou, totiž aby žila se mnou, aby vedle mne myslila, vedle mne zpívala, aby na deset kroků ode mne psala verše a skládala hudbu a to po celý můj život – toho se děsím. Milenku, můj drahý hrabě, můžeme opustit, ale žena, hrome, to je něco jiného, tu si musíme nechati věčně, totiž buď zblízka nebo na vzdálenost. Nu, a to je přece strašlivé mít slečnu Danglarsovu stále, byť i na vzdálenost.“

„Je nesnadno vám vyhověti, vicomte.“

„Protože často myslím na nemožnou věc.“

„Na jakou?“

„Najíti pro sebe ženu, jakou můj otec našel pro sebe.“

Monte Cristo zbledl a pohlédl na Alberta, pohrávaje si se dvěma nádhernými pistolemi, jejichž kohoutky rychle spouštěl.

„Váš otec tedy měl štěstí?“ tázal se.

„Znáte mé mínění o mé matce, pane hrabě: je to anděl z nebes. Vidíte, jak je ještě krásná, stále duchaplná, lepší než kdy jindy. Přijíždím z Tréportu; můj Bože, pro jiného syna doprovázeti matku znamenalo by ochotu nebo námahu; já však ztrávil jsem s ní čtyři dny o samotě a bylo mi to větší slastí, větší radostí, řekl bych i větší poesií, než kdybych byl vzal s sebou do Tréportu královnu Mab nebo Titanii.“

„Je to dokonalost k zoufání a všichni, kdo vás slyší, budou míti velkou chuť, zůstat svobodni.“

„A právě proto,“ ujal se opět slova Morcerf, „že vím, že existuje na světě žena dokonalá, nestojím o to, vzít si slečnu Danglarsovu. Pozoroval jste, jak náš egoism vidí v zářivých barvách vše, co nám náleží? Diamant, jenž třpytil se za výkladní skříní u Marléa nebo Fossina, stane se mnohem krásnějším, jakmile stal se naším diamantem. Když však vlastní soudnost přinutí vás uznat, že existuje jiný čistšího lesku a že jste odsouzen nositi věčně onen méně krásný diamant – chápete to utrpení?“

„Světáku!“ zašeptal hrabě.

„Proto budu skákat radostí v den, kdy slečna Danglarsová zpozoruje, že jsem pouhý bídný atom a že mám sotva tolik sto tisíc franků, kolik má ona milionů.“

Monte Cristo se usmál.

„Myslil jsem ještě na něco jiného,“ pokračoval Albert „Vím, že Franz miluje výstřednosti, i chtěl jsem, aby se proti své vůli zamiloval do slečny Danglarsovy. Ale na čtyři mé dopisy, které jsem mu psal nejlákavějším slohem, Franz mi nezvratně odpověděl: „Je pravda, že jsem výstředním, ale moje výstřednost nesahá tak daleko, abych zrušil dané slovo.“…