Hrabě Monte Christo 4

IX.
PLÁNY SE SŇATKEM.

Druhého dne po této scéně, ve chvíli, kterou obyčejně Debray volíval k vykonání krátké návštěvy u paní Danglarsové, než odebral se do kanceláře, neobjevilo se jeho kupé na dvoře.

Právě na tu chvíli, to jest na půl jedné, objednala si paní Danglarsová svůj kočár a vyjela.

Danglars, stoje za záclonou, sledoval tajně tento odjezd, jejž očekával. Nařídil, aby mu bylo ihned oznámeno, jakmile se madame vrátí. Za dvě hodiny však nebyla baronka ještě zpět.

Ve dvě hodiny poručil si kočár, odebral se do sněmovny a dal se zapsati jako řečník proti státnímu rozpočtu.

Od dvanácti do dvou hodin v poledne zůstal Danglars ve své pracovně, otvíraje depeše, zachmuřuje se stále víc a více, řadě čísla pod čísla, a přijal mezi jinými návštěvami i majora Cavalcantiho, jenž, stále tak moudrý, tak tuhý a tak přesný, dostavil se v ustanovenou hodinu, aby skoncoval svou záležitost s bankéřem.

Vyšed ze sněmovny, kde během sezení dával najevo známky prudkého rozčilení a vystupoval proti ministerstvu s ještě větší příkrostí než obyčejně; usedl Danglars opět do svého vozu a rozkázal kočímu, aby dovezl ho na Elysejská Pole čís. 30.

Monte Cristo byl doma; leč měl u sebe návštěvu a požádal Danglarse, aby okamžik počkal v saloně.

Zatímco bankéř čekal, otevřely se dveře a vešel muž v rouše abbéa, jenž, jsa nepochybně v domě důvěrněji znám, nečekal jako Danglars, nýbrž pozdravil jej a zamířil k dalším komnatám, kde zmizel.

Okamžik nato otevřely se znovu dveře, za nimiž kněz zmizel, a objevil se Monte Cristo.

„Promiňte, drahý barone,“ pravil, „ale můj dobrý přítel, abbé Busoni, kterého jste asi viděl tudy projíti, přijel právě do Paříže. Byli jsme velmi dlouho od sebe odloučeni a já nemohl jsem se odhodlat opustit jej ihned. Doufám, že mi proto odpustíte, že jsem vás nechal čekat.“

„Jakže,“ zvolal Danglars, „to je přece samozřejmé! Zvolil jsem nevhodnou chvíli, vzdálím se tedy.“

„Naprosto ne, naopak, posaďte se! Ale můj Bože, co je vám? Vyhlížíte velmi ustaraně; lekáte mne, skutečně. Zarmoucený kapitalista je jako kometa, zvěstuje vždycky nějaké veliké neštěstí.“

„Co mi je, drahý pane?“ odvětil Danglars. „Je mi to, že nepřízeň osudu pronásleduje mne od několika dní a že dovídám se jen zlé zprávy.“

„Ach, můj Bože,“ pravil Monte Cristo, „byl byste snad měl zase nějaké neštěstí na burse?“

„Ne, z toho jsem vyléčen, aspoň na několik dní; jde prostě o úpadek v Terstu.“

„Opravdu? Snad není náhodou tím úpadkářem Jacopo Manfredi?“

„Tak jest. Pomyslete si, člověk, s kterým jsem uzavíral – už ani sám nevím od kdy – za osrn až devět set tisíc franků ročně obchodů. Nikdy neshoda v účtech, nikdy opoždění; chlapík, jenž platil jako kníže… který platí. Spustil jsem se s ním na milion půjčky a můj prožluklý Jacopo Manfredi zastaví platy!“

„Opravdu?“

„Je to neslýchaný osud. Mám u něho za šest set tisíc liber pohledávek, jež mi nejsou zaplaceny, a kromě toho mám za čtyři sta tisíc směnek, jím podepsaných a splatných u jeho pařížského korespondenta koncem tohoto měsíce. Dnes je 30., poslal jsem pro peníze. Ale tu máš! Korespondent zmizel. S mou španělskou záležitostí dělá mi to pěknou měsíční uzávěrku.“

„A je to skutečná ztráta, ta španělská záležitost?“

„To si myslím! Jen sedm set tisíc franků mi zmizelo z pokladny!“

„Jak u čerta je možno, že vy, takový starý bursián, musil jste učinit tak drahou zkušenost?“

„Eh, tím je moje žena vinna. Zdálo se jí, že don Carlos vrátil se do Španělska; věří totiž ve sny. Říká, že je to magnetism, a tvrdí, že když se jí něco zdá, musí se to nevyhnutelně splnit. Pro toto její přesvědčení dovoluji jí hrát; má svého bursovního agenta a svou pokladnu; hraje a prohrává. Je ovšem pravda, že hraje o své peníze a ne o mé. Ale to nevadí; uznáte, když ze ženiny kapsy vyletí sedm set tisíc franků, že si toho muž také trochu všimne. Jakže, vy jste to nevěděl? Vždyť to nadělalo ohromný rámus.“

„Ovšem, slyšel jsem o tom, ale neznal jsem podrobností. Kromě toho jsem také naprostým ignorantem v těchto bursovních záležitostech.“

„Vy tedy nehrajete?“

„Já? A prosím vás, jak bych hrál? Je mi už teď tak dost obtížno vyznat se ve svých příjmech a pak bych byl nucen vzíti si kromě intendanta ještě účetního a pokladníka. Ale co se týká španělské záležitosti, zdá se mi, že historie návratu dona Carlose nebyla pouhým barončiným snem. Což nepsaly o tom noviny?“

„Vy tedy věříte novinám?“

„Já? Naprosto ne. Ale zdá se mi, že ten poctivý Messager je výjimkou v pravidlu a oznamuje jen zprávy jisté, zprávy telegrafické.“

„Nu, a to právě je nevysvětlitelno,“ odtušil Danglars. „Zpráva o návratu dona Carlose byla skutečně zprávou telegrafickou.“

„Takže,“ prohodil Monte Cristo, „ztrácíte tento měsíc asi sedmnáct set tisíc franků?“

„Žádné asi, je to přesně ten obnos.“

„Hrome, pro jmění třetího řádu,“ poznamenal Monte Cristo útrpně, „je to těžká rána.“

„Třetího řádu?“ opakoval Danglars, poněkud pokořen. „Co tím, u čerta, rozumíte?“

„Nu ovšem,“ pokračoval Monte Cristo, „dělím jmění na tři kategorie: jmění prvního řádu, jmění druhého řádu, jmění třetího řádu. Jměním prvního řádu nazývám takové, jež sestává z pokladů, které máme po ruce, pozemky, doly, důchody států jako je Francie, Rakousko a Anglie, tvoří-li ty poklady – doly, důchody – úhrnnou cenu sta milionů. Jměním druhého řádu nazývám výtěžky z výroby, společenské podniky, místokrálovství a knížectví, nepřesahující patnáct set tisíc franků důchodu a tvořící kapitál padesáti milionů. A konečně jměním třetího řádu nazývám kapitál, uložený na úroky a úroky z úroků, zisk, závislý na vůli druhého nebo na rozmaru náhody, jejž úpadek poškodí, jímž telegrafická zpráva otřese; náhodné spekulace, slovem operace podřízené osudu, který mohl by být nazván nižší mocí u porovnání s mocí vyšší, totiž mocí přírodní; celek, tvořící skutečný či zdánlivý kapitál patnácti milionů. Řekněte, není to tak přibližně vaše postavení?“

„Na mou věru, je!“ přisvědčil Danglars.

„Z toho vyplývá,“ pokračoval Monte Cristo nepohnutě, „že po takových šesti měsí…