Rytíř de Sainte-Hermine

XXVIII
Skuteční viníci

Bonaparte tedy unikl komplotu svých dosud neznámých vrahů a kromě toho, že nechal deportovat sto třicet jakobínů, vyvolenců jeho nenávisti, které neprávem obvinil z atentátu, připomněl si ještě něco, a to dřívější spiknutí Arény, Topina-Lebruna, Ceracchiho a Demervilla. Ti sice seděli ve věznicích v Paříži, ale nebyli dosud souzeni, když pekelný stroj spustil.

Teď toho využil jako muž, který si chce dát věci do pořádku. Byl vydán příkaz, aby se okamžitě zavedlo trestní řízení, a v tom hluku, který se nadělal kolem nedávného spiknutí, byli viníci popraveni.

Když za ním zašel Fouché, který už si byl díky raportům svého agenta jistý, že bude mít brzy v rukou skutečné viníky atentátu, a žádal po něm nějaké rozkazy ohledně jejich zatčení nebo pokyny – v tu dobu podle zákona o deportaci táhli poslední představitelé Revoluce Francií, proklínáni slepou nenávistí lidu –, první konzul jeho žádosti nevěnoval téměř žádnou pozornost, jen utrousil:

„Vystěhujte mi odtud všechny ty podřadné kurtizány, ty laciné děvky, co zamořují okolí Tuilerií.“

Všiml si totiž toho, že prostitutky a jejich nečisté kumbály mají podíl nejenom skoro na všech spiknutích, ale i skoro na všech zločinech. Navíc dodal ještě pár slov, která Fouchého přesvědčila, že první konzul má na mysli především zkrášlení Paříže, a na svoji osobní bezpečnost nedbá.

„Pro lásku boží!“ zvolal Fouché, používaje tak formulky běžné pro zoufalé prosby, „myslete také trochu na svoji bezpečnost!“

„Občane Fouché,“ pravil se smíchem Bonaparte, „vy snad věříte v Boha? To mě tedy udivujete!“

„Pokud nevěřím v Boha,“ odvětil netrpělivě Fouché, „připusťte aspoň, že věřím v ďábla. A ve jménu ďábla, k němuž za pár dní, jak aspoň doufám, pošleme duše atentátníků, myslete na svoji bezpečnost!“

„Pchá!“ odfrkl si první konzul se svou příslovečnou bezstarostností. „Myslíte si, že je tak snadné mě připravit o život? Nemám žádné pevné zvyky, žádné pravidelné hodiny, všechny mé běžné činnosti byly přerušeny, mé odchody a návraty jsou nepředvídatelné. A s mým stolováním je to totéž: žádným jídlům nedávám přednost. Jím jednou to a podruhé zase ono, beru si třeba z mísy, která je ode mne nejdál. Věřte mi, že všechno tohle je spontánní, nepodléhá to žádným pravidlům; řídím se vlastní chutí a náladou, to je celý můj způsob života. A teď, můj milý, protože jste tak obratný a protože tentokrát opět zcela jistě odhalíte viníky čtrnáct dní poté, co mě málem zabili, učiňte patřičná opatření a dávejte pozor na můj život. Je to vaše starost.“

Fouché stále nevěřil, že za touhle bezstarostností nevězí kalkul zaměřený na široké masy, kterým to jistě imponovalo. Bonaparte tedy pokračoval:

„Nemyslete si, že můj klid je založený na slepém fanatismu nebo na víře v přičinlivost a účinnost vaší policie. Řekněme, že bude proveden atentát; neznám ovšem detaily, šance na úspěch je pochybná, všechny prostředky, jak se ho vystříhat, jsou nejisté – všechno je to příliš vágní a nejasné pro tak pozitivního ducha a tak nezlomný charakter, jako mám já. Právě při překonávání skutečných překážek roste moje inteligence, cítím to, moje schopnosti jsou přiměřené nebezpečí, v němž se ocitám. Ale že bych chtěl neustále hledat ve všem léčku, bát se rány nožem na chodbě v Opeře, číhat na ránu z pušky z nějakého okna, děsit se výbuchu na rohu ulice? To bych nevyšel ze strachu. Je to slabost a navíc k ničemu! Není možné dávat na sebe pozor všude a vždycky. Snažím se odvádět mysl od nebezpečí, které mi neustále visí nad hlavou. Vím o něm, ale zapomínám na ně, a tím, že na ně zapomínám, osvobozuji se od nutnosti na ně myslet.

Mám schopnost ovládat myšlenky,“ dodal, „nebo jim aspoň podřizovat své city a činy: tomu, co jsem jednou posoudil jako něco, co nedokážu ovládnout a co se mi vymyká, už nevěnuji sebemenší pozornost; všechno, oč vás žádám, je, abyste mi nebrali klid: v mém klidu je i moje síla.“

A protože Fouché stále naléhal, aby první konzul přece jenom přijal nějaké opatření, řekl ještě:

„Vraťte se domů a zatkněte ty své muže, když myslíte, že už jste je dopadl; suďte je, nechte je pověsit, zastřelit, gilotinovat, ne proto, že mě chtěli zabít, ale že byli tak nešikovní a nepodařilo se jim to, ale přitom zabili dvanáct občanů a šedesát jich zranili.“

Fouché pochopil, že z Bonaparta nic jiného nedostane, když se nachází v takovém duševním rozpoložení. Vrátil se tedy domů, kde na něj čekal Nádeník.

Tenhle muž si svou šikovností zcela získal jeho důvěru. Nádeník teď usoudil, že tři muži, které policie sledovala jako šuany, co mají v Paříži zavraždit prvního konzula, a kteří se od nepodařeného atentátu neukázali, jsou skutečnými viníky. Jinak by se objevili na veřejnosti právě ze strachu, aby nebyli podezříváni. Znal jména těch tří mužů: byli to Limoëlan, Saint-Régeant a Carbon.

Po Limoëlanovi a Saint-Régeantovi nebylo ani stopy; ale na předměstí Saint-Marcel objevil Carbonovu sestru, která tam žila se svými dvěma dcerami. Nádeník si najal pokoj na stejné chodbě, zavřel se v něm na dva či tři dny a hrál přímo skvělou komedii: třetí den či spíše třetí noc nejprve dlouze a silně sténal, což muselo být díky tenkým přepážkám mezi pokoji slyšet u jeho sousedek, potom se dovlekl až k jejich dveřím, zazvonil a klesl na kolena, opíraje se o zeď.

Jedna z dcer přišla otevřít a našla ho na prahu zhrouceného a neschopného slova.

„Maminko!“ zvolala. „To je ten chudák náš soused, který celý den tak naříkal.“

Matka přiběhla, zvedla ho za paži, uvedla do svého bytu, posadila a zeptala se ho, jak by mu mohly ona a její dcery pomoci, byť jsou samy chudé.

„Umírám hlady,“ hlesl Limuzín, „už tři dny jsem nejedl, neodvažuju se ukázat na ulici, kde je plno policajtů; jsou tam kvůli mně, jsem si tím jistý.“

Carbonova sestra mu nejdříve nabídla sklenici vína, potom mu dala kousek chleba, do nějž se zakousl, jako by skutečně tři dny nevzal do úst. A protože se ženy samy obávaly, že tam policejní agenti obchází kvůli nim, nejbližším příbuzným atentátníka Carbona, vyptávaly se muže…