Rytíř de Sainte-Hermine

XI
Ples u paní de Permon

Ples, na nějž se tolik chtěla dostat mladá přítelkyně slečny Hortensie de Beauharnais, byl nejmódnější událostí v elegantním pařížském světě té doby. Paní de Permon by potřebovala čtyřikrát větší dům, aby mohla přijmout všechny, kteří toužili být na jejím plese, musela odmítnout víc než sto mužů a padesát žen; narodila se však na Korsice a od dětství ji pojilo přátelství s celou rodinou Bonapartů, vyhověla tedy první prosbě, kterou Evžen Beauharnais vyslovil, a jak už jsme řekli, slečna de Sourdis a její matka pozvánku obdržely.

Paní de Permon, po jejímž pozvání toužilo tolik lidí, byla navzdory svému poněkud plebejskému jménu jednou z největších dam ve společnosti. Pocházela z rodu Komnénovců, který dal šest císařů Konstantinopoli, jednoho Heraklei a deset Trapezuntu.

Její předek Constantin Komnénos uprchl před mohamedány a nejprve se uchýlil do pohoří Taygetos a odtamtud na Korsiku s třemi tisíci krajanů, kteří ho následovali jako svého velitele, odkoupil od janovského senátu pozemky v Paomii, Salogni a Revindě a usadil se tam.

Nedbajíc na svůj císařský původ se slečna Komnéna provdala z lásky za krásného měšťana se jménem pan de Permon.

Pan de Permon zemřel před dvěma lety a zanechal vdově pětadvacetiletého syna, čtrnáctiletou dceru a dvacet či pětadvacet tisíc livrů renty.

Vysoce urozený původ paní de Permon spolu s plebejským manželem přirozeně otvíral salon jak staré aristokracii, tak rodící se demokracii, která začínala vojenskou kariéru, prosazovala se v umění, vědách, a teprve si musela udělat jméno schopné soupeřit s nejslavnějšími jmény staré monarchie.

Tak bylo možné potkat v jejím salonu pány de Mouchy, de Montcalm, prince de Chalais, bratry de Laigle, Charlese a Justa de Noailles, Montaiguy, tři Rastignaky, hraběte de Caulaincourt s dvěma syny Armandem a Augustem, Alberta d’Orsay, Montbretony. Pánové de Sainte-Aulaire a Talleyrandové si tu podávali ruku s muži jako Hoche, Rapp, Duroc, Trénis, Laffitte, Dupaty, Junot, Anisson, Laborde.

Se svými pětadvaceti tisíci renty vedla paní de Permon jeden z nejelegantnějších a nejlépe udržovaných paláců v Paříži. Pravda, pětadvacet tisíc franků v té době by bylo dnes asi padesát tisíc. Potrpěla si hlavně na nádherné květiny a stromy, což byl tehdy luxus daleko méně rozšířený než dnes.

Její dům byl vlastně něco jako skleník: vstupní hala byla tak dokonale zaplněná stromy a květinami, že nebylo vidět stěny. Obratně nasvícená barevnými skleněnými ampulemi vytvářela dojem, že vcházíte do jakéhosi pohádkového zámku.

V té době, kdy se lidé setkávali skutečně kvůli tanci a také se opravdu tančilo, začínaly plesy časně. V devět hodin byly sály u paní de Permon osvícené a otevřené dokořán a ona s dcerou Laurou a synem Albertem vítali hosty v salonu.

Paní de Permon byla ještě velmi krásná. Oblékla si toaletu z bílého hedvábného krepu ozdobenou dvojitou řadou narcisů. Šaty byly střiženy v řeckém stylu: na hrudi zřasené, na ramenou sepnuté dvěma briliantovými sponami; u Leroye v ulici Petits-Champs, který byl v té době velmi v módě, si nechala udělat bílou nabíranou toku s trsy narcisů podobných těm, co měla na šatech, svítily jí ve vlasech černých jako uhel a vykukovaly z hedvábných záhybů toky. Před sebou držela obrovskou kytici narcisů a fialek, každé ouško jí zdobil diamant v ceně patnácti tisíc franků. Klobouček od Leroye seděl ve vlasech upravených Charbonnierem, květiny dodala nejlepší květinářka v Paříži paní Rouxová.

Toaleta slečny Laury de Permon byla velmi jednoduchá, její matka byla přesvědčena, že v šestnácti letech má dívka zářit jen vlastní prostou krásou a nepřebíjet ji přepychovými šaty. Měla róbu z něžně růžového taftu skoro stejného střihu, jaký měly matčiny šaty, na hlavě jí seděl věneček z bílých narcisů, spodek šatů lemovala ozdobná léga z narcisů podobných těm, které měla na hlavě, spony a náušnice měla perlové.

Celému večeru, zasvěcenému trochu rodině Bonapartů – svou účastí ho hodlal poctít sám první konzul –, však měla svou krásou vévodit jiná žena, paní Leclerková, favoritka madam Laetitie a prý i jejího bratra Bonaparta: aby nic nenarušilo její triumf, požádala paní de Permon, aby se mohla obléci u ní. Nechala si ušít toaletu u paní Germonové, poslala pro vyhlášeného kadeřníka Charbonniera, který při té příležitosti učesal i paní de Permon, a teď byla připravena vstoupit na scénu v pravou chvíli, kdy se salony zaplňují, ale ještě nejsou přecpány lidmi. Nejlepší okamžik pro efektní vstup.

Některé z nejhezčích dam, paní Méchinová, de Périgord a Récamierová, už dorazily, když v půl desáté ohlásili madam Bonapartovou s dcerou a synem.

Paní de Permon se zvedla a šla jim naproti až doprostřed jídelny, což dosud kvůli nikomu jinému neučinila.

Josefína měla na hlavě věneček z vlčích máků a zlatých klasů, její toaleta z bílého hedvábného krepu byla ozdobena stejně. Hortensie byla rovněž v bílém, jedinou ozdobu tvořily u ní čerstvé fialky.

Skoro ve stejnou dobu vstoupila do sálu i hraběnka de Sourdis s dcerou: matka si oblékla pryskyřníkově žlutou róbu zdobenou maceškami; její dcera učesaná po řeckém způsobu měla šaty z bílého taftu se zlatými a purpurovými výšivkami.

Dlužno poznamenat, že Claire byla v této toaletě rozkošná a že zlaté a rudé stužky se nádherně vyjímaly v jejích černých vlasech.

Zlatý a purpurový pásek obepínal i pas, který by se dal sevřít oběma rukama.

Jakmile Evžen Beauharnais uviděl Claire, na sestřin pokyn vyběhl oběma dámám v ústrety, vzal hraběnku de Sourdis za ruku a odvedl k paní de Permon.

Hostitelka vstala, usadila si nově příchozí po levici, po pravici měla Josefínu. Hortensie vzala za ruku Claire a obě si sedly trochu dál od svých matek.

„Tak co?“ otázala se zvědavě Hortensie.

„Je tu,“ odvětila rozechvěle Claire.

„Kde?“

„Sleduj můj pohled,“ vybídla ji Claire, „vidíš, tam v té skupince mužů, má na sobě granátově červený kabát, krémové kalhoty a na střevících drobné briliantové přezky; stejný briliant, jenom o něco větší, ale téhož tvaru, má n…