Rytíř de Sainte-Hermine

LI
Falešní Angličané

Paní Lerouxovou dokonale získalo mladíkovo zlato, vábně se blýskající v prstech, a tak nechala prostřít v pokoji sousedícím s jejím. Stůl byl přeplněný ústřicemi, u každého talíře stály tři sklenky různých tvarů, svítily se stříbrné příbory a vrchol všeho, dvě otevřené lahve chablis. Starý námořník se zastavil ve dveřích a zasmál se při pohledu na tu přebohatou a krásně vypadající hostinu.

„Příteli,“ poznamenal, „jestli se hodláte nalodit s představou, že budete mít na palubě každý den něco podobného, krutě se mýlíte. I když se u Surcoufa nejí špatně, přece jenom míváme častěji fazole než pečené kuře.“

„Co se dá dělat, kamaráde, až budou jenom fazole, budeme jíst fazole, ale teď máme ústřice, tak se pusťme do ústřic. A ještě něco: znáš mé jméno, ale já tvoje nikoli, a to mi při rozhovoru trochu vadí. Jak se jmenuješ?“

„Saint-Jean, k vašim službám. Na palubě mi taky říkají Velkej Koš, protože držím hlídky v koši, a když vypukne boj, je moje místo právě tam.“

„Dobrá, Saint-Jeane. Sklenku chablis? Tohle není pančované, za to ti ručím.“

Saint-Jean pozvedl sklenku a důvěřivě se napil.

„A kruci,“ utrousil, „a já jsem si myslel, že je to něco jako cidre; nalijte mi ještě jednu, kamaráde, ať se tomu vínečku omluvím, že jsem tu první vypil bez okolků.“

René se nedal prosit: jeho záměrem bylo nechat Saint-Jeana mluvit, aby nemusel mluvit sám o sobě; přimět druha k povídání nebylo zase nic tak těžkého. Po chablis přišlo bordeaux, po něm burgundské a po něm šampaňské. Saint-Jean si nechal nalévat s nenuceností svědčící o čistotě jeho srdce.

Když došlo na dezert, pravil René:

„Myslím, že je čas dovyprávět ten příběh, jak Surcouf skončil na palubě anglické lodi, a přitom jí upláchl.“

„Když jsme opustili palubu, abychom se posadili ke stolu, byla od sebe obě plavidla tak dvě míle. Já jsem byl na svém místě ve velkém koši a měl jsem vysouvací dalekohled pro jedno oko; informoval jsem kapitána, že loď v dohledu má zakrytá děla, že je skvěle vystrojená a její plachty že jsou střižené po anglicku; zbývalo ještě zjistit, jakou má sílu a účel plavby. Zatímco jsem hovořil s kapitánem, pozice Confiance se komplikovala, neboť zprvu jemná bríza najednou zesílila a my jsme pluli rychlostí čtyř uzlů; abychom konečně učinili přítrž pochybnostem a zblízka poznali nepřítele, svinuli jsme pomocné plachty a ze dvou čtvrtin natočili loď k větru; co nejvíc jsme se přiblížili k cizí lodi. Ta zopakovala náš manévr; kdyby nebyla větší než naše loď, řekl byste, že je to náš stín. Stejně jsme ale nebyli schopni rozeznat, o jaké plavidlo jde. Confiance plula nějakou chvíli ve stejné pozici a dovolila Angličanům, aby se přiblížili na tři čtvrtiny na levobok: tajemný koráb přesně zopakoval náš manévr a zase jsme se octli v kosém postavení, z něhož jsme nemohli nic vidět, neboť hromada balíků a spousta sudů maskovaly děla na té lodi.

Víte, kamaráde,“ pokračoval Saint-Jean, „jestli zapomněli pozvat na Surcoufovy křtiny nějakou vílu, potom tu, co dává do vínku trpělivost. Tentokrát však zuřila celá posádka stejně jako kapitán. Běda tomu neznámému plavidlu, pokud je stejně silné jako my a pokud se s ním střetneme.

Confiance připlula co nejblíž, využívajíc tak výhod své obdivuhodné konstrukce; protože je však tenhle manévr na začátku boje velmi nebezpečný, vrátili jsme se na návětrnou stranu a stočili se, abychom si nechali možnost úniku v největší nouzi.

Konečně nám začal přát vítr víc než neznámému plavidlu, pluli jsme rychleji než ono; tuhle změnu všichni přivítali radostným pokřikem.

Surcouf se vyšplhal ke mně.

‚U ďasa! Už brzy se dozvíme, jestli k nám chce tahle loď přirazit, nebo jestli švindluje. Jsem starý mořský vlk a hned tak někomu nenaletím. Znám fígle prohnaných obchodních lodí. Viděl jsem spoustu takových, co pouze předstíraly, že touží po boji, jenom aby zastrašily ostatní.‘

Surcouf si byl tak jistý touhle myšlenkou, že neváhal a naváděl Confiance přímo na nepřítele. Nebyla to žádná legrace, protože pokud by se zmýlil, mohli na nás vypálit dělovou salvu z bezprostřední blízkosti, nebo k nám mohli přirazit. A také se tentokrát zmýlil.

Sklouzl po laně na palubu a rychle přikročil k prvnímu a druhému důstojníkovi.

‚Krucinál, pánové,‘ oslovil je nakvašeně a dupl přitom, ‚udělal jsem pěknou hovadinu. Měl jsem raději kolem téhle lodi kroužit z různých úhlů a přesvědčit se o její síle a rychlosti.‘

Surcouf se tloukl pěstí do hlavy, vyplivl doutník a snažil se nabýt opět chladnokrevnosti. Po chvilce pronesl:

‚Je to pro mne lekce, a já jí využiju.‘

Znovu uchopil dalekohled a pět minut pozoroval loď, potom dlaní zastrčil jednotlivé měděné díly do sebe a zavolal posádku:

‚Všichni sem, nástup na palubu!‘

Seběhli jsme se kolem něj.

‚Jak je Bůh nade mnou, teď už je mi všechno jasné! Jste chlapi, a ne děti, proč bych vám to skrýval? Podívejte se dobře na toho Anglána: na přídi figura, ramena blindy na jednoduchých kladkostrojích… Je to zkrátka a dobře fregata.‘

‚Fregata! K čertu s tím!‘

‚A víte, co je to za fregatu? Je to ta potvora Sibylle, aby to ďas spral! Dá nám pěkně zabrat, než se jí zbavíme; ale já taky nejsem žádný hlupák; rozvinu plachty Confiance naplno jedním směrem, abych se přiblížil co nejvíc, a počkám si, co udělají, aby nás dostali. Hrome,‘ sevřel pěsti, ‚kdybych tak nepřišel o polovinu svých mužů, které jsem musel poslat na ostrov Mauritius! Třeba bych z toho neměl žádný užitek, dopřál bych si tu radost a tomu Anglánovi bych to vytmavil! Ta švanda by netrvala déle než čtvrt hodiny; ale s posádkou, co mám, si tohle potěšení nemůžu dovolit, znamenalo by to obětovat Confiance bez naděje na úspěch; lepší bude Angličany přelstít. Ale jak? Na jaký háček je dostat?‘

Surcouf si šel sednout na záď a s hlavou v dlaních se hluboce zamyslel. Po pěti minutách přišel na to, co potřeboval; už bylo taky načase, dostali jsme se do poloviční vzdálenosti dostřelu jejich děl, tedy na osm set až devět set metrů.

‚Přineste anglické uniformy!‘ křikl.

Na jedné z posledních zajatých…