Jehúovi tovaryši

XI
Zámek Noires-Fontaines

Zámek Noires-Fontaines, kam jsme právě zavedli hlavní osoby našeho příběhu, se nacházel v jednom z nejkrásnějších míst údolí, kde se zvedá město Bourg.

Jeho park o pěti či šesti jitrech, osázený staletými stromy, byl uzavřen ze tří stran pískovcovými zdmi, přičemž v přední straně zdi byla po celé šířce zasazena krásná mříž, ukázka skvělé kovářské práce z dob Ludvíka XV., jíž se do parku vstupovalo. Zadní část parku tvořila půvabná říčka, která pramení v Journans, tedy u úpatí prvních svahů jurského pohoří, a teče povlovně z jihu na sever, vlévá se do Saôny u mostu ve Fleurville proti Pont-de-Vaux, rodišti Jouberta, který byl měsíc před dobou, k níž dospělo naše vyprávění, zabit v bitvě u Novi.

Nad Reyssouzou a na jejích březích se rozkládala napravo a nalevo od zámku Noires-Fontaines městečka Montagnat a Saint-Just a nad nimi Ceyzériat.

Za Ceyzériatem se už rýsují malebné obrysy pahorků Jury a nad jejich vrcholky lze rozeznat namodralý vrchol pohoří Bugey, který se snad zvedá jen proto, aby zvědavě nakukoval přes rameno mladších sester, co se děje dole v údolí řeky Ain.

A právě v této uchvacující krajině se probudil sir John.

Možná poprvé v životě se zasmušilý a mlčenlivý Angličan usmíval na přírodu; zdálo se mu, že je v jednom z těch překrásných údolí Thesálie, která oslavuje Vergilius, nebo u přívětivých břehů říčky Lignon, které ve svém románu Astrea opěvuje Honoré dʼUrfé. Rozvaliny jeho rodného domu, podle toho, co říkají životopisci, leží v troskách tři čtvrtě míle od zámku Noires-Fontaines.

Z rozjímání vytrhlo sira Johna trojí lehké zaťukání na dveře: byl to jeho hostitel Roland, který se ho přišel zeptat, jak se vyspal.

Roland našel přítele Johna rozzářeného jako slunce, jehož paprsky si pohrávaly s už žloutnoucími listy kaštanů a líp.

„Ajaj, sire Johne,“ oslovil ho, „dovolte mi, abych vám poblahopřál. Čekal jsem, že tu najdu muže zasmušilého jako chudáci kartuziáni v dlouhých bílých hábitech, kteří mě tolik děsili v dobách mého mládí, i když popravdě řečeno nebylo nikdy lehké nahnat mi strach. A vida, nic takového, vy se v tomhle smutném říjnovém měsíci usmíváte jako májové jitro!“

„Drahý Rolande,“ odvětil sir John, „jsem skoro sirotek; matku jsem ztratil hned při narození, otce, když mi bylo dvanáct. Ve věku, kdy děti odcházejí do internátních škol, jsem byl pánem jmění s milionem renty. Zůstal jsem však na světě úplně sám, nebyl nikdo, koho bych měl rád, nebo kdo by měl rád mne. Sladké radosti rodinného štěstí jsem nezažil. Od dvanácti do osmnácti let jsem studoval na univerzitě v Cambridge; moje uzavřená a možná trochu povýšená povaha mě izolovala od mladých přátel.

V osmnácti letech jsem začal cestovat. Vy, který brázdíte svět ve stínu své vlajky, tedy ve stínu vlasti, který denně zažíváte vzrušení z boje a pýchu slávy, nedokážete pochopit, jak žalostná věc je projíždět městy, provinciemi, státy, královstvími, jen proto, abyste tam navštívil nějaký kostel nebo zámek. Jak ubohé je opouštět lůžko ve čtyři ráno, protože vás nelítostný hlas průvodce budí, abyste šel zhlédnout východ slunce z výšin Righi nebo Etny; jak smutné je táhnout se jako mrtvý přízrak uprostřed živých stínů, kterým se říká lidé, nevědět, kde se zastavíte, nemít zemi, kde byste zakořenil, paži, o niž byste se opřel, srdce, do nějž byste mohl vylít radosti i strasti své duše! Ano, milý Rolande, včera večer jsem měl na krátký okamžik, na vteřinu, pocit, že se prázdnota mého života zaplnila. S vámi jsem zažíval radost, kterou jsem dosud nepoznal, radost z rodiny, která vás tolik miluje. Když jsem se díval na vaši matku, říkal jsem si, že moje matka by byla určitě stejná. Při pohledu na vaši sestru mě napadlo: kdybych měl sestru, nechtěl bych, aby byla jiná než tahle. A když jsem objímal vašeho bratra, uvědomil jsem si, že bych vlastně mohl mít dítě tohoto věku, zanechat v něm na tomto světě po sobě aspoň něco. Ale protože jsem takový, jaký jsem, zemřu stejně, jako jsem žil: smutný, mrzutý, nevlídný k ostatním a protivící se sám sobě. Jste šťastný člověk, Rolande! Máte rodinu, máte slávu, máte mládí, máte i krásu, která sice pro muže není tak podstatná, ale nic nezkazí. Žádná radost vám nechybí, žádné štěstí nepostrádáte; opakuji vám to znovu, Rolande, jste šťastný, velmi šťastný člověk!“

„To ano,“ opáčil Roland, „ale zapomínáte na moji vadu, mylorde.“

Sir John se díval na mladíka poněkud nevěřícně. Roland totiž vypadal jako ztělesněné zdraví.

„Vaše srdeční vada proti mému milionu renty, Rolande,“ řekl lord Tanlay neskonale smutně, „jen kdybyste mi předal se svou chorobou i matku, která pláče radostí, když vás vidí, sestru, jíž se udělá nevolno štěstím při vašem návratu, chlapce, co vám visí na krku jako čerstvé a krásné ovoce na mladém a ztepilém stromu; a kdybyste mi ještě k tomu všemu přidal tenhle zámek s těmi modravými dálavami, kde se bělají jako skupinky labutí rozkošné vesnice s jejich zvonicemi, bral bych vaši chorobu, Rolande, s jistotou, že zemřu za tři roky, za dva, za rok, za šest měsíců. Ale těch šest měsíců bych chtěl žít váš tak plný, tak živý, krásný, zajímavý a tak slavný život! Považoval bych se za šťastného muže!“

Roland se rozesmál svým nervním smíchem, který byl pro něj charakteristický.

„Ach příteli, takový turista jako vy, takový Žid bloudící po civilizaci, který se nikde pořádně nezdrží, nedokáže nic posoudit, nic nevidí do hloubky, každou věc posuzuje jenom podle dojmu, jakým na něj zapůsobí, neotevře dveře cel, kde jsou zavřeni šílenci, jimž se říká lidé. Vidíte tuhle malebnou říčku, že? Ty krásné rozkvetlé trávníky a rozkošné vesničky? Je to obrázek míru, nevinnosti, bratrství; je to století Saturnovo, zlatý věk; je to Eden; je to ráj.

A považte, všude tady bydlí lidé, kteří si navzájem podřezávají krky; ani v džungli v Kalkatě, ani v rákosí v Bengálsku nežijí divočejší tygři a krutější panteři než v těchto rozkošných vesničkách, uprostřed svěžích trávníků, na březích líbezné říčky. Poté, co utichly oslavy po dobrém, velkém a ne…