Jehúovi tovaryši

XXVI
Bál obětí

Sotva Morgan ušel sto kroků, sundal si masku; na pařížských ulicích bylo nebezpečnější skrývat tvář za maskou než být poznán bez ní.

Když dorazil do ulice Taranne, zabušil na dveře malého zařízeného hotelu na rohu náměstí Taranne a ulice du Dragon, vstoupil, vzal si na komodě svícen, u hřebíku sundal klíč od dveří číslo 12 a vystoupal nahoru do poschodí, aniž vzbudil jakýkoli rozruch, zkrátka jako dobře známý nájemník, který se vrací domů.

Ve chvíli, kdy za sebou zavíral dveře pokoje, odbíjelo deset hodin.

Pozorně naslouchal úderům, světlo svíčky nedosáhlo až ke krbu; po deseti úderech si řekl pro sebe:

„Dobrá, nepřijdu tam příliš pozdě.“

Přesto Morgan patrně nehodlal ztratit ani minutu; přiblížil k plameni srolovaný papír, který okamžitě vzplanul, zapálil čtyři svíčky, tedy všechny, co byly v pokoji, dvě postavil na krb, dvě na komodu proti němu, otevřel zásuvku komody a rozložil na posteli kompletní úbor šviháka té doby podle poslední módy.

Úbor se skládal z kabátu vpředu krátkého, s dlouhými šosy, pastelové barvy mezi vodní zelenou a perlově šedou, světle žluté vestičky z látky podobné sametu zapínané na osmnáct perleťových knoflíčků, obrovité bílé vázanky z nejjemnějšího batistu, přiléhavých kalhot z bílého kazimíru s poletujícími stuhami na místě, kde se zapínaly, totiž pod kolenem na lýtku; a konečně z perlově šedých punčoch s příčnými pruhy v téže zelené barvě, jako byl kabát, a elegantních lehkých střevíců s diamantovými sponami.

Úboru nesměl chybět lorňon. Klobouk měl typický tvar, jaký mu vtiskl Carle Vernet a nasadil ho celému elegantnímu světu Direktoria.

Když si Morgan všechno připravil, začal být netrpělivý.

Po pěti minutách zazvonil; objevil se sluha.

„Vlásenkář dosud nedorazil?“ otázal se Morgan.

V tu dobu se ještě říkalo vlásenkář či frizér a nikoli kadeřník.

„Ale ano, občane, už přišel; vy jste tu ale nebyl, a tak zase odešel s tím, že se vrátí. Když jste zvonil, právě někdo klepal na dveře, dost možná, že je to…“

„Tady jsem, tady jsem!“ halekal hlas na schodišti.

„Bravo!“ zvolal Morgan. „Pojďte dále, mistře Cadenette! Musíte ze mne udělat hotového Adonise!“

„To nebude tak těžké, pane hrabě,“ odtušil vlásenkář.

„Chcete úplně zkompromitovat, občane Cadenette?“

„Pane hrabě, snažně vás prosím, říkejte mi jenom Cadenette, to zcela postačí a bude to pro mne čest, protože je to trochu familiární; ale nenazývejte mě občanem: fi! To je revoluční pojmenování, a já jsem i v nejhorších dobách Hrůzovlády oslovoval svoji manželku madam Cadenettová. A teď promiňte, že jsem na vás nemohl čekat; ale v ulici du Bac je velký bál, bál obětí,“ a vlásenkář zdůraznil to slovo, „myslím si, že i pan hrabě by tam měl být.“

„Ach tak!“ zasmál se Morgan. „Vy jste tedy roajalista, Cadenette?“

Vlásenkář si s tragickým výrazem položil ruku na srdce.

„Pane hrabě,“ pravil povzneseně, „to není jen věc svědomí, ale také státní záležitost.“

„Svědomí, tomu bych rozuměl, mistře Cadenette, ale státní záležitost! Co má počestný cech vlásenkářů co dělat s politikou?“

„Jakže, pane hrabě,“ zvolal Cadenette, který se právě chystal přikročit k úpravě účesu svého zákazníka, „na to se mne ptáte vy? Vy, aristokrat?“

„Tiše, Cadenette!“

„Pane hrabě, mezi stoupenci minulého režimu se takové věci říkat můžou.“

„Takže vy jste reakcionář?“

„A ten nejzapálenější. Jaký účes by si pan hrabě ráčil přát?“

„Psí uši a vzadu vlasy zvednuté.“

„A trochu pudru?“

„Třeba dvě trochy, jestli chcete, Cadenette.“

„Ach, pane, když si pomyslím, že se v minulých pěti letech pudr našel jenom u mne! Pane hrabě, za jednu krabici pudru mohl jít člověk pod gilotinu!“

„Znal jsem lidi, kteří se tam dostali ještě pro menší přečin, Cadenette. Ale vysvětlete mi, jak to, že jste reakcionář; rád mám ve věcech jasno.“

„To je prosté, pane hrabě. Připouštíte, že mezi cechy jsou některé více či méně aristokratické?“

„Bezpochyby, podle toho, jak se přibližují k vyšším společenským třídám.“

„Právě o to jde, pane hrabě. No a my držíme vysoké třídy společnosti za vlasy; já, jak tu před vámi stojím, jsem česal jednou večer madam de Polignac; můj otec česal madam du Barry, můj dědeček madam de Pompadour; měli jsme své výsady, pane hrabě: nosili jsme meč. Pravda je, že abychom se vyhnuli nehodám, které by mohly potkat tak horké hlavy, jako jsou naše, byly většinou naše meče ze dřeva; ale stejně, i když to bylo jen na oko, byly to meče. Ano, pane hrabě,“ pokračoval Cadenette s povzdechem, „byly to krásné doby nejen pro vlásenkáře, ale pro celou Francii. Znali jsme všechna tajemství a intriky, nic se před námi neskrývalo. A přitom si nepamatuji, pane hrabě, že by kdy nějaký vlásenkář vyzradil tajemství. Víte, komu svěřila naše ubohá královna své diamanty? Velkému a slavnému Leonardovi, princi vlásenkářského umění. Ach, pane hrabě, dva muži stačili, a svrhli stavbu mocného cechu, která spočívala na parukách Ludvíka XIV., na účesech s vycpávkami Regentství, na nakadeřených a splétaných účesech za Ludvíka XV. a na složitých stavbách z vlasů za Marie Antoinetty.“

„A kdo jsou ti dva muži, ti dva rovnostáři, ti dva revolucionáři, Cadenette? Pokud to bude v mé moci, vystavím je veřejné pohaně a posměchu.“

„Pan Rousseau a občan Talma. Pan Rousseau, který pronesl absurdní slova ,Navraťte se k přírodě,‘ a pan Talma, který vynalezl účes à la Titus^[20].“

„To máš pravdu, Cadenette, máš pravdu.“

„S Direktoriem nám svitla na chvilku naděje. Pan Barras se nikdy nevzdal pudru a občan Moulin si ponechal svůj ohon; ale chápete, že osmnáctý brumaire zase všemu učinil konec: způsob, jakým se češe pan Bonaparte…! No, jen se podívejte,“ pokračoval Cadenette a ukázal na psí uši, které právě vytvořil na Morganově hlavě, „tomuhle říkám skutečné vlasy aristokrata: jemné a hebké jako hedvábí, které drží, takže vypadají jako paruka. Přesvědčte se sám, pane hrabě, chtěl jste být krásný jako Adonis… Ach, kdyby vás tak uviděla Venuše, nežárlil by Mars na Adonise!“

Cadenette dokončil své dílo a spokojený s tím, co stvořil, vložil Morgan…