Jehúovi tovaryši

XVII
Přestěhování

Téhož dne zůstal první konzul s Bourriennem a nadiktoval mu následující rozkaz adresovaný gardám konzulů a vojsku:

Washington zemřel! Tento veliký muž bojoval proti tyranii; upevnil svobodu Ameriky; jeho památka zůstane navždy zapsána v srdcích všeho francouzského lidu a v srdcích lidu obou světů. Hlavně zůstane drahou francouzským vojákům, kteří stejně jako on a američtí vojáci bojovali za svobodu a rovnost; první konzul nařizuje, aby byly po dobu deseti dní na všech vlajkách a praporech Republiky vyvěšeny smuteční fábory.

Ale první konzul se nehodlal omezit jen na tento denní rozkaz.

K prostředkům, které mu měly umožnit přechod z Lucemburského paláce do Tuilerií, patřila i jedna ze slavností, jimiž uměl tak dobře nejenom zabavit oči, ale proniknout do srdcí; tato slavnost se měla konat v Invalidovně, nebo spíše, jak se ještě tehdy říkalo, v Martově chrámu; šlo současně o inauguraci Washingtonovy bysty a o přijetí praporů od Abúkiru z rukou generála Lannese.

Právě z takových kombinací kontrastů dokázal Bonaparte vytěžit co nej větší efekt.

A tak vzal jednoho velikána novému světu, jedno vítězství světu starému a zastínil mladou Ameriku palmami z Théb a z Memfisu!

V den slavnosti se šest tisíc kavaleristů shromáždilo v ulicích od Lucemburského paláce až k Invalidovně.

V osm hodin nasedl Bonaparte na velkém nádvoří konzulského paláce na koně a ulicí de Tournon zamířil k nábřežím, doprovázený důstojníky generálního štábu, z nichž nejstaršímu ještě nebylo pětatřicet.

Lannes jel v čele; za ním neslo šedesát mužů šedesát ukořistěných praporů; potom následoval Bonaparte, o dvě délky koně před svým generálním štábem.

Ministr války Berthier čekal na průvod pod kupolí chrámu; opíral se o sochu odpočívajícího Marta; všichni ministři a poradci státu stáli kolem něj. Na sloupech podpírajících klenbu už byly vyvěšeny prapory od Denainu a Fontenoy a z prvního tažení do Itálie. Dva století invalidé, kteří bojovali po boku maršálka Saského, stáli po levici a po pravici ministra Berthiera jako jakési karyatidy dávných dnů hledící z vrcholku století. A konečně napravo na pódiu trůnila na podstavci Washingtonova bysta, kterou měli přikrýt prapory od Abúkiru. Na protějším pódiu stálo křeslo pro Bonaparta.

Na chodnících podél chrámu se zvedaly do půlkruhu stupně, na nichž zaujala místo celá elegantní pařížská společnost, nebo aspoň ta, která spojovala svůj osud s ideami, co se toho dne oslavovaly.

Když se objevily prapory, rozezvučely se pod klenbou chrámu svým plechovým zvukem vojenské fanfáry.

Lannes vyšel jako první a dal znamení nosičům, kteří po dvou vystoupali na pódium a zasunuli žerdě praporů do předem připravených objímek.

Bonaparte mezitím zaujal své místo v křesle.

Tehdy Lannes přistoupil k ministrovi války a mocným hlasem, který tak dobře uměl na bitevním poli volat „Kupředu!“, ho oslovil:

„Občane ministře, zde jsou všechny prapory otomanské armády zničené před vašima očima u Abúkiru. Naše armáda v Egyptě se poté, co přešla vyprahlé pouště a zvítězila nad hladem a žízní, octla před nepřítelem pyšným na svoji převahu a svůj úspěch, nepřítelem, který se domníval, že najde snadnou kořist v našich vojích vyčerpaných únavou a neustálými boji. Nepřítel ovšem netušil, že francouzský voják je neporazitelný, protože umí snášet příkoří, protože umí vítězit a protože jeho odvaha stoupá a roste s blížícím se nebezpečím. Tři tisíce Francouzů, jak víte, se tedy vyřítily na osmnáct tisíc barbarů, zničily je, porazily, stiskly mezi své řady a moře, a mohamedáni se v hrůze z našich bajonetů, které jim přinášely smrt, raději vrhali do hlubin Středozemního moře.

V tomto památném dni byly na vážkách osudy Egypta, Francie a celé Evropy a vy, vojáci, jste je svou odvahou zachránili.

Mocnosti, co jste se spojily proti Francii, jestli se odvážíte vpadnout na francouzské území, stačí jen, aby generál, co zvítězil u Abúkiru, učinil provolání k národu, a vaše úspěchy, cizí mocnosti, vám přinesou ještě větší zhoubu než porážky! Který Francouz by nechtěl znovu vítězit pod prapory prvního konzula, nebo se pod ním naučit, jak chutná sláva?!“ Potom se obrátil k invalidům, jimž poskytli celou zadní tribunu: „A vy,“ pokračoval ještě hromovějším hlasem, „vy stateční veteráni, úctyhodné oběti osudových bojů, vím dobře, že byste jako první spěchali k tomu, kdo vás utěšuje ve vašem neštěstí a hýčká vaši slávu, kdo vám dává pod ochranu tyto trofeje, které jste získali svou chrabrostí! Ach, udatní veteráni, vím, jak hoříte touhou zasvětit polovinu života, co vám ještě zbývá, své vlasti a svobodě!“

Tento umně vystupňovaný řečnický výkon vítěze od Montebella byl překryt mohutným potleskem; třikrát se mu pokusil ministr války odpovědět, třikrát mu vděčné provolávání slávy přerušilo řeč; konečně nastalo ticho a Berthier se vyjádřil těmito slovy:

„Jenom republikánská Francie dokáže vystavit na březích Seiny trofeje získané na pobřeží Nilu, vyvěsit na klenby našich chrámů vedle praporů z Vídně, Petrohradu a Londýna i prapory posvěcené v mešitách Byzance a Káhiry, jen válečníci mladí léty a staří slávou, které tak často korunovalo vítězství, je mohou představit své vlasti.

A hrdina, pokrytý vavříny vítězství v Evropě, který ve svých nejlepších letech zvítězil i u Pyramid, z jejichž výše na něj shlíželo čtyřicet století, a obohatil svým vítězstvím rodnou zemi uměním, památkami svítání civilizace, které odtamtud přivezl za přispění vědců a válečníků.

Vojáci, odložte v tomto chrámu prapory a kořist se znakem půlměsíce, které tři tisíce Francouzů ukořistily osmnácti tisícům válečníků stejně chrabrých, jako jsou barbaři; ať navždy připomínají toto slavné tažení, ať svědčí nejen o odvaze a udatnosti francouzského vojáka, o níž se hovoří po celém světě, ale i o jeho neochvějné věrnosti a vytrvalosti a o jeho vznešené oddanosti. Ať pohled na tyto prapory potěší a utěší vás, válečníci, jejichž tělo bylo zmrzačeno na poli cti a slávy, ať ve vás nezůstane hořkost, ale pouze vzpomínky na velikost. Nechť z&…