Jehúovi tovaryši

XVI
Odpověď lorda Grenvilla

Během událostí, které jsme právě vylíčili a jež zaměstnávaly všechny hlavy a plnily stránky všech novin v kraji, se po Paříži připravovaly jiné, neméně závažné věci, které budou brzy trápit mozky celého světa a o nichž se bude psát úplně všude.

Lord Tanlay se vrátil s odpovědí svého strýce lorda Grenvilla.

Odpověď spočívala v dopise adresovaném panu de Talleyrand a v nótě sepsané přímo pro prvního konzula.

List byl napsán takto:

Downing Street, 14. února 1800

Pane,

dostal jsem váš dopis, který jste mi poslal po mém synovci lordu Tanlayovi, a předložil ho králi. Jeho Veličenstvo však nevidí žádný důvod, proč by se mělo dobrovolně zříci forem, které byly již dávno v Evropě ustanoveny, a jednat o těchto záležitostech s cizími mocnostmi. Jeho Veličenstvo mi přikázalo, abych vám jeho jménem předal oficiální odpověď, kterou přikládám.

Dovolte, pane, abych vám vyjádřil výraz své nejvyšší úcty.

Váš pokorný a oddaný služebník

GRENVILLE

Odpověď byla suchá, nóta přesně formulovaná.

Navíc list, který první konzul posílal králi Jiřímu, napsal on sám vlastnoručně, zatímco král Georges, který se nehodlal dobrovolně zříkat forem dávno ustanovených v Evropě a jednat s cizími mocnostmi, odpovídal obyčejnou nótou napsanou prvním tajemníkem, jehož měl po ruce.

Pravdou je, že nóta byla podepsána Grenvillem.

Byl to dlouhý seznam hořkých výčitek adresovaných Francii, poukazování na nepořádky, s nimiž se potýká, na obavy, aby se její vnitřní zmatky nepřenesly do celé Evropy, i zdůrazňování nutnosti tyto nepořádky potlačit, k čemuž by měli přispět všichni vládcové Evropy. Krátce řečeno, šlo o pokračování války.

Při čtení tohoto přípisu se Bonapartovy oči blýskaly plamenem, který u něj vždycky předcházel velká rozhodnutí, stejně jako blesk předchází hrom.

„Toto je, pane, vše, čeho jste mohl dosáhnout?“

„Ano, občane první konzule.“

„Nezopakoval jste svému strýci ústně to, oč jsem vás požádal, abyste mu sdělil?“

„Nevynechal jsem jedinou slabiku.“

„Neřekl jste mu, že žijete ve Francii už dva či tři roky a že jste viděl, že jste si všímal, jak je dnes silná, mocná, šťastná, jak si přeje mír, i když připravuje válku?“

„Všechno jsem mu pověděl.“

„Nedodal jste tedy, že válka, co s námi vedou Angličané, je zcela nesmyslná? Že ten duch zmatků a nepořádky, o nichž v listě mluví, se dá považovat za pouhý prohřešek z nedostatku příliš dlouho potlačované svobody, a že by jistě nepřekročily hranice Francie, kdyby byl uzavřen mír? Že ten mír je jediným sanitárním kordonem, chránícím jiné země od zmatků panujících zde? Že když ve Francii vzplane válečný vulkán, rozlije se Francie jako láva do okolních zemí…? Itálie je osvobozená, říká anglický král; ale osvobozená od koho? Od svých osvoboditelů! Itálie je osvobozená, ale proč? Protože jsem dobýval Egypt od delty Nilu až po třetí velký vodopád; Itálie je osvobozená, protože jsem v Itálii nebyl… Ale teď jsem tu! Do měsíce můžu být v Itálii, a co budu potřebovat, abych ji dobyl od Alp až po Jadran? Bitvu. A co si myslíte, že dělá Masséna, když brání Janov? Čeká na mne… Ach ano! Evropští panovníci potřebují válku, aby si uhájili svoje koruny! Dobrá, mylorde, já vám zaručuji, že otřesu Evropou tak, až se jim ta koruna zachvěje na hlavě. Potřebují válku? Počkejte… Bourrienne! Bourrienne!“

Dveře spojující pracovnu prvního konzula s pracovnou jeho prvního tajemníka se rozlétly a objevil se v nich Bourrienne s vyděšenou tváří, jako by ho Bonaparte volal na pomoc.

Jedním pohledem zjistil, jak je Bonaparte vzrušený, jak v jedné ruce mačká diplomatickou nótu a druhou bouchá do stolu, jak lord Tanlay stojí tři kroky od něj a klidně, mlčky ho pozoruje.

Okamžitě pochopil, že hněv prvního konzula vzbudila odpověď z Anglie.

„Volal jste mě, generále?“ zeptal se.

„Ano,“ odvětil první konzul. „Sedněte si sem a pište.“

A nehledaje slova, která se sama překotně hrnula z jeho mysli, diktoval úsečným hlasem následující prohlášení:

Vojáci!

Jako vykonavatel vůle lidu jsem slíbil Francouzům mír. Znám vaši cenu.

Jste to vy, muži, kteří dobyli Rýn, Holandsko, Itálii, kteří přinesli mír pod hradby udivené Vídně.

Vojáci! Teď už není třeba, abyste hájili vlastní hranice, ale musíte zaplavit nepřátelské státy.

Vojáci! Až přijde čas, stanu ve vašem středu a udivená Evropa se rozpomene na to, že patříte k rase vyvolených chrabrých bojovníků!

Bourrienne zvedl hlavu, jako by po posledních slovech na něco čekal.

„To je všechno,“ řekl Bonaparte.

„Přidá ještě formulku ‚Ať žije Republika‘?“

„Proč se na to ptáte?“

„Protože jsme nevydali prohlášení už čtyři měsíce a protože se v obvykle užívaných formulkách mohlo něco změnit.“

„Proklamace je dobrá taková, jaká je,“ na to Bonaparte. „Nic k ní nedodávejte.“

A vzal pero a málem ho zlomil, jak razantně se pod ni podepsal.

Potom vrátil pero Bourriennovi:

„Ať to zítra vyjde v Le Moniteur.“

Bourrienne vyšel z pracovny s prohlášením v ruce. Bonaparte osaměl s lordem Tanlayem, chvilku chodil sem tam, jako by zapomněl na jeho přítomnost. Najednou se však před ním zastavil:

„Mylorde, myslíte si, že jste ze svého strýce dostal všechno, co by dostal i každý jiný?“

„Ještě více, občane první konzule.“

„Více! Více…! Co jste od něj dostal?“

„Myslím, že občan první konzul nepřečetl královskou nótu s takovou pozorností, jakou si zaslouží.“

„Co to je za řeči! Znám ji zpaměti!“ odsekl Bonaparte.

„V tom případě první konzul dost nevážil její slova, tudíž mu mohl uniknout smysl jednoho odstavce.“

„Nepovídejte!“

„Jsem si tím jistý… a pokud mi první konzul dovolí, abych mu přečetl odstavec, který mám na mysli…“

Bonaparte uhladil zmačkaný papír, který dosud svíral v ruce, a podal ho lordu Tanlayovi se slovy.

„Čtěte!“

Sir John pohlédl na nótu, která mu připadala důvěrně známá, zastavil se u desátého bodu a četl:

„Nejlepší a nejjistější zárukou míru a jeho trvání bude restaurace té královské linie, která po tolik staletí udržovala na území Francie prosperitu a za jejími hranicemi si vydobyla uznání a úc…