Jehúovi tovaryši

XIX
Taktika

Viděli jsme, že při pronásledování minulé noci mohl nechat Roland zatknout jednoho nebo dva z těch lupičů.

Mohl poslat četníky i na pana de Valensolle, který dělal patrně totéž, co Roland, totiž odpočíval po namáhavé noci.

Stačilo, aby napsal krátký vzkaz veliteli četnictva nebo veliteli brigády dragounů, kteří s ním podnikli výpravu do seillonského kartouzu: šlo i o jejich čest. Jistě by obklíčili pana de Valensolle ještě v posteli, patrně by při jeho zatýkání vyšly dvě kulky, odnesli by to životem dva muži, ale pan de Valensolle by byl zatčen.

Tento akt by však zalarmoval zbytek tlupy, která by bezesporu uprchla za hranice.

Bylo tedy lépe držet se původního Rolandova záměru, totiž sledovat různé stopy, které se nakonec sejdou na jednom místě, a s rizikem skutečného souboje chytit do sítě celé společenství.

Proto nemělo cenu zatýkat pana de Valensolle. Naopak, bylo třeba sledovat jej v jeho ohlášené cestě do Ženevy, která byla nepochyně pouhou záminkou a měla svést pronásledovatele.

Tentokrát bylo domluveno, že Roland, který by i v dobrém přestrojení mohl být odhalen, zůstane v pavilonu, a kořist budou této noci hlídat Michal s Jakubem.

Pan de Valensolle se určitě nevydá na cestu před soumrakem.

Roland se mezitím vyptal na to, jaký život vede jeho sestra od matčina odjezdu.

Amélie od té doby, co matka odjela, ani jednou neopustila zámek Noires-Fontaines. Chovala se úplně stejně, jako když je matka doma, jenom méně často vycházela ven.

Vstávala mezi sedmou a osmou ráno, kreslila nebo hrála na hudební nástroje a zpívala až do oběda; po obědě četla, nebo se zabývala nějakými ručními pracemi, či využila slunečních paprsků a šla se s Charlottou projít až k řece; někdy zavolala Michala, nechala odvázat malou loďku a dobře zabalená v kožešinách plula proti proudu Reyssouzy až do Montagnaku a odtamtud pak plula po proudu až k Saint-Just. Vrátila se a nikdy s nikým ani nepromluvila. Povečeřela. Potom se za Charlottina doprovodu odebrala do svého pokoje a už se neobjevila.

V půl sedmé se tedy Michal a Jakub mohli ztratit a nikdo v zámku se nezajímal, kam se poděli.

V šest si tedy Michal a Jakub oblékli haleny, vzali si lovecké brašny, pušky a vyrazili.

Dostali následující příkazy:

Sledovat koně mimochodníka, aby věděli, kam odnesl svého jezdce, nebo až do chvíle, kdy ztratí jeho stopu.

Michal se měl uvelebit někde v blízkosti hostince La Belle-Alliance, Jakub zase na křižovatce, kterou tvoří při výjezdu z Bourgu tři cesty do Saint-Amour, do Saint-Claude a do Nantuy.

Cesta do Nantuy je současně cestou do Ženevy.

Bylo zřejmé, že pan de Valensolle se vydá jednou z těchto tří cest, pokud by se nechtěl vrátit, kudy přišel, což nebylo příliš pravděpodobné.

Otec vyrazil na jednu stranu, syn na druhou. Michal se vydal k městu cestou na Pont-dʼAin vedoucí kolem kostela v Brou.

Jakub překročil Reyssouzu, kráčel po pravém břehu říčky a po stu metrech za předměstím došel k ostrému úhlu, který svírají tři cesty vycházející z města.

Přibližně v tu chvíli, kdy syn zaujal svoji pozici, dorazil otec k té své.

A skoro ve stejnou dobu, tedy kolem sedmé večer, narušil pustotu a ticho zámku Noires-Fontaines nájemný kočár, který zastavil před branou. Vystoupil z něj sluha v livreji a zatahal za kovový řetěz od zvonku.

Otvírat hostům byla Michalova práce, ale my víme, kde se momentálně Michal nacházel.

Amélie a Charlotte s ním patrně počítaly, protože zvonek zazněl třikrát, a pořád nikdo nepřicházel.

Konečně se nahoře na schodišti objevila komorná. Nesměle se přiblížila k bráně, volajíc Michala.

Michal však neodpovídal.

Konečně se Charlotte odvážila přiblížit k bráně, jejíž mříž ji chránila.

Navzdory temnotě poznala sluhu.

„To jste vy, pane Jamesi?“ zvolala trochu uklidněna.

James byl důvěrným sluhou sira Johna.

„Ou ano,“ řekl sluha, „to být já, slečna Charlotte, nebo spíš to být mylord.“

V tu chvíli se otevřela dvířka kočáru a ozval se hlas sira Johna, který pravil:

„Slečno Charlotto, vyřídila byste laskavě své velitelce, že jsem přijel z Paříže a že jsem se tu zastavil, ne snad že bych žádal o přijetí dnes večer, ale rád bych ji navštívil zítra, pokud mě milostivě přijme. Zeptejte se jí, v kolik hodin by to bylo nejvhodnější.“

Slečna Charlotte měla pro mylorda velkou slabost, spěchala tedy, aby co nejdříve vyplnila své poslání.

Pět minut nato už se vrátila k mylordovi s tím, že je očekáván zítra mezi polednem a jednou hodinou.

Roland věděl, proč se tu mylord zastavil; v duchu už viděl sira Johna jako svého švagra.

Na okamžik zaváhal, zda se mu má prohlásit a zasvětit ho do svých plánů. Ale po chvilce uvažování si uvědomil, že lord Tanlay nepatří k mužům, kteří by ho nechali jednat samotného. Sám měl s Jehúovými tovaryši své nevyřízené účty a určitě by chtěl Rolanda na výpravě doprovázet. Výprava však bude nebezpečná a siru Johnovi by se mohlo přihodit nějaké neštěstí.

Štěstí, které Rolanda provázelo, se nevztahovalo na jeho přátele, Roland to moc dobře věděl a měl o tom důkazy. Sir John byl vážně zraněn a málem přišel o život. Velitel brigády myslivců byl zabit na místě.

Nechal tedy sira Johna, aby zase odjel, a neukázal se mu.

Co se Charlotty týče, nevypadala nijak udiveně, že Michal nepřišel otevřít, patrně byla zvyklá na jeho nepřítomnost, která nevadila ani komorné, ani její paní.

Roland si v duchu vysvětlil tuto bezstarostnost: Amélie projevovala sice slabost v citových záležitostech, což Roland přičítal pouze nervové labilitě a citlivé sestřině povaze. Avšak když hrozilo skutečné nebezpečí, byla Amélie silná.

Proto také podle Rolanda necítily obě dívky strach, když musely zůstat samy v opuštěném zámku, kde je měli hlídat jenom dva pytláci, co trávili své noci na lovu.

My však víme, že když Michal a jeho syn vytáhli paty, posloužili Améliiným zájmům lépe, než kdyby zůstali na zámku; jejich nepřítomnost dávala volné pole Morganovi, a to bylo vše, oč Amélie stála.

Večer a část noci uplynuly, aniž Roland věděl, co se seběhlo.

Pokusil se usnout, ale s…