Lady Hamiltonová

12

Amy nemohlo uniknout, že se v mém životě děje něco neobvyklého, ale byla tak zaměstnána událostí, která ji ke mně přivedla, že se nijak mou osobou nezabývala a hned mi vylíčila, proč za mnou přišla.

Týkalo se to Amyina bratra Dicka. Dick se stal obětí jednoho „lovu duší“, což byl způsob, jakým anglické loďstvo doplňovalo mužstvo na svých vojenských korábech. Násilně ho naverbovali a byl odsouzen k tomu stát se členem posádky komodora Johna Payna.

Teď šlo o to vymoci od tohoto důstojníka Dickovo propuštění. Amy někde vypátrala informaci, že dvorný komodor nedokáže nic odepřít hezké tvářičce, a hned si vzpomněla na mne. Doufala, že jí pomohu. Ptala se po mně u pana Hawardena i pana Plowdena a skončila až tady, u miss Arabelly.

Přišla už dvakrát během večera, ale řekli jí, že nejsem doma. Amy se však nedala odradit, a tak přišla potřetí a trvala na tom, že ji musí uvést do mého pokoje.

Objevila se přesně ve chvíli, kdy ve hře Julii volá její chůva, a mne vrátila do skutečnosti tím, že mě oslovila mým pravým jménem.

Byla jsem tak skvěle naložená, že jsem chtěla kolem sebe šířit blaženost, jíž jsem byla plná. Slíbila jsem Amy, že se hned zítra ujmu té záležitosti s Dickem. Protože se nechtěla v tuhle hodinu vracet domů, ustlaly jsme jí na pohovce, abychom mohly ráno vyrazit společně. Podle toho, co se Amy dozvěděla, byl sir John Payne na palubě své lodi Théseus, která nyní kotvila na Temži mezi Greenwichem a Londýnem.

Amy si konečně všimla, že na rozdíl od ní se tvářím vesele a vypadám spokojeně. Ani snad nemusím říkat, že můj neznámý Romeo byl hlavním předmětem našeho povídání. Usínala jsem s jeho jménem v srdci a rty jsem tiskla na svou ruku, kterou před chvílí políbil. Celou noc mě spalovaly vzrušené sny.

Ráno jsem otevřela dveře pokoje a uviděla na podlaze dopis. Někdo ho musel strčit dovnitř pod francouzskými dveřmi vedoucími na balkon. Na listě stálo: Pro Julii.

Otevřela jsem ho a rychle pohlédla na podpis. Jediné jméno Harry mohlo být stejně klidně jméno jako příjmení.

Přečetla nebo spíše zhltla jsem obsah listu. Skoro jsem uhodla pravdu. Romeo-Harry byl mým sousedem. Viděl mě na balkoně tu noc, kdy jsem si myslela, že jsem jen sama se slavíkem.

Dál bylo jeho vysvětlení stručné. Studoval na univerzitě v Cambridgi, ale, jak uváděl, neodolatelně ho vábilo divadlo a doufal, že já jeho vášeň sdílím. Navrhoval mi, abychom se společně vydali hledat štěstí a slávu u divadla.

Prosil mě, abych určitě přišla následující noci na balkon a dala mu odpověď, na níž, jak psal, závisí štěstí jeho budoucího života.

Tenhle dopis mohl jen stěží uklidnit mé zmatené srdce.

Napsal ho určitě hned, jak skončila naše poslední scéna. Patrně vylezl na balkon, a když zjistil, že nejsem sama, strčil dopis dovnitř.

V tu chvíli mě ani nenapadlo, že se ke mně může lehce dostat i dnes, zítra, že zrovna nejsem v bezpečí a že mohu podlehnout svodům lásky stejně jako Julie. Myslela jsem jen na to štěstí, že večer uvidím svého neznámého Romea, jehož tvář mi skrývala až dosud noc.

Políbila jsem dopis a schovala ho na srdci.

Mezitím se Amy oblékala. Musely jsme sice ujet dobrou míli a půl až k Temži, kde kotvila anglická flotila, ale u admirála jsme se mohly objevit až k polednímu. Měly jsme tedy dost času na snídani. V paláci jsem jen řekla, že se pravděpodobně vrátím až navečer. Před polednem jsme vyjely. Celou cestu jsem myslela jen na včerejší večer a každou chvilku jsem kladla ruku na srdce a přesvědčovala se, že dopis je stále na svém místě. Jen mě mrzelo, že j…