95
Díky Nelsonově rodině, která se ke mně, pokud admirál žil, chovala velmi pěkně, jsem se necítila nikdy osamělá, když odjel na moře. V domě se ubytovala jeho neteř a stala se mou žačkou. Učila jsem ji francouzsky, italsky, malovat a hrát na různé nástroje i zpívat. Za půl roku se mi podařilo z obyčejného venkovského děvčete vychovat mladou dámu. Udělala jsem to ráda a z vděčnosti vůči Nelsonově rodině, od ní to zase byla známka toho, že si mě váží.
Krátce po Nelsonově odjezdu jsem porodila v Mertonu druhou dceru, které jsem dala jména Emma. Ubohé děvčátko však nežilo dlouho, zemřelo následující rok na křeče.
Nelsonova rodina velmi špatně zacházela s jeho ženou. To proto, že Nelson dal všem příbuzným najevo, že jak se oni budou chovat ke mně, tak se on bude chovat k nim. Od smrti sira Williama Nelson jako by zapomněl na existenci paní Nisbettové – tak ji důsledně jmenoval – a choval se tak, jako bych byla jeho pravou a jedinou ženou. Z citovaných dopisů vyplývá, že jeho láska ke mně se časem nijak nezmenšovala, naopak. Jeho dlouhá nepřítomnost a chování některých měšťáků mě tak unavovalo, že jsem mu napsala, že chci za ním přijet a bydlet s ním na lodi, sdílet veškerá nebezpečenství, kterým je vystaven. Odpověděl mi nebývale rozhodně, jak jsem to od něj nečekala:
Víte dobře, drahá Emmo, že sám špatně snáším moře. Představte si jen, jak obtížné je křižování u Toulonu, kde i v létě je jednou týdně silný vítr a dvakrát hrozné vlny. Nechci, abysteVy a malá Horatia onemocněly. Chudák dítě! Copak by bylo možné mít ji tady na lodi? Ostatně jsem sám zakázal, aby se jakákoli žena objevila na palubě Victory, a byl bych tedy první, kdo by sám porušil vlastní rozkaz. Toho mě pánbůh chraň!
Musím se přiznat, že jsem byla zvyklá hodně utrácet a že mi brzy nestačily peníze z odkazu sira Williama, pravidelný příjem od Nelsona i výnosy z Mertonu, i když to vše dohromady činilo skoro šedesát tisíc franků renty. Prosila jsem pořád Nelsona, aby mi od prvního ministra Addingtona vymohl penzi po siru Williamovi, ale Nelson nevěděl, jak velké jsou mé výdaje, a nechápal, jak mohu mít nějaké problémy s tak velkými příjmy:
Jestli Vám Addington přizná tu penzi, bude to jen dobře, ale přece nijak nevadí, když ji nedostanete. Máte přece Merton bez hypotéky a nikomu nic nedlužíte. Má drahá Horatia je už zabezpečená a já doufám, že se jednou stanete mou ženou a vévodkyní z Bronte, nic Vám tedy nebude chybět.
Jindy mě zase jemně napomínal, že by bylo dobré trochu šetřit. Naléhal, abych co nejvíc času trávila v Mertonu, kde jsem samozřejmě utrácela mnohem míň než v Londýně. Když byl Nelson se mnou, samozřejmě jsem ho slepě poslouchala, ale když byl pryč, nesmírně jsem se na venkově nudila. Byla jsem zvyklá vést čilý společenský život, a tak jsem odjížděla do Londýna, kde ovšem všechny ty večírky, slavnosti a hra pohltily spoustu peněz.
Pravidelně jsem jezdívala v létě do mořských lázní, a tam jsem utrácela nejvíc. Moje výdaje Nelsona značně znepokojovaly, ale když jsem mu řekla, že mi lázně doporučili lékaři, sám mě tam poslal. Potom mi však na závěr velmi něžného dopisu napsal:
Má drahá Emmo, musíte co nejvíc šetřit. Úpravy Mertonu budou stát hodně peněz a Merton přece musíme zkrášlit především! Máme hodně přátel, kteří potřebují naši pomoc, a těm pomoci musíme. Jistě to uděláte raději, než abyste živila spoustu příživníků, kteří k Vám nechovají žádné přátelství, jen se nechají hostit.
Pokaždé, když jsem dostala takový dopis, jsem si přísahala, že se polepším, ale zakrátko už jsem zase utrácela, a moje výdaje byly ještě přemrštěnější než dřív.
Konečně Nelson pochopil, že moje nerozvážnost by mohla citelně ohrozit Horatiinu budoucnost a že musí on sám zajistit své dceři jmění, aby netrpěla mými výstřelky. Při té příležitosti mi v březnu roku 1804 napsal:
Po svém návratu uložím pro Horatii čtyři tisíce liber šterlinků, aby nestrádala, až ji necháme na světě samotnou a bez přátel.
Měla jsem na Nelsona účinnou zbraň: namlouvala jsem mu, že se o mne uchází nějaký urozený muž, mezi jinými i starý vévoda z Queensbury, který se mi dvořil tak usilovně, jako by mu bylo pětadvacet.
Už jsem tu psala, jak Nelson dostal dopis od neapolské královny a jak ho rozhořčilo, že se v něm ani slůvkem nezmínila o mně. Ke konci vojenské operace u Toulonu, kdy se mi Karolina ani jednou neozvala, musel uznat to, co já jsem věděla už dlouho: moje vznešená přítelkyně i přes své řeči o věčné vděčnosti si na mne sotva vzpomněla a na mou oddanost a služby už zapomněla úplně. Nelsona to tak pohoršilo, že se rozhodl promluvit o mně naprosto otevřeně, vysvětlit jí, jaká je moje pozice, jak potřebuji peníze a jak by mi mohla pomoci. Královna však odpověděla chladně a dvojznačně, naznačujíc, že sama má finanční problémy. Nelson mi potom všechno rozezleně sdělil a já už jsem se necítila vůči nevděčné přítelkyni ničím vázána, pomstila jsem se jí tedy tím, že jsem všude vykládala skandální historky z jejího milostného života. Nenapadlo mě přitom, že když ji přirovnávám k Sapfo a Messalině, vrhám tím stín hanby i na sebe, její důvěrnou přítelkyni.
V té době jsem měla také vleklou a nepříjemnou rozepři s lordem Greenvillem, týkající se závěti sira Williama. Lord Greenville soudil, že se budu chtít vyhnout skandálu a raději mu ustoupím, ale když viděl, že jsem ochotna se s ním soudit, navrhl urovnání, které mě Nelson donutil přijmout, i když vyznívalo v můj neprospěch. Přišla jsem tak o tři nebo čtyři tisíce franků renty.
Nelson už nekřižoval u Toulonu, ale pronásledoval francouzskou flotilu, která mu právě proklouzla mezi prsty. Vyplula z Toulonu pod velením admirála Villeneuva, aby podpořila uskutečňování Napoleonova rozsáhlého vojenského plánu. Neboť z Bonaparta se stal Napoleon a z prvního konzula císař.
Napoleon se nikdy nevzdal myšlenky napadnout Anglii. Rozhodl tedy, že všechny francouzské lodě vyplují z přístavů, kde je hlídalo křižující anglické loďstvo, vydají se k Západní Indii, odlákají Angličany až k Antilám, a pak se …
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.