Lady Hamiltonová

Alexandre Dumas

85 

Elektronická kniha: Alexandre Dumas – Lady Hamiltonová (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dumas15 Kategorie:

Popis

E-kniha Alexandre Dumas: Lady Hamiltonová

Anotace

Milostný román, kde na historickém pozadí líčí autor hluboký citový vztah admirála Nelsona k někdejší kurtizáně, později ženě sira Hamiltona.
Vrchol své moci a slávy prožívala Emma Hamiltonová jako manželka anglického vyslance Williama Hamiltona na dvoře neapolské královny Marie Karoliny. Tam se seznámila s admirálem Nelsonem a jako jeho milenka prožila nejkrásnější léta svého života. V této době také nepřímo ovlivňuje dílčím způsobem některé dějinné události v Evropě na sklonku 18. a počátku 19. století. Několik let po admirálově smrti v bitvě u Trafalgaru umírá i Emma Hamiltonová, v chudobě a bez přátel.

O autorovi

Alexandre Dumas

[24.7.1802-5.12.1870] Francouzský prozaik a dramatik kreolského původu, vlastním jménem Dumas Davy de la Pailleterie. Byl synem divizního generála za Francouzské revoluce a vnuk markýze de La Paillerie a černošky. Narodil se roku 1802 ve Villers-Cotteréts a zemřel roku 1870 v Puys v Normandli. Patřil k čelným francouzským spisovatelům v pohnutém období romantismu. Byl z nich nejplodnější, jak dosvědčuje na tři...

Alexandre Dumas: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Souvenirs d’une favorite

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Lady Hamiltonová“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

73

Královnin pohled těkal pomateně ze mne na kněžnu. Přejela si rukou čelo a pravila: „Špatně jsem slyšela, nebo jste opravdu řekla – Nemůže ho teď nechat zemřít? – Ale koho? Snad ne…“

„Ano,“ řekla kněžna, „toho, koho jste tolik milovala, knížete Caramanika. Umírá, pomalu ho otravují. Přečtěte si prosím tento list.“

Kněžna podala královně dopis, v němž jí kníže Caramanico psal, že je mu patrně podáván v malých dávkách jed, proti němuž není obrany. Cítí se stále unavený, zbělely mu vlasy, padají zuby…

Královna dočetla dopis a vykřikla: „Proč ho chtějí otrávit, když už ho nemiluji, nebo když se domnívají, že ho už nemiluji?“

„Víte, jak byl mezi lidmi oblíbený, madam,“ řekla kněžna, „mluvilo se o jeho návratu do Neapole. Říká se, že… se blíží den, kdy znovu povoláte na místo prvního ministra pravého Neapolitána, který vám v nejistých revolučních časech bude jistě spolehlivější oporou než cizinec, byť byl sebeobratnější.“

„Ach, kdybych tomu tak mohla věřit,“ zašeptala královna a zaskřípala zuby.

„Ach, věřte tomu, madam, je to pravda, strašlivá, neodvratná pravda. Náš Giuseppe umírá, otrávili ho! Ten dopis přišel dnes ráno, napsal ho před čtyřmi dny.“

„Před čtyřmi dny?“ zvolala královna. „1. října, ach bože, to je pomsta nebes!“

V tu chvíli se znovu otevřela rána po puštění žilou, která se dosud nezacelila. Krev začala vytékat a potřísnila královně košili. Karolina omdlela. Odnesly jsme ji spolu s kněžnou na lůžko, přiložila jsem na ránu obvaz a podle svých nejlepších schopností jsem se snažila zastavit krvácení. Podařilo se mi to, ale nemocná ještě nenabyla vědomí. Sepjala jsem ruce a prosila kněžnu: „Vidíte přece, v jakém stavu královna je. Pro knížete nemůže nic udělat. Vy sama mu můžete pomoci.“

„Ale jak, můj bože? Doufala jsem v královninu pomoc!“

„Jak? Odjedete do Palerma s nejlepším neapolským lékařem, řeknete mu, jaké máte podezření. Dnes jde hlavně o to, aby byl zachráněn život vašeho muže. Buďte klidná, až přijde čas trestat, královna to jistě učiní!“

„Vy tomu věříte, madam?“

„Ano, ale aby to mohla učinit, musí znovu nabýt sil, musí se uzdravit. Dopřejte jí klid, ať se její horečka může ztišit. Zachraňte knížete, nebo buďte u něj, až bude umírat. Řekněte mu, že ho královna vždycky milovala, vím to, jsem nejen její přítelkyně, ale její důvěrnice.“

„Dobrá,“ zvolala kněžna, „udělám, co mi radíte. A jestli zemře, řekněte královně, že ji zapřísahám, aby jeho smrt pomstila.“

Kněžna poklekla u královnina lůžka, políbila královně ruku, pokynula mi na pozdrav a opustila komnatu. Vyběhla jsem za kněžnou a přikázala služebnictvu, aby se před královnou nezmiňovali o kněžnině návštěvě. Potom jsem se vrátila ke královně a snažila se ji všemi prostředky přivést k vědomí: třela jsem jí spánky studenou vodou, dávala jí čichat k soli. Královna za chvilku otevřela oči, ale podle jejich výrazu jsem pochopila, že se jí vrátila noční horečka. Zazvonila jsem na komorné. Připomněla jsem si lékařovy rady o hořčičné koupeli nohou a s jejich pomocí jsem koupala královniny nohy v horké vodě s hořčičnou kaší. Královna mě poznávala, byla velice milá a nechala si všechno líbit. Přesně ve dvě hodiny se ozvala kola kočáru. Doktor Cottugno držel slovo. Nechala jsem královnu v péči komorných a běžela mu naproti. Vyložila jsem mu, že královna zažila prudké vzrušení, že se jí znovu otevřela rána a že omdlela. Dodala jsem jen, že jsem se řídila jeho radami.

Cottugno si nejdříve prohlédl královninu krev, rozpoznal v ní stopy prudkého zánětu a potom vstoupil ke královně.

Karolina ležela nehnutě se zavřenýma očima. Doktor jí ohmatal puls, poslechl si její dech a položil jí několik otázek, královna však neodpovídala.

„Podržte mi ještě tu mísu,“ pokynul doktor, „Její Veličenstvo dosud neztratilo dost krve.“ Otevřel ránu a vzal královně ještě dvě unce krve. To bylo víc, než dokázala snést. Omdlela.

Potom poslal Cottugno jednu z komorných k lékárníkovi pro léčivý odvar, vzal královnu za ruku a oslovil mne: „Tak, a teď se mnou mluvte upřímně, jako s lékařem, jinak neručím za výsledek léčby.“

„Můj bože,“ vykřikla jsem, „copak je v nebezpečí smrti?“

„To hrozí nemocnému vždy. Ovšem v královnině případě se domnívám, že duše je na tom hůř než tělo. Královna patrně prožila těžký duševní otřes po té včerejší popravě.“

„Ach, doktore, jak jste to uhodl?“

„Na tom není nic těžkého. Nebyla sama, na koho ta událost zapůsobila, a ona navíc mohla té popravě zabránit. Já tu ale nejsem proto, abych její činy soudil. Sir William Hamilton mi řekl, že královna se roznemohla včera o čtvrté hodině, přesně ve chvíli, kdy se konala poprava. Je to tedy jednoduché. A dnes ráno měla další prudký záchvat. Patrně proto, že se dověděla o knížeti Caramanikovi.“

„A jak víte tohle, doktore?“

„Uklidněte se, nejsou v tom žádné čáry ani magie, jen prosté uvažování a dostatek informací. O tom, že jejího muže se pokoušejí otrávit, mi pověděla kněžna Caramaniková sama. Prosila mě, abych jel s ní do Palerma a pečoval o něj. Odkázal jsem ji na kolegu Cirilla, sám nemohu královnu opustit. Jestli to bude ještě možné, Cirillo knížete jistě zachrání, je to vel…