Lady Hamiltonová

53

Životní osud naší Inglesiny – budu ji i nadále nazývat touto přezdívkou – byl v podstatě velmi prostý. Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny a její ochránci ji umístili do irského kláštera v Paříži, kde se učila hudbě u královského intendanta hudby Sacchiniho. Sacchiniho velmi nadchla nejen svými pokroky v hudbě, ale i svou čistou italštinou a němčinou a tolik ji vychvaloval Marii Antoinettě, že si ji královna přála poznat. Když pak seznala, že Sacchiniho nadšení je naprosto namístě, vzala ji k sobě, dobře si vědoma, jaké služby by jí v současné tíživé situaci mohla prokázat žena mluvící anglicky, německy a italsky.

Inglesina nám vyprávěla, že ji královna pověřila předáním dvou listů: kromě listu pro Marii Karolinu měla doručit i list pro vévodkyni parmskou. Parma byla na cestě do Neapole, zastavila se tedy Inglesina nejdříve tam. Vévodkyně však zrovna dlela ve svém venkovském domě v Colornu, kde ji Inglesina zastihla zrovna ve chvíli, kdy se chystala na vyjížďku na koni. Poslala k vévodkyni sluhu, který ohlásil její příjezd, a všimla si, že při jeho slovech se vévodkyně zachvěla a zachmuřila, ale nicméně se přiblížila ke kočáru, aby mohla Inglesina mluvit. Ta ji oslovila německy, aby nikdo z vévodkynina doprovodu nerozuměl, co říká, a sdělila jí, že má pro ni dopis od Marie Antoinetty. Vévodkyně pak pozvala Inglesinu do paláce, kde si přečetla dopis, zatímco sluhové Inglesině nabídli občerstvení. Sotva vévodkyně přečetla první řádku, zvolala: „Můj bože, všechno je ztraceno! Je příliš pozdě!“ Četla dál a přitom jí uniklo: „Ne, to je zbytečné! Absolutně zbytečné! Jsou ztraceni!“

Potom se obrátila k Inglesině a dodala: „Lituji, že vás tu nemohu zdržet, abyste si mohla odpočinout déle. Ale jestli se vrátíte do Parmy, ráda vás tam přijmu.“ Potom si osušila kapesníkem slzu a dodala: „Okolnosti jsou dnes takové, že kdybych odpověděla na tento list, vystavila bych sebe, svou sestru Marii Antoinettu i vás nebezpečí.“ Nato nasedla znovu na koně a odcválala.

Inglesině se zdálo, že vévodkyně parmská přijala trochu chladně zprávy o nebezpečné situaci, které je vystavena její sestra ve Francii, ale protože spěchala do Neapole, vydala se na cestu okamžitě, bez odpočinku.

Po tomto zklamání však přišla katastrofa. Inglesina cestovala v poštovním voze, na kozlíku seděl její sluha a měl pod nohama skříňku s penězi a šperky své paní. Když se blížili k Římu, poslala sluhu napřed, aby připravili koně na přepřažení, a mezitím jí skříňku ukradli. Ubohá Inglesina se tedy octla v Římě bez peněz a nevěděla, jak splní své poslání v Neapoli. Naštěstí však měla s sebou doporučující list pro vévodkyni Paoli, která jí půjčila sto dukátů na cestu. To Inglesině stačilo, věděla, že jakmile bude v Neapoli, nebude už nic víc potřebovat. Kromě toho jí dala vévodkyně doporučující dopis pro koho? Pro sira Williama! Inglesina nevěděla, kdo jsem, a tak se mě zeptala, jestli znám anglického vyslance a jestli bych jí mohla u něj vyžádat audienci. Místo odpovědi a k velkému Inglesininu údivu jsem rozpečetila dopis adresovaný siru Williamovi. Vévodkyně Paoli v něm sira Williama žádala, aby učinil všechno pro to, aby byla nalezena Inglesinina skříňka. Nevěděla jsem, jestli uvidím sira Williama před odjezdem císařského kurýra, který jel přes Řím, tak jsem vzala pero a napsala anglickému konzulovi v Římě a prosila ho, aby zakročil u papežských úřadů a aby se ve věci této krádeže postupovalo ne tak liknavě, jak bylo v Římě obvyklé, ale skutečně vážně. Označila jsem dva postiliony jako ty, které je třeba zatknout především, Inglesina vypověděla, že jsou to profesionální zloději. Dopsala jsem a dala jsem list přečíst Inglesině, která vše pochopila, když si přečetla můj podpis. Současně jsem sundala z prstu briliantový prsten a prosila ji, aby ho přijala jako vzpomínku na to, jak zvláštně jsme se seznámily.

Během našeho rozhovoru se objevila královna s otázkou, zda je o Inglesinu dobře postaráno, ale sama hned viděla, že je její starost zbytečná. Chtěla se ještě vyptávat Inglesiny na události ve Francii, ale potom si všimla, že chudák Inglesina i přes respekt k přítomnosti královny skoro spí vestoje, a poslala ji, aby si odpočinula.

Ve dveřích se mladá žena skoro srazila s generálem Actonem, který měl sice přijít až zítra, ale protože věděl, že přišly zprávy z Francie, objevil se hned, aby byl královně k dispozici.

„Promiňte, madam, právě jsem se chtěl nechat ohlásit, když slečna otevřela dveře a já jsem se ocitl před Vaším Veličenstvem.“

„Jen vstupte, generále,“ odvětila královna, „v takových chvílích, jaké právě prožíváme, je etiketa zbytečná. Víte, co se děje: má sestra a její manžel jsou vězněni v Tuileriích. Ludvík XVI. je nyní ve stejné situaci jako král Karel I. v Anglii. Nakonec ho také popraví!“

„Ale madam,“ namítl generál, „věřte, že jsou to zbytečně poplašné zprávy.“

„Inglesino, vraťte se!“ zvolala královna. „Vraťte se a řekněte mu, jak se věci doopravdy mají. Oni mě tou svou chladnokrevností úplně zabijí!“

„Kdy jste opouštěla Paříž?“ zeptal se generál Inglesiny.

„Panebože,“ vyhrkla královna netrpělivě, „přece ve chvíli, kdy už bylo všechno ztraceno!“

„Prosím, madam, nechte mluvit slečnu a uvidíte, že všechno není ztraceno. Buďte trochu trpělivá.“

„Trpělivá!“ vybuchla královna. „Trpělivá! Od dobytí Bastily před dvěma lety nic jiného kolem sebe neslyším.“

Potom padla do křesla a pokynula Inglesině, která se mezitím díky královninu vzrušení úplně vzpamatovala z únavy a začala vyprávět. Královna jen pokyvovala hlavou a přerušovala ji občasným: „Slyšíte? Co tomu říkáte?“

Když potom Inglesina skončila, řekla Karolina Actonovi: „Dostala jsem právě dopis od bratra císaře. Píše mi, že…