Lady Hamiltonová

59

Anglie tedy vypověděla ze země francouzského vyslance hned poté, když došla zpráva o popravě Ludvíka XVI. To znamenalo pro Francii citelnou urážku, kterou ve své pýše nedokázala snést. Devět dní po odvolání svého vyslance vyhlásila válku Anglii i Holandsku.

Na to právě Anglie čekala. Slyšela jsem, jak sir William a královna porovnávají vojenské síly obou mocností a jak radostně konstatují, o kolik převyšuje Anglie Francouzskou republiku.

Francie byla bez peněz, bez výzbroje a prakticky bez armády. Veškeré námořní síly sestávaly z šedesáti šesti bitevních lodí a devadesáti šesti fregat či korvet.

Anglie na tom byla naopak finančně velmi dobře.

Měla sto padesát osm válečných lodí, dvacet dva korábů o padesáti dělech, dvacet pět fregat a sto osm kutrů. Měla tedy skoro čtyřikrát víc lodí než Francie. K tomu si však ještě musíme připočítat sto válečných lodí, které mělo Holandsko, a vyjde nám, že dvě spojenecké mocnosti mohly postavit pět set tři lodí proti francouzským sto šedesáti dvěma.

Král Ferdinand si desetkrát všechno znovu přepočítal a nakonec sebral odvahu a připojil se 20. července 1793 k Anglii. Francii žádné oficiální vypovězení smlouvy nedoručil, pouze podepsal tajnou dohodu s britskou vládou.

Král už téměř v radě nezasedal a předsednictví plně přenechal královně. Královnu k rozhodování podněcoval vztek a nenávist. Posádka a lodě byly připraveny do dvou měsíců a mohly se připojit k anglicko-španělské flotile, jež křižovala před Toulonem.

Roajalistický agent, kterého královna v Toulonu měla, nás informoval o všem, co se tam děje. Toulon se účastnil velkého povstání, které vypuklo na jihu Francie proti Konventu. Město bylo v tu dobu rozdělené na tři skupiny: jakobíny, konstituční roajalisty a roajalisty. Věděli jsme, že se roajalisté a konstituční roajalisté, vyděšení popravami, které začaly decimovat jejich řady, spojili a chtěli vydat město Angličanům.

10. září se objevila v neapolském přístavu anglická loď připlouvající patrně od francouzských břehů.

Královna se o té události dověděla, a hned o ní poslala zprávu siru Williamovi a mně. Říkám „události“, protože za okolností, v nichž jsme se nacházeli, byla anglická loď v našem přístavu skutečnou událostí.

Rychle jsme se vydali do paláce. Královna stála na terase, rukou si přidržovala brýle a zkoumala loď, která postupně skasávala plachty, zpomalovala a zvolna vjížděla do přístavu. Z jejího signalizování jsme už věděli, že se jedná o válečnou loď Jeho anglického Veličenstva Agamemnon připlouvající z Toulonu.

Král a sir William neměli dost trpělivosti, aby si počkali na zprávy, které loď přivážela, nalodili se na člun královského loďstva a nechali se k ní dovézt. Sotva dorazili k boku lodi, ozvala se čestná salva a Agamemnon zmizel v oblaku dýmu.

Za půl hodiny se král a sir William vrátili na pevninu. Sir William se okamžitě vydal k vyslanectví a vzkázal mi, že mě tam potřebuje, abych přijala vzácného nečekaného hosta.

Rozloučila jsem se tedy s královnou a nastoupila do kočáru, abych co nejrychleji byla doma. Věděla jsem, že se od sira Williama dozvím totéž, co bych slyšela od krále, vždyť při té rozmluvě s kapitánem Agamemnona sloužil sir William králi jako tlumočník.

Sir William už na mne čekal.

„Drahá Emmo,“ pravil, „představím vám muže, který se sice nemůže honosit zvláštní krásou, ale který jednou bude podle mého soudu jedním z největších válečníků, které kdy Anglie měla.“

Rozesmála jsem se nadšení sira Williama.

„Jak to můžete tak jistě tvrdit?“

„Vyměnili jsme si spolu jen pár slov, ale já vám říkám, že ten muž jednou udiví svět. Víte dobře, že jsem nechtěl nikdy přijímat v našem domě anglické důstojníky. V tomto případě však vás prosím, přijměte ho co nejlépe. Ať mu připraví pokoj a ať mu u nás nic nechybí.“

„A kdy ten váš budoucí velikán dorazí, sire Williame?“ zeptala jsem se.

„Bude tady za chvilku. Potom obědváme u krále a zítra všichni společně strávíme den v Portici.“

„Prozradíte mi, jak se ten váš hrdina jmenuje?“

„Horatio Nelson, drahá přítelkyně. Nezapomeňte to jméno, jednou bude slavné.“

Náš palác byl rozlehlý. Rozhodla jsem se ubytovat kapitána Nelsona v komnatách, jež kdysi nechal sir William připravit pro prince waleského. Náhodou visel zrovna v tomto pokoji jeden z mých nejkrásnějších portrétů od Romneyho.

Když jsem se vrátila do salonu, byl tam se sirem Williamem důstojník v uniformě anglického námořnictva. Jakmile mě uviděli, oba povstali a šli mi vstříc. Sir William mi představil kapitána Nelsona.

Snad to byla zvláštní předtucha, pudová přitažlivost nebo zájem, který ve mně vzbudil o tohoto důstojníka sir William, pocítila jsem jisté vzrušení, když jsem kapitánovi odpovídala na pozdrav.

Od té doby už uběhlo osmnáct let, a přesto ho vidím před sebou takového, jaký byl toho dne, kdy jsme se poprvé viděli. Od té doby pak utrpěl válečná zranění, která ho zmrzačila.

Bylo mu asi pětatřicet let, měl spíš menší postavu, bledý obličej, modré oči, orlí nos a energickou bradu, která vypovídá o houževnaté, až umíněné povaze. Vlasy a vousy byly plavé, ale vlasy prořídlé a vousy neposlušně trčely.

Dost nešikovně, ale dvorně mi pol…