Tři mušketýři 2

LXV
Soud

Byla temná, bouřlivá noc. Po obloze pádily těžké mraky a zakrývaly třpyt hvězd. Měsíc měl vyjít teprve o půlnoci. Chvílemi bylo možné spatřit ve světle vzdáleného blesku pustou bílou cestu, která se vinula před jezdci. Po záblesku zahalila všechno opět tma.

Athos každou chvíli volal na d’Artagnana, který se hnal v čele skupiny, aby se vrátil na své místo. Bylo to však málo platné – mladý muž neměl pomyšlení na nic jiného, než uhánět kupředu a za chvíli opět ostatní předjel.

Za úplného ticha projela kavalkáda osadou Festubertem, kde zůstal raněný Rochefortův sloužící, a pokračovala v cestě kolem richebourského lesa. Když jezdci dorazili do Herlieru, odbočil Planchet, který skupinu stále vedl, vlevo.

Lord Winter, Porthos i Aramis se několikrát pokoušeli přimět k řeči muže v rudém plášti, který však na každý dotaz odpovídal pouhým úklonem bez jediného slova. Tehdy pochopili, že dotyčný zřejmě má k mlčení nějaký vážný důvod, a přestali na něj mluvit.

Mezitím bouře sílila. Blýskalo se stále častěji, začínalo hřmět a na otevřené planině rozevlával jezdcům péra na kloboucích vítr, který ohlašoval příchod vichřice. Jezdci pobodli koně v trysk. Když byli kousek za Fromelles, bouře propukla. Zahalili se do plášťů a zbývající tři míle projeli v lijáku. D’Artagnan sundal klobouk, a plášť si vůbec nenavlékl. Voda, která mu chladila rozpálené čelo a stékala po těle zachváceném zimničnou třesavkou, přinášela mu úlevu.

Po projetí Goskalem, když se skupina blížila k stanici pošty, vyběhl do cesty z úkrytu za silným stromem muž a položil si prst na ústa. Athos poznal, že je to Grimaud.

„Co se děje?“ zvolal d’Artagnan. „Snad neodjela z Armentières?“

Grimaud pokývnutím hlavy přisvědčil a d’Artagnan zaskřípal zuby.

„Buď tiše, d’Artagnane!“ řekl Athos. „Já jsem převzal odpovědnost za všechno a je tedy na mně, abych se Grimauda vyptával.“

„Kde je?“ zeptal se mlčenlivého sluhy.

Grimaud ukázal rukou k řece Lys.

„Je to daleko?“ ptal se dále Athos.

Tázaný ukázal pánovi ohnutý ukazováček.

„Je sama?“

Grimaud pokývl hlavou na souhlas.

„Pánové,“ obrátil se Athos na své druhy, „je sama půl míle odtud směrem k řece.“

„Dobře,“ řekl na to d’Artagnan. „Veď nás, Grimaude!“

Grimaud zamířil do polí a šel v čele skupiny. Asi po pěti stech krocích došli k potoku a přebrodili ho. Při zablesknutí zahlédli osadu Erquinghem.

„Je to tady?“ zeptal se d’Artagnan. V odpověď zavrtěl Grimaud záporně hlavou.

„Buďte tiše!“ napomenul Athos, načež skupina pokračovala v jízdě. V okamžiku, kdy se znovu zablesklo, ukázal Grimaud rukou a v modravém světle spatřili osamělý domek na břehu řeky asi sto kroků od přívozu. V jednom okně se svítilo.

„Jsme na místě,“ oznámil Athos.

Současně se zvedl z příkopu muž, který tam dosud ležel. Byl to Mousqueton. Ukázal na osvětlené okno a zašeptal: „Je tam.“

„A kde je Bazin?“ otázal se ho Athos.

„Já jsem hlídal okno a on střeží dveře.“

„Dobře. Všichni jste věrní sloužící.“ Po těch slovech Athos seskočil s koně, odevzdal uzdu Grimaudovi a vykročil k svítícímu oknu. Předtím naznačil ostatním, aby jeli za roh ke dveřím.

Domek byl obehnán živým plotem vysokým dvě nebo tři stopy. Athos plot překročil a přistoupil až k oknu, které sice nemělo okenice, ale bylo do poloviny zakryté záclonkami. Aby mohl pohlédnout dovnitř, postavil se na kamennou zídku. Ve světle lampy spatřil na nízké stoličce u zkomírajícího krbu sedět ženu zahalenou v plášti tmavé barvy. Lokty se opírala o desku chatrného stolu a hlavu měla v dlaních, jež vypadaly jako vysoustruhované ze slonoviny.

Do tváře jí nebylo vidět, ale po Athosových rtech přelétl zlověstný úsměv. Už nebylo žádných pochyb – byla to žena, kterou hledal.

V tom okamžiku se ozvalo zaržání koně. Milady zvedla hlavu, spatřila Athosovu bledou tvář přitisknutou k okennímu sklu a vykřikla hrůzou. Athos si uvědomil, že ho poznala. Kolenem a dlaní vrazil do okna, to povolilo, tabulky se vysypaly a mušketýr skočil do místnosti jako přízrak pomsty.

Po jeho spatření se milady vrhla ke dveřím, otevřela je, a za nimi uviděla stát d’Artagnana, který byl ještě bledší a tvářil se ještě hrozivěji než Athos. Opět vykřikla a uskočila nazad. Z obavy, že by ještě mohla mít nějakou možnost úniku, vytrhl d’Artagnan z opasku bambitku, ale Athos ho zadržel pokynem ruky se slovy:

„Dej hezky tu zbraň tam, kam patří, d’Artagnane! Tuto ženu je třeba soudit, a ne prostě zabít! Měj okamžik strpení a dostane se ti zadostiučinění. Pojďte dál, pánové!“

D’Artagnan poslechl, protože Athos mluvil slavnostním tónem a připomínal důstojným zjevem soudce seslaného samotným Všemohoucím. Za d’Artagnanem vstoupili Porthos, Aramis, lord Winter a muž v rudém plášti. Čtyři sloužící střežili dveře a okno.

Milady klesla na židli s rozpjatýma rukama, jako by zaklínala hrůzné zjevení. Při spatření svého švagra strašlivě vykřikla.

„Co si přejete?“ zvolala.

„Hledáme Charlottu Backsonovou,“ odpověděl Athos, „která se nejdříve nazývala hraběnkou de La Fère a poté lady de Winter, baronka ze Sheffieldu.“

„To jsem já, ano, to jsem já,“ koktala milady zachvácená hrůzou. „Co mi chcete?“

„Chceme vás soudit za vaše zločiny,“ pokračoval Athos. „Hajte se, ospravedlňte se, jestli můžete! Pane d’Artagnane, vy máte právo přednést žalobu nejdříve.“

D’Artagnan pokročil vpřed a řekl:

„Před Bohem a před lidmi vznáším na tuto ženu žalobu za to, že otrávila Constance Bonacieuxovou, která zemřela včera večer.“ Po těch slovech se obrátil k Porthosovi a Aramisovi, kteří jako jeden muž prohlásili: „To dosvědčujeme!“

„Před Bohem a před lidmi obviňuji tuto ženu z toho, že mě chtěla otrávit vínem, které mi poslala z Villeroi s podvrženým psaním, které mě mělo přesvědčit, že víno pochází od mých přátel. Bůh mě ochránil, ale namísto mne zemřel muž jménem Brisemont.“

„Dosvědčujeme!“ potvrdili jednohlasně Porthos a Aramis.

„Před Bohem a před lidmi žaluji na tuto ženu, že mě přemlouvala, abych zabil barona de Wardes. Protože zde není nikdo, kdo by potvrdil pravdivost tohoto obvinění, dosvědčuji j…