Tři mušketýři 2

XXXIII
Komorná a její paní

Jak již bylo řečeno, byl d’Artagnan navzdory výčitkám svědomí a moudrým radám Athose stále zamilovanější do milady. Den co den ji navštěvoval, dvořil se jí a byl přesvědčen, že se dočká dříve či později patřičné odpovědi.

Když jednou večer přicházel ve skvělém duševním rozpoložení jako člověk, který očekává, že se na něj snese zlatý déšť, setkal se ve vratech s komornou. Tentokrát se však hezoučká Ketty nespokojila s pouhým úsměvem, nýbrž ho lehce vzala za ruku.

Aha, asi má pro mě nějaký vzkaz od své paní, která mě možná zve na nějakou schůzku, a sama si netroufá mi to říct, pomyslil si d’Artagnan a podíval se na Ketty tím nejdobyvatelštějším pohledem, jaký dokázal vykouzlit.

„Ráda bych vám řekla několik slov, urozený pane…,“ vykoktala komorná.

„Tak mluv, děvče, jen mluv! Poslouchám tě,“ vybídl ji d’Artagnan.

„Tady to nejde; to, co vám chci povědět, potrvá značně dlouho a je to velice tajné.“

„Tak jak to uděláme?“

„Kdyby šel urozený pán laskavě se mnou…,“ navrhla ostýchavě Ketty.

„Půjdu, kam budeš chtít, děvenko.“

„Tak pojďte,“ vyzvala d’Artagnana Ketty, nepustila jeho dlaň ze své a vedla ho úzkými a tmavými točitými schody, načež asi po patnácti stupních otevřela jakési dveře.

„Vstupte, urozený pane,“ řekla potichu, „tady budeme sami a můžeme si pohovořit.“

„A co je to za pokoj, děvčátko?“ zeptal se d’Artagnan.

„To je můj pokojík, urozený pane, a tyhle dveře vedou do ložnice mé paní. Buďte ale bez obav, nemůže slyšet, co si budeme povídat, protože nikdy nechodí spát před půlnocí.“

D’Artagnan se rychle rozhlédl. Pokojík vypadal roztomile, všechno v něm bylo vkusné a lesklo se čistotou. Oči mladého muže se však mimoděk zastavily na dveřích, o nichž Ketty řekla, že vedou do miladiny ložnice. Ketty uhodla, co se děje v jeho duši a zhluboka si povzdechla.

„Vy jste tedy do mé paní hodně zamilovaný, urozený pane?“ zeptala se.

„Ano, mám ji nevýslovně rád. Až k zbláznění.“

Při jeho slovech si Ketty podruhé povzdechla a řekla: „To máte smůlu, je to škoda.“

„Jakou v tom vidíš, u všech čertů, smůlu?“

„Protože moje paní vás nemiluje ani trochu,“ vyhrkla Ketty.

„Cože?“ zeptal se nevěřícně d’Artagnan. „To mi máš od ní vyřídit?“

„Ale ne, pane. Vůbec ne. To já sama jsem se rozhodla povědět vám to, protože mi na vás záleží.“

„Vřelé díky, milá Ketty, za dobrý úmysl. Uznej však, že to, co jsi mi pověděla, není nic příjemného.“

„Znamená to, že mi nevěříte?“

„Podívej se, děvče, něčemu takovému se nerado věří – už ze samolibosti.“

„Vy mi tedy nevěříte?“

„No, přiznám se ti, že dokud mi laskavě nedáš nějaký důkaz toho, co naznačuješ…“

„Tak co říkáte tomuhle?“ odpověděla Ketty a vytáhla ze záňadří psaníčko.

„To je pro mne?“ vyhrkl nedočkavě d’Artagnan a vytrhl list z Kettiných rukou.

„Ne, pro jiného.“

„Opravdu pro někoho jiného?“

„Ano.“

„Jak se jmenuje? Pověz mi jeho jméno!“ zvolal d’Artagnan.

„Tak se podívejte na adresu!“

„Panu hraběti de Wardes.“

Domýšlivému d’Artagnanovi se okamžitě vynořila v mysli vzpomínka na to, co se událo v Saint-Germainu. Bleskurychlým pohybem roztrhl obálku bez ohledu na varovný výkřik Ketty, která se mu v tom snažila zabránit.

„Ach, propánaboha, co to děláte, urozený pane?“

„Ale nic,“ odsekl d’Artagnan a četl:

„Neodpověděl jste mi na první lístek – jste snad nemocen nebo jste už zapomněl, jak jste se na mne díval na plese paní de Guise? Teď máte příležitost – nenechte si ji ujít!“

D’Artagnan silně zbledl. Byl raněn ve své ješitnosti a měl pocit, že je to urážka jeho lásky.

„Ubohý pane d’Artagnane!“ politovala ho soucitně Ketty a znovu mu stiskla ruku.

„Tak ty mě lituješ, děvenko?“

„Ano, lituji vás z celého srdce, protože dobře vím, co je to láska.“

„Ty opravdu víš, co je to láska?“ řekl d’Artagnan a poprvé pohlédl na Ketty s jistou pozorností.

„Bohužel ano, vím!“

„Tak dobrá. Místo abys mě litovala, učiníš líp, když mi pomůžeš pomstít se své paní.“

„Jak byste se jí chtěl pomstít?“

„Chtěl bych ji pokořit – přijít k ní místo svého soka.“

„Tak k tomu vám pomáhat nebudu, urozený pane!“ vyhrkla Ketty.

„A pročpak?“ zeptal se nechápavě d’Artagnan.

„Mám pro to dva důvody.“

„Které?“

„Za prvé proto, že vás moje paní nikdy nebude milovat.“

„Jak to víš?“

„Protože jste ji smrtelně urazil.“

„Já a urazit ji? Jak jsem ji mohl urazit, když od chvíle, co jsem ji poznal, ležím jí u nohou jako její otrok? Mluv, prosím tě!“

„To bych pověděla pouze muži…, který by dokázal číst až na dně mé duše.“

Po těch slovech pohlédl d’Artagnan podruhé pátravě na Ketty. Byla tak svěží a tak hezká, že by mnohá vévodkyně ráda dala za její krásu i svou korunu.

„Ketty, budu číst až na dně tvé duše, děvenko, jestli budeš chtít,“ řekl na to d’Artagnan, a políbil ji, že se chuděrka zarděla jako růže.

„Ach ne, pane!“ zvolala. „Vy mě nemáte doopravdy rád, ale milujete mou paní. Vždyť jste mi to právě řekl.“

„Brání ti to snad, abys mi prozradila ten druhý důvod?“

Ketty, osmělená jednak polibkem a jednak výrazem d’Artagnanových očí, odpověděla na tuto otázku v tom smyslu, že v lásce se každý stará především o sebe.

Teprve teď se d’Artagnan upamatoval na Kettiny unylé pohledy, na setkání s ní v předpokoji, na schodišti nebo na chodbě, na letmé doteky její ruky při každé příležitosti i na potlačované vzdechy. Protože se tolik snažil zalíbit milady, opomíjel komornou. Kdo chce ulovit orla, nestará se o vrabce.

Teď však mladý Gaskoněc okamžitě pochopil, co všechno by mohl vytěžit z této lásky, z níž se Ketty tak naivně nebo tak bezostyšně vyznala. Uvědomil si, že její pomocí by mohl zachycovat miladinu korespondenci s hrabětem de Wardes, získávat informace z bezprostředního okolí milady, mít kdykoli přístup do Kettina pokojíku sousedícího s ložnicí její paní atd. Proradný d’Artagnan již v duchu obětoval ubohou komornou svému záměru dobýt milady po dobrém či po zlém.

„No – a chceš, milá Ketty, abych ti podal důkaz své lásky, o které pochybuješ?“

„Jaké lásky?“ zeptala se dívka.

„Té, kterou ti hodlám věnovat.“

„Jak mi to chc…