Tři mušketýři 2

LX
Ve Francii

Když se anglický král Karel I. dověděl o Buckinghamově smrti, obával se především, aby tato tragická zpráva nevzala Rochellanům odvahu. Kardinál Richelieu ve svých Pamětech píše, že ve snaze jim tuto zvěst co nejdéle zatajit, dal Karel I. uzavřít všechny přístavy anglického království a vydal přísné nařízení, že žádná loď nesmí odplout dříve, než se vydá na cestu Buckinghamem zorganizované loďstvo s vojskem. V důsledku vévodova zavraždění se král rozhodl osobně dohlížet na vyplutí loďstva.

Dodržování tohoto příkazu prosazoval tak důsledně, že dal v Anglii zadržet i dánského vyslance, který se vracel do vlasti, a také řádného nizozemského vyslance, jenž měl doprovodit do vlissingenského přístavu indické lodě, které Karel I. vracel Spojeným provinciím (Spojené provincie (Provinces-Unies) je historický název pro státní celek vytvořený v rámci tzv. Utrechtské unie v r. 1579 sedmi severními nizozemskými provinciemi s obyvatelstvem převážné protestantského (kalvínského) vyznání. Vyhlásily nezávislost na katolickém Španělsku, které je do té doby ovládalo, a pod uvedeným názvem existovaly až do roku 1795, kdy se staly tzv. Batavskou republikou, jež byla spojencem Francie, a v r. 1806 holandským královstvím. Pozn. překl.).

Protože však ono nařízení vydal teprve pět hodin po zavraždění Buckinghama, tj. až ve dvě odpoledne, vypluly mezitím z přístavu dvě lodi. Na jedné, o níž již byla řeč, cestovala milady, která tušila, co se událo, a nabyla jistoty ve chvíli, když spatřila, jak na stožáru admirálské lodi stoupá černý prapor. O odplutí druhé lodi a o tom, koho vezla, si povíme později.

Ve vojenském táboře u La Rochelle se po celý ten čas nedělo nic nového. Král se jako vždy silně nudil (v táboře snad více než kde jinde) a rozhodl se proto odjet inkognito na slavnosti svatého Ludvíka do Saint-Germainu. Za tím účelem vyzval kardinála, aby mu dal připravit doprovod pouhých dvaceti mušketýrů. Kardinál, na něhož se rovněž čas od času přenášela králova nuda, velmi rád tuto dovolenou svému královskému šéfovi dopřál. Ludvík XIII. mu slíbil, že se vrátí kolem 15. září.

Když to Jeho Eminence oznámila panu de Tréville, sbalil si kapitán mušketýrů cestovní vak a protože věděl – aniž znal pravou příčinu – jak jeho čtyři přátelé mušketýři touží po návratu do Paříže, zařadil je samozřejmě do králova doprovodu.

Naše čtveřice se to dověděla čtvrt hodiny po panu de Tréville. Byli totiž první, jimž to kapitán řekl. Tehdy d’Artagnan ocenil, jak velkou laskavost mu prokázal kardinál tím, že ho přeložil k mušketýrům. Nebýt toho, byl by teď musel zůstat v táboře, zatímco jeho tři přátelé by odjeli.

Příčinou jejich snahy vrátit se do Paříže byly obavy z nebezpečí, které hrozilo paní Bonacieuxové v béthunském klášteře při setkání s milady, jež ji smrtelně nenáviděla. Jak už víme, Aramis v této souvislosti ihned napsal Marii Michonové, oné švadleně z Toursu, která měla takové známosti, a žádal ji, aby opatřila od královny pro paní Bonacieuxovou svolení opustit klášter a uchýlit se buď do Lotrinska nebo do Belgie. Odpověď nedala na sebe dlouho čekat a za týden dostal Aramis psaní tohoto znění:

„Milý bratránku

posílám vám svolení své sestry k odvedení naší služtičky z kláštera v Béthune, kde jí, jak se domníváte, nesvědčí ovzduší. Toto svolení vám sestra posílá velice ochotně, protože má tu dívenku opravdu ráda a hodlá se jí později odvděčit.

Líbá vás

Marie Michonová.“

K dopisu bylo přiloženo svolení, v němž stálo:

Představená béthunského kláštera předá doručiteli tohoto listu novicku, která vstoupila do jejího kláštera na moje doporučení a je pod mou ochranou.

Louvre, 10. srpna 1628.

Anna.

Tyto příbuzenské vztahy mezi Aramisem a švadlenou, která nazývala královnu svou sestrou, pochopitelně vyvolaly silné vtipkování jeho přátel. Aramis se dvakrát či třikrát po uši začervenal po hrubém žertování Porthose, a pak požádal přátele, aby už o tom nehovořili. Pohrozil jim, že když se o této záležitosti ještě jen slovem zmíní, už nikdy nepožádá svou sestřenici o zprostředkování v podobných záležitostech.

Čtyři mušketýři proto přestali o Marii Michonové hovořit. Ostatně už měli, co si přáli, totiž příkaz k odvedení paní Bonacieuxové z kláštera karmelitek v Béthune. Je pravda, že dokud byli v táboře u La Rochelle, to jest na opačném konci Francie, byl jim tento příkaz málo platný. Právě když se d’Artagnan chystal požádat pana de Tréville o dovolenou a zcela popravdě se mu svěřit, proč potřebuje odjet, dověděl se spolu se svými třemi druhy, že král odcestuje do Paříže v doprovodu dvaceti mušketýrů, a že oni jsou mezi oněch dvacet zařazeni.

Měli z toho velikou radost. Sluhy se zavazadly poslali napřed a sami vyjeli s králem ráno 16. srpna. Kardinál doprovodil Jeho Veličenstvo ze Surgères do Mauzé a tam se s ním velice okázale přátelsky rozloučil.

Král sice cestoval co nejrychleji, protože chtěl být v Paříži do 23. srpna, ale pro vyražení se čas od času zastavil, aby sokolničil. Tomuto způsobu lovu ho svého času naučil pan de Luynes a král si sokolničení natrvalo velice oblíbil. Z každé zastávky tohoto druhu se šestnáct z dvaceti mušketýrů králova doprovodu upřímně radovalo, ale čtyři se silně chmuřili. Zejména d’Artagnanovi stále znělo v uších, což Porthos vysvětloval slovy:

„Jak mě poučila jistá velice vznešená dáma, znamená to, že se o vás někde hovoří.“

V noci na 23. srpna dorazil král s průvodem konečně do Paříže. Poděkoval panu de Tréville a dovolil mu dát m…