Tři mušketýři 2

XL
Jeho Eminence kardinál

Kardinál se opřel loktem o rukopis, dlaní si podepřel hlavu a chvíli mladého muže upřeně pozoroval. Nikdo se nedovedl tak pronikavě a tak pátravě dívat jako kardinál Richelieu: d’Artagnan cítil, že mu z jeho pohledu běhá mráz po zádech. Zachoval však důstojný klid a s kloboukem v ruce bez nadměrné pýchy, ale také bez známek přílišné pokory vyčkával, co se zlíbí Jeho Eminenci.

„Pocházíte, pane, z béarnských d’Artagnanů?“ zeptal se kardinál.

„Ano, monsignore,“ odpověděl mladý muž.

„V Tarbes a okolí je několik větví rodu d’Artagnanů,“ pokračoval kardinál. „Ke které patříte?“

„Jsem synem toho, který za náboženských válek bojoval po boku velkého krále Jindřicha, otce Jeho nejmilostivějšího Veličenstva.“

„Ano, je to tak. Vy jste tedy asi před sedmi či osmi měsíci odjel z domova za štěstím do hlavního města, že?“

„Ano, monsignore.“

„Jel jste přes Meung, kde se vám cosi přihodilo – nevím už přesně co, prostě něco.“

„Monsignore, stalo se mi toto…,“ chtěl vysvětlovat d’Artagnan, ale Richelieu ho přerušil:

„To je zbytečné, není třeba,“ řekl s úsměvem, který svědčil o tom, že zná ten případ stejně dobře jako mladý muž, který mu ho chtěl vyprávět. „Měl jste doporučení pro pana de Tréville, že?“

„Ano, monsignore, ale právě při té nešťastné příhodě v Meungu…“

„Dopis se vám ztratil,“ pokračovala Jeho Eminence. „Ano, vím o tom. Ale pan de Tréville umí číst v tvářích a dokáže poznat lidi na první pohled. Nuže, pan de Tréville vás umístil do setniny svého švagra, pana des Essarts a naznačil vám, že můžete doufat dříve nebo později v přijetí mezi mušketýry.“

„Monsignore je dokonale informován,“ podotkl d’Artagnan.

„Od té doby se vám ledacos přihodilo. Jednoho dne jste se procházel za klášterem kartuziánů v době, kdy by bývalo lépe, kdybyste byl někde jinde. Pak jste podnikl se svými přáteli cestu do lázní Forges – vaši přátelé zůstali na cestě, a vy jste jel dál. Měl jste prostě něco na práci v Anglii.“

„Monsignore,“ vykoktal zaraženě d’Artagnan, „jel jsem…“

„Jel jste na hon do Windsoru nebo někam jinam – po tom ostatně nikomu nic není. Mně je to ovšem známo, protože moje postavení vyžaduje, abych věděl o všem. Po návratu vás přijala vznešená osoba a s potěšením vidím, že jste si uchoval to, co vám věnovala na památku.“

D’Artagnan si bezděčně sáhl na briliant, který dostal od královny, a rychle otočil prsten kamenem dovnitř. Bylo však už příliš pozdě.

„Příštího dne vás navštívil pan de Cavois,“ pokračoval kardinál. „Vyzval vás, abyste přišel do paláce. Vy jste mu návštěvu neoplatil, a to jste chybil.“

„Obával jsem se, monsignore, že jsem upadl u Vaší Eminence v nemilost.“

„A proč to, pane? Proč byste měl upadnout v nemilost za to, že jste vyplnil příkazy svých nadřízených chytřeji a s větší odvahou než by to učinil kdokoli druhý a zasloužil jste si tak pochvalu? Já trestám jen neposlušné, a ne ty, kteří jako vy poslouchají… až přespříliš dobře. Abyste byl o tom přesvědčen, vzpomeňte si, co se stalo večer toho dne, kdy jsem vám vzkázal, abyste ke mně přišel!“

Byl to onen večer, kdy došlo k únosu paní Bonacieuxové. D’Artagnana zamrazilo – vzpomněl si, že před pouhou půlhodinou projela ubohá Constance kolem něj odvážená neznámo kam – nepochybně toutéž mocí, která měla na svědomí její zmizení.

„Nakonec,“ pokračoval kardinál, „protože jsem o vás už nějaký čas neslyšel, chtěl jsem vědět, co je s vámi. Jste mi ostatně zavázán jistou vděčností – všiml jste si přece, jak ohleduplně bylo s vámi za všech okolností zacházeno.“

Po těch kardinálových slovech se d’Artagnan uctivě uklonil.

„Příčinou toho byl nejen přirozený smysl pro spravedlnost, ale též jistý můj záměr s vámi,“ pokračoval Richelieu.

D’Artagnan byl stále užaslejší.

„Chtěl jsem vám sdělit svůj úmysl toho dne, kdy jste dostal moje první pozvání. Naštěstí se tím zdržením nic nestalo a vyslechnete si ho dnes. Sedněte si tady naproti mně – jste příliš dobrý šlechtic, než abyste musel poslouchat vstoje.“

S těmi slovy ukázal kardinál rukou na židli a d’Artagnan byl tím vším tak ohromený, že poslechl až na opakovaný pokyn.

„Jste statečný, pane d’Artagnane,“ pokračovala Jeho Eminence, „a přitom jste, což je ještě důležitější, také rozvážný. Mám rád lidi, kteří mají jak rozum, tak srdce na pravém místě. Nelekejte se,“ dodal kardinál s úsměvem po okamžiku odmlčení, „za lidi se srdcem považuji lidi srdnaté. Ačkoli jste ještě velice mladý a sotva vstupujete do života, máte už mocné nepřátele. Když se nebudete mít na pozoru, tak vás zničí.“

„Bohužel, monsignore,“ odpověděl mladý muž, „dokáží to nepochybně snadno, protože jsou silní a mají mocnou oporu, kdežto já jsem sám.“

„Ano, to máte pravdu, ale ačkoli jste sám, dokázal jste už mnoho a nepochybuji o tom, že dokážete ještě více. Domnívám se však, že potřebujete, aby vás na vaší odvážné cestě za životním úspěchem někdo vedl. Přijel jste přece do Paříže, pokud se nemýlím, se ctižádostivým úmyslem udělat kariéru, ne?“

„Jsem ve věku bláhových nadějí, monsignore,“ podotkl d’Artagnan.

„Bláhové naděje existují jen pro hlupáky, pane, a vy máte rozum. Co byste řekl hodnosti poručíka v mé gardě a po skončení válečného tažení funkci velitele setniny?“

„Ach, monsignore!“

„Doufám, že přijímáte.“

„Víte, monsignore,“ začal d’Artagnan v rozpacích.

„Cože? Vy to odmítáte?“ zvolal udiveně kardinál.

„Sloužím v gardě Jeho Veličenstva, monsignore, a nemám žádný důvod k nespokojenosti.“

„Já si ale myslím,“ namítla Jeho Eminence, „že moje garda je také gardou Jeho Veličenstva a že každý, kdo slouží ve francouzském vojenském sboru, slouží králi.“

„Monsignore, Vaše Eminence špatně pochopila moje slova,“ bránil se d’Artagnan.

„Chcete nějakou záminku, že? Rozumím – budiž, máte ji mít. Povýšení, nadcházející válečné tažení, příležitost, kterou vám nabízím – to bude záminka, se kterou se bude operovat na veřejnosti. Vy sám uvažte, že hlavně potřebujete spolehlivou ochranu. Považuji za nutné vám sdělit, pane d’Artagnane, že jsem dostal na vás velmi závažné stížnosti &nda…