Bílí a modří

I
Akka

Sedmého dubna roku 1799 byl výběžek, na němž je vystavěno město Akka, dříve Ptolemais, obklopen tolika záblesky a ozývalo se tam takové hřmění, jako na hoře Sinaj v den, kdy Pán daroval Mojžíšovi desky se zákony.

Odkud pocházelo hřmění, které otřásalo tímto pobřežím Sýrie jako zemětřesení?

Odkud přicházel dým, který halil záliv Karmel dýmem tak hustým, jako by se Eliášova hora změnila ve vulkán?

Sen jednoho z těch mužů, kteří několika slovy mění osudy národů, se začal naplňovat.

Ne, mýlíme se, chtěli jsme říct, že se začal rozplývat.

Ale možná se rozplýval jen proto, že udělal místo skutečnosti, o níž se ten muž, byť jakkoli ctižádostivý, neodvážil ani snít.

Když se desátého září roku 1797 v Passerianu pokořitel Itálie dověděl o osmnáctém fructidoru a o vyhlášení zákona, který odsuzoval dva direktory, padesát čtyři poslanců a sto čtyřicet osm občanů k deportaci, upadl do pochmurných myšlenek.

V představách se jistě zaobíral vlivem, který mu přinášel tento státní převrat, co zařídil on, byť bylo vidět pouze na Augereaua.

Procházel se se svým sekretářem Bourriennem v krásném parku paláce.

Najednou zvedl hlavu a řekl mu bez souvislosti:

„Evropa, to je krtčí díra; tady nikdy nebyla velká říše a velká revoluce jako na Východě, kde žije šest set milionů lidí.“

Bourrienne nebyl připraven na takový výpad, proto na něj jenom udiveně zíral. Bonaparte se znovu zadumal nebo znovu upadl do svého snění.

Prvního ledna 1798 poznali Bonaparta v zadní části lóže, kde se snažil zůstat nepoznán při prvním představení Horatia Coclèse. Třikrát ho vyvolali a křik „Ať žije Bonaparte!“ otřásal sálem. Když se Bonaparte vrátil do svého domu v ulici Chantereine, kterou na jeho počest přejmenovali na ulici Vítězství, upadl do hluboké melancholie a řekl Bourriennovi, důvěrníku svých černých myšlenek:

„Věřte mi, Bourrienne, Paříž si nic nepamatuje dlouho. Jestli tu zůstanu šest měsíců a nic významného nepodniknu, zapomenou na mě; v tomhle Babylonu jedna sláva zastiňuje druhou; třikrát mě neuvidí v divadle a už se na mě ani nepodívají.“

Devětadvacátého téhož měsíce říkal stále Bourriennovi, neustále se vraceje do svého snění a přemýšlení:

„Bourrienne, nechci tu zůstat. Není tu co dělat; pokud tady zůstanu, jsem ztracený. V Evropě se všechno opotřebovává. Svoji slávu už jsem vstřebal. Tahle ubohá malá Evropa jí nedokáže obstarat dost: MUSÍM JÍT NA VÝCHOD.“

Čtrnáct dní před svým odjezdem, osmnáctého dubna 1798, kráčel po Bourriennově boku ulicí Svaté Anny; Bourrienna už znervózňovalo, že od ulice Chantereine neřekl generál ani slovo, tak se pokusil prolomit ticho a pravil:

„Jste tedy naprosto rozhodnutý opustit Francii, generále?“

„Ano,“ odpověděl. „Požádal jsem je, aby mě vzali mezi sebe. Odmítli. Kdybych tu zůstal, musel bych je svrhnout a prohlásit se králem. Šlechta by s tím nikdy nesouhlasila; už jsem sondoval terén: můj čas zatím nepřišel, zůstal bych sám, musím ty lidi ještě ohromit. Půjdeme do Egypta, Bourrienne.“

Bonaparte nechtěl opustit Evropu proto, aby si přes Asii mohl povídat se sultánem Tippúem a aby zasáhl Anglii v Indii.

MUSEL TY LIDI OHROMIT! To byl skutečný důvod jeho tažení do Egypta.

A skutečně, třetího května 1798 dal všem generálům rozkaz, aby nalodili svá vojska.

Čtvrtého opustil Paříž.

Osmého dorazil do Toulonu.

Devatenáctého nastoupil na vlajkovou loď Orient.

Pětadvacátého proplul na dohled Livorna a ostrova Elby.

Třináctého se zmocnil Malty.

Devatenáctého se opět vydal na cestu.

Prvního července se vylodil u Marabú.

Třetího dobyl Alexandrii.

Jednadvacátého porazil mameluky u Pyramid.

Pětadvacátého vstoupil do Káhiry.

Čtrnáctého srpna se dověděl o drtivé porážce u Abúkiru.

Čtyřiadvacátého prosince odjel navštívit zbytky Suezského kanálu.

Osmadvacátého pil z Mojžíšových pramenů a jako faraon se málem utopil v Rudém moři.

Prvního ledna 1799 si plánoval tažení do Sýrie.

Šest měsíců předtím už ho to napadlo.

Tehdy napsal Kléberovi:

Pokud se budou Angličané stále roztahovat po Středozemním moři, donutí nás k větším akcím, než jaké jsme zamýšleli podnikat.

Nejasně se jednalo o tažení, o něž se pokoušel proti nám damašský sultán a v jehož předvoji byl Džezar Paša, pro svou krutost přezdívaný Řezník.

Tyto zprávy nabývaly přesnějších obrysů.

Džezar Paša postoupil přes Ghazu až k Aríši a zmasakroval tam několik vojáků, které jsme v této pevnosti měli.

Bonaparte měl mezi svými mladými ordonančními důstojníky dva bratry Mailly de Château-Renaud.

Mladšího poslal jako parlamentáře k pašovi, který z něj proti všem lidským právům učinil vězně.

To bylo vyhlášení války.

Bonaparte se s rychlostí sobě vlastní rozhodl zničit tento předvoj dvora tureckého sultána.

V případě úspěchu on sám později řekne, jaké byly jeho plány. V případě neúspěchu rozboří hradby Ghazy, Jaffy a Akky, zpustoší zemi, zničí všechny její vodní zdroje, takže znemožní přechod třeba i&nbs…