Bílí a modří

XII
Kapitola, v níž se čtenář setká
se starými známými

Teď nás čtenář musí sledovat do Milána, kde, jak už jsme řekli, má Bonaparte, který už se nejmenuje Buonaparte, svůj štáb.

Téhož dne a téže hodiny, kdy se Diana de Fargas znovu sešla za tak tragických a bolestných okolností se svým bratrem, vycházeli tři muži z kasáren Italské armády a tři další z vedlejších kasáren Rýnské armády. Generál Bonaparte požádal totiž po prvních vítězstvích o posilu, a tak se od Moreauovy armády oddělilo dva tisíce mužů, které poslali pod Bernadottovým velením k Italské armádě.

Tito muži ve dvou skupinách v jisté vzdálenosti od sebe mířili k Východní bráně. Za touto branou nejblíže ke kasárnům se odehrávala většina soubojů, k nimž rivalita, porovnávání udatnosti a rozdílnost názorů nutila vojáky přišlé ze Severu a ty, co bojovali stále na Jihu.

Armáda je obrazem svého velitele; génius generála se šíří na jeho důstojníky, z důstojníků se přenáší na vojáky. Divize Rýnské armády, jíž velel Moreau, divize, která přišla na pomoc Italské armádě, byla modelována podle Moreaua.

To o něj a o Pichegrua se ucházeli roajalisté. Pichegru už málem ustoupil. Jenomže byl unavený váháním prince z Condé, nechtěl přivést nepřítele do Francie dříve, než budou předem stanovena práva prince, jehož přivede, a práva lidu, který ho přijme. Zatím se všechno zastavilo u bezvýsledné korespondence s princem z Condé a Pichegru se rozhodl udělat vlastní revoluci s pomocí nikoli už svého vojenského vlivu, ale díky svému vysokému postavení předsedy Rady pěti set, do něhož ho uvedli jeho spoluobčané.

Moreau zůstával neotřesitelný ve svém republikánství. Bezstarostný, umírněný, klidný, o politiku se zajímal jen velmi málo, zůstával rezervovaný, dostatečně mu lichotily chvalozpěvy jeho přátel i roajalistů na jeho krásný ústup na Dunaji, srovnávali ho s Xenofontem.

Jeho armáda byla tedy stejně klidná a rozvážná jako on, vojáci byli skromní, nenároční a disciplinovaní podle obrazu svého velitele.

Italská armáda byla naopak složená z našich revolucionářů Jihu, srdcí stejně bouřlivých, ať šlo o názory, či o odvahu.

Už více než rok a půl se oči celé Evropy upíraly právě na ni. Nechlubila se svým ústupem, ale svými vítězstvími. Místo aby na vojáky Italské armády vláda zapomněla jako na armády Rýnskou, ze Sambry a Másy, její generálové, důstojníci i vojáci byli zasypáváni poctami, penězi, přesyceni radovánkami. Nejdříve sloužili pod generálem Bonapartem, tedy pod hvězdou, z níž už rok a půl vyzařovalo slavné světlo oslňující celý svět; potom pod generály Massénou, Joubertem a Augereauem, kteří podávali příklad nejzapálenějšího republikánství, a na příkaz Bonaparta, který jim nechal denně přidělovat noviny, byli neustále zasvěcováni do toho, co se dělo v Paříži. Věděli tedy, že hrozící reakce nemá o nic menší rozměry, než měla ta vendémiaireská. Pro muže, kteří nedebatovali o svých názorech, ale přejímali je už hotové, bylo Direktorium, které nastoupilo po Konventu, stále vládou revoluční, jíž byli oddáni v roce 1792. Teď, když porazili Rakušany a domnívali se, že už v Itálii nemají co dělat, žádali pouze o jediné: aby směli přejít zpět přes Alpy a pobít šavlemi aristokraty v Paříži.

Vzorek každé z těchto dvou armád představovaly dvě skupiny, které jsme viděli ubírat se k Východní bráně.

Jedna z nich, která podle uniforem patřila k neúnavným pěšákům, kteří vyšli od Bastily a prošli se kolem světa, se skládala ze seržanta Farauda, toho, co se oženil s bohyní Rozumu, a z jeho nerozlučných kamarádů Groseillera a Vincenta, kteří oba dospěli k hodnosti seržanta.

Druhá skupinka, patřící ke kavalerii, se skládala z myslivce Faloua, jehož Pichegru jmenoval, jak si vzpomínáme, četařem, a z jeho dvou druhů, jednoho četaře a druhého desátníka.

Falou patřil k Rýnské armádě a nebyl povýšen od chvíle, kdy mu Pichegru svěřil prýmky.

Faraud v Italské armádě zůstal, to je pravda, na hodnosti, kterou dostal na Weissemburské linii; na té se většinou zastaví chudáci, kteří vinou nedostatečného vzdělání nemůžou přejít mezi důstojníky; ale dvakrát už ho jmenovali v d…