Bílí a modří

V
Předseda sekce Le Peletier

Za den voleb byl vybrán dvacátý fructidor.

Všichni doufali, že tyto první volby Francouzů po tak strašlivých otřesech budou hymnem zapomnění na nespravedlnosti.

Místo toho nastoupila pomsta.

Všichni skuteční, čistí, nestranní a energičtí vlastenci byli vyhnáni ze sekcí, které se začaly připravovat na zorganizování povstání.

Vyhnaní vlastenci se utekli ke Konventu, zaplavili tribuny, vyprávěli, co se děje, upozornili Konvent, že si má dávat pozor na sekce, žádali zbraně a prohlašovali, že jsou připraveni použít je na obranu Republiky.

Nazítří a v následujících dnech bylo nebezpečí této situace už tak zjevné, že čtyřicet sedm z osmačtyřiceti sekcí tvořících celek pařížské populace přijalo Ústavu a odmítlo dekrety.

Jedině sekce Quinze-Vingts všechno přijala, dekrety i Ústavu.

Naše armády, z nichž dvě byly momentálně v nečinnosti díky míru uzavřenému s Pruskem a se Španělskem, volily naopak bez výhrad a s výkřiky nadšení.

Armáda ze Sambry a Másy, jediná, která zůstala v činnosti, zvítězila ve Wattignies, uvolnila sevření v Maubeuge, triumfovala ve Fleurus, vydala Francii Belgii, přešla přes Rýn v Düsseldorfu, zablokovala Mohuč a vítězstvími u Ourthe a Roëru nám zajistila linii na Rýně.

Zastavila se na bitevním poli, kde právě zvítězila, a nad mrtvými těly Francouzů, kteří zemřeli za svobodu, přísahala věrnost nové ústavě, jež učiní konec Teroru, udrží Republiku a bude pokračovat v Revoluci.

Pro Konvent a pro všechny skutečné zbylé francouzské vlastence znamenala tahle zpráva o nadšeném hlasování našich armád neskonalou radost.

Prvního vendémiairu roku IV (23. září 1795) byl vyhlášen výsledek všeobecných voleb.

Ústava byla přijata všude.

Dekrety pak valnou většinou rovněž.

V několika lokalitách zašli tak daleko, že tam hlasovali pro krále; což jenom dokazuje stupeň volnosti, k níž se dospělo dva měsíce po devátém termidoru.

Tato novina vyvolala v Paříži nejživější senzaci, a to senzaci dvojího druhu:

Radost u patriotů – stoupenců Konventu.

Zuřivou zlost v roajalistických sekcích.

Sekce Le Peletier, známá během celé revoluce pod jménem sekce Filles-Saint-Thomas, Dcer svatého Tomáše, nejreakčnější ze všech – jejíž granátníci odolali desátého srpna na dvoře zámku Marseillanům –, si vytkla tuto zásadu: „Pravomoci ustanoveného zákonodárného sboru končí tam, kde se střetnou s vůlí shromážděného lidu.“

Tato zásada byla přetvořena ve výnos a ten byl zaslán sedmačtyřiceti dalším sekcím, které ho příznivě přijaly.

Vlastně se tím jasně vyjadřovaly pro rozpuštění Shromáždění.

Konvent se nenechal zastrašit: odpověděl prohlášením a dekretem.

Prohlašoval, že pokud bude jeho moc ohrožena, stáhne se do nějakého provinčního města, kde bude pokračovat v činnosti.

V dekretu uváděl, že všechny dobyté země za Rýnem, stejně tak jako Belgie, stát Liège a Lucembursko jsou připojeny k Francii.

To byla odpověď na výzvu, aby odstoupil: upozornil na svoji velikost.

Sekce Le Peletier vyslala do Shromáždění svého předsedu v čele šestičlenné deputace, aby tam přednesl to, čemu říkali akt záruky. Vlastně to byl výnos sekce, v němž se říkalo, že tváří v tvář shromážděnému lidu končí pravomoci celého zákonodárného sboru.

Předsedou byl asi čtyřiadvacetiletý nebo pětadvacetiletý mladík. Ačkoli byl oblečený neokázale, z celé jeho osoby vyzařovala vysoká elegance spočívající více v jeho chování než v odění.

Podle umírněné módy měl na sobě redingot z temně granátového sametu s knoflíky z gagátu s vybroušenými fazetami a knoflíkovými dírkami obšitými černým hedvábím…

Vázanka z bílého fulardového hedvábí s volnými a poletujícími cípy se mu vlnila kolem krku.

Vesta z bílého piku s velmi světlými modrými květy, kalhoty z perlově šedého sukna, bílé hedvábné punčochy, střevíce a nízká černá čapka s širokými okraji doplňovaly jeho úbor.

Měl bílou pleť a světlé vlasy muže ze severu či východu, živé a současně hluboké oči, bílé jemné zuby pod plnými rudými rty. Trojbarevný opasek složený tak, že z něj byla vidět skoro jenom bílá část, svíral obdivuhodně štíhlý pas; na opasku visela šavle a za ním byly zastrčeny dvě pistole.

Pokročil až k zábradlí, své druhy nechal za sebou, a s tím povýšeným výrazem, který dosud nesestoupil k buržoazii nebo k němuž ještě buržoazie nedospěla, promluvil.

„Občané poslanci,“ oslovil silným hlasem Boissyho d’Anglas, předsedu Konventu, „přicházím vám oznámit jménem mateřské sekce, jejímž mám čest být předsedou, a jménem sedmačtyřiceti dalších sekcí s výjimkou sekce Quinze-Vingts, že vám odnímáme moc a že vaše vláda skončila. Schvalujeme Ústavu, ale odmítáme dekrety; nemáte právo jmenovat sami sebe. Zaslužte si, abychom vás zvolili, ale nenakazujte nám to.“

„Konvent neuznává ani mateřskou sekci, ani jiné sekce,“ odvětil Boissy d’Anglas, „a bude zacházet s každým, kdo neuposlechne dekretů, jako se vzbouřencem.“

„A my zase,“ opáčil mladík, „budeme považovat za utlačitelskou každou moc, která nám bude chtít vnutit nelegální vůli!“

„Dej si dobrý pozor, občane!“ zahrozil mu klidným, ale výhrůžným hlasem Boissy d’Anglas. „Nikdo nemá právo mluvit tu hlasitěji než předseda tohoto shromáždění.“

„S výjimkou mne,“ odsekl mladý předseda, „protože já jsem ještě nad tebou.“

„Kdo jsi?“