Bílí a modří

VIII
Provokace

Tétrell byl toho večera ještě elegantnější než obvykle; měl na sobě modrý kabát s velkými klopami a zlatými knoflíky, vestu z bílého piku, jejíž límec téměř překrýval límec kabátu; tříbarevný opasek lemovaný zlatým prýmkem mu svíral pas, za ním měl zastrčené pistole s dřevěnou pažbou vykládanou slonovinou a hlavní potaženou zlatem; šavli v pochvě z rudého marokénu si nestoudně přehodil přes okraj balkonu, takže visela nad parterem jako další Damoklův meč.

Tétrell nejprve poklepal na obrubu balkonu tak silně, až se zvedl ze sametu prach:

„Co se to tady děje, občané?“ zeptal se nakvašeně. „Myslel jsem, že žiju ve Spartě. Patrně jsem se mýlil a octl jsem se spíše v Korintu nebo v Sybaridě. Je vůbec možné, že se republikánka odvažuje obrátit na republikány s takovou výmluvou? Copak jsme stejní jako ti mizerní otroci z druhého břehu, jako ti aristokratičtí psi, kteří vykřikovali svoje modlitby za zemřelé, když jsme je bičovali? Dva muži zemřeli pro vlast, budiž jejich památka opředena nesmrtelnou slávou! Spartské ženy dávaly svým synům a manželům štíty se slovy: ‚Vrať se se štítem, nebo na štítu.‘ A když se jim vrátili jejich muži na štítu, tedy mrtví, oblékly ten nejkrásnější šat. Občanka Fromontová je hezká. O milence nebude mít nouzi! Všichni krásní hoši nezahynuli u Haguenavské brány; a není mezi námi žádný starý vlastenec, který by nechtěl měnit s jejím otcem. Nemysli si tedy, občane Fleury, že nás obměkčíš takzvaným neštěstím občanky, která je naopak poctěná tou dvojí smrtí, která jedinou ranou z děla získala čest pro sebe a celou svoji rodinu. Jdi jí říct, ať se na jevišti objeví a ať zpívá; důrazně jí připomeň, ať nás ušetří svých slz; dnes je svátek lidu, slzy patří aristokratům!“

Všichni se odmlčeli. Tétrell byl, jak už jsme řekli, třetí nejmocnější autoritou ve Štrasburku, možná ještě obávanější než ty druhé dvě. Občan Fleury vycouval z jeviště a pět minut nato se opona zvedla a na jevišti se objevila první scéna Synovské lásky. Důkaz toho, že herci poslechli Tétrella.

Aby čtenář pochopil, co bude následovat, musíme mu aspoň v několika řádcích načrtnout obsah a styl té žalostné, nudné a nezajímavé pastorely.

Hru otvírají tyto známé verše a hudba:

Milenci, trhejte nejkrásnější květy na světě,
čelo své pastýřky jimi věnčete;
láska vám bude odměnou,
zahrne vás sladkou něhou.

Starý voják se stáhl na odpočinek do chatrče u úpatí Alp; byl zraněn v bitvě u Nefeldu, kde mu život zachránil jiný voják, jehož od té doby neviděl.

Žije se svým synem, který zazpíval první verše, a teď pokračuje dalšími čtyřmi, které objasňují myšlenku díla:

Ještě sladší naděje mě vede,
takže sotva slunce vyjde,
jako vy stejně květiny trhat budu
a otcovo čelo jimi ověnčit půjdu!

Zaměstnání věru hloupoučké pro pětadvacetiletého hocha, tím spíš, že starý voják se probudí, ještě než synek stačí dokončit věnec, takže divák nevidí, jak mu budou slušet lekníny a pomněnky, z nichž je uvit. Zato však se může potěšit duetem, v němž syn odmítá všechny otcovy pobídky k tomu, aby se zamiloval a oženil, se slovy:

Láska, již k vám cítím,
nejsladším je kvítím.

Brzy však změní názor. Dotrhal květiny, aby ověnčil otcovo čelo, a odběhne pro ovoce k obědu; v tu chvíli přikvačí na scénu dívka a zpívá:

Ach, dobrý starče, vězte,
trápení převeliké mám,
žít se mi ani nechce…
Nešel jakýs pocestný k nám?

Pocestný, kterého dívka hledá, je její otec. Stařec ho neviděl. Dívka je velice neklidná, a tak se nejdřív nasnídá a potom usne. Nato se všichni dají do hledání ztraceného otce, kterého Armand, chlapec trhající květy, jimiž věnčí otcovské čelo, najde velmi snadno, není divu. Tomu muži je šedesát a má jednu nohu dřevěnou.

Všichni jistě chápou, jakou radost má Luisa při pohledu na svého znovunalezeného otce; štěstí je ještě znásobeno, když po krátkém vysvětlení pozná Armandův otec v Luisině otci vojáka, který mu zachránil život v bitvě u Nefeldu a ztratil při tom nohu. Chybějící úd mu královská štědrost nahradila údem dřevěným, zcela nečekaná peripetie vysvětlující onen prapodivný název díla: Synovská láska aneb Dřevěná noha.

Pokud madam Fromontová hledala svého otce pod Alpami a zoufala si, že ho ztratila, její slzy a bolest jí v hraní nádherně posloužily; sotva ho však nalezla, kontrast té divadelní a její vlastní situace se ženě, která ztratila otce navždy, zjevil v celé zoufalé nahotě. Herečka přestala být herečkou a stala se skutečnou dcerou a skutečnou manželkou. Bolestně vykřikla, odstrčila svého divadelního otce a v mdlobách klesla do náruče prvního milovníka, který ji odnesl z jeviště.

Padla opona.

V sále vypukl strašlivý zmatek.

Většina diváků stála na straně ubohé madam Fromontové, freneticky tleskala a křičela: „Dost! Dost!“ Druhá část zase vyvolávala: „Občanka Fromontová! Občanka Fromontová!“, ovšem v tom volání byly zastoupeny jak ovace, tak snaha přivolat ji, aby pokračovala v hraní své role. Několik nepřátelsky zaujatých tvrdých Catonů s Tétrellem v čele pak křičelo:

„Hra! Hra!“

Po pěti minutách děsného kraválu se rozhostilo ticho a na jevišti se objevila ubohá vdova, bledá, uplakaná, oblečená do smutku, zavěšená do zraněné paže Fleuryho, která jí měla …