Hrabě Monte Christo 1

XIX.
TŘETÍ ZÁCHVAT.

Teď, když tento poklad, jenž byl tak dlouho předmětem abbéových úvah, mohl zajistiti budoucí štěstí toho, jejž Faria miloval skutečně jako syna, zdvojnásobila se jeho cena v očích starcových. Každý den šířil se o velikosti pokladu, vykládaje Dantesovi, co dobra může člověk se jměním třinácti nebo čtrnácti milionů za našich dob prokázati svým přátelům. A tu chmuřila se Dantesova tvář, neboť přísaha pomsty, jíž se zavázal, vracela se mu na mysl, a Dantes uvažoval, co zla může také za naších dob prokázati svým nepřátelům člověk se jměním třinácti či čtrnácti milionů.

Abbé neznal ostrova Monte-Cristo, ale Dantes jej znal; plul často mimo ten ostrov, ležící asi dvacet pět mil od Pianosy, mezi Korsikou a Elbou, a jednou tam i přistál. Ostrov ten byl, vždycky býval a je stále ještě úplně pustý; je to skála tvaru téměř kuželovitého, jež zdá se vymrštěna jakýmsi sopečným převratem z propasti na mořský povrch.

Dantes nastínil Fariovi plán ostrova a Faria radil Dantesovi, jakých prostředků má užívati při hledání pokladu.

Dantes však daleko nebyl tak nadšen a zvláště ne tak důvěřivý jako stařec. Byl nyní ovšem zcela jist, ze Faria nešílí, a způsob, jakým dopátral se svého objevu, jenž zjednal mu pověst šílence, zdvojnásobil ještě jeho obdiv pro něho. Ale nemohl také uvěřiti, že poklad – i když připustil, že existoval – existoval by ještě, a nepokládal-li jej za smýšlený, pokládal jej aspoň za nezvěstný.

Leč jako by osud byl chtěl odníti vězňům poslední naději a dáti jim na srozuměnou, že jsou odsouzeni k trvalému vězení, stihlo je nové neštěstí: galerie nad mořským pobřežím, hrozící ode dávna sesutím, byla znovu zřízena; podezdívky byly opraveny a díra, Dantesem již do polou vyplněná, ucpána byla ohromnými kvádry. Nebýti tohoto Edmondova opatření, jež bylo mu, jak se pamatujeme, vnuknuto abbéem, jejich neštěstí bylo by bývalo ještě mnohem horší, neboť jejich pokus o útěk byl by odkryt a oni byli by nezvratně odloučeni. A tak zavřela se za nimi nová, silnější a nedobytnější brána než všecky ostatní.

„Vidíte,“ říkal mladý muž Fariovi v tichém smutku, „Bůh chce mi odníti i zásluhu toho, co vy nazýváte mou oddaností k vám. Slíbil jsem vám, že zůstanu navždy s vámi, a teď mi ani není možno nedostáti svému slibu; nedosáhnu pokladu víc než vy a nedostaneme se odtud ani vy ani já. Ostatně, příteli, mým skutečným pokladem není ten, který očekává mne pod chmurnými skalisky Monte-Crista, ale je to vaše přítomnost, naše každodenní pěti či šestihodinové spolužití vzdor všem žalářníkům; jsou to paprsky moudrosti, které vlil jste do mého mozku, jazyky, jež vštípil jste v mou paměť a jež se tam vyvíjejí se vším svým filologickým rozvětvením. Tyto různé vědy, jež učinil jste mi tak snadnými hloubkou svých znalostí a jasností základů, v něž jste je zjednodušil, to je můj poklad, příteli, tím jste mne obohatil a obšťastnil. Věřte mi a utěšte se, cením si toho výše, než tun zlata a beden diamantů, i kdyby nebyly problematické jako mlhy, jež vznášejí se zrána nad mořem, vyhlížejíce jako pevná země, a jež se rozplývají, vyprchávají a mizí tou měrou, jak se k nim blížíme. Míti vás u sebe co nejdéle, naslouchati vašemu výmluvnému hlasu, pěstiti svého ducha, oceliti svou duši, síliti celou svou bytost, aby byla schopna velikých a hrozných činů, dostanu-li se kdy na svobodu, naplniti se tím vším tak, aby zoufalství, kterému jsem již již podléhal, když jsem vás poznal, nenašlo ve mně již místa – to je mým bohatstvím: a toto bohatství není smyšlené; jmění, za něž jsem vám povinen, je skutečné, pravdivé a všichni panovníci světa, i kdyby to byli samí Cesarové Borgiové, marně by se snažili mi je odníti.“

Následující dny míjely tak oběma nešťastníkům ne-li blaženě, aspoň dosti rychle; Faria, jenž tak dlouhá léta o pokladu mlčel, byl by o něm nyní mluvil při každé příležitosti. Jak to byl předvídal, zůstal ochrnut na pravou ruku a levou nohu, a ztratil téměř všecku naději, že by se mohl kdy z něho sám těšiti, ale snil stále o nějakém osvobození nebo útěku svého mladého společníka a těšil se z pokladu k vůli němu. Ze strachu, aby dopis někdy nezaložili nebo neztratili, přiměl Dantese, aby se mu naučil nazpaměť a Dantes uměl jej od prvního do posledního slova. Pak zničil druhou část, jist, že první může býti nalezena a zachycena, aniž bylo by lze pochopiti pravého smyslu. Někdy ztrávil Faria celé hodiny, uděluje Dantesovi pokyny, které měly mu posloužiti, až dosáhne volnosti. Tu, až ocitne se na svobodě, v den, v hodinu, v okamžik, kdy ocitne se na svobodě, má míti jen jednu jedinou myšlenku, dosíci Monte-Crista jakýmkoli prostředkem, zůstati tam sám pod záminkou, jež nebudila by podezření, a jakmile tam bude, jakmile zůstane tam o samotě, snažiti se vyhledati zázračné jeskyně a pátrati na udaném místě. Udaným místem byl, jak se pamatujeme, nejvzdálenější úhel druhé jeskyně.

Zatím hodiny plynuly ne-li rychle, aspoň snesitelně. Faria, jak jsme pravili, nenabyl již vlády v ruce a noze, ale nabyl opět úplné jasnosti rozumu. Kromě duševních vlastností, které jsme podrobně vylíčili, naučil svého mladého společníka onomu trpělivému a vznešenému zaměstnání vězně, jenž z ničeho umí udělati něco. Zabývali se tedy neustále něčím, Faria boje se připomínati si stárnutí, Dantes boje se vzpomínati na téměř uhaslou minulost, kmitající v hloubi jeho paměti jako vzdálené, v noci zabloudilé světélko. Tak bralo se vše svým chodem, jako ony životy, jichž neštěstí nezasáhlo a jež plynou mechanicky a klidně před tváří Prozřetelnosti.

Avšak pod tímto zdánlivým klidem bylo v srdci mladého muže a snad i v srdci starcově mnoho potlačených vznětů, mnoho utlumených vzdechů, jež vycházely najevo, když Faria osaměl a když Edmond vrátil se do své cely.

Jedné noci Edmond se náhle probudil. Zdálo se mu, že ho někdo volá.

Otevřel oči a snažil se proniknouti hustou tmou.

Jeho jméno, vlastně žalostný hlas, snažící se vysloviti jeho jméno, zaléhal až k němu.

Vstal na loži, čelo zbrocené potem úzkosti, a naslouchal. Nebylo již…