Hrabě Monte Christo 1

IX.
VEČER PO ZASNOUBENÍ.

Villefort, jak jsme již pravili, dal se zpět k náměstí du Grand-Cours a vešel do domu paní de Saint-Méran; hosté, které byl opustil u tabule v jídelně, vešli zatím do salonu a pili kávu.

Renata očekávala ho s netrpělivostí, již sdílela s ní celá ostatní společnost. Byl také uvítán všeobecným radostným výkřikem.

„Nuže, stínači hlav, podporo státu, royalistický Brute!“ volal jeden. „Nu tak, co se stalo?“

„Nuže, hrozí nám nová hrůzovláda?“ tázal se druhý.

„Korsický lidožrout vyšel ze své jeskyně?“ ptal se třetí.

„Paní markýzo,“ pravil Villefort, přistupuje k budoucí své tchyni, „přicházím vás žádati za prominutí, že jsem nucen opustiti vás takto… Pane markýzi, mohl byste mi prokázati čest krátkého hovoru v soukromí?“

„Ach, je to tedy skutečně vážné?“ tázala se markýza, pozorujíc mrak na Villefortově čele.

„Tak vážné, že jsem nucen rozloučiti se s vámi na několik dní,“ odvětil Villefort a dodal, obraceje se k Renatě: „Můžete tedy posouditi, je-li to vážné.“

„Vy odjíždíte, pane?“ zvolala Renata, nejsouc s to zatajiti pohnutí, které jí tato nečekaná zpráva způsobila.

„Bohužel ano, slečno,“ odvětil Villefort; „musím.“

„A kam jedete?“ tázala se markýza.

„To je tajemství spravedlnosti, madame; leč má-li někdo z přítomných co obstarati v Paříži, jeden z mých přátel, který dnes večer odjíždí, s radostí to opatří.“

Všichni na sebe pohlédli.

„Žádal jste mne za rozmluvu?“  pravil markýz.

„Ano; je-li vám libo, pojďme do vaší pracovny.“

Markýz vzal Villeforta pod paži a vyšel s ním.

„Nuže,“ pravil, když vstoupili do jeho pracovny; „co se tedy děje? Mluvte.“

„Věci, které pokládám za svrchovaně vážné a které vyžadují mého neodkladného odjezdu do Paříže. A nyní, markýzi, promiňte nediskretní bezohlednosti mé otázky: máte státní úpisy?“

„Mám v nich celé své jmění; asi šest nebo sedm set tisíc franků.“

„Nuže, prodejte, markýzi, prodejte, jinak jste na mizině!“

„Ale jak, prosím vás, mám odtud prodávati?“

„Máte nějakého bursovního jednatele, není-li pravda?“

„Ano.“

„Dejte mi pro něho dopis, ať prodá, neztráceje ani minuty, neztráceje ani vteřiny; snad i tak přijdu již pozdě.“

„Ďasa!“ zvolal markýz. „Neztrácejme času.“

Usedl ke stolu a napsal svému bursovnímu jednateli list, v němž mu přikazoval prodati za každou cenu.

„Nyní, když mám toto psaní,“ pravil Villefort, ukládaje je pečlivě do své náprsní tašky, „potřebuji jiné.“

„Pro koho?“

„Pro krále.“

„Pro krále?“

„Ano.“

„Já však se neodvážím jen tak psáti Jeho Veličenstvu.“

„Nežádám také na vás toho dopisu, prosím vás jen, abyste jej vyžádal na panu de Salvieux. Musí mi dáti dopis, pomocí kterého dostal bych se k Jeho Veličenstvu, aniž bych se musil podrobiti všem formalitám žádosti o audienci, kterými bych mohl ztratiti mnoho drahocenného času.“

„Což nemáte strážce pečetí, jenž má volný přístup do Tuilerií a jehož prostřednictvím mohl byste proniknouti ke králi ve dne i v noci?“

„Ano, ale je zbytečno sdíleti s jiným zásluhu o zprávu, již přináším. Chápete? Strážce pečetí odkázal by mne zcela samozřejmě na druhé místo a zbavil by mne všech výhod té záležitosti. Řeknu vám jen toto, markýzi: má kariéra je zajištěna, přijdu-li první do Tuilerií, neboť prokáži králi službu, které nebude směti zapomenout.“

„V tom případě, můj drahý, jděte připraviti svá zavazadla; já zavolám Salvieuxe a ten vám napíše list, který vám opatří volný průchod.“

„Dobře, neztrácejte času, neboť za čtvrt hodiny musím býti v poštovním voze.“

„Dejte zastaviti kočár před domem.“

„Ovšemže; omluvíte mne markýze, není-li pravda, i slečně de Saint-Méran, kterou opouštím v takový den s hlubokou lítostí.“

„Najdete je obě v mé pracovně a budete se moci s nimi rozloučiti.“

„Tisíceré díky! Nezapomeňte na můj list.“

Markýz zazvonil; objevil se lokaj.

„Vyřiďte hraběti de Salvieux, že ho očekávám… Jděte nyní,“ dodal markýz, obraceje se k Villefortovi.

„Dobře, jsem ihned zpátky.“

A Villefort vzdálil se v běhu; u dveří však si vzpomněl, že náměstek státního návladního, chvátající tak kvapným krokem, byl by s to rozrušiti klid celého města; bral se tedy svým obvyklým chodem, jenž byl zcela úřední.

U svých dveří spatřil ve stínu jakýsi bílý zjev, který stál nehnutě, čekaje na něho.

Byla to krásná katalánská dívka, jež, nemajíc zpráv o Edmondovi, unikla za nastávajícího večera, aby sama vyzvěděla příčinu ženichova zatčení.

Když se Villefort přiblížil, odstoupila od zdi, o niž se opírala, a zastoupila mu cestu. Dantes vyprávěl náměstkovi o své nevěstě a Mercedes nepotřebovala se ani prohlásiti, aby ji Villefort poznal. Byl překvapen krásou a důstojností této ženy, a když se ho zeptala, co se stalo s jejím milencem, zdálo se mu, že on sám je obžalovaným a ona že je soudcem.

„Muž, o němž mluvíte,“ pravil Villefort prudce, „je velikým provinilcem, a nemohu pro něho ničeho učiniti, slečno.“

Mercedes hlasitě zaštkala, a ježto Villefort chtěl projíti mimo ni, zastavila ho po druhé.

„Ale kde je aspoň?“ tázala se. „Abych mohla zjistiti, je-li mrtev, či živ.“

„Nevím, nenáleží mi již,“odvětil Villefort.

A v nesnázích před tím čistým pohledem a prosebným výrazem odsunul Mercedes a vešed do domu zavřel rychle dveře, jako by před tou bolestí, jež mu byla přinášena.

Ale bolest nedá se tak odstrčiti. Jako smrtící šíp, o němž mluví Virgil, nosí ji raněný s sebou. Villefort vešel do domu, zavřel za sebou dveře, ale když přišel do salonu, nohy vypověděly i jemu službu; hluboký vzdech, jenž podobal se vzlyku, vydral se mu z prsou a mladý muž klesl do křesla.

A tu na dně toho nemocného srdce vzešel první zárodek smrtelného vředu. Ten muž, kterého obětoval své ctižádosti, ten nevinný, který splácel za jeho vinného otce, zjevil se mu, bledý a hrozivý, držící za ruku svou nevěstu, bledou jako on a vlekoucí za sebou výčitky, ne ty, jež pronásledují nemocného jako antické Furie, ale to tlumené a bolestné ťukání, které v jistých chvílích doráží na srdce a zraňuje je při vzpomínce na minulý …