Hrabě Monte Christo 1

VIII.
ZÁMEK IF.

Jda předpokojem, policejní komisař pokynul dvěma četníkům, z nichž jeden postavil se Dantesovi po pravý bok, druhý po levý. Otevřeli dveře, spojující byt státního návladního s justičním palácem, a kráčeli jistou dobu dlouhou temnou chodbou, v jaké každý se zachvěje, kdokoli jí projde, i když nemá příčiny k chvění.

Právě jako Villefortův byt spojen byl s justičním palácem, tak justiční palác spojen byl s vězením, chmurnou to budovou, přiléhající k paláci, na kterou zvědavé hledí všemi svými zejícími otvory accoulská zvonice, jež tyčí se před ní.

Po četných zatáčkách v chodbě spatřil Dantes dveře se železným okénkem. Policejní komisař udeřil na ně třikrát železným kladívkem a ty tři údery Dantesovi zněly, jako by mu dopadaly na srdce. Dveře se otevřely, oba četníci lehce tam strčili vězně, který ještě váhal. Dantes překročil strašlivý práh, a dveře se hlučně za ním zavřely. Vdechl jiný vzduch, zkažený, těžký vzduch. Byl ve vězení.

Dovedli ho do cely dosti čisté, ale zamřížované a opatřené závorou. Vzhled jeho obydlí nevnukal mu tedy příliš mnoho strachu: kromě toho slova náměstka státního návladního, pronesená tónem, jenž zdál se Dantesovi plným zájmu, zněla mu v uších jako sladký slib naděje.

Byly již čtyři hodiny, když byl Dantes doveden do své cely. Bylo to, jak jsme již pravili, 1. března. Vězeň ocitl se tedy brzy potmě.

Síla smyslu sluchového vzrostla tedy o sílu smyslu zrakového, jenž uhasl. Při nejmenším zvuku, který k němu pronikl, rychle vstával a přistupoval ke dveřím, přesvědčen, že přicházejí ho propustiti na svobodu. Ale zvuk brzy zanikal, ztráceje se jiným směrem, a Dantes klesal zpět na své sedadlo.

Konečně asi v deset hodin večer, když Dantes již ztrácel naději, ozval se nový zvuk, jenž zdál se tentokrát mířiti k jeho cele: vskutku, kroky, rozléhající se po chodbě, stanuly před jeho dveřmi. Klíč zarachotil v zániku, závory zaskřípěly a masivní dubové dveře se otevřely, vpouštějíce do temné cely oslňující světlo dvou pochodní.

V záři těchto dvou pochodní Dantes viděl lesk šavlí a mušket čtyř četníků.

Učinil dva kroky vpřed a stanul nehnutě, vida tuto zostřenou moc.

„Přicházíte pro mne?“ tázal se Dantes.

„Ano,“ odpověděl jeden z četníků.

„Od pana náměstka státního návladního?“

„Ovšemže.“

„Dobře,“ pravil Dantes, „jsem hotový jíti s vámi.“

Přesvědčení, že přicházejí pro něho od pana de Villefort, zbavovalo nešťastného mladého muže veškeré obavy: vykročil tedy klidně a nenuceně a sám od sebe postavil se do středu svých průvodců.

U domovních dveří stál kočár; kočí seděl na kozlíku a vedle kočího policista.

„Ten kočár je tu pro mne?“ tázal se Dantes.

„Pro vás,“ odpověděl jeden z četníků, „vstupte do něho.“

Dantes chtěl něco namítnouti, ale dvířka se otevřela a on cítil, že je tlačen. Neměl možnosti, ba ani síly odporovati, a než se vzpamatoval, seděl v kočáře mezi dvěma četníky; ostatní dva usedli na protější sedadlo, a těžký vůz se rozejel, smutně rachotě.

Vězeň pohlédl k okénkům; byla zamřížovaná. Změnil pouze vězení, a rozdíl v nich byl ten, že toto se pohybovalo a pohybujíc se neslo jej k neznámému cíli. Mřížemi, jež byly tak husté, že by se jimi sotva ruka prostrčila, Dantes nicméně poznal, že jedou ulicí Caisserie a že ulicemi Saint-Laurent a Taramis blíží se k nábřeží.

Brzy spatřil svými mřížemi a mřížemi budovy, u níž právě byli, zářiti světlo na strážnici.

Kočár se zastavil, policista sestoupil a vešel do strážnice; dvanáct vojáků odtamtud vyšlo a postavilo se do dvou řad proti sobě. Dantes viděl lesk jejich pušek při světle nábřežních svítilen.

„Byla by snad k vůli mně rozvinuta taková vojenská síla?“ tázal se sama sebe.

Policista, otevřev na klíč zavřená kočárová dvířka, dal odpověď na tuto otázku, aniž pronesl slova, neboť Dantes viděl, že dvě řady vojáků vyznačují mu cestu od kočáru k přístavu.

Oba četníci, sedící na protějším sedadle, vystoupili první, pak musil vystoupiti on, a jemu následovali četníci, sedící vedle něho. Kráčeli k bárce, již celní námořník přidržoval u břehu za řetěz. Vojáci pohlíželi na Dantese s tupou zvědavostí. V okamžiku byl umístěn na zádi lodi, stále mezi oněmi čtyřmi četníky, kdežto policista seděl na přídi. Prudký odraz vzdálil loďku ode břehu a čtyři veslaři mocně veslovali k Pilonu. Z loďky ozval se výkřik, řetěz, uzavírající přístav se spustil a Dantes ocitl se v tom, čemu se říká Frioul, to jest mimo přístav.

Prvním vězňovým hnutím, když ocitl se na volném vzduchu, bylo hnutí radosti. Vzduch, toť skoro svoboda. Plnýma prsama vdechoval tedy silný van, jenž přináší na svých křídlech všecky neznámé vůně moře a noci. Brzy však vydral se mu z prsou vzdech; míjeli právě Zálohu, kde ještě ráno byl tak šťasten ve chvíli, jež předcházela jeho zatčení. Zářícími otvory dvou oken doléhal až k němu veselý šum plesu.

Dantes sepjal ruce, zvedl oči k nebi a modlil se.

Bárka plula dále; minula Umrlčí Hlavu, ocitla se proti Farosské zátoce a chystala se obeplouti baterii; Dantesovi byly tyto obraty nepochopitelny.

„Kam mne to vezete?“ tázal se jednoho z četníků.

„Brzy se to dozvíte.“

„Ale přec…“

„Je nám, zakázáno dáti vám jakékoli vysvětlení.“

Dantes byl polovičním vojákem; vyptávati se podřízených, kterým bylo zakázáno odpovídati, zdálo se mu nesmyslnou věcí, i umlkl.

Tu přeletovaly mu hlavou nejpodivnější myšlenky: ježto nebylo lze pustiti se s takovou bárkou na dalekou cestu a v tom směru, kterým mířili, žádná veliká loď nekotvila, myslil si, že ho vysadí na nějaký vzdálený bod pobřeží a že mu řeknou, že je volný. Nebyl přivázán, nikdo se nepokusil spoutati mu ruce, a to se mu zdálo dobrým znamením. Což mu ostatně náměstek, tak dobrotivý k němu neřekl, že, nepronese-li toho osudného Noirtierova jména, nemá se čeho báti? Což nezničil Villefort v jeho přítomnosti nebezpečný ten list, jediný důkaz proti němu?

Čekal tedy mlčky a zamyšleně, snaže se proniknouti tmu svým námořnickým okem, vycvičeným v temnotách a zvyklým odhadovati vzdálenosti v noci.

Nechali vpravo ostrov Ratonneau, kde zářil maják, a plujíce téměř souběžně s pobřežím, dostali se do výše zátoky Katalánské. Tam zajatcův zrak zdvojnásobil úsilí: tam byla Mercedes a jemu se každou chvíli zdálo, že vidí na temném břehu neurčité a nejasné obrysy ženy.

Proč nezvěstovala by předtucha Mercedes, že její milenec je tři sta kroků od ní?

Jediné světlo zářilo u Katalánců. Prozkoumav postavení světla, Dantes poznal, že osvětluje pokoj jeho nevěsty. Samojediná Mercedes bděla v celé té malé osadě. Kdyby mladý muž vyrazil silný výkřik, mohl býti slyšen svou nevěstou.

Falešný stud ho zdržel. Co by říkali mužové, hledící na něho, kdyby slyšeli ho křičeti jako beze smyslů? Zůstal tedy něm, s očima obrácenýma ke světlu.

Zatím bárka plula dále, ale vězeň nemyslil na bárku, myslil na Mercedes.

Nerovnost půdy zakryla světlo. Dantes se obrátil a zpozoroval, že bárka vjíždí do širého moře.

Zatím co hleděl před se, pohřížen v myšlenky, byla nahrazena vesla plachtami; bárka nyní plula vpřed, hnána větrem.

Přes odpor, jejž Dantes cítil, maje se obrátiti k četníkovi s novou otázkou, přiblížil se k němu a uchopiv ho za ruku, pravil mu:

„Kamaráde, jménem vašeho svědomí a vaší vojenské hodnosti vás zapřísahám, mějte se mnou soucit a odpovězte mi. Jsem kapitán Dantes, dobrý a upřímný Francouz, ačkoliv obviněný nevím z jaké zrady. Kam mne vezete? Povězte mi to a na mou námořnickou čest, podrobím se své povinnosti a odevzdám se svému osudu.“

Četník se podrbal za uchem a pohlédl na svého soudruha. Ten učinil pohyb, který asi znamenal: Zdá se mi, že jsme už tak daleko, že se nic nemůže státi. Četník obrátil se tedy k Dantesovi a pravil:

„Jste Marseillan a námořník a ptáte se mne, kam plujeme?“

„Ano, neboť to nevím,  mé čestné slovo.“

„Netušíte to?“

„Naprosto ne.“

„To není možné.“

„Zapřísahám se vám tím, co je mi na světě nejsvětější, Odpovězte mi, smilujte se!“

„Ale rozkaz?“

„Rozkaz vám nebrání poučiti mne o tom, co se dovím snad za deset minut, za půl hodiny, za hodinu. A vy ušetříte mne celých věků nejistoty. Ptám se vás na to, jako byste byl mým přítelem, hleďte, nechci se ani bouřiti, ani prchnouti; ostatně ani nemohu. Kam jedeme?“

„Nemáte-li pásku na očích a opustil-li jste jakživ marseillský přístav, musíte přece věděti, kam jedeme?“

„Nevím.“

„Rozhlédněte se tedy.“

Dantes vstal, pohlédl samozřejmě na bod, kam zdála se mířiti loďka, a sto sáhů před sebou uzřel tyčiti se černou strmou skálu, na níž zvedá se jako vrchol z křemene chmurný zámek If.

Tento zvláštní tvar, toto vězení, kolem kterého vládne tak hluboká hrůza, tato pevnost, jež od tří set let živí Marseille svými truchlivými legendami, zjevivší se náhle Dantesovi, který na ni ani nepomyslil, působila na něho dojmem, jakým působí popraviště na odsouzeného k smrti.

„Ach, můj Bože!“ zvolal. „Zámek If! Co tam budeme dělati?“

Četník se usmál.

„Přece mne tam nevezete do vězení?“ pokračoval Dantes. „Zámek If je státní vězení, určené jen pro veliké politické provinilce. Já nedopustil jsem se žádného zločinu. Jsou na zámku Ifu nějací vyšetřující soudcové nebo jacíkoliv úředníci?“

„Mám za to,“ odvětil četník, „že je tam jen guvernér, žalářníci, posádka a dobré zdi. Nu, nu, příteli, nehrajte si tolik na překvapeného; jinak bych se opravdu domníval, že mi splácíte ochotu výsměchem.“

Dantes stiskl četníkovu ruku, div ji nerozdrtil.

„Tvrdíte tedy,“ pravil, „že mne dopravují na zámek If do vězení?“

„Pravděpodobně,“ odtušil četník; „ale ať je tomu jak chce, kamaráde, zbytečně mě tolik tisknete.“

„Beze všeho vyšetřování, beze všech formalit?“ tázal se jinoch.

„Formality jsou vyplněny, vyšetřování je skončeno.“

„Tedy přes slib pana de Villefort…?“

„Nevím, slíbil-li vám co pan de Villefort,“ odtušil četník, „ale vím, že plujeme k zámku Ifu. Nu, copak to děláte? Holá, kamarádi, ke mně!“

Pohybem rychlým jako blesk, jenž však přece jen neušel cvičenému oku četníkovu, chtěl se Dantes vrhnouti do moře. Ale čtyři mocné pěsti ho zadržely v okamžiku, kdy jeho nohy opouštěly dno loďky.

Klesl zpět do bárky. Řval vztekem.

„Vida!“ zvolal četník, kleknuv mu na prsa. „Vida, jak držíte své námořnické slovo! Pak ať někdo důvěřuje svatouškům! A nyní, drahý příteli, se jen hněte, a pošlu vám kulku do hlavy. Své první nařízení jsem zanedbal, ale zaručuji se vám, že nezanedbám druhého.“

Skutečně snížil karabinu, a Dantes cítil na spánku konec její hlavně.

Na okamžik zmocnila se ho myšlenka, učiniti ten zakázaný pohyb a rázem ukončiti neočekávané neštěstí, které se na něho náhle vrhlo a chopilo, jej do svých supích spárů. Ale právě že to neštěstí bylo nečekané, Dantes doufal, že nemůže být trvalé. Pak vrátily se mu na mysl sliby pana de Villéfort. A konečně, nutno doznati, smrt na dně loďky, z ruky četníkovy, zdála se mu ohyzdnou a neslušnou.

Klesl tedy opět na sedadlo bárky, vyrážeje zuřivý řev a hlodaje si vztekem pěsti.

Téměř současně otřásl prudký náraz loďkou. Jeden z veslařů vyskočil na skálu, jíž loďka právě dotkla se přídí, řetěz na kladce zaskřípal, a Dantes pochopil, že jsou na místě a že připevňují lodici.

Jeho strážcové, držíce ho za ruce i za límec kabátu, přiměli ho skutečně vstáti, přinutili sestoupiti na zemi a vlekli ho ke schodům, vedoucím ku bráně pevnosti, zatím co policista šel za nimi, ozbrojen mušketou s nasazeným bodákem.

Dantes ostatně nekladl marného odporu. Jeho pomalost pocházela spíše z ochablosti než z oposice; byl omámen a potácel se jako opilý. Viděl opět vojáky, rozestavené po srázném svahu, ucítil schody, jež nutily ho zdvihati nohy, pozoroval, že prochází dveřmi a že dveře ty se za ním zavřely, ale vše mechanicky, jakoby v mlze, nerozeznávaje ničeho určitého. Neviděl již ani moře, té obrovské bolesti vězňů, kteří pohlížejí na prostor s hrozným pocitem, že není jim možno ho překročiti.

Použil okamžité zastávky a snažil se sebrati své duševní síly. Rozhlédl se: byl ve čtyřhranném dvoře, utvořeném čtyřmi vysokými zdmi; bylo slyšeti volný, pravidelný krok stráží, a pokaždé, když stráže procházely dvěma nebo třemi paprsky, jež vrhala na zdi dvě nebo tři světla ze vnitř zámku, zaleskly se hlavně jejich pušek.

Čekali tak asi, deset minut; četníci Dantese pustili, jisti, že nemůže již prchnouti. Zdálo se, že čekají na rozkazy. Rozkazy přišly.

„Kde je vězeň?“ ozval se čísi hlas.

„Zde,“ odpověděli četníci.

„Ať jde za mnou, dovedu ho do jeho obydlí.“

„Jděte,“ pravili četníci a postrčili Dantese.

Vězeň následoval svého vůdce, který skutečně uvedl ho do téměř podzemní místnosti, jejíž holé a vlhké stěny zdály se nasákly výparem slz. Jakási lampička, jejíž knot ploval v páchnoucím tuku, stála na stolici, osvětlovala lesklé stěny toho hrozného obydlí a ukazovala Dantesovi jeho vůdce, jakéhosi podřízeného žalářníka, špatně oblečeného a sprosté tváře.

„To je vaše cela pro tuto noc,“ pravil; „je pozdě a pan guvernér již spí. Zítra, až vstane a prohlédne rozkazy vás se týkající, přeloží vás snad. Prozatím tu je chléb, zde ve džbáně voda a tam v koutě sláma; to je vše, čeho si vězeň může přáti. Dobrou noc.“

A dříve než si Dantes vzpomněl otevříti ústa a odpovědíti mu, dříve než si uvědomil, kam žalářník položil chléb, na kterém místě stojí džbán, a než obrátil oči k rohu, kde očekávala ho sláma, mající mu sloužiti za lože, vzal žalářník lampičku a zavřev dveře zbavil vězně mdlého světla, jež jako svit blesku ukázalo mu vlhké stěny jeho vězení.

Tu ocitl se sám v temnotě a v tichu, tak němém a chmurném jako ty klenby, jichž ledový chlad cítil padati na své žhavé čelo.

Když první denní paprsky vnesly trochu jasu do tohoto brlohu, přišel opět žalářník s rozkazem, že má vězně nechati, kde je. Dantes nehnul se s místa. Železná ruka zdála se přikovati ho k místu, na němž minulého dne stanul: jen jeho hluboké oko skrývalo se za otokem, způsobeným vlhkým výparem slz. Stál nehnutě a hleděl do země.

Ztrávil tak celou noc, stoje a nezdřímnuv ani na okamžik.

Žalářník se k němu přiblížil, prohlédl si ho se všech stran, ale Dantes nezdál se ho viděti.

Zaklepal mu na rameno, Dantes se zachvěl a potřásl hlavou.

„Cožpak jste nespal?“ tázal se žalářník.

„Nevím,“ odvětil Dantes.

Žalářník pohlédl naň s údivem.

„Nemáte hlad?“ pokračoval.

„Nevím,“ odvětil opět Dantes.

„Chcete něco?“

„Chtěl bych mluviti s guvernérem.“

Žalářník pokrčil rameny a odešel.

Dantes pohlížel za ním, vztáhl ruce k pootevřeným dveřím, ale dveře se zavřely.

Tu jako by se mu trhala prsa dlouhým vzlykem. Slzy, jež plnily mu hruď, vytryskly jako dva potoky; vrhl se čelem na zemi a dlouho se modlil, probíraje v duchu celý svůj minulý život a táže se sama sebe, jaký zločin spáchal, tak mlád, v tomto životě, za nějž zasloužil by tak krutého trestu.

Tak minul den. Snědl sotva několik soust chleba a vypil několik kapek vody. Brzy seděl nehnutě, pohřížen v myšlenky, brzy chodil dokola po vězení jako divoké zvíře, zavřené v železné kleci.

Zvláště jedna myšlenka ho pronásledovala: že během cesty, kdy nevěda kam ho vezou, zůstal tak klidně a pokojně sedět, mohl desetkrát skočiti do moře. Jakmile by byl jednou ve vodě, on, obratný a vytrvalý plavec, jeden z nejlepších potápěčů v Marseilli, mohl zmizeti pod vodou, uniknouti strážcům, dosíci břehu, utéci, skrýti se v nějaké malé pusté zátoce, tam čekati na janovskou nebo katalánskou loď, dostati se do Itálie nebo Španělska a psáti odtamtud Mercedes, aby odebrala se za ním. O živobytí by se nebyl bál, ať by byl kdekoliv: dobří námořníci jsou všude vzácni; mluvil italsky jako Toskánec, španělsky jako dítě Staré Castilie. Byl by žil volně, šťastně s Mercedes a s otcem, neboť otec byl by přijel za ním. A místo toho je vězněm, je zavřen na zámku Ifu, v tom neproniknutelném vězení, nevěda, co se stalo s otcem, co se stalo s Mercedes, a to vše proto, že věřil slovu Villefortovu: bylo to k zešílení. Dantes se také zuřivě zmítal na čerstvé slámě, již přinesl mu žalářník.

Druhého dne žalářník opět přišel v tutéž hodinu.

„Nuže,“ pravil Dantesovi, „jste dnes rozumnější než včera?“

Dantes neodpověděl.

„Nu tak,“ domlouval mu žalářník, „trochu odvahy! Přejete si něco, co by bylo v mé moci? Nu, mluvte!“

„Přeji si mluviti s guvernérem.“

„Eh,“ pravil žalářník netrpělivě, „řekl jsem vám již, že to není možno.“

„Proč to není možno?“

„Protože podle vězeňského řádu není vězni dovoleno to žádati.“

„Co je zde tedy dovoleno?“ tázal se Dantes.

„Lepší strava, zaplatí-li se, procházka, někdy i knihy.“

„Nepotřebuji knih, nemám chuti se procházeti a strava zdá se mi dobrou; chci tedy jen jediné, mluviti s guvernérem.“

„Budete-li mě stále obtěžovati jednou a touže věcí,“ pravil žalářník, „nepřinesu vám jídlo.“

„Nu,“ odvětil Dantes, „nepřineseš mi jídlo a já zemřu hladem! Co víc?“

Tón, jakým Dantes tato slova pronesl, dokázal žalářníkovi, že vězeň by s radostí zemřel. Ježto pak každý vězeň vynáší celkem vzato svému žalářníkovi asi deset sous denně, Dantesův žalářník vzal v úvahu úbytek, jenž vznikl by mu vězňovou smrtí, a začal poněkud mírnějším tónem:

„Poslyšte, tohle, co chcete, je nemožné. Nežádejte toho tedy, protože se jakživo nestalo, aby guvernér přišel do vězňovy cely na jeho žádost. Ale budete-li hezky moudrý, bude vám dovolena procházka a možná, že jednoho dne, až budete na procházce, guvernér půjde mimo: pak se ho zeptáte, a odpoví-li vám, je to jeho věc.“

„Ale jak dlouho mohu tak čekati, než se ta příležitost naskytne?“ tázal se Dantes.

„Inu,“ prohodil žalářník, „měsíc, tří měsíce, půl roku, snad rok.“

„To je příliš dlouho,“ namítl Dantes, „chci ho viděti ihned.“

„Nezahloubávejte se tak do jediného nemožného přání,“ napomínal ho žalářník, „nebo se za čtrnáct dní zblázníte!“

„Ach, myslíš?“ zvolal Dantes.

„Ano, zblázníte se; šílenství vždycky tak začíná, máme toho zde jeden příklad: abbé, který před vámi obýval tuto celu, tak dlouho nabízel bez ustání guvernérovi milion, propustí-li ho na svobodu, že se z toho pomátl na rozumu.“

„A jak je tomu dávno,  co opustil tuto celu?“

„Dva roky.“

„Byl propuštěn na svobodu?“

„Ne, byl vsazen do kobky.“

„Poslyš,“ pravil Dantes, „já nejsem abbé, ani šílenec; snad se jím stanu, ale v tuto chvíli mám bohužel ještě zdravý rozum: dám ti jiný návrh.“

„Jaký?“

„Nenabídnu ti milionu, protože bych ti ho nemohl dáti, ale dám ti sto tolarů, chceš-li při své první cestě do Marseille zajíti ke Kataláncům a odevzdati dívce, jménem Mercedes, dopis; ani ne dopis, pouhé dvě řádky.“

„Odevzdám-li ty dvě řádky a prozradí-li se to, přijdu o své místo, kde mám tisíc liber platu, nepočítaje v to stravu a mimořádný zisk. Vidíte, že bych byl velikým hlupákem, kdybych riskoval ztrátu tisíce liber pro zisk tří set.“

„Nuže,“ pravil Dantes, „poslouchej a pamatuj si dobře toto: odepřeš-li donésti dvě řádky Mercedes, nebo aspoň zpraviti ji, že jsem zde, počíhám si jednoho dne na tebe za těmito dveřmi, a jakmile sem vkročíš, rozbiji ti hlavu touto židlí.“

„Hrozby!“ zvolal žalářník, couvaje o krok a chystaje se k obraně; „rozhodně se vám matou smysly! Abbé začínal jako vy, a vy budete za tři dny hotovým bláznem jako on; na štěstí jsou na zámku Ifu kobky.“

Dantes chytil stolici a točil jí nad hlavou.

„Dobrá! Dobrá!“ pravil žalářník. „Nuže, nechcete-li jinak, bude to oznámeno guvernérovi.“

„Dobře!“ pravil Dantes, spustiv židli na zem a posadiv se na ni s hlavou sklopenou a vytřeštěnýma očima, jako by byl skutečně smyslů zbaven.

Žalářník vyšel a za okamžik vrátil se znovu se čtyřmi vojáky a desátníkem.

„Z rozkazu guvernérova,“ pravil, „doveďte vězně o poschodí níže.“

„Tedy do kobky,“ děl desátník.

„Do kobky: blázni k bláznům.''

Čtyři vojáci zmocnili se Dantese, jenž upadl v jakousi otupělost a následoval je bez odporu.

Sestoupili s ním po patnácti stupních a otevřeli dveře kobky, do které Dantes vkročil, mumlaje:

„Má pravdu, blázni k bláznům.“

Dveře se opět zavřely a Dantes kráčel kupředu se vztaženýma rukama, až ucítil zeď; tu usedl v rohu a zůstal bez hnutí, zatím co jeho oči, zvykajíce ponenáhlu temnotě, začínaly rozeznávati předměty.

Žalářník měl pravdu: málo chybělo, aby Dantes zešílel.