Hrabě Monte Christo 1

III
KATALÁNCI.

Asi sto kroků od místa, kde oba přátelé, pátrajíce zrakem i sluchem po okolí, popíjeli perlivého vína z La Malguy, rozkládala se za holým, sluncem a mistralem ošlehaným návrším vesnice Katalánců.

Jednoho dne odrazila od Španělska tajemná kolonie a přistála na ostrohu, kde je podnes. Přišla, nikdo nevěděl odkud, a mluvila neznámým jazykem. Jeden z náčelníků, jenž rozuměl provencálsky, požádal na obecním úřadě v Marseilli, aby ponechán jim byl ten holý, vyprahlý chobot, na nějž, jako antičtí plavci, vytáhli své lodi. Žádosti jejich bylo vyhověno, a tři měsíce nato rozkládala se kolem dvanácti či patnácti lodí, po nichž připlavili se tito námořní cikáni, malá vesnička.

Tato polo maurská a polo španělská vesnička, vystavěná bizarním a malebným způsobem, je táž, kterou vidíme dnes, obydlenou potomky oněch lidí, mluvícími jazykem svých otců. Od tří nebo čtyř století zůstali stále věrni tomu malému chobotu, na nějž se spustili, podobni hejnu mořských ptáků, nemísíce se v ničem s obyvatelstvem marseillským, ženíce a vdávajíce se mezi sebou a zachovávajíce mravy i kroj své matky vlasti, jako zachovali její jazyk.

Naši čtenáři musí se s námi dáti jedinou ulicí této vesničky a vejíti s námi do jednoho z těch domů, jimž slunce zevně dodalo oné krásné barvy zvadlého listí, vlastní venkovským stavbám, a vrstva žluté hlinky uvnitř onoho bílého odstínu, který je jedinou ozdobou španělských posadas.

Krásná mladá dívka vlasů černých jako eben a sametových gazelích očí stála opřena o stěnu a mnula ve svých štíhlých prstech antického tvaru nevinný snítek vřesu, s něhož otrhávala kvítky a jehož lupínky pokrývaly již půdu. Její paže, obnažené až k lokti, její snědé paže, které vsak zdály se modelovány podle paží Venuše Arelatské, chvěly se jakousi horečnou netrpělivostí a její štíhlá, kulatá noha tepala zemi, takže bylo lze zahlédnouti čistý, hrdý a smělý tvar jejího lýtka, uvězněného v červenou bavlněnou punčochu s šedými a modrými klínky.

Tři kroky od ní, opíraje se loktem o starý, červotočivý nábytek a kolébaje se na židli, seděl velký, dvaceti– až dvaadvacetiletý hoch, jenž upíral na ni, pohled, ve kterém zápasil neklid se zármutkem. Jeho oči se ptaly, ale pevný, upřený zrak mladé dívky ovládal jejího společníka.

„Nu, Mercedes,“ pravil mladý muž, „nastanou, velikonoce, a to je právě vhodná doba ke svatbě. Odpovězte mi!“

„Odpověděla jsem vám stokrát, Fernande, a jste zajisté svým vlastním nepřítelem, že se mne znovu ptáte!“

„Nuže, opakujte to znovu, prosím vás o to, opakujte to ještě, abych tomu konečně uvěřil. Řekněte mi po sté, že odmítáte mou lásku, již schvalovala vaše matka; vyslovte zřetelně, že si hrajete s mým štěstím, že můj život a má smrt nejsou vám ničím. Ach, můj Bože, můj Bože! Deset let sníti, že se stanu vaším mužem, Mercedes, a pak ztratiti tu naději, která byla jediným cílem mého života!“

„Nejsem to však já, která vás kdy podporovala v té naději, Fernande,“ odpověděla Mercedes; „nemůžete mi vytknouti, že bych jedinkrát byla s vámi koketovala. Vždycky jsem vám říkala: Mám vás ráda jako bratra, ale nežádejte na mně nic jiného, kromě té sesterské lásky, neboť mé srdce náleží jinému. Neříkala jsem vám to vždycky, Fernande?“

„Ano, vím to dobře, Mercedes,“ přisvědčil mladý muž, „ano, dobyla jste si vůči mně kruté zásluhy upřímnosti. Ale zapomínáte, že je u Katalánců posvátným zákonem ženiti a vdávati se mezi sebou?“

„Mýlíte se, Fernande, není to zákonem, je to zvykem, nic víc. A věřte mi, nedovolávejte se toho zvyku ve svém vlastním zájmu. Byl jste odveden, Fernande; svoboda, které požíváte, je vám pouze trpěna; každým okamžikem můžete býti povolán k pluku. A stanete-li se vojákem, co učiníte se mnou, s ubohou smutnou, osiřelou dívkou, jejímž celým jměním je polozbořená chatrč, v níž visí několik roztrhaných sítí, bídné dědictví, které můj otec zanechal mé matce a matka mně? Pomyslete, Fernande, že od jednoho roku, co je mrtva, živím se takřka lidským milosrdenstvím! Někdy se tváříte, jako, bych vám byla užitečná, a to proto, abyste měl právo, rozděliti svůj lov se mnou; a tu přijímám, Fernande, protože jste synem bratra mého otce, protože jsme byli společně vychováni, ale především proto, že by vás to příliš bolelo, kdybych odmítla. Ale já dobře cítím, že ta ryba, kterou prodám za peníze, za něž koupím konopí na sítě, já dobře cítím, Fernande, že je to almužna.“

„A co na tom záleží, Mercedes, líbíte-li se mi, chudá a opuštěna, jak jste, líp, než dcera nejhrdějšího výpravce lodí, nebo nejbohatšího bankéře z Marseille? Čeho je nám třeba? Počestné ženy a dobré hospodyně! Kde najdete v tom oboru lepší, než jste vy?“

„Fernande,“ odvětila Mercedes, potřásajíc hlavou, „žena stává se špatnou hospodyní a nemůže se zaručiti, že zůstane počestnou, miluje-li jiného muže, než svého manžela. Spokojte se mým přátelstvím, neboť, opakuji vám to, to je vše, co vám mohu slíbiti a já slibuji jen to, o čem jsem jista, že mohu dáti.“

„Ano, rozumím,“ pravil Fernand, „snášíte trpělivě svou nouzi, ale bojíte se mne. Nuže, Mercedes, milován vámi, pustím se v zápas s osudem; vy mi přinesete štěstí a já se stanu bohatým: mohu rozšířiti svou rybářskou živnost, mohu vstoupiti jako příručí do obchodu; mohu se i sám státi obchodníkem!“

„Nemůžete se pokusiti o nic z toho všeho, Fernande; jste vojákem a zůstáváte-li v Kataláncích, je to jen proto, že není válka. Zůstaňte jen rybářem; nespřádejte sny, které by vám učinily skutečnost ještě hroznější, a spokojte se mým přátelstvím, když nemohu vám nic jiného nabídnouti.“

„Nuže, máte pravdu, Mercedes, stanu se námořníkem; místo kroje našich otců, kterým pohrdáte, budu míti lakový klobouk, pruhovanou košili a modrou blůzu s kotvami na knoflíkách. Není potřebí takového obleku, aby se vám člověk líbil?“

„Co chcete říci?“ tázala, se Mercedes s velitelským pohledem. „Co tím myslíte? Nerozumím vám.“

„Chci říci, Mercedes, že jste tak tvrdá a ukrutná ke mně jen proto, že čekáte někoho, kdo je tak oblečen. Ale ten, kterého čekáte, je snad nestál…