Hrabě Monte Christo 1

XIII.
STO DNÍ.

Pan Noirtier byl dobrým prorokem a věci postupovaly rychle, jak to řekl. Každý zná návrat z ostrova Elby, návrat neobyčejný, zázračný, který, nemaje příkladů v minulosti, zůstane nepochybně bez následování v budoucnosti.

Ludvík XVIII. pokusil se jen slabě odraziti tu prudkou ránu: jeho malá důvěra k lidem odnímala mu důvěru k událostem. Království, či spíše monarchie, sotva jím znovuzřízená, zachvěla se na svém ještě nejistém základě a jediné císařovo gesto smetlo tu budovu, beztvárnou směs starých předsudků a nových idejí. Villefortovi dostalo se tedy od krále pouze vděčnosti, v té době nejen zbytečné, ale i nebezpečné, a onoho důstojnického kříže Čestné legie, kterého z opatrnosti ani neukazoval, ačkoli pan de Blacas, řídě se královým příkazem, dal mu pečlivě zaslati dekret.

Napoleon byl by jistě Villeforta sesadil, nebýt protekce Noirtierovy, jenž stal se na jeho dvoře všemocným nebezpečími, kterým čelil, i službami, jež prokázal. A tak, jak to byl slíbil, girondista z r. 1793 a senátor z r. 1806 chránil toho, jenž zachránil jej minulého dne.

Celá Villefortova moc omezila se za tohoto vyvolaného císařství, jehož druhý pád dal se ostatně snadno předvídati, na potlačení tajemství, jež Dantes byl s to, vynésti na veřejnost.

Byl sesazen pouze státní návladní, podezřelý z vlažnosti v bonapartismu.

Leč, sotva moc císařská byla obnovená, to jest, sotva že císař usídlil se v Tuileriích, které Ludvík XVIII. právě opustil, a vyslal na všecky strany četné rozkazy z malého kabinetu, kam, sledujíce Villeforta, uvedli jsme své čtenáře, a na jehož ořechovém stole našel ještě otevřenou a jen do polovice, vyprázdněnu tabatěrku Ludvíka XVIII., již začínaly v Marseilli, přes chování marseillských úředníků, kvasiti zárodky občanské války, na jihu vždycky jen zpola utlumené; málo chybělo a mstivá odveta nebyla by se spokojila jen s několika kočičinami pod okny royalistů, doma zavřených, a veřejnými potupami, jimiž pronásledováni byli royalisté, odváživší se na ulici.

Zcela přirozeným převratem se stalo, že poctivý výpravce lodí, kterého označili jsme za člena strany lidové, stal se nyní neřekneme všemocným, neboť pan Morrel byl člověk opatrný a lehce bojácný jako všichni, kteří zvolna a pracně dosáhli obchodních úspěchů, ale tak vlivným, že byl s to – přes to, že nevyrovnal se bonapartistickým horlivcům, kteří pokládali ho za umírněného – byl tedy s to, pozvednouti hlasu a pronést stížnost. Ta stížnost, jak lze snadno uhodnouti, vztahovala se k Dantesovi.

Villefort zůstal stát, přes pád svého představeného, a jeho sňatek, pevně sice ustanovený, byl odložen na šťastnější doby. Kdyby císař zůstal na trůně, byl by Gérardovi nutným jiný svazek, a jeho otec vzal by si na starost, vyhledati mu nějaký. Kdyby druhá Restaurace přivedla Ludvíka XVIII. zpět do Francie, vliv pana de Saint-Méran by se zdvojnásobil právě jako jeho vlastní, a spojení bylo by výhodnější, než kdy jindy.

Náměstek státního návladního byl tedy pro okamžik prvním soudním úředníkem v Marseilli, když jednoho rána otevřely se jeho dveře a byl mu ohlášen pan Morrel.

Jiný byl by chvátal výpravci vstříc a touto horlivostí projevil svou slabost. Ale Villefort byl znamenitý muž, který měl ve všem ne-li zkušenost, aspoň dobrý instinkt. Nechal Morrela čekati v předpokoji, jako by to byl učinil za Restaurace, ačkoli u něho nikdo nebyl; činil to z jednoduché příčiny, že je zvykem náměstka státního návladního, nechati návštěvu čekati. Asi za čtvrt hodiny, během které přečetl dvoje či troje noviny různého politického zbarvení, nařídil, aby výpravce byl uveden.

Morrel čekal, že najde Villeforta sklíčeného: našel ho, jak ho byl viděl před šesti týdny, totiž klidného, pevného a plného chladné zdvořilosti, nejnepřekročitelnější ze všech přehrad, které dělí muže vznešeného od muže z lidu.

Vkročil do Villefortovy pracovny, přesvědčen, že soudce zachvěje se při pohledu na něho, a zatím byl to naopak on, jenž stanul, chvěje se a rozčilen, před tímto mužem pátravého výrazu, jenž očekával ho, opíraje se loktem o psací stůl.

Stanul u dveří. Villefort pohlížel na něho, jako by ho nemohl poznati. Konečně po několika vteřinách mlčenlivého zkoumání, během kterých poctivý výpravce otáčel kloboukem v rukou, Villefort pravil:

„Pan Morrel, tuším?“

„Ano, pane, jsem to já,“ odvětil výpravce.

„Pokročte tedy, pane,“ pravil úředník, kyna protektorsky rukou, „a povězte mi, jaké okolnosti mám co děkovati za čest vaší návštěvy.“

„Netušíte, pane?“ tázal se Morrel.

„Ne, ani zdaleka; to však nevadí, abych nebyl ochoten prokázati vám jakoukoli úsluhu, je-li to v mé moci.“

„Záleží to jedině na vás,  pane,“ pravil Morrel.

„Vyslovte se tedy.“

„Pane,“ pokračoval výpravce, nabývaje jistoty během řeči a posílen ostatně správností svého požadavku a jasností své situace, „pamatujete se, že několik dní před zprávou o přistání Jeho Veličenstva císaře dovolával jsem se vaší shovívavosti pro nešťastného mladého muže, námořníka, vrchního kormidelníka na mé lodi. Byl obžalován, pamatujete-li se, pro styky s ostrovem Elbou: tyto styky, jež byly v oné době zločinem, mají dnes nárok na pochvalu. Tehdy sloužil jste Ludvíku XVIII., pane, a nešetřil jste obžalovaného; byla to vaše povinnost, dnes sloužíte Napoleonovi, máte tedy toho muže chrániti; je to rovněž vaše povinnost. Přicházím se vás tedy zeptati, co se s ním stalo.“

Villefort sebral všecku sílu, aby se ovládl.

„Jméno toho muže?“ tázal se. „Buďte tak laskav, povězte mi jeho jméno.“

„Edmond Dantes.“

Villefortovi bylo by bývalo právě tak příjemno stanouti v souboji dvacet pět kroků před protivníkovou bambitkou, jako slyšeti ono jméno, pronesené mu takto tváří v tvář. Leč nehnul ani brvou.

„Tímto způsobem,“ pravil si Villefort v duchu, „nebude lze mi vytknouti, že učinil jsem ze zatčení toho mladíka otázku čistě osobní.“

„Dantes?“ opakoval. „Edmond Dantes, pravíte?“

„Ano, pane.“

Tu Villefort otevřel silnou knihu, ležící na sousedním stojanu, pak šel hledati na stůl, od stolu přešel k svazkům list…