Hrabě Monte Christo 1

IV.
ÚKLADY.

Danglars sledoval očima Edmonda a Mercedes, dokud oba milenci nezmizeli za rohem Svatomikulášské pevnosti; obrátiv se pak, viděl, že Fernand, bled a chvěje se, sklesl zpět na židli, zatím co Caderousse blábolil slova pijácké písně.

„Nu, drahý pane,“ pravil Danglars Fernandovi, „zdá se mi, že tu svatbu všichni rádi nevidí!“

„Zoufám si pro ni,“ odtušil Fernand.

„Vy jste tedy miloval Mercedes?“

„Zbožňoval jsem ji!“

„Již dávno?“

„Od té doby, co se známe; miloval jsem ji vždycky.“

„A vy si tu rvete vlasy, místo abyste hledal nějaký prostředek? Věru, nemyslil jsem si, že lidé vašeho národa takto jednají!“

„Co mám dělati?“ tázal se Fernand.

„Což já vím? Týká se to mne? Zdá se mi, že nejsem to já, který je zamilován do slečny Mercedes, ale vy. Hledejte, praví evangelium, a naleznete.“

„Našel jsem již.“

„Co?“

„Chtěl jsem zabodnouti muže, ale žena mi řekla, že se zavraždí, potká-li jejího snoubence neštěstí.“

„Eh, to se říká, ale nedělá se to.“

„Neznáte Mercedes, pane, jakmile pohrozila, provedla by to.“

„Hlupáku!“ zamumlal Danglars. „Ať se zabije nebo ne, co mi je do toho, jen když Dantes nebude kapitánem.“

„A prve než by zemřela Mercedes,“ dodal Fernand tónem nezvratného přesvědčení, „zemřel bych já sám.“

„To je láska!“ pravil Caderousse hlasem stále opilejším. „To je láska, nebo tomu nerozumím!“

„Podívejte,“ pravil Danglars, „zdáte se mi hodným hochem a chtěl bych vás – ať mne čert vezme! – zbaviti toho zármutku. Ale…“

„Ano,“ přisvědčil Caderousse, „podívejte.“

„Můj drahý,“ odvětil mu Danglars, „jsi na tři čtvrti opilý; dopij láhev a budeš opitý nadobro. Pij a nepleť se do toho; co my děláme: na to, co my děláme, musí mít člověk jasnou hlavu.“

„Já opilý?“ pravil Caderousse. „Vida, vida! Já vypiju ještě čtyři tvé láhve, které nejsou větší než lahvičky kolínské vody! Otče Pamfile, víno!“

A aby připojil k návrhu doklad, Caderousse zaklepal sklenicí o stůl.

„Pravil jste tedy, pane?“ ujal se slova Fernand, čekající lačně na pokračování nedokončené věty.

„Co jsem to povídal? Nepamatuji se již. Ten opilec Caderousse přetrhl mi pásmo myšlenek.“

„Třeba opilec, chceš-li; tím hůř pro ty, kteří se bojí vína. Je viděti, že mají nějakou špatnou myšlenku, a bojí se, aby ji víno nevyzradilo.“

A Caderousse dal se do zpěvu posledních dvou veršů písně, v té době velice oblíbené:

„Všichni špatní pijí vodu,

 toť dokázáno potopou.“

„Pravil jste, pane,“ navázal opět Fernand, „že byste mne chtěl zbaviti toho zármutku, ale… dodal jste.“

„Ano, ale… dodal jsem. Abyste byl zbaven toho zármutku, stačí, nepojme-li Dantes za choť tu, kterou milujete. A zdá se mi, že může velmi snadno sejíti se svatby, aniž by Dantes zemřel.“

„Jedině smrt je rozloučí,“ pravil Fernand.

„Vy uvažujete jako plž, příteli,“ prohodil Caderousse, „a tadyhle Danglars, který je chytrý, pálený jako Řek, vám dokáže, že nemáte pravdu. Dokaž, Danglarsi; zaručil jsem se za tebe. Řekni mu, že není třeba, aby Dantes umíral; ostatně by to bylo mrzuté, kdyby umřel, Dantes. Je to hodný hoch, já ho mám rád, Dantese. Na tvé zdraví, Dantesi.“

Fernand netrpělivě vstal.

„Nechte ho mluviti,“ pravil Danglars, zdržuje mladého muže; „ostatně přes to, že je opilý, není na velikém omylu. Nepřítomnost rozlučuje právě tak dobře jako smrt. Dejme tomu, že by mezi Edmondem a Mercedes byla zeď vězení, a budou neméně rozděleni, než kdyby mezi nimi byl náhrobní kámen.“

„Ano, ale z vězení se vyjde,“ pravil Caderousse, jenž posledními zbytky rozumu zachycoval se hovoru, „a vyjde-li kdo z vězení a jmenuje-li se Edmond Dantes, mstí se.“

„Co na tom!“ mumlal Fernand.

„Ostatně,“ mluvil dále Caderousse, „proč by zavírali Dantese do vězení? Nikoho nezabil, neokradl, ani neoloupil.“

„Mlč,“ pravil Danglars.

„Nechci mlčeti,“ odpověděl Caderousse. „Chci věděti, proč by zavřeli Dantese do vězení. Já mám Dantese rád. Na zdraví, Dantesi!“

A pozřel novou sklenici vína.

Danglars sledoval postup opilosti v mdlých očích krejčího a obrátiv se k Fernandovi, pravil:

„Nuže, chápete, že není nutno ho zabít?“

„Ovšem, zajisté, kdyby, jak jste pravil, bylo možno, dáti Dantese zatknouti. Ale máte tu možnost?“

„Kdybychom dobře hledali, mohli bychom ji najíti,“ odvětil Danglars. „Ale do čeho, u čerta, se to míchám? Je mi něco po tom?“

„Nevím, je-li váni něco po tom,“ pravil Fernand, chápaje se jeho ruky, „ale vím, že máte nějaký zvláštní důvod nenáviděti Dantese: ten, který sám nenávidí, neklame se v citech druhého.“

„Já, důvod nenáviděti Dantese? Pražádný, dávám vám své slovo. Viděl jsem vás nešťastného a vaše neštěstí mne zajímalo, to je vše; Ale jakmile myslíte, že jednám ve svém vlastním zájmu, s bohem, drahý příteli, dostaňte se z toho, jak můžete.“

A Danglars se tvářil, jako by nyní chtěl on vstáti.

„Ne,“ zvolal Fernand, zdržuje ho, „zůstaňte! Málo mi na tom konec konců záleží, máte-li co proti Dantesovi, nebo nemáte-li nic proti němu. Já proti němu mám, hlasitě to doznávám. Najděte prostředek, a já jej provedu, nepůjde-li ovšem o život člověka, neboť Mercedes pravila, že se usmrtí, bude-li Dantes usmrcen.“

Caderousse, jemuž klesla hlava na stůl, zvedl čelo a pohlížeje hloupýma, tupýma očima na Fernanda a Danglarse, pravil:

„Zabít Dantese! Kdo tu mluví o zabití Dantese? Nechci, aby byl zabit, je to můj přítel; nabídl mi dnes ráno, že rozdělí se mnou své peníze, jako já rozdělil jsem své s ním: nechci, aby byl Dantes zabit.“

„A kdo ti povídá, že bude zabit, pitomče?“ odbyl ho Danglars. „Jde o pouhý žert. Pij na jeho zdraví,“ dodal, nalívaje mu sklenici, „a dej nám pokoj.“

„Ano, ano, na Dantesovo zdraví!“ zvolal Caderousse, vyprazdňuje sklenici. „Na jeho zdraví!… Na jeho zdraví!… Tak!“

„Ale prostředek… prostředek?“ pravil Fernand.

„Vy jste ho ještě nenašel?“

„Ne, vzal jste si to vy na starost.“

„Pravda,“ přisvědčil Danglars, „Francouzové mají před Španěly tu přednost, že Španělé přemýšlejí a Francouzové nacházejí.“

„Najděte tedy,“ pravil Fernand netrpělivě.

„Číšníku,“ pravil Danglars, „péro, inkoust a papír!“

„Péro, ink…