Hrabě Monte Christo 1

XI.
KORSICKÝ LIDOŽROUT.

Při pohledu na tuto rozrušenou tvář Ludvík XVIII. prudce odstrčil stůl, za kterým seděl.

„Co je vám, pane barone?“ zvolal. „Zdáte se všecek rozrušen; měl by snad ten zmatek, to váhání nějaký vztah s tím, co říkal pan de Blacas a co mi právě potvrdil pan de Villefort?“

Pan de Blacas rychle pokročil k baronovi, ale hrůza dvořanova nedovolila pýše státníkově triumfovati; skutečně, za takových okolností bylo pro něho mnohem výhodnější, býti pokořen policejním prefektem, než pokořiti jej.

„Sire…“ pronesl baron zajíkavě.

„Nuže, co je?“ tázal se Ludvík XVIII.

Policejní ministr, podléhaje zoufalství, vrhl se k nohám Ludvíku XVIII., jenž ucouvl, svraštiv obočí.

„Promluvíte tedy?“ tázal se.

„Oh, sire, jaké strašlivé neštěstí! Jak jsem politováníhodný! Nikdy se neutěším!“

„Pane,“ pravil Ludvík XVIII., „poroučím vám, abyste mluvil.“

„Nuže, sire, usurpátor opustil ostrov Elbu 28. února a přistál 1. března.“

„Kde to?“ tázal se rychle král.

„Ve Francii, sire, v malém přístavu blízko Antibes, v Golfe-Juanu.“

„Usurpátor přistál ve Francii, u Antibes, v Golfe-Juanu, dvě stě padesát mil od Paříže, 1. března, a vy se tu zprávu dovídáte dnes, 3. března!… Eh, to není možné, pane: buď se vám dostalo falešné zprávy, nebo jste se zbláznil.“

„Bohužel, sire, je to až příliš pravda!“

Ludvík XVIII. v nevylíčitelném pohybu hněvu a hrůzy se vypjal, jako by nepředvídaná rána byla ho zasáhla do srdce i do tváře zároveň.

„Ve Francii!“ zvolal, „Usurpátor ve Francii! Což toho, člověka nikdo nehlídal? Ale kdo ví, kdo byl s ním ve spojení.“

„Oh, sire,“ zvolal vévoda de Blacas, „muže, jako je pan Dandré, nelze obviniti ze zrady! Sire, byli jsme všichni slepí a policejní ministr byl stižen všeobecnou slepotou, nic víc!“

„Avšak…“ pravil Villefort; leč zarazil se a ukloniv se, pronesl: „Ach, promiňte, promiňte, sire, moje horlivost mne unáší; račiž mne Vaše Veličenstvo omluviti.“

„Mluvte, pane, mluvte směle,“ oslovil ho král; „vy jediný předvídal jste tu událost, pomozte nám najíti nějaký prostředek proti ní.“

„Sire,“ pravil Villefort, „usurpátor je na jihu nenáviděn; zdá se mi, že odvážil-li se na jih, bylo by snadno, vzbouřiti proti němu Provenci i Languedoc,“

„Ano, ovšem,“ pravil ministr, „ale on postupuje Gapem a Sisteronem.“

„Postupuje, postupuje!“ zvolal Ludvík XVIII. „Cožpak táhne na Paříž?“

Policejní ministr zachoval mlčení, jež rovnalo se nejúplnějšímu přisvědčení.

„Myslíte, pane,“ tázal se král Villeforta, „že bylo by možno vzbouřiti Dauphinát jako Provenci?“

„Sire, mrzí mne, že musím říci Vašemu Veličenstvu krutou pravdu, ale smýšlení Dauphinátu daleko nevyrovná se smýšlení Provence a Languedocu. Horalé jsou bonapartisty, sire.“

„Je tedy dobře zpraven,“ zamumlal Ludvík XVIII. „A kolik má mužů s sebou?“

„Nevím, sire,“ pravil policejní ministr.

„Jakže, nevíte? Zapomněl jste se informovati o té okolnosti? Ovšem, nemá to veliké důležitosti,“ dodal král se zdrcujícím úsměvem.

„Sire, nemohl jsem se informovati; depeše obsahovala pouze zprávu o přistání a cestě, kterou se usurpátor bral.“

„A jakým způsobem došla vás ta depeše?“ tázal se král.

Ministr sklopil hlavu a živá červeň zbarvila mu čelo.

„Po telegrafu, sire,“ zašeptal.

Ludvík XVIII. postoupil o krok kupředu a založil ruce jako Napoleon.

„Proto tedy,“ pravil, bledna hněvem, „sedm spojených armád porazilo toho muže; proto byl jsem zázrakem nebes dosazen na trůn svých otců po dvacetipětiletém vyhnanství; proto jsem po těch dvacet pět let studoval, zkoumal, analysoval lidi a věci té Francie, jež mi byla slíbena; aby síla, již držel jsem ve svých rukou, vypukla a zničila mne ve chvíli, kdy došel jsem cíle všech svých tužeb!“

„Sire, je to osud,“ šeptal ministr, cítě, že podobná tíže, osudu lehká, stačí k rozdrcení člověka.

„Je tedy pravdou, co o nás říkají naši nepřátelé: Ničemu se nenaučil, ničeho nezapomněl? Kdybych byl zrazen jako on, ještě bych se utěšil. Ale být uprostřed lidí, mnou vyzvednutých k hodnostem, kteří měli bdít nade mnou pečlivěji než nad sebou samými, neboť můj prospěch byl jejich prospěchem, když přede mnou nebyli ničím a po mně nebudou ničím, a zahynouti bídně neschopností, nezpůsobilostí! Ach, ano, pane, máte pravdu, to je osud!“

Ministr skláněl se pod touto hroznou klatbou.

Pan de Blacas osušoval si čelo, pokryté potem; Villefort se v duchu usmíval, neboť cítil vzrůstati svou důležitost.

„Padnouti,“ pokračoval Ludvík XVIII., jenž na první pohled změřil propast, kam chýlila se monarchie, „padnouti a dověděti se o svém pádu po telegrafu! Oh, raději bych vystoupil na popraviště svého bratra Ludvíka XVI., než bych takto sestoupil po schodech Tuilerií, vyhnán směšností… Vy nevíte, pane, co to je, směšnost ve Francii, a přece byste to mohl věděti!“

„Sire, sire,“ šeptal ministr,  „pro smilování!…“

„Přistupte, pane de Villefort,“ mluvil král dále, obraceje se k mladému muži, který stoje nehnutě v pozadí, sledoval rozmluvu, v níž zmateně kolísal osud království, „přistupte a řekněte pánovi, že bylo lze předvídati vše, čeho on nevěděl.“

„Sire, bylo materielně nemožno uhodnouti plány, které ten muž skrýval celému světu.“

„Materielně nemožno, ano, to je veliké slovo, pane; na neštěstí má se to s velikými slovy jako s velikými muži, změřil jsem je. Materielně nemožno ministru, který má úřednictvo, kanceláře, agenty, tajné policisty, špehouny a milion pět set tisíc franků tajných fondů, věděti, co se děje šedesát mil od pobřeží Francie! Nuže hleďte, zde tento pán, který neměl nic z toho všeho k disposici, tento pán, prostý úředník, věděl toho víc než vy s celou svou policií a byl by zachránil mou korunu, kdyby byl měl právo, jako vy, použíti telegrafu.“ Pohled ministra policie obrátil se s výrazem hluboké nevole na Villeforta, jenž sklopil hlavu se skromností vítěze.

„Nemyslím to na vás, Blacasi,“ pokračoval Ludvík XVIII., „neboť, neobjevil-li jste ničeho, byl jste aspoň tak rozumný, že jste setrval ve své nedůvěře; jiný než vy byl by možná pokládal odhalení pana de Villefort za be…