Hrabě Monte Christo 1

VIII.
ZÁMEK IF.

Jda předpokojem, policejní komisař pokynul dvěma četníkům, z nichž jeden postavil se Dantesovi po pravý bok, druhý po levý. Otevřeli dveře, spojující byt státního návladního s justičním palácem, a kráčeli jistou dobu dlouhou temnou chodbou, v jaké každý se zachvěje, kdokoli jí projde, i když nemá příčiny k chvění.

Právě jako Villefortův byt spojen byl s justičním palácem, tak justiční palác spojen byl s vězením, chmurnou to budovou, přiléhající k paláci, na kterou zvědavé hledí všemi svými zejícími otvory accoulská zvonice, jež tyčí se před ní.

Po četných zatáčkách v chodbě spatřil Dantes dveře se železným okénkem. Policejní komisař udeřil na ně třikrát železným kladívkem a ty tři údery Dantesovi zněly, jako by mu dopadaly na srdce. Dveře se otevřely, oba četníci lehce tam strčili vězně, který ještě váhal. Dantes překročil strašlivý práh, a dveře se hlučně za ním zavřely. Vdechl jiný vzduch, zkažený, těžký vzduch. Byl ve vězení.

Dovedli ho do cely dosti čisté, ale zamřížované a opatřené závorou. Vzhled jeho obydlí nevnukal mu tedy příliš mnoho strachu: kromě toho slova náměstka státního návladního, pronesená tónem, jenž zdál se Dantesovi plným zájmu, zněla mu v uších jako sladký slib naděje.

Byly již čtyři hodiny, když byl Dantes doveden do své cely. Bylo to, jak jsme již pravili, 1. března. Vězeň ocitl se tedy brzy potmě.

Síla smyslu sluchového vzrostla tedy o sílu smyslu zrakového, jenž uhasl. Při nejmenším zvuku, který k němu pronikl, rychle vstával a přistupoval ke dveřím, přesvědčen, že přicházejí ho propustiti na svobodu. Ale zvuk brzy zanikal, ztráceje se jiným směrem, a Dantes klesal zpět na své sedadlo.

Konečně asi v deset hodin večer, když Dantes již ztrácel naději, ozval se nový zvuk, jenž zdál se tentokrát mířiti k jeho cele: vskutku, kroky, rozléhající se po chodbě, stanuly před jeho dveřmi. Klíč zarachotil v zániku, závory zaskřípěly a masivní dubové dveře se otevřely, vpouštějíce do temné cely oslňující světlo dvou pochodní.

V záři těchto dvou pochodní Dantes viděl lesk šavlí a mušket čtyř četníků.

Učinil dva kroky vpřed a stanul nehnutě, vida tuto zostřenou moc.

„Přicházíte pro mne?“ tázal se Dantes.

„Ano,“ odpověděl jeden z četníků.

„Od pana náměstka státního návladního?“

„Ovšemže.“

„Dobře,“ pravil Dantes, „jsem hotový jíti s vámi.“

Přesvědčení, že přicházejí pro něho od pana de Villefort, zbavovalo nešťastného mladého muže veškeré obavy: vykročil tedy klidně a nenuceně a sám od sebe postavil se do středu svých průvodců.

U domovních dveří stál kočár; kočí seděl na kozlíku a vedle kočího policista.

„Ten kočár je tu pro mne?“ tázal se Dantes.

„Pro vás,“ odpověděl jeden z četníků, „vstupte do něho.“

Dantes chtěl něco namítnouti, ale dvířka se otevřela a on cítil, že je tlačen. Neměl možnosti, ba ani síly odporovati, a než se vzpamatoval, seděl v kočáře mezi dvěma četníky; ostatní dva usedli na protější sedadlo, a těžký vůz se rozejel, smutně rachotě.

Vězeň pohlédl k okénkům; byla zamřížovaná. Změnil pouze vězení, a rozdíl v nich byl ten, že toto se pohybovalo a pohybujíc se neslo jej k neznámému cíli. Mřížemi, jež byly tak husté, že by se jimi sotva ruka prostrčila, Dantes nicméně poznal, že jedou ulicí Caisserie a že ulicemi Saint-Laurent a Taramis blíží se k nábřeží.

Brzy spatřil svými mřížemi a mřížemi budovy, u níž právě byli, zářiti světlo na strážnici.

Kočár se zastavil, policista sestoupil a vešel do strážnice; dvanáct vojáků odtamtud vyšlo a postavilo se do dvou řad proti sobě. Dantes viděl lesk jejich pušek při světle nábřežních svítilen.

„Byla by snad k vůli mně rozvinuta taková vojenská síla?“ tázal se sama sebe.

Policista, otevřev na klíč zavřená kočárová dvířka, dal odpověď na tuto otázku, aniž pronesl slova, neboť Dantes viděl, že dvě řady vojáků vyznačují mu cestu od kočáru k přístavu.

Oba četníci, sedící na protějším sedadle, vystoupili první, pak musil vystoupiti on, a jemu následovali četníci, sedící vedle něho. Kráčeli k bárce, již celní námořník přidržoval u břehu za řetěz. Vojáci pohlíželi na Dantese s tupou zvědavostí. V okamžiku byl umístěn na zádi lodi, stále mezi oněmi čtyřmi četníky, kdežto policista seděl na přídi. Prudký odraz vzdálil loďku ode břehu a čtyři veslaři mocně veslovali k Pilonu. Z loďky ozval se výkřik, řetěz, uzavírající přístav se spustil a Dantes ocitl se v tom, čemu se říká Frioul, to jest mimo přístav.

Prvním vězňovým hnutím, když ocitl se na volném vzduchu, bylo hnutí radosti. Vzduch, toť skoro svoboda. Plnýma prsama vdechoval tedy silný van, jenž přináší na svých křídlech všecky neznámé vůně moře a noci. Brzy však vydral se mu z prsou vzdech; míjeli právě Zálohu, kde ještě ráno byl tak šťasten ve chvíli, jež předcházela jeho zatčení. Zářícími otvory dvou oken doléhal až k němu veselý šum plesu.

Dantes sepjal ruce, zvedl oči k nebi a modlil se.

Bárka plula dále; minula Umrlčí Hlavu, ocitla se proti Farosské zátoce a chystala se obeplouti baterii; Dantesovi byly tyto obraty nepochopitelny.

„Kam mne to vezete?“ tázal se jednoho z četníků.

„Brzy se to dozvíte.“

„Ale přec…“

„Je nám, zakázáno dáti vám jakékoli vysvětlení.“

Dantes byl polovičním vojákem; vyptávati se podřízených, kterým bylo zakázáno odpovídati, zdálo se mu nesmyslnou věcí, i umlkl.

Tu přeletovaly mu hlavou nejpodivnější myšlenky: ježto nebylo lze pustiti se s takovou bárkou na dalekou cestu a v tom směru, kterým mířili, žádná veliká loď nekotvila, myslil si, že ho vysadí na nějaký vzdálený bod pobřeží a že mu řeknou, že je volný. Nebyl přivázán, nikdo se nepokusil spoutati mu ruce, a to se mu zdálo dobrým znamením. Což mu ostatně náměstek, tak dobrotivý k němu neřekl, že, nepronese-li toho osudného Noirtierova jména, nemá se čeho báti? Což nezničil Villefort v jeho přítomnosti nebezpečný ten list, jediný důkaz proti němu?

Čekal tedy mlčky a zamyšleně, snaže se proniknouti tmu svým námořnickým okem, vycvičeným v temnotách a zvyklým odhadovati vzdálenosti v noci.

Nechali vpravo ostrov Ratonneau, kde zářil …