Bohumil Hrabal se narodil roku 1914 v Brně-Židenicích Marii Kiliánové, otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala, se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. Školní docházka neprobíhala nikterak hladce, Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal, pozoroval dění a poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval, zejména když nymburský pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela získal a chlapec k němu přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z Pepina, to je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav, které Bohumil Hrabal dal literatuře.
Bohumil Hrabal nicméně nakonec vystudoval práva (která z důvodu války dokončil až roku 1946), měl však různá zaměstnání mimo tento obor – byl dělníkem v ocelárnách na Kladně, číšníkem, výpravčím v Kostomlatech nad Labem, úředníkem, baličem starého papíru ve sběrných surovinách a jevištním technikem. Do literatury vstoupil Hrabal v 50. letech, ale spisovatelem z povolání byl až od roku 1963. Po roce 1968 mu bylo dočasně zakázáno publikovat, díla vycházela v samizdatu, nebo v cizině. Od roku 1975 smí opět volně tvořit a vydávat knihy. Bohumil Hrabal se postupně stal jedním z nejvýznamnějších českých prozaiků konce dvacátého století. Ve svých knihách naplno rozvinul svůj vypravěčský talent. Navázal na Haškovo výtečné vypravěčské umění, líčí zážitky z dětství, okupace, života v Praze i v Polabí – Kersko. Znal prosté lidi (figurky), měl zálibu v groteskních situacích, neobvyklých povahách a šokujících nápadech. Psal povídky a novely silně aktualizovaným a neotřelým jazykem. Část jeho díla byla i zfilmována (Slavnosti sněženek; Ostře sledované vlaky).
Hrabalovo dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Stejně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho většinou krátkých próz je prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými sentencemi, lidová moudra s poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatnou fabuli, ale strhují právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé proudy české literatury.
Do blankytně modrounkého celofánu humoru lze zabalit ztrápené a krvavé součástky denních starostí.
Jak je ten svět pořád hezčí a hezčí. Ne že by byl, ale já ho pořád tak vidím.
Ti zdánlivě poslední jsou u mne ti první.
Kdy přestanou války? Až budeme všichni synové. Jakmile se objeví otec, tak se objeví Il principe. Otec musí být neskonale krutý – aby se zmocnil svého cíle. A to platí i v oblasti morality a náboženství…
Buďte na lidi hodný, nebo vám nepřijdou na pohřeb.
Život je věrnost třeskutým krásám, někdy i za cenu vlastního života.
Pohlavní styk s manželkou po pětiletém manželství by měl být prohlášen za krvesmilstvo a trestán žalářem.
Vždycky všechno, co je nové, co je příliš nové, vyvolává nejdřív skandál a zmatek, a pak se to stane dokonce i konvencí.
Pak sám sebe přesvědčil, že musí přijmout to, co je, žít tak, jak to je, věřit tomu, co je údělem páteřáka …
Slavnosti sněženek
… já jsem taky jatej touhou , co je za obzorem lidskejch cest, ale jen na útraty těchhle nohou, já jsem taky jatej touhou bojovat, ale už jen sám proti sobě, jsem taky jatej touhou žít, ale skoro na útraty sebe sama …
Slavnosti sněženek
Už jsem toho viděl v životě hodně. Převrácenej komediantskej vůz, blít koně v barvách francouzské trikolory. Ale takovejhle bordel jsem ještě nezažil.
Pravej mužskej je vždycky drobet přivožralej, trošku je nastydlej a kapánek smrdí močůvkou.
Účinná láska k bližnímu, to není kotrmelec se slečnou na kanapi, ale tomu, kdo zrovna potřebuje, hned pomoci.
Děti, když jsou malý, jsou svatý, i když stojejí za hovno.
Kdysi jsem se domníval, že za rozbřesku jarních jiter ptáci vítají zpěvem příchod slunce a světa. Dneska vím, že těch několik jitřních minut křičí hrůzou ze světa.
Bohumil Hrabal
