Pábitelé

3

Řetízkový kolotoč stál na samém břehu benátské noci. Ariston metal z jeho útrob na všechny strany šílenou muziku, podobnou obrazům nymf a najád, které zdobily výplně kolotoče. A ramena byla posázena barevnými žárovkami, a když kolotoč dostal rychlost, sedátka se vznášela nad řekou, a kdo se vyklonil, viděl, jak trámy a vzpěry kolotoče rozmíchávají hlubinu, ve které se zrcadlí kružnice z lidských nohou a řetízků a tváří, protože u vody je všeho dvakrát víc.

Reprezentant pan Viktor Tůma svíral dívku s lekníny, přehodil si ji až za sebe a jejich řetízky se propletly. A pak ji mocným pohybem vymrštil až do modrého stínu noci… a sedátko se opět vracelo, dívka se otočila, nazpět vztáhla ruku a pan Viktor natáhl paži vpřed, ještě kousek, ještě… a jejich prsty se zahákly, reprezentant přitáhl dívku, mocným pohybem ji stáhnul za sebe, chvíli ji podržel a šeptal jí do ucha něžná slovíčka. A znovu ji vymrštil do prostoru, až tam, kam dovolovala odstředivá síla a řetízky kolotoče, sám se skoro zastavil. Tu chvíli do něho vrazil pan dirigent Opory v stáří, který seděl na sedátku za ním, a než Viktora hodil do prostoru, pošeptal mu:

„Tu holku musíš sbalit!“

A Viktor, unášený kopancem vzhůru, přivřel oko.

Pak majitel kolotoče zazvonil, dal páku na nejvyšší rychlost a sedátka a řetízky se ještě víc vzdálily pošlapané louce a obličeje cestujících defilovaly po kružnici za hranici světel žárovek a modrého stínu noci jak veliké kuličkové ložisko.

Dívka s lekníny trnula, co kdyby se s ní utrhlo sedátko, kam až by asi doletěla? Možná až doprostředka řeky, ve které by roztříštila zrcadlící se měsíc, možná ale taky rovnou doprostředka prámu, který plul tiše, ozdoben barevnými lampiony a s hudbou tamburašského spolku, jistě by ten prám prorazila a lampiony by tiše zhasly…, ale co kdyby se s ní sedátko utrhlo nad řekou a ta síla by jí mrštila na břeh, do plachty boudy s cukrovím? Nebo kdyby doletěla až do střelnice rovnou do plechových figurek a všechna skrytá péra by spustila jak trefená do terče… Anebo co kdyby i s těmi řetízky přistála a porazila boudu s člověkem v bílém plášti, který na špejle namotává růžovou cukrovou vatu? Anebo letěla ještě dál, rovnou do necek, ve kterých se chladí láhve piva a sodovky?

Ale majitel kolotoče odzvonil těm možnostem, zvolnil rychlost a řetízky se zvolna svíraly, jako když zvolna stahujete deštník… Pak několik podrážek zavadilo o prkennou podlahu a kolotoč zastavil.

„Motá se mi hlava,“ řekla dívka.

„Na to je nejlepší sklenička,“ pozval ji pan dirigent. A když stáli pod plachtou výčepu a srkali sladký likér, povídá pan dirigent:

„Tak jak jdou kšefty?“

„Mizerně, lidi to málo kupujou,“ řekla.

„Ale…! Sakramentský komáři!“ rozhodil dirigent rukou a vchrstnul kmínku reprezentantu Tondovi do obličeje.

„Pardon,“ omluvil se pan dirigent a rozvazoval dívčin tlumok a smál se, až slzel. Pak vyjmul jeden umělý leknín, zabalený v hedvábném papíře.

„Vy máte blbý vtipy,“ nadával pan Tonda a utíral si lepkavý likér z očí.

„Tak slečno…?“

„Uršula Krásenská,“ uklonila se a zčervenala.

„Tak slečno Uršulo, tak krásnej artikl, a že nejde?“

„Asi to neumím prodávat,“ začervenala se ještě víc.

„A kolik stojí ten kus?“

„Pětadvacet korun,“ řekla a postavila prázdnou sklínku.

„Šéfe,“ poručil dirigent, „ještě jednou!“

„A co prodáváte vy?“ optala se.

„Já a mí přátelé nabízíme lidem šťastnou budoucnost,“ řekl pan dirigent.

„Aha, to prodáváte horoskop!“ zasmála se.

„Ne, hádejte.“

„Tak střelný modlitbičky nebo hádáte lidem z ruky!“

„Taky ne, tady pan Viktor vám to poví,“ řekl pan dirigent a podal dívce sklenku s kmínkou.

„Slečno Uršulko, my nabízíme lidem iluzi. Penzi. Živnostníci dostanou papír a dají nám za to prachy. A když věří, že to, co jsme jim řekli, je pravda, tak mají šťastnou budoucnost,“ řekl pan Viktor a stříkal očima rovnou do očí dívky s lekníny.

„Vy prodáváte naději?“ optala se.

„Ano,“ řekl pan Viktor, „tak jako Kristus Pán, když dělal obchodního cestujícího a obcházel klienty kolem jezera Genezaretského s artiklem: Víra, Naděje, Láska…, tak zrovna tak my…, ale pojďte se projít benátskou nocí!“

„Máte pěkné zaměstnání,“ řekla dívka.

„Ano,“ řekl pan dirigent a vzal umělý leknín a prodíral se proudícími lidmi a volal:

„Poslední novinka z Paříže na váš stůl! Umělý leknín, který ozdobí váš příbytek. Jedinečná příležitost!“ volal a očima ohmatával typy lidí.

„Ten náš šéf má ale blbý vtipy,“ nadával Tonda a čichal si k prstům, „smrdím fenyklem!“

„Ach, to je krása!“ otočila se dívka na Viktora a ukázala prstem na stánek, kde stál muž a bral ze škatule zplihlé předměty podobné gumovým rukavičkám, nastrčil je na kyslíkovou bombu, otočil kolečkem a zpod prstů mu vyrostl krásný barevný balonek, pak několik rychlých pohybů a balonek se vznesl až tam, kam dovoloval neviditelný provázek…, a děti si odnášely barevné balonky a blaženě se usmívaly… A kramář pod acetylénovou lampou vyráběl další balonky a další.

A přišel pan dirigent, vedl za ruku ženu a volal:

„Uršulko, tady dáma chce dva lekníny!“

A rozvázal tlumok a vyjmul dva umělé květy, dával je do tašky tlusté ženské, která se bránila:

„Snad by stačil jeden?“

„Dva, dva,“ volal pan dirigent, „to máte to samý, jako byste si koupila štěňátko, lepší jsou dvě, protože dvě štěňátka lepší žerou, dostanu padesát korun.“

Žena vytáhla tobolku, ruce se ji chvěly a dirigent řekl:

„Pardon, madam,“ a vzal tu tobolku a vytáhl z ní padesátikorunu, podal ji Uršule a vrátil tobolku ženě do kapsy. Pak stáhl tlumok z dívčiných zad, jeden leknín si vzal do ruky a prodíral se diváky a volal:

„Kupte si poslední novinku z Vídně, umělý leknín, prakticky nezničitelný, umělý květ, který můžete koupat, a proto je pořád svěží…“

„Já bych chtěla jeden…,“ řekla dívka.

„Ten leknín?“ optal se pan Tonda.

„Ne…, tamhleten balonek…“

„A jaké barvy?“ řekl pan Viktor.

„Zelený.“

„Naděje je v barvě brčálové,“ řekl Viktor.

A Tonda sáhl do kapsy a šel proti balonkům, které si nesly blažené děti, koupil zelený balonek, a když jej vedl na pr…