Pábitelé

Bohumil Hrabal

65 

Elektronická kniha: Bohumil Hrabal – Pábitelé (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hrabal70 Kategorie: Štítek:

Popis

Bohumil Hrabal: Pábitelé

Anotace

Bohumil Hrabal – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pábitelé“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Automat Svět

Zasklenou stěnou automatu stékaly stříbrné curůčky večerního deště, po náměstíčku kráčelo několik chodců v předklonu a drželo si klobouk nebo deštník.

A do automatu pronikala ze salonku v prvním patře veselá hudba a hovor, který propukal v nezávazný smích. Paní výčepní roztočila piva a šla na toaletu.

Když otevřela dveře, metr od podlahy visely perforované střevíce, pak do žlutočerveně kostkované sukně zastrčené nohy a potom kabátek se zplihlýma rukama z rukávů a dívčí hlavou vyvrácenou ke klopě… Oběšená dívka na pásku od montgomeráku na klice větracího okénka.

„No,“ řekla paní výčepní, pak přinesla štafle, jedna prodavačka nadzvedla tu oběšenou a paní výčepní ji dlouhým nožem od salámu odřízla. A hodila si dívku na ramena a odnesla ji za výčep do alkovny, položila ji na odkládací stůl, uvolnila škrtící pásek.

A zvedla oči.

Za zasklenou stěnou automatu stál v dešti mužský a zíral na ten odkládací stůl.

Paní výčepní zatáhla kartonovou záclonku.

Pak přijel pohotovostní vůz.

Mladý lékař vběhl do automatu, dva zřízenci vytahovali nosítka. Lékař položil ucho na dívčí hruď, vzal ji za zápěstí a rozhrnul karton a rukama ukazoval, aby zřízenci už nechodili.

„Jsme tady zbytečný,“ řekl.

„A co my tady s ní?“ optala se paní výčepní.

„Přijede patologie,“ řekl.

„Tak ať přijede brzy, prodáváme tady jídlo a pití.“

„Tak to tu na tu chvilku zavřete,“ řekl doktor a vběhl do deště a pohotovostní auto se s ječením rozjelo.

A do automatu pronikala ze salonku v prvním patře veselá hudba a hovor, který propukal v nevázaný smích. Před zasklenou stěnou stálo několik zvědavců, tiskli dlaně na tabuli a ty ruce byly bílé a nepřirozeně velké. A nad nimi se leskly zvědavé oči.

Pak ke dveřím přišel vysoký mladík. Byl promoklý a oba rukávy měl zabílené, jak vrážel ode zdi ke zdi. Vzal za kliku a chtěl zase jít.

Paní výčepní odemkla.

„Pojďte, člověče, dál, pojďte mě pobavit,“ řekla, a když vešel, spráskla nad ním ruce, „to vás přejela tramvaj? Nebo jste spadl ze skály?“

„Něco horšího,“ řekl, „předevčírem mi utekla snoubenka.“

A sahal si špinavýma rukama do očí.

„Vy jste zasnoubenej? Vždyť jsem vás ještě neviděla se ženskou,“ podivila se a nořila do dřezu prázdné sklenice, a když dotočila piva, postavila je za sebe do výtahu, stáhla okénko a zmáčkla knoflík. Vzala jednu sklenici a hodila ji po cínové mokré ploše výčepního pultu a ten půllitr jel a zastavil se pod rukou mladíka.

Napil se, otřel botku o mosazný klandřík a díval se, jak ze střevíce kape voda.

„Utekla,“ řekl, „roztloukali jsme k večeři starej chleba a holka si vzpomněla, že je z baronský rodiny, a hned křičela: ‚Karlíku, já bych tvý mutře nejradši strčila do držky ruční granát!‘ A já ji chlácholím: ‚Holka, takhle mi nemluv před svatbou!‘ Ale vona vzala nůž, takovej zavírací žabikuch, a zabodla tu kudlu do dveří. A nůž se zavřel a holka se řízla. A už jsem zavíral vokno, aby mi sebou nemrskla z vokna. Vona holka byla po sebevraždě jak metař po bagu.“

„Starej chleba jste roztloukali k večeři?“ divila se paní výčepní.

„No jo. To ale taky chtěla, abysme se zavraždili spolu,“ pokračoval, „povídala mi: ‚Hele, Karlíku, votevřeme vokno, vezmeme se za ruce a vyskočíme z vokna.‘ A už jsme byli vykoupaný, v nejhezčích šatech a koukám do propasti dvora, abysme neskočili na nějaký dítě, a koukám a v prvním patře je tak pitomě natažená anténa, že kdybychom skočili ze třetího patra, kde bydlíme, určitě bysme si o ten drát uřízli ucho nebo nos a zohavili bysme se,“ řekl a pivo mu teklo podle úst jak řídký vous.

„To přeci musí bejt putna, jak budete vypadat pak,“ řekla výčepní a založila si ruce a byla krásná jak socha na ministerstvu zemědělství.

A do automatu pronikala ze salonku v prvním patře veselá hudba a hovor, který propukal v nevázaný smích.

„Jsem estét a tím je řečeno vše,“ řekl, „tý mý holce by to bylo jedno. Už jednou se mi přiškrtila páskem od montgomeráku, tak tak jsem ji zachránil. A vona řvala: ‚Ty kreténe, proč jsi mě vodil zpátky, už jsem byla v limbu!‘ A sousedi na nás tloukli a volali: ‚Pane Karlíčku, co to tam děláte? Jsou tady děti!‘ A moje snoubenka křičela: ‚Ty vaše děti bych nejradši pobila a zapálila potom barák!‘ A tak, abych ji utišil, vzal jsem ji za ruku a za nohu a chtěl jsem ji roztočit, ale špatně jsem si to vypočítal a holka se hlavou vbourala skrz výplň dveří až na chodbu a porazila sousedku, která klečela u klíčový dírky. A ta moje holka povídá: ‚Paní, my si s Karlíkem můžeme dělat doma to, co chceme, viď, Karlíku!‘“ usmíval se mladík a oči měl vroubené červeným zánětem jak telegram.

„To je strašný,“ řekla paní výčepní, „jen se podívejte! Ta svoloč si přinesla i stoličky!“ A natočila šnyt piva a vyšla od výčepu k zasklené stěně, kde z druhé strany stály v lijavci desítky zvědavců, šeptali si, někteří už seděli na stoličce a tiskli dlaně na tabuli skla, jako by se o ní ohřívali. A vypadali jak zrůdy.

Paní výčepní upila piva, naklonila se, zasklenou stěnu měla na očích skoro jako brejle, pak couvla a chrstla zbytek piva na tu průhlednou zeď. Pěna piva tekla po zasklených portrétech.

„Pražáci,“ řekla a pokrčila rameny.

A vrátila se za pípy, dotočila sklenice a jednu hodila po mokré cínové ploše pultu a půllitr se zastavil pod mladíkovou rukou.

„Člověče,“ řekla, „já musím bejt u všeho. Loni si jdu špacírem podle trati, po druhý straně jde holka, a když přijede vlak, tak holka skočí pod lokomotivu, tak, že z pešunku se mi vykutálí k nohám její hlava. A mrká vočima!“

Mladík ale byl do sebe ponořený jak sklápěcí šicí stroj.

„Já se tý mý holky stejné nevzdám,“ řekl, „kdyby nic, tak proslavila českou grafiku tím, že byla frigidní. Kdybych měl normální ženskou, tak copak? Milovali bysme se, ale absolutní grafika by byla v čudu.“

Zvedl sklenici a pivo mu teklo za košili.

A do automatu pronikala ze salonku v prvním patře veselá hudba a hovor, který propukal v nevázaný smích. Výtahem sjížděly z restaurace tácy se zaschlou pěnou na prázdných sklenicích.

„Taky mi ta moje holka pořád vyčítala, že j…