Pábitelé

Jarmilka

1

Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Spěchám jí vstříc a tak se na ní zahledím, až klopí oči. Je v šestém měsíci, a když otevírá ústa, znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá, a tím kráska krásek.

Jdu podle ní a šeptám: „Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu?“

A ona odpovídá: „Až pokvete kravinec!“

Říkám: „Ale, ale! To už mě nemáte ráda?“

A ona beze zbytku tvrdí: „Ne, protože pořád tady po Poldovce lítáte, jako byste měl v zadku šípy.“

Pokládám kbelíky, které jsem jí pomohl nést, dívám se na ní vyčítavě a ona klopí víčka. Vidím zduřelé kruhy, vidím ty jaterní skvrny… a ano! Má dneska zase ten bavlněný kabátek, převázaný provazem. Zdvihá oči a říká:

„Co na mě koukáte jako dědeček na voračku?“

Tak jí to vysvětluji: „Když vy jste na mě poslední dobou nějak chladná.“ Zdvihám kbelíky a nesu je dál, poněvadž se nesluší, aby těhotná ženská nesla takovou tíhu. Na rohu učňovské školy se Jarmilka opře o roh a zvrací. Když na mě obrací ten svůj ztrhaný obličejík, omlouvá se mi: „A už je to.“ A oběma rukama si potěžkává vystouplý život a dodává: „To víte, strejdo, jsem napakovaná.“

Povídám: „Tak co? Ten váš, byl už u vás?“

Rozsvítila se: „Byl. Už jsem ležela v posteli, když přišli kluci z Cvrčovic a volali přes plůtek: ‚Paní, je Jaruš doma?‘ Tak máma vyšla k vrátkům a povídá: ‚I to jsou k nám hosti, pane Jaroslave! Copak to je za způsoby, holku nám nabourat a pak ji nechat?‘“

Jarmilka se zastavuje a přísní: „A víte, strejdo, co jí odpověděl?“

„To teda nevím.“

A Jarmilka se rozkřikuje: „Řek mý mámě: ‚No a co, teta, mám si dát nohu za krk?‘ Řekněte sám, hovoří takhle ženich?“

Zdvihám kbelíky a uznávám: „To tedy nehovoří, aspoň nemá tak hovořit.“

„Tak vidíte, a to máme mít veselku. Ale já už za ním nepolezu. To všechno ta jeho máma. Ale já jí to nedaruju. Já tam jednou vletím a řeknu: ‚Tak tady ho máte, synáčka, strčte si ho víte kam!‘“

Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají: „Ty, holka, ty ale seš pěkně nasypaná. To jsi polkla tvrďák?“

Ale Jarmilka se nedá: „Jen jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když s ním ženská trošku pohovoří, tak jí uděláte vostudu, a navíc posíláte domů anonymní dopisy, že leze za ženatejma chlapama!“

Jarmilka křičí, ale usmívá se, dokonce je potěšena. Zná je a oni zase znají ji. Chlapi ji hladí po ramenou, a ona, jak uhýbá, rozlívá polívku. Hrozí sběračkou: „No tak! Že ti dám na držku!“

A já zpovzdáli koukám na Jarmilku, srovnávám ji se všemi ženami, které jsem kdy znal, a nemohu se vynadívat. Jím pomalu polívku, mám čas a jsem s ní zase sám.

Usedla na konec stolu a chladí si tvář o cínový plech. Povídám: „Říkala jste, že jste s panem Jaroslavem mluvila v neděli…“

Odpověděla do plechu: „To ju, ale nevšímal si mě. Tančil pořád s jinou, a tak to moji sestru dožralo, přistoupila v tanci k němu a povídá: ‚To se ani trochu, ty drbane, nestydíš? Sestru mi zbouchnout a pak se takhle dívčit s jinou!‘“ Jarmilka se zdvihla. „A on jí dal v kole facku! Řekněte, strejdo, sluší se to, dát dámě v kole facku?“

„To tedy nesluší,“ povídám.

„Tak vidíte! Ale já půjdu k soudu a on bude platit!“

„Jarmilko, slyšíte mě? Všecko se to v dobrý obrátí. To on jenom teďka, před svatbou, si tak hází fráčkem.“

Vzala misky od polívek a v rozpacích se kamsi zahleděla. Pak zjihla: „Vy myslíte? Vy opravdu myslíte? Vždyť já ho mám, pitomce, tak upřímně ráda! Řekněte, strejdo, jakej by to byl život? To už bych všecko měla nadosmrti podělaný. Co já jsem se naprosila, naplakala, nabečela…“ Kmihla rukou. Vstávám, musím už jít.

Jarmilka otevřela dveře a zavolala za mnou: „Přijděte, strejdo, zas!“