Krasosmutnění

RAKOUSKÝ VÍTĚZ

Na náměstí, pod podloubím, tam jak se šlo do školy, měl knihkupectví a papírnictví pan Fuchs. Ten neprodal knihu jen tak. Napřed se vyptal, na co ta kniha je, pro koho, potom o té knize udělal přednášku a teprve pak ji prodal. Byl nerad, když to byla vzácná kniha, nerad se jí zbavoval, a když, tak ihned si nechal z Prahy poslat tu samou knihu, aby ji měl v regále. A že byl rok v Indii, tak od té doby měl takové krásné oči. Když prodával knihy v přítmí kvelbu, zářily tam ty jeho oči, veliké hnědé oči malinko posunuté, zrovna tak, jako když tatínek měl špatně seřízené reflektory na škodovce čtyřistatřicítce. Jedním reflektorem se díval do příkopu a druhým k nebi. A každému, koho měl pan Fuchs rád, tak každému zasvěceně pravil.

Lepší se to v oblastech duchovních.

A podíval se těma svýma špatně seřízenýma očima, jedním okem do samé věčnosti a druhým se uzemnil k zemi. Byl vegetarián a kupoval jen tu zeleninu, která nebyla hnojena fekáliemi, poznal to vždycky na trhu podle kroužkování košťálu, hnědými soustředěnými kroužky. A já jsem měl rád pana Fuchse až teprve za války, když nebyl benzín a tu svoji Lanciu, tak dlouhé auto, jakým jezdili jen králové, tu svoji otevřenou Lanciu si dal zřídit na dřevoplyn. Nad zadním sedadlem se tyčily dva veliké zavřené sudy, tak veliké jako dvoje kamna značky Musgraves číslo 14. A každou sobotu přišli strojníci, v průjezdu knihkupectví zatopili v těch kamnech, nasypali bukové kostky, a když byl dostatek plynu, pan Fuchs si vzal bílé šaty, nasedl do Lancie a vyjel na svoji projížďku městečkem. Bylo to krásné, když vyjel na náměstí. Dva strojníci stáli vzadu s háky, jako když kníže pán Thurn Taxis jel ve slavnostním kočáře a vzadu stáli dva livrejovaní sloužící se založenýma rukama.

A pan Fuchs projížděl ulicemi a uličkami, jel pomalu a každému, kdo se zastavil, tak řekl, že se to už lepší v oblastech duchovních.

Pak vjel na náměstí, objel dvakrát čestné kolo, strojníci šarovali háky v kotlích, ze kterých stoupal dým a kouř, knihkupec měl zdviženou hlavu a jedním okem se díval do samotného srdce nekonečna a druhým na dláždění a tak zase vjížděl do průjezdu. Ale skoro pokaždé se tam nevešel, byl ten průjezd tak úzký, jako když vjíždí píst do válce motoru, že pokaždé zachytil blatníkem a strojníci museli pak heverem narovnat Lanciu tak, aby dojela až na dvůr. Byla ta Lancia tak veliká, že do garáže se vešel jen chladič, ostatní část auta byla celá na dvoře. Také v pivovaře strojníci zřídili nákladní auto na dřevoplyn. A protože nikdo nechtěl jezdit se šoférem jako závozník, určil pan podstarší, aby jezdil strýc Pepin. A tak strýc už ráno čistil kotle od včerejška a zatápěla pak sypal z pytlů dřevěné kostičky, které když vzlínaly modrým plamínkem, tvořily dřevoplyn. Teprve pak nakládali pivovarští na náklaďák pivo a bečky ledu. Strýc Pepin ozbrojený dlouhými háky jako kopím stál za kabinou a za jízdy šaroval v kotlích a pak teprve přelezl na stupačku a vešel do kabiny. Ale strojníci asi udělali při montování kotlů nějakou chybu, náklaďák každých pět set metrů zpomaloval, a tak strýc Pepin raději stál tam u kotlů a roštoval hákem tak, že od sazí a kouře byl docela černý na rukách a ve tváři. A šofér měl rád legraci, pořád se smál a radoval z trhavé jízdy své nákladní pragovky, a když na náměstí bylo hodně lidí, zastavil se a řekl. Pane Josef, nějak se mi to nelíbí, jděte zaroštovat! A strýc Pepin už stál u dvou kotlů, zvedl víka a zastrčil háky. A šofér poznamenal.

Stejně jste za války vynášel popelníky od kanónů.

Cože, vy vole? zařval strýc Pepin a začal roštovat pod kotly tak, že lítaly jiskry a z útrob vyletěl dým, který nad autem chytil, a ozvala se rána, která srazila strýce a zasypala zvědavce sazemi a kouřem. Ale strýc Pepin, docela s ohořelým obočím, obsypaný sazemi, držel hák jako svatý Jiří kopí a řval.

Vy vole, copak kanón má popelníky? To kdybyste řekl zupákovi Brčulovi, tak vás pleští a zašlape do země jako chrousta! Vy vole! Krávo jeden!

A zavřel víko a utáhl šrouby, a než nasedl do kabiny, tak volal na zvědavce, kteří vykukovali z podloubí. Rakouské voják zase slavně zvítězil. A nákladní auto se zase rozjelo. Tak nějak strojníci špatně sestavili kotle na dřevoplyn, protože pragovka pořád rozvážela pivo trhavými pohyby, jako by měla škytavku. Ale já jsem si myslel, že to je taková jízda tím, že šofér se rád smál, a jak se smál, tak slzel a v záchvatech smíchu trhal volantem. Taky uměl ten šofér zapínat a vypínat motor tak, že z výfuku se ozvaly takové rány, že lidé se lekali tak, že zalehli nebo co nejrychleji vběhli za roh nebo do krámků. Když jsem kamarádil s Křesálkem, se žákem, který vyšel pátou třídu a který se nenaučil ani psát ani číst, tak jsme chodívali v čas pohřbu do obecního dvora. Tam bydlel Poupa, který taky vyšel pátou třídu, kterou opakoval zrovna tak jako Křesálek tak dlouho, až mu bylo čtrnáct let. Seděli v zadní lavici, už se holili, hráli v zadní lavici karty a někdy si přinesli i pivo. Pan řídící učitel dělal, jako by ve třídě vůbec nebyli. Tak ve sklepě obecního dvora, když zrovna drkotal kolem pohřeb, Poupa měl vzduchovku a otevřeným okýnkem ve sklepě vystřelil brok do kýty černého pohřebního valacha. A pak jsme se jen dívali. Pohřební kůň se rozeběhl, kočímu se rozviklal na hlavě ten pohřební klobouk s kohoutím peřím, div nespadl z toho vysokého kozlíku. A vůz s rakví div nevjel do pana děkana s ministranty. Museli běžet, ministrant s křížkem běžel taky, aby jej nezajel pohřební vůz, a sbor zpěváků taky přidal do klusu a vůz se kymácel a koně trapovali a tak se shazovaly pohřební věnce.

Pohřební hosté se rozeběhli taky, aby vyrovnali s průvodem krok, sbírali spadlé věnce a až u malého nádraží se koně uklidnili a průvod se srovnal. Když byla hudba, tak muzikanti, jak běželi, tak přestali hrát, ale než přestali, tak jim jeden nástroj po druhém selhával, tak nějak ta pohřební muzika se zastavovala, jako když hraje gramofonová deska a málo natažené péro.

A já a Křesálek a Poupa jsme seděli ve sklepě obecního dvora a smáli jsme se, jako bychom byli v biografu na nějaké grotesce se Chaplinem. Smáli jsme se zrovna tak jako šofér pivovaru, který když míjel pohřeb tím nákladním autem na dřevoplyn, tak uprostřed silnice před křížkem pohřebního průvodu zastavil.

Pane Josef, nějak mají kotle špatný tah! Řekl.

A strýc Pepin černý jako ďábel vyskočil za kabinu, odšrouboval víka, a když se pohřební průvod vyhnul a míjel teskně hrající hudbou pragovku, strýc Pepin zatloukl pajsrem na stěny kotle, šofér, tak jak to uměl, zapnul motor a vypnul… a ozvala se hrozná rána a z obou kotlů na bukové kostičky vyletěl červený kouř a do vzduchu sršely saze a dým, dokonce sám šofér se polekal, protože pragovka padla na zadek, panáčkovala a sudy se hrnuly na strýce, tak tak vyskočil na střechu kabiny a náklaďák zase padnul na přední kola, jak houpací kůň. A já a Křesálek s Poupou jsme stáli ve sklepě u okénka obecního dvora, Poupa před malinkou chvílí vystřelil maličký brok ze vzduchovky, a když jsme se dívali ze tmy sklepa do ulice plné slunce, polekali jsme se toho, co vyvedl jediný brok vzduchovky.

Nad pohřební vůz vyletěl dým a jiskry, jako z komína zaoceánského parníku, pohřební valaši se polekali a trapovali, zpěváci utíkali před koňmi a pohřební hosté běželi, aby vyrovnali vzdálenost. Lekali jsme se ve sklepě obecního dvora tak, že Poupa zahrabal do uhlí tu vzduchovku. A když pohřební průvod zmizel, stálo tam nákladní auto, dvě hrozné rány vyšlehly z výfuku a strýc Pepin stál s ohořelým kabátem nad kotly na dřevoplyn, hořel mu kšilt čepice, a strýc Pepin volal.

Rakouské voják zase slavně vítězil!

Ráno před Božím tělem telefonoval hostinský z Katolického domu, že mu došlo pivo. Tak šofér naložil sudy a se strýcem přijeli na náměstí, kde do čtyř světových stran byly postaveny malé oltáře, takové besídky z čerstvě nařezaných břízek, hostinský poručil, aby auto zajelo až na chodník, aby nerušilo slavnostní průvod. A od kostela vyšel ten průvod, chlapci a holčičky v čele nesli stovky košíčků zdobených květinami a krepovým papírem a sypali okvětní lístky růží a pivoněk, hudba hrála a ve středu průvodu pan děkan pod baldachýnem nesl monstranci, ten baldachýn drželi na žerdích čtyři tlustí katolíci, měli přes prsa šerpy a kráčeli v rytmu hudby a za baldachýnem šli věřící, všichni v nových šatech a každý držel v prstech kytku květin Když skončila pobožnost u druhého oltáře, to byl takový divný zvyk, zatímco průvod modře a bíle oblečených dětí kráčel už dál, věřící se vrhli na březové stromečky a viděl jsem, jak se ta besídka kácí a jak věřící rvou březové větvičky, docela rozlámali břízky a udělali si z větviček kytice a doběhli průvod a zanechali za sebou v březovém háječku větrnou smršť. Viděl jsem v průvodu už na dálku, jak po líze strýc Pepin skuluje sudy a rovnou dolů do sklepa, viděl jsem na náklaďáku veselého šoféra, jak připravuje poslední sud. A průvod se zastavil u Katolického domu, družičky obsluhovaly pana děkana, který položil monstranci na oltář, hluboce se uklonil a sloužil rychlou mši. Sypal jsem kvítí, a když se průvod pohnul k poslednímu oltáři a pan děkan zase kráčel pod baldachýnem a věřící se vrhli na břízky, viděl jsem, jak šofér sedí už v kabině a cosi šeptá strýci a strýc vyskočil na auto a odšrouboval víko a zaroštoval hákem. Ale jak tam zašaroval v útrobách, vznítil se plyn a mour a ohromná rána otřásla náměstím a do vzduchu vyletěl nad březový hájíček kolem oltáře oblak, který se vznítil. A družičky a chlapci v modrých šatech padli na košíčky a okvětní lístky, košíčky silou vzduchu se kutálely do náměstí, poskakovaly jako živé, celý ten březový hájíček se skácel na věřící a průvan zvedl a vytrhl ze žerdí baldachýn, který se zvedl jako balón, plachtil chvíli nad náměstím jako létající perský koberec a padl na strýce a zavalil jej nad otevřeným kotlem na dřevoplyn. Jediný pan děkan, dík tomu, že byl tak těžký a držel se monstrance, ten stál, pořád se držel monstrance a čekal, až opadne dým a kouř a saze. A šofér přidal plyn a zase rychle ubral a dvě rány z výfuku, to byly dvě tečky za tím slavným Božím tělem. Strýc Pepin se vymotával volnou rukou z baldachýnu, a když opadl kouř, zdvihali se muzikanti, které povalil výbuch na chodník, ale mosazné nástroje si pořád tiskli na prsa.

Strýc Pepin se vymotal z baldachýnu, stál s hákem nad kouřícím kotlem a volal. Rakouské, císařské voják je zase vítězem!

To odpoledne, když nákladní auto složilo pivo U Vejvodů, když hostinský pan Vejvoda nabídl šoférovi a strýci guláš z kozy, když dojedli, usedli do kabiny nákladního auta. A šofér, který už odpoledne od skládání sudů byl unavený a smutný, najednou se usmál.

Z dálky bylo slyšet zpěv říšských vojáků, kteří se vraceli z cvičení do kasáren, rota vojáků hanoverské důstojnické školy, byl slyšet mlaskot jejich holínek o dláždění a zpívali vojenskou písničku. Šofér se pokoušel nastartovat, ale motor nechytil.

Pane Josef, řekl, budeme muset přiložit špalíky. - A pořádně v kotli zaroštovat.

A rota hanoverské školy vyšla od Kulichova pekařství, strýc Pepin odšroubovával víko a vojáci začali zpívat… Die Fahne hoch… SA marschiert… A kráčeli kolem náklaďáku, strýc Pepin hákem zaroštoval tak, jak mu poručil šofér, a zase se v kotli vznítily plyny a do vzduchu nad kráčející hanoverskou školou vyletěl rudý oblak, chytil ve vzduchu a rozprskl se a padal v sazích a mouru na vojáky, kteří padli na dláždění, rozprchli se a přískoky se kryli za nákladním autem, kouřem se ozývaly vojenské povely, občané prchali ulicí, vbíhali do domů a krámů, a když padl kouř a velitel roty s vytaženým revolverem skočil na stupačku kabiny a odtrhl dveře vozu, tam seděl šofér, obě ruce měl na volantu, a když ubral plyn a zase rychle přidal, z výfuku se ozvaly dvě mocné rány, velitel roty zase padl k zemi a plížil se kryt sajtnami náklaďáku ke svým vojákům, ukrytým za zadními koly. A pak se vojáci odhodlali a vyskočili, rychle otočili a mířili na strýce Pepina, který stál u kabiny, a hákem šaroval v kotli, pak vzal pytel a sypal bukové kostky do černých útrob plechových kotlů, pak zaklopil víka, utáhl šrouby.

A hlásil.

Melde gehorsam, fertig!

Rota hanoverské školy se seřadila, velitel vykročil a říšští vojáci se vraceli z cvičení v plné polní a začali zpívat.

Denn wir fahren, denn wir fahren, gegen Engeland… Strýc Pepin nasedal do náklaďáku a zvolal na občany, kteří vycházeli z úkrytů.

Jako vždycky, rakouské voják je vítěz!