KRÁSNÁ ŘEZNICE
Nikdo nikdy neviděl v našem městečku, aby strýc Pepin a správce pivovaru si vyšli spolu. Nesl jsem kufřík s fulguračním zářením, protože matka řekla, že to tak bude lepší, protože paní řeznice paní Majerová měla krásné vlasy, ty samé vlasy, které si maminka dala už dávno ostříhat. A tak jsme kráčeli podvečerem uličkami, lidé se vykláněli z oken a dívali se na chodce, byli vykloněni a za nimi byly záclony a občané, když viděli dva bratry, tak zaváhali. Jako přátelům strýce Pepina se jim chtělo pozdravit strýce a vyptat se jej na hlouposti, ale když viděli tatínka, tak zase se polekali, že to je lest pana správce pivovaru, že najednou se jich zeptá, co dělají v sobotu odpoledne, a než se vzpamatují, tak jim tatínek řekne, tak přijděte mi na hodinku, nejvýše na dvě hodiny přidržet kontramatky. A jak jsme šli večerním soumrakem, tak lidé volili zlatou střední cestu, stáhli se z okna, vymotali se ze záclon a čekali, až jsme přešli. Tak jsme došli až ke schůdkům řeznického krámu pana Majera. Na hácích ve světle stahovací lampy, cloněné novinami, visely vepřové kořínky, a hovězí flaksy, několik věnců vuřtů a na řeznickém špalku se leskly nože. Paní Majerová v bílém šátku seděla na židli a tupě se dívala na svoje nohy, napila se z hrníčku a v zamyšlení rozbalila hašlerku, odhodila bonbón a do úst si dala papírek obalu hašlerky. Stáli jsme na schodech a dívali jsme se na řeznici, která teď vzala pohlednici, zvedla zástěru a začala pečlivě čistit ten pohled, pak v zadumání vzala brejle a chtěla si místo brejlí nasadit na oči pohlednici a přečíst něco z brejlí. Tak chvíli pracovala zmateně rukama, aby nakonec odložila brejle i pohlednici. A otec dal znamení a tak jsme vešli, strýcova námořní čepice potěšila řeznici, a když se podívala na tatínka, hned věděla, proč otec přišel.
Oho, mistře, řekla, zatancujeme si?
Zatancujeme, odpověděl otec, ale paní Majerová, stáhneme roletu a raději zamkneme.
A řeznice se zvedla, upila z hrníčku, na kterém byl modrý nápis Pozdrav z Hlinska, pak rozsvítila v kuchyni a přinesla gramofon a těžce s ním dopadla na řeznický špalek, masařky vzletěly a docela pobouřeně lítaly v rojích a bzučely jak pomatené, pak zase usedaly na krvavý špalek a sály sedlou krev a drobečky masa. Potom přinesla tři židle a vzala hák na stahování rolety, a když vycházela, nespočítala si schody a z posledního schodu přešlápla a její bílý šátek zmizel, ale brzy se řeznice objevila v zasklených dveřích a potom ve výkladní skříni z druhé strany, dlouho navlékala hák do očka rolety. A otec přivoněl k hrníčku s nápisem Pozdrav z Hlinska a zatvářil se kysele. Ale paní Majerová s rachotem stáhla roletu, zahřměl ten vlnitý plech jako hrom. A už vystupovala po schodech, a pak za sebou zamkla dveře a stáhla roletu.
A když kráčela podle háků, na kterých viselo maso a vuřty, ramenem rozkývala flaksy a vepřové pajšly a z každého kusu vzletěly roje kovových much, z přítmí lítaly do světla stahovací lampy, celý krám duněl bzukotem a mouchy, jako by se rozzlobily, vydávaly zvuky hněvivého pobouření, rozčilení, narážely do tváře řeznice, narážely do vykachlíčkované zdi. Jen s námahou se zase vracely na maso.
To tady držíte, paní mistrová, kanonické hodinky? řekl strýc.
Co mám dělat, když mi muž chodí za ženskými. Řekla řeznice a posadila se těžce na židli, její bílý šátek zazářil ve světle žárovky jak turban. Seděla a dívala se tupě na svoje nohy.
Tak aby bylo jasno, řekl tatínek, váš pan manžel tři večery a celou noc ze sobot na neděli se mnou montoval.
To říkáte vy, ale já vím svoje, pokrčila rameny paní a opřela se o špalek, zvedla víko gramofonu, natáhla péro a pak nasadila jehlu a krámem se ozvala velebná hudba a kostelní sbor zpíval… Anděl lásky svaté plá, v modrém moři zlatých hvězd… A paní Majerová se posadila, opřela se loktem o špalek a dala hlavu do dlaní, ale turban se jí svezl a sám jsem se polekal, až na zem se vysypaly zlaté dlouhé vlasy, kadeře rudých vlasů, které ve světle lampy sršely a vydávaly světlo.
Tak tupě seděla a já jsem začínal chápat, proč matka mne poslala s sebou, protože jsem viděl, jak otec rozšířil oči, díval se jen na ty vlasy, které mu uřkly.
Je ta muzika nějaká pomalá, řekl strýc Pepin a řeznice se zvedla, vytáhla ty svoje vlasy vzhůru jako pochodeň, ty vlasy se jí rozpustily , od žárovky se řinuly na židli, řeznice prstem odhrnula si ty proudy vlasů z čela, naklonila se nad gramofonem, a když nahmatala páčku rychlosti, přidala a sbor teď zpíval tak rychle, jako ve filmu běhají rychle ženské.
A paní Majerová se posadila na židli a zase ty vlasy svítily a byl jich plný krám, dokonce ty vlasy daly úplně zapomenout na zápach vepřových kořínků, dokonce i zlaté a modré mouchy se ztišily. Nejvíc ale byl docela polekán otec.
Strýc Pepin seděl, jeho bílá námořnická čepice se podobala mléčnému lustru, seděl a štrikoval si prstíky.
Tak pani Majerová, řekl chvějivým hlasem otec, ani jsem jeho hlas nepoznával, tak nějak se mu třásl. Podívejte se, posílá mne pan děkan, abych vám domluvil, že byste neměla pít.
On? pravila a potřásla smutně hlavou, ten? Vždyť sám pije deset čtvrtek vermutu.
Ale od půl noci ani hlt a ráno slouží mši a nikoho svým pitím neohrožuje. Bible je proti obžerství!
Řeznice zvedla oči a já jsem viděl, že se bystře dívá otci do očí, viděl jsem, že najednou není opilá, že to, co řekl tatínek, to ji vzkřísilo.
Obžerství, to ano. Ale co je to obžerství! Tady! otočila se a ukázala mocným gestem na flaksy a na kořínky a vuřty.
Pouze piju, a v bibli není nikde nic o zákazu pití! Naklonila se paní Majerová a vlasy se jí položily na špalek a mouchy se pobouřily a prudce vzlétly, lítaly tak rychle, že tvořily modré čáry, lítaly řeznici kolem hlavy ve tvarech siločar. Otec se polekal, vstal, zvedl ty rusé vlasy, aby se neumazaly od krve, a držel je a chvěly se mu ty proudy vlasů, mocné a husté jako dva koňské ohony. Já mám lyceum, řekla paní Majerová a dívala se tatínkovi do očí a tatínek se díval do jejích očí a já jsem viděl, jak mezi…
Ivana W. –
Hrabalovy vzpomínky na dětství, na maminku, tatínka, strýce Pepina a ostatní postavičky z pivovaru a městečka. Hrabal nádherným jazykem a svým typickým poetickým stylem popsat atmosféru první republiky, okupaci a život místních obyvatel. Povídky pomalu plynou jako voda v Labi a na čtenáře dýchne to krásné kouzlo života. Komu se líbily Postřižiny, tak je ideální navázat na jeho pokračování těmito skvělými povídkami.
P. Krásnohorský –
Krásný a poetický pohled na svět očima malého chlapce. Určitým způsobem navazuje na proslulé Postřižiny. Tyhle povídky se čtou samy.