Krasosmutnění

ŽLUTÝ PTÁK

Kolem zdí uvnitř pivovaru větve jasanů se střídaly s korunami javorů, na rohu zdi stál štíhlý topol. Uprostřed pivovaru byla ovocná zahrada, za pivovarem až k řece se táhl sad třešní a višní, šest set stromů v zákrytu jak vojáci, za bednárnou třicet třešní s největším stromem uprostřed, před kanceláří byl hájíček smrků. A na každém stromě byla hnízda, na každém stromě seděli a švitořili ptáci a tak celý pivovar za pěkných dnů byl ověšený ptáky jako vánoční stromek ozdobami. A když přišlo jaro, přiletěly stovky jiřiček a vlaštovek, a když přišla zima, přiletěly stovky hejlů až z Norska a zvláštních sýkorek od Mazurských jezer.

A když se v kraji stmívalo, za letních dnů po nebi čárali a hvízdali rorejsi, a když šli spát, tak v hlubokém soumraku létali tiché sovy a netopýři. Sovy létaly tak tiše a po špičkách, netopýří křídla nedělala víc hluku než klidný lidský dech.

Před netopýry matka zavírala okna, protože jeden netopýr jí vletěl do skříně, a když se matka oblékala, oblékala si blůzičku i s tím spícím netopýrem, který se probudil na matčině těle, a chtěl vzletět, maminka se děsila a tančila takový divný tanec, křičela, ale hrůza jí zacpala ústa, a jak nevěděla pořád, co ji to škrabe a co se to zvedá na jejím těle obtaženém blůzičkou, tak v zoufalství se udeřila a zabila netopýra, rozmázla si jej pod blůzičkou, a když si sáhla na netopýra, tak se svalila a já s otcem jsme se přestali smát, protože jsme si mysleli, že matka cvičí nějakou novou hru, že nám předvádí, o čem se bude v divadle hrát. Ale sýkorky a strnádci a vrabci a pěnkavy a červenky, ti všichni se slétali před kancelář pivovaru a usínali ve větvích smrků. Když jsem vzal baterku a posvítil si do smetví, všechny byly plné probuzených ptáčků, plné větve, skoro k nehnutí, do ruky jsem je mohl vzít. Celý ten smrčinový lesík byl veliký ptáčnický krám, jako barevné stránky přírodopisu o ptácích. Tak seděli bezbranní ptáčci ve větvích smrků, které se lehce ohýbaly pod tou tíhou ptačích křídel a peří. Když pak nastala noc, tak začali houkat sýčci a kulichové. Odněkud z nebe, ze všech stran pivovarských střech a říms padal dolů tenký hvizd a volání, někdy si dali ti noční ptáčci znamení, takové dostaveníčko na pivovarských komínech a větracích průduchách a všichni lidé v pivovaře, když slyšeli ze všech stran ten nářek a to volání, všichni jsme byli smutni, a mysleli jsme na poslední věci člověka, protože takové ržání a sten ryje nožem do srdce stesk. Noční hlídač pan Vaňátko za letní noci rozprostřel vojenský bandalír na trávník pod lípy u váhy, lehl si na záda, v nohách mu ležel věrný psíček Trik a noční hlídač měl založené ruce za hlavou a díval se do hvězdného nebe, jen tak ležel a díval se, hvězdy mu padaly do očí, veliký košatý strom nebe byl plný hvězd, a pan Vaňátko ležel a jen tak se kochal svitem hvězd. Měl rád sovy, které poletovaly mezi stromy, docela tak nízce letěly nad ním, tak tiše, že byly ty pivovarské sovy jen vidět, ale nikdy slyšet. Já jsem je slyšel, ale to slyšení bylo zrovna takové, jako když jsem byl ještě ministrantem a chodil jsem s rozsvícenou lucernou s panem děkanem dávat poslední pomazání, tak když jsme jednou přišli s rozsvícenou lucernou pozdě, tak pan děkan otevřel okno a umírající se prolomil a umřel a jeho duše vyletěla oknem a vydávala zrovna takový zvuk jako letící sova.

A když na pivovarských zdích a komínech si dali znamení sýčkové a kuliši a začali houkat a výt jako pomatení psíčkové, každou takovou noc noční hlídač běžel pod sladovnu a pak pod varnu a lednici a křičel vzhůru na sýčky a kulichy, volal na ně, nadával jim a hrozil jim holí, jako by to byli kluci na třešních. Ale noční hlídač se rád zlobil, rád křičel, rád hlasitě ukazoval, že je v pivovaře, že je vzhůru a hlídá. A tak jsme takové večery seděli doma a naslouchali děsnému pohřebnímu zpěvu těch malých sůviček, a na co jsme nechtěli myslet, na to nás upozorňoval a červenou tužkou podtrhával křik nočního hlídače, který prosil a pak nakonec důrazně žádal všechny sýčky a kulichy, aby odletěli a přestali s tím voláním smrti, s tím přivoláváním neštěstí na pivovar a jeho obyvatele. A teprve po půlnoci se zaradoval noční hlídač a chodil a budil nás tlučením na okna a oznamoval nám svědomitě, že sýčkové už si dali říct a nad pivovarem je ticho a klid, a on si jde lehnout na záda a ušima hlídat pivovarskou kasu a očima se dívat do hvězd. Když jsme pak usnuli, ozvalo se lehounké klepání na okno. Někdy, když přicházel vítr, tak větve jabloní lehce se pohupují a něžně klepají na tabulku pokoje. Ale otec seděl na posteli a slyšel, jak kdosi klepe na okno, kostnatý kloub. A pak jsme se polekali všichni, v okně se objevila ďábelská tvář, osvětlený obličej tak hrozný, že matka si nacpala cíp peřiny do úst. Ale on to byl noční hlídač pan Vaňátko, který mával baterkou a rozházel osvětlení svého obličeje a ukazoval, že nám něco důležitého musí říct. Otec otevřel a noční hlídač ukázal na postavy, kterých jsme se polekali ještě víc než jeho obličeje, který se nám zjevil před chvílí v okně. …