Ostře sledované vlaky

Bohumil Hrabal
(Hodnocení: 1)

65 

Elektronická kniha: Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hrabal18 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky

Anotace

Bohumil Hrabal – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Ostře sledované vlaky

  1. Lukáš T.

    Originální a humorný román na téma už mnohem méně humorné. Zachycuje absurditu války a lidské touhy. Hrabalova schopnost kombinovat komiku se závažnými tématy je v téhle knize mistrovská a čtenáře dojme i pobaví. Určitě znáte film, natočený podle téhle knížky, ale i tak doporučuji k přečtení.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

V bloku zarachotilo a červené kolečko hrkalo a měnilo se v bílé a já jsem vytáhl z bloku klíč a vyběhl na perón, do přístěnku, lokomotiva pískala u vjezdu a pan přednosta sestupoval po schodech, jako by se nic nestalo, tak se nějak tím křikem do světlíku očistil, jako by to byla zeď nářků. Hubička o něm vypravoval, že zrovna tak křičívá i na svou manželku, která – ač dcera řezníka z Volar – si to nechává líbit, ale čtyřikrát do roka udělá vzpouru, a když pan přednosta nejvíc na ni křičí a razí pro ni, co to je slušná ženská, paní přednostová po něm hodí to, co má po ruce. Jednou před Vánocemi, když na ni křičel, zatáhla si pana přednostu do koupelny a dala mu facku, až se zhroutil do vany k vánočnímu kaprovi.

Pan přednosta vešel do kanceláře a jediným pohledem se přesvědčil, že s dopravou není všecko v pořádku.

„Tak co, hoši,“ řekl otcovsky, „máte situaci?“

„Voják nám stál u kolíku,“ zašklíbal se Hubička.

„Ten ostře sledovanej transport?“ vyvalil oči.

„Ten s třema vykřičníky,“ povídám.

„Četli jste…?“ ukázal na vyhlášku podepsanou panem říšským zmocněncem.

„Četli,“ řekl Hubička.

„A uvážili jste…?“

„Uvážili a rozhodli,“ zasmál se výpravčí Hubička.

„Hoši, ale to by se mohlo kvalifikovat jako sabotáž,“ kýval pan přednosta a vyšel na perón.

V lokomotivě ostře sledovaného vojenského transportu byl bledý inženýr Honzík, vedoucí betriebsamtu, který si sám zajel pro tenhle vlak až do Libochu. A teďka tam stál jako rukojmí, obracel oči v sloup a spínal ruce, stál těsně v okýnku mašiny a do staničních oken a dveří ukazoval, jak naše stanička mu dala zabrat.

A pan přednosta salutoval a já jsem šel ke kolejím a salutoval jsem taky. A lokomotiva zastavila a spustili se z ní dva štíhlí esesáci, parabely v prstech, chvíli se dívali na mou červenou čepici. Srazil jsem kramflekem a zasalutoval, ale oni mně každý z jedné strany nasadili ústí té automatické zbraně na lalok plic a musel jsem po schůdkách na stroj a vlak se rozejel. A mně to bylo divné, oba ti esesáci byli krásní, spíš jako by psali básničky nebo šli hrát tenis, ale oni se mnou stáli v lokomotivě, s inženýrem Honzíkem stál velitel tohohle transportu, hejtman v rakouské horské čepici, přes obličej měl položenou vyhojenou jizvu, která mu přeskočila přes ústa a pokračovala po bradě dál, i strojvedoucí byl v uniformě, držel se rychlostní páky a seděl v tapecírovaném křesle, byla to říšská mašina na černé uhlí, vedle sedadla strojvedoucího byla páka, tak jak je vedle křesel pro nemocné, kdy lze proměnit sedadlo v lehátkovou postel. A ti dva esesáci mi pořád navlíkali na hroty plic hlavně parabel a jejich oči, zrovna tak jako ty hlavně, se nehnutě dívaly na hejtmana, který se ale díval do krajiny. Viděl jsem, jak na statku kdosi ze zvědavosti otevřel záklop a vylezl na cínovou střechu a teď zvedal ruce, jako by se vzdával. Jistě z transportu na něho vykřikli, jistě na něho namířili nějakou zbraň, ten na střeše měl zvednuté ruce, jako by připíjel slunci, byl to obecní pitomec Jordán, kter…