Ostře sledované vlaky

Výpravčí Hubička rozsvítil cloněnou lampu na telegrafním stole, rozevřel telegrafní zápisník těsně u hrany stolu a pak mi dal znamení, že mi chce ukázat něco důležitého ve zprávách, ale já jsem hned věděl, že to bude něco ale docela jinačího. Výpravčí byl ustaraný, a když ukazoval tužkou do zpráv, špička se mu chvěla a čárala po papíře jako kardiograf. Opatrně otevřel šuplík a já jsem se musel dívat na poslední řádek, ale šilhal jsem do šuplíku. Kužel světla stolní lampy jediný svítil v dopravní kanceláři a na dně té zásuvky se blyštěl revolver a potom takový předmět podobající se baterce, která místo skla měla něco jako hodinky, které tiše tikaly.

„Miloši,“ řekl výpravčí šeptem a dál ukazoval a podtrhával zprávu v zápisníku, „Miloši, nejlepší bude stát na perónu a hodit to na prostřední vagón. Hodíme tomu vlaku na stůj a v poslední chvíli mu dáme na zelenou… zpomalíme si ho.“

„To je pravda,“ povídám a cítil jsem, že ve všech oknech čekárny, všemi škvírami v zatemnění, všude by mohly být pátravě oči.

Proto jsem vzal tužku a taky jsem podškrtával zprávu v telegrafním zápisníku a přitom šeptal:

„Pamatujete ale, jak nám spadlo rameno semaforu? Jak projížděla ta rychlíková raketa? Víte co? Já to udělám taky tak. Vylezu na ten semafor a shora, takhle se vykloním a upustím tu třaskavku na prostřední vagón a potom zase slezu a budeme se dívat, co to bude dělat… Kde je ten náš ostře sledovanej transport?“

„Projel Poděbrady, za půl hodinky je tady,“ odprskl výpravčí a břichem zavřel zásuvku a nesmyslně se podepsal na stránku zápisníku.

„Nemáš strach?“

„Ne, nikdy jsem nebyl tak klidnej… ach,“ povídám, „já jsem mužskej, já jsem mužskej zrovna tak jako vy, pane výpravčí, mužskej jsem, a to je krásný, všecko už ze mne spadlo, takhle…,“ vzal jsem se stolu dlouhé nůžky a stříhl jimi, „takhle jsem se odstřihl od minulosti,“ zasmál jsem se a zvedl telefon.

„Je to rychlíková raketa,“ povídám a hlásím na hradla, „postavte výměny pro raketu, číslo padesát tři šedesát jedna,“ a vytočil jsem z bloku klíč a vyšel do noci, na obzoru se pořád táhla veliká skvrna, pořád jako by tam před chvílí zapadlo slunce. Lehce jsem vyhodil páky semaforů a předvěstí. Nikdy jsem neměl tak čisto v hlavě, pořád jako by mě hladila maminka, když mi v dětství odháněla zlý sen. A pan výpravčí Hubička chodil kanceláří, díval se do podlahy, už ani se nešel podívat na nebe, dobře jsem to viděl dopředu, tak jako on, tu zodpovědnost, jak to dopadne? a když dobře, tak co potom? Ale já jsem na tohle nemyslel, ne že bych to nedomyslil, domyslil jsem to všechno do konce, ale to už mne nezajímalo, já jsem se jen soustředil na to, abych ukápl ze semaforu přesně na ten vagón, aby celý vlak vyletěl do povětří, nic jiného jsem si nepřál, nic jiného jsem na nebi neviděl než ten pořád stoupající oblak, který vsrkává do sebe zbytky vagónů a kolejnic a pražců, myslil jsem na to, že jsem už vlastně na tohle měl myslit dávno, už proto, že mi přejeli dědu, který jim kráčel samotinký naproti, sám …