Proluky

To dopoledne, když se můj muž rozloučil s panem Maryskou, básníkem, který na počest toho, co viděl, šel domů psát zamilované básničky Polabskému stulíku… můj muž, který musel u všeho být, tak tam dole na Václaváku, jak mi pak vyprávěl, potkal vedoucí zahraničního oddělení Československého spisovatele, do jehož oken teď bylo namířené sovětské dělo, stojící v palebné pozici u vinárny u Uršulek, a ta vedoucí vedla s sebou zbědovaného člověka, a když uviděla mého muže, tak se zaradovala… Milánku, řekla, tady vám představuju slavnýho spisovatele Heinricha Bölla, kterej se chce podívat tam k rádiu… a ta vedoucí měla ustrašený oči, byla to Židovka, která si za války zažila taky svoje… a tak můj muž stoupal Václavákem, kterým táhly nahoru a dolů rozčilené skupiny mladých lidí, křičeli Ať žije Dubček a všude stály gazíky se sovětskými vojáky… Heinrich Böll se na ně díval jako na zjevení… Mein lieber Bohumil… jen se podívejte, jaký mají ruce! a jaký mají tváře, a jak mají zablácený holínky… jako by přišli z fronty!… gazíky stály a vojáci se usmívali, zatímco davy mladých lidí s prapory táhly od Václava dolů a zase nahoru, z bočních ulic přicházely další davy mladých lidí a všichni křičeli… Ať žije Dubček! Ať žije Svoboda!… a spisovatel Heinrich Böll si sypal ze složených papírků prášky do úst a ruce se mu třásly a byl posypaný bílým práškem a vypadal, jak říkal můj muž, jako ukřižovaný sedlák. U svatého Václava se Heinrich Böll otočil a díval se dolů, mladí lidé deroucí se vzhůru do něj strkali a Heinrich si jen opakoval… Jesus Maria… Běda přemoženým… a můj muž ho utěšoval a řekl mu latinsky… Vae victis… A tak se prodrali davem až tam na začátek Stalinky, tady už nebylo tolik lidí, napříč ulicí byly sovětské tanky, a tak museli vejít do rozbitého velikého krámu s nábytkem, můj muž mi říkal, jak Heinrich Böll se najednou zbystřil, kráčel opatrně skelnou tříští výkladních oken a rozbitým nábytkem, kráčel jako voják, jeho krok byl přesný, kráčel jako kočka, naslouchal celým tělem… tam před nimi na třídě u radiopaláce byly sovětské tanky, jeden z těch tanků zase mířil hlavní do oken radiopaláce, dva tanky byly ohořelé, na jednom začal vzlínat oheň a dva sovětští vojáci hasili ten znovu planoucí oheň… Heinrich Böll položil ruku na rukáv mého muže a tiše mu říkal… Mein lieber Bohumil… já jsem byl šest let ve válce… já jsem ve druhý linii dobyl nejen Paříž… ale potom jsem byl na Východě… došel jsem jako voják až na Krym… a potom zase zvolna nazpátek… byl jsem zajatej u Kolína… A můj muž se zeptal… Nad Labem? Nein, řekl Heinrich… am Rhein… já jsem od Kolína – Köln am Rhein… Jděme ale dál… A zase kráčel Heinrich Böll krok za krokem, lehounce a opatrně kráčel, jako by dobýval jedno z měst, která dobyl s říšskou armádou za těch šest let… a tak se můj muž a Heinrich Böll prodrali až k těm tankům, obklopeným mladými lidmi, kteří dál křičeli… At žije Dubček… ale vojáci na tancích nebo o ně opření byli lhostejní, klidní, jako by…