Proluky

Ten čas rekonvalescence, ať se mi můj muž vrátil na bicyklu z kterékoliv světové strany, vždycky se mi do baráčku v tom kerském polesí vrátil rozjařený, veselý. Byla jsem ráda, že to dělá ten pobyt v lese, na lukách, na lesních a polních pěšinkách, ale za týden jsem zjistila, že z mého muže voní anýzová kořalka. A pak jsem zjistila, že má rozstrkáno po všech světových stranách několik lahviček Prostějovské režné, že ať si vyjel kamkoliv, vždycky se mi vrátil z lesa přiopilý, ale šťastný. Tak nějak na ten způsob akademika Havránka, že na vyoperovaný žlučník je nejlepší čistá kořalinka, tohleto uplatňoval… Dokonce přijel za mým mužem bývalý voják, podplukovník, a sdělil mu, že už má rok po operaci a že je mu velice dobře, ale že mu bylo taky špatně, hrozně špatně, obzvláště když držel dietu, až jednoho dne, když šel za kamarády a když tam seděl a pil jen minerálku, zatímco jeho frontoví kamarádi pili vodku, dal si říci, a napitý pak v noci naslouchal svým játrům, ale ta játra předla, dokonce vrněla, a přála si ta podplukovnická játra… ještě, ještě… A tak odpoledne, když byl zase nevrlý a nesvůj, poprosil manželku… Mamo, jdi a přines mi lahvičku vodky! A pak ji zvolna pil, tak jak byl zvyklý na východní frontě, a tu noc, zatímco všechny ty noci předtím nespal, konečně spal a cítil, jak se útrobám uvolnilo, jak játra zase zabrala na plné obrátky, a tak každý den, jak býval zvyklý na frontě, vypil lahvičku vodky a začalo mu chutnat, nejvíc mu chutnaly mazané chleby se sádlem a špek.

… A tak můj muž jezdil krajinou na bicyklu, jednu lahvičku měl schovanou až V obrovcích, tam v polesí za Přerovem, tam měl lahvičku schovanou v dubu, a pak měl jednu lahvičku schovanou v seníku až tam na lesní cestě zvané Nymburačka, jednu lahvičku měl schovanou ve stohu, jinou ve strouze u Čepičkova hájku, u borku, kam rád jezdil, protože tam byla krásná cesta podle Labe, dokonce měl jednu Prostějovskou režnou až na Palečku, na kopci za Velenkou, tam kde je hřbitov Mandšejdu, tu lahvičku měl za oknem márnice, jezdil sem rád, na ten Paleček, odkud byl krásný výhled na sever, na Semickou hůrku, na Bílou hůrku přerovskou, tady rád líhal a díval se do krajiny, tady vál pořád svěží větřík, můj muž ležel a dělal dýchací cvičení, aby potom vešel na hřbitov a přečetl si na všech pomnících jména a data narození, a když zjistil, že tady leží tolik mladších lidí, než je on, vždycky sáhnul za okno do márnice a napil se na zdraví všech těch mrtvých, všech těch, kteří mého muže předešli, a pak zase jel dál, nebo se vracel, aby se ještě jednou napil tam někde v lese Horního Kerska, tam v Jeleních uchách se napil z té své lahvičky schované ve vykotlaném stromě, a pak se vracel domů, aby včas přivezl domů tu svou rozjařenost.

… Taky se ten čas kamarádil s panem Kuzníkem, starcem, který si tam vzadu na Nových lukách pálil v chatě z ovoce ovocenku, slivovici, tady spolu sedávali na pasece před chatou, v jaké bydlíval Čechov, takovým ruským stavením, ve kterém měl pan Kuzník hrozný…