Morytáty a legendy

Legenda
o Egonu Bondym a Vladimírkovi

Po nábřeží ujíždí tramvaj a Bondy povídá: „Zbystřete, doktore, tamhle to vypadá, jako by po nábřeží ujížděla tramvaj.“ Kráčeli jsme pak pod kvetoucími akáty a náhle Egon Bondy mi zaťal nehty do ruky a povídá: „No ne, to je numero! Tady to vypadá, jako bysme kráčeli pod kvetoucími akáty.“

Pak jsme šli podle zahrady, jednonohý tam klečel na lavičce a pilkou řezal větev, prázdná nohavice se otřásala, berla ležela opodál.

Egon Bondy mi zametl vousisky uši a šeptal u vytržení: „Tady to vypadá, jako by jednonohý klečel na lavičce a pilkou řezal větev, prázdná nohavice jako by se otřásala a berla jako by ležela opodál.“

Pak jsem přešli z Kampy na Malou Stranu, na ryneček, kde Vladimírek před oprýskanou zeď postavil štafle, na ty štafle dal desku, na tu desku připevnil čtvrtku a na ten papír obkresloval podle praskliny portrét Egona Bondyho. Pak přišel Bouše, postavil štafle za Vladimírka a kreslil, jak Vladimírek kreslí podle praskliny portrét Egona Bondyho. Pak přišel Dočekal, postavil štafle za Boušeho a kreslil Boušeho, jak kreslí Vladimírka, který podle praskliny zdi kreslí portrét Egona Bondyho.

Egon Bondy, když jsme kráčeli podle té spřažené výtvarné skupiny, předstíral, že vede na neexistujícím provázku totální realismus.

„Co to tady malujete?“ řekl Bondy.

Dočekal řekl, že maluje Boušeho, an maluje Vladimírka, který podle naprasklé zdi kreslí Bondyho portrét. Když se optal Bondy Boušeho, Bouše řekl, že kreslí Vladimírka, který kreslí Bondyho portrét. Vladimírek však prohlásil, že maluje explozivní skvrnu.

Egon Bondy šel k Dočekalovi, dal mu facku a prohlásil: „Sutím posílám Bondymu facku.“

Dočekal poslal facku Boušemu, Bouše dal facku Vladimírkovi a Vladimírek dotkl se třemi prsty praskliny a zasmál se příšerně: „Chachachachachá!“

Než přišel Bondy domů, otekla mu tvář. Egon Bondy se díval do zrcadla, třemi prsty si mačkal opuchlou líc a říkal: „To vypadá, jako bych dostal facku.“

Ten večer se sešel Bondy s Vladimírkem u Dvou babiček. Vladimírek se unášel: „Chci udělat ze skvrn a oprýskaných pražských zdi obrazárnu!“

„Jaj, jaj, jajajaj!“ smál se Egon Bondy, míchaje v smích slova německá.

Když vyšli, Vladimírek se zastavil u zdi Klementina a vykřikl do soumraku: „Hele!“ A zůstal strnule stát před skvrnou.

„Egonku, tady to vypadá, jako by někdo tady stál, ten hrudník, hele Bondíčku, tady ta prasklina vypadá jak oduševnělá tvář.“

Vladimírek se unášel explosionalisticky, pro větší důraz vytáhl tesařskou tužku, obtahoval kontury shodného tvaru na zdi a unášel se dál: „Hele, Bondíčku, ta ruka, jako by svírala cigaretu, tady ta prasklina vypadá, jako by to byl kouř.“

Tu však se ta skvrna celá pohnula, ze zdi silná ruka dala Vladimírkovi takovou realistickou facku, že Vladimírek upadl, neboť u klementinské zdi stál pekařský pomocník, který čekal na holku, která nešla.

Vladimírek hledal na čtyřech brejle a breptal: „To jsem blázen.“

„Jaj, jaj, jajajajaj, jaj!“ křičel nadšeně Egon Bondy, „ať ž…