Postřižiny

Bohumil Hrabal
(Hodnocení: 3)

59 

Elektronická kniha: Bohumil Hrabal – Postřižiny (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hrabal81 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

Bohumil Hrabal: Postřižiny

Anotace

Jeden z nejznámějších románů Bohumila Hrabala vypráví o krásné ženě správce pivovaru, svérázném strýci Pepinovi i o životě na maloměstě (Nymburk) v době, kdy docházelo k velkým průmyslovým objevům, kdy probíhala překotná modernizace, kdy se „zkracovaly vzdálenosti i čas“. Zkracovaly se ovšem i dámské sukně a především vlasy.
Na motivy tohoto slavného Hrabalova románu natočil Jiří Menzel stejnojmenný film s Magdou Vášáryovou, Jiřím Schmitzerem a Jaromírem Hanzlíkem v hlavních rolích.

Bohumil Hrabal – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

3 recenze Postřižiny

  1. Mirek Václavík

    Kniha stojí za přečtění stejně jako Menzelův stejnojmenný film za shlédnutí.

  2. Dana Linková

    Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, mile provokativní… Kdo by si při každé zmínce o manželce správce pivovaru Maryši nevybavil krásnou Vašáryovou a jejími dlouhatánskými vlajícími vlasy. A kdo na pozadí při každé zmínce o Pepinovi neslyší jeho hlasité a přímočaré hlášky a historky. Většině lidí se asi film i kniha budou prolínat, těžko říct, co se povedlo víc, já mám rád obojí zpracování. Možná nejtypičtěji „hrabalovská“ kniha.

  3. Tonda Fuksa

    Úžasný v podstatě poetický příběh inspirovaný Hrabalovým mládím. Kniha se čte naprosto sama, nese v sobě tichou a milou atmosféru klidného dne na malém městě. Mnoho lidí zná film ,ale nezná knihu – film je výborný, ale musím říct, že kniha je mi mnohem milejší, jelikož vystihuje výše zmíněnou atmosféru ještě autentičtěji.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3

Boďa Červinka si vždycky dával záležet na mých vlasech. Říkal, tyhle vlasy jsou zbytek starých zlatých časů, takové vlasy jsem nikdy pod svým hřebenem neměl. Když Boďa rozčesal ty moje vlasy, jako by zapálil dvě pochodně v krámě, v zrcadlech a miskách a karafách zaplál požár mých vlasů a já jsem musela uznat, že Boďa má pravdu. Nikdy jsem neviděla svoje vlasy tak krásné jako u Bodi v krámě, když je vykoupal v heřmánkovém odvaru, který jsem si uvařila a přivezla v bandasce na mlíko. To dosud moje vlasy byly mokré, nikdy neslibovaly to, co se s nimi začalo dít, když prosýchaly; jen začaly schnout, jako by v těch proudech se narodilo tisíce zlatých včel, tisíce svatojánských mušek, zapraskalo tisíce jantarových krystalků. A když Boďa poprvně protáhl hřeben tou mou hřívou, prskalo v nich a sršely ty vlasy a nadouvaly se a rostly a kypěly, že Boďa musel pokleknout, jako by hřeblem pročesával ohony dvou vedle sebe stojících hřebců. A v jeho krámě se rozsvítilo, cyklisté seskakovali z bicyklů a kladli obličeje na výkladní skříň, aby se přesvědčili a vysvětlili si, co jim to strhlo oči. A Boďa sám dlel v mračnu mých vlasů, aby nebyl rušen, zamkl vždycky krám, každou chvíli ke mně přivoněl, a když česání dokončil, sladce vzdychl a pak teprve sepjal vlasy podle svého gusta, kterému jsem věřila, jednou fialovou, podruhé zelenou, jindy červenou nebo modrou stužkou, jako bych byla součástí katolického rituálu, jako by moje vlasy byly součástí církevních svátků. Pak odemkl krám, přivedl můj bicykl, na rám pověsil bandasku a pomohl mi dvorně do sedla. A to už před krámem byl zástup lidí, každý zíral na ty heřmánkem vonící vlasy. Když jsem šlápla do pedálů, pan Boďa kousek se mnou běžel a přidržoval mi vlasy, aby se nedostaly do řetězu nebo do drátů. A když jsem nabrala dostatek rychlosti, pan Boďa hodil do vzduchu cíp mého účesu, jako se vyhazuje do vzduchu hvězda nebo drak do nebe, a zadýchán vracel se do krámu. A já jsem jela a vlasy za mnou vlály, slyšela jsem jejich praskot, jako když se mne sůl nebo hedvábí, jako se vzdaluje déšť po plechové střeše, jako se smaží vídeňské řízky, tak za mnou vlála ta pochodeň vlasů, jako když kluci se zapálenými smolnými košťaty pobíhají v podvečer noci filipojakubské nebo pálí čarodějnice, tak za mnou vlál dým mých vlasů. A lidé se zastavovali a já jsem se vůbec nedivila, že se nemohou odtrhnout od těch vlajících vlasů, které jako reklama jim jely vstříc. I mně to dělalo dobře, když jsem viděla, že jsem viděna, prázdná bandaska od heřmánku cinkala o řídítka a hřeben proudícího vzduchu mi sčesal vlasy nazad. Projížděla jsem náměstím, všechny pohledy se sbíhaly v mém vlajícím účesu jak dráty do kola bicyklu, na kterém šlapalo do pedálů pohybující se moje Já. Francin mne takhle vlající potkal dvakrát a pokaždé ten můj vlající vlas z něho vyrazil dech, že se ke mně ani nehlásil, nebyl schopen na mne vykřiknout, zůstal zchromlý mým neočekávaným zjevením, že se přitiskl ke zdi a chvíli musel počkat, až …

Mohlo by se Vám líbit…