Domácí úkoly

Hovor U Pinkasů

LANDOVSKÝ MUSÍ BÝT u všeho. Když byl se svým švagrem Karešem v Maďarsku, tak u baráku hořelo auto, vběhli do zahrádky a hadicí stříkali na hořící auto. Majitel naříkal, co mi to děláte, nechte to hořet, já to zapálil skrz pojistku. Ale přijeli maďarští hasiči a když začali stříkat, tak Lanďák stříkal na hasiče, aby nehasili, a opravdu sestříkal hasičům helmy a tak dlouho hasil hasiče, až auto shořelo. A svítilo slunce, v tom zářily ty zrzavý vlasy malíře Kareše, šváry pana Landovskýho. Pak dostali tři sta korun, že stříkali na hasiče, aby nemohli stříkat!

Když se vrátili domů, tak bylo léto a pan Kareš se někde opil, a jak seděl na houpací židli, tak se překulil dopředu a udusil se. Tak byl v tom parném létě v bytě tři týdny. Když ho našli, tak zřízenci zvedli jen to, co se z pana Kareše odlepilo z podlahy, dali to do rakve a odjeli, pochovali jen půlku. Ostatní museli pozůstalí seškrabat. Toseví, u toho byl i Landovský, povídal, museli jsme se po každé lopatě napít rumu, nejvíc ale mě dojalo, když jsme seškrabávali ty krásný zrzatý vlasy mýho šváry, jako malíře Kareše, které zářily na podlaze víc než tenkrát v Maďarsku. A vy jste ho měli rádi? Tak si přijděte, zůstalo mi po něm moc listů, dám vám každému po jedný grafice. Jak říkám. Lanďák, ten musí být u všeho. Naposledy jsem ho viděl, jak stál u Pinkasů a vybíral, co kdo dá na zchudlýho umělce. Tam na rohu u hudebních nástrojů stáli dva esenbáci, ten starší přišel a povídá, pane Landovský, nechte toho, ještě by vás mohl vidět někdo od esenbé. Tak Lanďák poděkoval, a když propili peníze, tak vystrčil klobouk z okna, a když semtam něco do klobouku padlo, dali si pivo a tak dlouho, až zase nezbylo než vystrčit z větracího okýnka klobouk a čekat na štědrou ruku Páně. Kdepak, pan Landovský se vyzná v každý situaci, a proto ho mají lidi rádi…