Perlička na dně

Emánek

Nechtělo se mu ještě jít domů, a tak si řekl, půjdu na kafe. Už se stmívalo, ale poznal, že se před ním pajdá stará Ziková.

„Chutný podvečer, milostivá,“ pozdravil.

„Jdi si svou cestou, Emane!“

Ale Emánek se nedal. „Kde jste byla včera, he? Že jste se mi zase někde dívčila s kominíkem!“

„A co kdyby? Je to hodnej hoch.“

„Haur to je, abyste věděla!“

„Emane, nedělej mi na ulici žádný trile. Lidi mě tady znaj!“

„Á, na lidech vám najednou záleží? Ale já dobře vím, že kdybych vás nechal s kominíkem vo samotě, už to vidím, jak byste na něj vyplazovala voči.“

„Emane, lidi se votáčejí!“

„A jak vás znám, podlehla byste!“

„Nepodlehla.“

„Podlehla, už teďka vidím, jak se ve vás blejská ta hříšná touha po kominickým tělíčku.“

„A co kdyby?“ radovala se pani Ziková.

„Tak bych vás nevzal na ten vejlet, kterej jsem vymyslil jenom pro nás dva.“

„Čuně jedno vepřový, mlč!“ jásala paní Ziková.

„Vy,“ šeptal Emánek do šedivých kadeří, „vy byste se ke mně vinula jak břečťan na besídku…“

„Emane, lidi! Budu mít zase vostudu po baráku!“

„Ať! Lidi vám můžou závidět, že ještě máte někoho, kdo se dovede vpíjet do vašich čárných kukadel. Jak máte hebkou krkovičku!“

„Emane, že to řeknu tvý mámě! Radši mě bav o tom vejletě!“ vrněla paní Ziková.

„Tak bysme spolu šli, samozřejmě bosky, a vy byste šlápla tou vaší alabastrovou nožkou do…“

„Hubu drž! Ježíši, aspoň tak nekřič!“

„A pak by nastala Valpuržina noc, sladká noc…“

„Pusť mě, lemple jeden, povídám!“

„Pustím, ale ještě mě musíte vyslyšet. Víte, co se mi na dnešek zdálo?“

„Nejsem zvědavá, už napřed vidím, že to bude zase nějaká lumpárna. To ti bylo málo, že ti v říši rozbili hlavu?“

„To není, paní Ziková, tím, to všecko je jenom z lásky k vám. Mně se totiž zdál živej sen o vás…“

„Nic nechci slyšet!“

„Ani ten sen o šťastný králíkárně?“

„Ne. Kilo vepřovýho milejší.“

„Ani ten sen o radosti v maštali?“

„Kilo roštěnek milejší,“ rozčilila se paní Ziková, protože si vzpomněla, že je už dva roky v penzi.

„Tak ty takhle, babo turecká! Kominíčka, to jo! Ten by ti přišel po chuti!“

„Třeba; ale Emánku, najdi si na ty svoje čuňačiny nějakou mladici.“

„Vždyť vám ještě není padesát.“

„Kolik?“ zaradovala se paní Ziková.

„Padesát.“

„Šedesát dva v lednu, ale pusť mě. Pusť mně tu ruku. Musím si jít něco uklohnit. Ale až potkám tvoji mámu, tak jí to na tebe všecko řeknu!“

„Ta vám to bude zrovna věřit!“

Emánek se zastavil. Věděl, že paní Ziková půjde teď podle Rokytky domů, až tam na samý okraj města. Podával jí ruku a zvážněl: „Dobrou noc, paní…“

„Dobrou. Až mě zase potkáš, doprovoď mě, vokřeju s tebou, ty cinto. Budu se řehtat ještě v posteli…“

Držela mu upřímně ruku a v očích najednou vypadala, jako by doplakala. Pak pajdala podle hučícího potoka.

Emánek přešel hlavní ulici, pak prošel automatem a po schodech rovnou nahoru, do tančírny. I když to bylo na periferii, bylo zde všechno zrovna tak jako v centru. Usedl na vysokou barovou židli, opřel se o pult a poručil si:

„Jako vždycky, džin a&…