Krásná Poldi

Bohumil Hrabal

46 

Elektronická kniha: Bohumil Hrabal – Krásná Poldi (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hrabal65 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Bohumil Hrabal: Krásná Poldi

Anotace

O autorovi

Bohumil Hrabal

[28.3.1914-3.2.1997] Bohumil Hrabal se narodil roku 1914 v Brně-Židenicích Marii Kiliánové, otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala, se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se...

Bohumil Hrabal: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Krásná Poldi“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Krásná Poldi

Ještě dřív, než jsem na Poldinku přišel, jsem podvědomě věděl, že tak, jak žiji v městečku u vody, už žít nemohu, že se musím odstřihnout od pivovaru, a tak jednoho dne jsem se odstěhoval do Prahy. Bydlel jsem na Staroměstském náměstí v domě U kamenného zvonu, ve sklepě byly rakve pohřebního ústavu Schoenbach, v prvním patře uhlí, pak jsem se odstěhoval do podnájmu v Jáchymově ulici, první patro nad průjezdem, byl jsem úředníčkem Drobného a spotřebního zboží v té samé ulici, a tam jsem se v roce čtyřicet devět dozvěděl o akci na pomoc kladenským hutím. Rozsvítil jsem se, přihlásil a pak jsem čtyři roky jezdil na Poldinu huť. Jeden čas jsem bydlel v ubikaci v Dříni, potom jsem dojížděl z Libně, z uličky Na hrázi věčnosti… to byl můj zlatý věk. Poldinu huť jsem tak miloval, že jsem přestal psát, jak jsem dosud psal, a začal psát, to, co jsem viděl a slyšel, co mne ohromovalo a co kupodivu odpovídalo i mým představám o surrealismu. Psal jsem, jak se dneska říká, literární žurnalistiku, napsal jsem svoji první reportáž Jarmilku a dlouhý epos Krásná Poldi… Na nic jsem se tak ty čtyři roky netěšil, jako na práci. Byl jsem v partě, která měla za úkol doplňovat zásoby u martinských pecí. Vlastníma rukama jsem poznal, co to je lidská manuální práce, poznal jsem a nemohl se nasytit toho, jak krásné jsou přísady do ocelí, mangan, wolfram a molybden, jak je krásné i docela obyčejné vápno a švédská ruda, tuny tun jsem naházel do kocábek s partou dělníků z Kladna i takových, jako jsem byl já. Z Prahy na Poldovku jezdilo denně několik desítek brigádníků, a kdo dovedl makat, byl hutníky považován za rovnocenného partnera. Tak jako ostatní jsem měl svůj hák, na kterém visely moje montérky a moje boty a moje zástěra a můj klobouk, a když jsem přišel na šichtu, spustil jsem ten svůj dělnický dres visící až u stropu, navěsil jsem tam šaty, ve kterých jsem přijel, a vytáhnul to moje kvádro ke stropu… a tak rytmicky dolů a nahoru a zase dolů a nahoru, den za dnem, do práce a z práce. Pod sprchy jsme vcházeli unavení a špinaví, abychom vycházeli očištění, svěží, jen pod očima řasy jakoby podbarvené, jako si oči malují dívky… A samotná práce u martinských pecí pro mne bylo černé magické divadlo, ohně a dýmy stoupající vzhůru do větracích věží, fantastický barevný film o Dantově Pekle i Ráji, bylo to všechno, co jsem při práci viděl, imaginární muzeum, které bylo lidskou prací ukostřeno na ocel. Viděl jsem, jak tato práce kráčí často po hranici života a smrti, viděl jsem v očích starých hutníků tu zvláštní melancholii, protože na Kladně, jak v hutích, tak v dolech, každý z dělníků měl a má tam někde v hlubině času nebožtíka, který zahynul při práci. A přece všichni tihle lidé dovedli sázet na život, měli smysl pro humor i černou ironii. Tady na Poldovce jsem tedy já, který vystudoval Karlovu univerzitu, studoval čtyři roky estetiku i etiku lidské práce, tady jsem nahlédnul k podstatě pracujícího člověka, tady jsem poznal tělem i …