Svatby v domě

17

Tři dny před svatbou můj snoubenec z toho onemocněl. Nemohl posedět, nemohl spát, ten pátek, půl jedenácté dopoledne na Zámečku, ta listina, ve které bylo černé na bílém napsáno a potvrzeno, že svatba bude, jej zděsila. Jako by měl jít ten den a hodinu na operaci, dokonce v práci si vzal tři dny volna, oznámil, že si ty tři dny bere, že je úmrtí v rodině. A pak už jen chodil po hospodách, v každé hospodě si dal pivo, a pak šel dál, jen když chodil, tak nemyslel na tu svatbu, tak, jako když byl jeden den opilý a druhý den pořád utíkal tomu opilci, který nesl jeho jméno, pořád jen chodil, dokonce poklusával, utíkal, ale ten opilec jej vždycky doběhl, když se zastavil, tak měl kocovinu, tak jen když chodil, tak pořád ještě byl snoubenec, ale jak se zastavil, tak ten snoubenec se posadil s ním, a on se lekal, že den, ve kterém si mne vezme, ten den, ve kterém úředně se stane můj muž, můj manžel, ten den se blížil a můj snoubenec už ani nejedl, jen pil a oddychoval, byl z toho dne svatby tak rozklepaný, že mluvil z cesty. A já jsem dál chodila do práce, celý hotel z té mé svatby byl ze mne jako nevěsty rozveselený a i rozčílený, od šatnářky až po ředitele, všichni měli o tu moji svatbu zájem, chodili se na mne dívat, dokonce jsem musela slíbit, že den před svatbou, až budu s nimi pít na tu moji svatbu, že si vezmu moje svatební šaty. Ale nejvíc z toho měl radost vrchní a šéfkuchař, z lednice vytáhl šéfkuchař tu zmrazenou kýtu a hřbet, a připravoval můj svatební dar, studenou zvěřinu, jelena, který jako by čekal tolik let v chladírenském boxu pod pražskou tržnicí, aby byl pro mne. A taky, když jsem si vzpomenula na to, že budu mít v pátek v půl jedenácté na Zámečku svatbu, tak jsem se roztřásla, dělala jsem chybné výkony v počítání, vrchní a pinglové mne neustále opravovali a všichni z toho měli ohromnou legraci, že já ve věku osmadvaceti let jsem tak rozcapkaná z obyčejné svatby. Můj snoubenec už to ve čtvrtek nevydržel, vyzvedl svatební kytici a s tou kyticí chodil Libní, od hospody k hospodě, kelnerky mu dávaly půllitr a do něj tu svatební kytici, můj muž pil pivo, přijímal gratulace, tak došel s tou kyticí až nahoru k Chmelovému keři, pak se dostal až nahoru do Kobylis k Hofmanům, pak se stavil u Cihelny a došel až na Vyhlídku, ale nikde nevydržel víc než na jedno pivo, už pil jen malá piva, vždycky, když usedl s tou kyticí a ve svatebních šatech, rozložil náprsní tašku, on a náprsní tašku! Nosil všechny doklady a dokumenty a peníze jen tak zmačkané v kapse kalhot, teď nosil sebou náprsní tašku, opatrně ji otevíral, a tam si znovu a nahlas přečetl, že svatba bude v pátek o půl jedenácté, už si to jistě padesátkrát přečetl, a pořád nemohl uvěřit tomu, že prohlášením předsedy národního výboru se stane manželem. A tak dopil pivo, a vzal si mokrou kytici, a zase se vydal z Vyhlídky dolů, zase se stavil v hospodách tam, kde nikdy nebyl, k Čížkům a Součkům, stavil se na Korábě, a zase tou cestou, když k…