Svatby v domě

6

Vešla jsem do domu Na Hrázi, chodba páchla mokrými stěnami, otřásla jsem se chladem, ale když jsem prošla tím tunelem chodby, tam na dvorku zářilo slunce. A v tom slunci pod oknem svého bytu seděla ta čistotná paní, dlaždičky se třpytily čistotou a leskly se vodou, která se rýsovala ve spárech dlaždiček, ta čistotná paní seděla ve slézových kalhotkách a podprsence, seděla na židli a na klíně měla Ahoj na sobotu. Byla otočená do slunce masitými zády.

Doktor je doma, řekla a prstem si zatlačila do kořene nosu brýle.

Děkuju, povídám a neubránila jsem se a podívala do jejího bytu, tam za oknem slunce ozařovalo umělé květiny, postel pod oknem byla pečlivě ustlaná a byla zdobená plyšovými medvídky, panenkou, vyšívanými dečkami. Vystoupila jsem sluncem na dvoreček a tam na židli seděla ta cikánka, které jsem posledně dala dvacet korun, kouřila a doktor vedle ní se nakláněl nad dřezem a drhnul kastrol drátěnkou, poslední kastrol, talíře a hrnce ležely ve slunci v brlení klepadla, otočené dnem vzhůru, voda z nich crčela a doktor dál drhnul zuřivě kastrol.

Dobrý den, tak jsem tady, povídám.

Dobrý den, paní, vydechla cikánka kouř a přehodila nohu přes špinavou barevnou sukni.

Dobrý den, řekl doktor a nezvedl oči a dál zuřivě drhnul dno kastrolu.

A já jsem stála na dvorku v nových pracích šatech, které jsem si koupila v Domě módy, režných šatech, které místo knoflíčků měly zelené kostičky, opírala jsem se o růžový deštníček a ve druhé ruce jsem měla sítěnou tašku s plavkami a balíčkem chleba a řízků. A doktor znovu drhnul ten kastrol a nadával… To je práce! A hlava mi bolí, jako čtyřletý zelí!

Pak se narovnal, a když se na mne podíval, byl unavený a já jsem viděla, že včera hodně pil, měl kruhy pod očima a třásly se mu ruce, že ten kastrol v nich jektal. Pak odložil tu nádobu a vešel do kuchyně, do svého pokojíku a přinesl mi židli, nabídnul mi ji do slunce a cikánka altovým hlasem vyprávěla, pokračovala v tom, co vykládala doktorovi, než jsem přišla… Ano, pane, a taková cikánská svatba, ta končí tím, že nevěsta a ženich klečí uprostředky pokoje a cikáni, svatebčané mají otevřený flašky červenýho vína a zpívají svatební cikánské písně a hudba, housle a cimbál hrají a cikáni shora pomalu lijí na klečícího ženicha a nevěstu červené víno, a po zemi teče víno, a po šatech nevěsty a ženicha teče víno, ano, pane, takový zvyky mají cikáni, když je v domě svatba…

Dívala jsem se na tu cikánku a viděla jsem, jak ta cikánka je pyšná na to, co vypráví, jak ta cikánka pomalu přednáší ty věty o cikánské svatbě, viděla jsem ale, jak doktor drhne ten kastrol jen proto, aby získal čas, aby se vzpamatoval, je půl jedenácté, to je čas, kdy kocovina je na svém vrcholu, a že opravdu jej bolí hlava, jak to řekl, jako čtyřletý zelí. A cikánka pokračovala svým slavnostním hlasem…

Nebo co já jsem viděla, přísahám, že jsem to viděla. Takový pohřeb v Sokolově, když umřel nám baron. Cikáni se sjedou na pohřeb z veliký dálky, i z Vídně a Budapešti, ze Slovenska i&nbs…