Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet

Bohumil Hrabal

59 

Elektronická kniha: Bohumil Hrabal – Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hrabal72 Kategorie:

Popis

Bohumil Hrabal: Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet

Anotace

Bohumil Hrabal – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Divní lidé

Řetěz vyleštěný od dělnických rukou, článek za článkem se blyštěl ve slunečních mašlích a páskách, které pramenily ze žaluzií větracích věží cáglágru, ve kterém u stropu stál jeřáb, a v gondole toho jeřábu dřímala jeřábnice, měla nataženou bílou ruku a v lokti odbarvenou hlavu, a tu ruku a hlavu odtínal sluneční pruh.

Směnový mistr Podracký vstupoval do pásu za pásem, slunce pruhovalo jeho montérky, prošel třetí oddělení, čtvrté, vcházel do modrých tunelů příšeří, a zase do jasných, šikmých zlaťáků slunce, které ve zlatých tkalounech a pentlích pramenilo z pootevřených víček žaluzií, větracích věží cáglágru.

Teď kráčel podle tichých brusek, karborundových kotoučů visících na zaprášených řetězích.

U prohlížecího stolu seděli na lavicích brusiči, někteří leželi na šikmých prknech se zdviženým kolenem a paží založenou za hlavou jak hercovi kluci a filci.

„Tak jste vzkázali,“ řekl směnový mistr, „že nepojedete. Jak si to představujete?“

„To, co jste nám provedli, to odporuje soudružskému jednání,“ vykročil brusič Mlíkař, „to je to samý, jako když malí kluci napíšou na zeď: Franta je vůl, a utečou.“

„Tedy stávkujete?“ zvedl obočí mistr.

„Ne, pouze neděláme do tý doby, než sem přijde ten, kdo zvýšení normy má s námi projednat předepsaným způsobem,“ řekl Mlíkař.

„Tak já sem pošlu důvěrníka,“ řekl mistr Podracký, vytáhl žlutý skládací metr, změřil prohlížecí stůl, pak ten metr složil a odcházel, pleskal si žlutým metrem do rytmu chůze o stehno a odcházel a proti němu se blížil jeřáb, blondýna vjížděla do pásů větracích věží, jeřábnice tiskla páky a jeřáb současně jel dopředu a přesunoval kočku a lesklý řetěz klesal a postava jeřábnice i konstrukce jeřábu byla šikmo protínána a zebrována pásy slunce, které tekly do cáglágru žaluziemi větracích věží. Pohybující se ženská busta neustále zdobená pohybujícími se šerpami slunce. A jeřáb přejel nad hlavami brusičů.

Soudní rada přinesl z kantýny přednímu dělníkovi krvavou tlačenku. Pak se vrátil ke korytům, ve kterých se mořila ocel v kyselině solné. Omylem šlápl do tratoliště rozlité kyseliny a pak cítil, jak kyselina tiše pracuje. Slyšel, jak praskaly tkaničky. Opřel si botu o hranu koryta a viděl, jak se tkanina keprových kalhot třepí. Soudní rada se pak díval na šrotiště, kde palič válečného šrotu se nakláněl a trpělivě modrým plamenem se propaloval do útrob wertheimky, pokladny, a za ním, na šrotišti, vykládaly trestankyně vagony rezatých křížů z vesnických hřbitovů, vždy dvě a dvě vzaly takový železný kříž v nohách a hlavách, rozhoupaly to rzivé křesťanské znamení a obloukem je hodily rovnou do muldy. A potom nakládaly přepálené kusy tanků, železné zahrádky a ozdoby hrobek, bílé emailové vany podobné labutím, šicí stroje a spečené svazky klíčů, všechno ohořelé od fosforových zápalných pum, protože po náletech v téhle druhé světové válce hořela i země.

Soudní rada zvedl ruce, uchopil kabely pojízdného jeřábu a stiskl knoflík, ale jeřáb se hrnul na opačnou stranu.

„Zastavte to,…