Slavnosti sněženek

Králíčci v křídle

Já si sám vo sobě nedělám velký iluze, řekl pan notář a pokračoval v chůzi, která byla tak divná, že vzbuzovala útrpnost. Jako by byl před lety přejet tramvají, ponechán svému osudu, aby tělo se ujalo samo od sebe, aby se chytilo tak, jak bylo přeraženo skoro na každém údu. Dokonce měl hlavu tak zmáčknutou, že se musel dívat docela jinam, aby viděl na cestu. Přitom měl obrovský výkyv doprava a zase doleva, jako by kráčel na krátkých chůdách, obě ruce zkroucené do tvaru houžve, takže jak právě nesl kbelíček a v něm minerálku z pramene Svatojosefského, tak ten kbelíček klinkal jako formanská lucerna a skoro všechno, co nabral, tak zase tou cestou domů rozlíval. Byl sám a byl zázrak, že se ustrojil, trvalo mu to skoro dvě hodiny, než se oblékl, takže uznal, že lepší je strojit se v pondělí a pak být oblečený, protože jen se oblékl, už zase se musel zvolna svlíkat, aby šel spát. Když nabíral vodu, tak než ze silnice zahnul k prameni, tak musel používat složitých manévrů, jako byste otáčeli auto, kterému se zablokovala všechna kola. To několikrát vycouval a zase pokročil, zase vycouval, až dostal směr, a pak bylo hlavní, aby trefil k prameni, jeho oči zřejmě viděly jen jedním směrem a jako by se díval jen maličkým otvorem v černé škrabošce, takže pramínek uviděl, až když desetkrát, dvacetkrát nahledal ten správný světelný proud, který pak upřel na hrkající vodu. A byl tlustý a potil se a jeho obličej byl výrazem velkého utrpení. A přece žil sám, nikoho nechtěl, sám bydlil ve vilce, a jistě měl peníze, ale nikoho si nenajmul, tak sám se trápil, a dokonce v tom trápení shledával rozkoš, jakési vítězství, a ono to bylo veliké vítězství, když došel až do Jednoty nakoupit mléko a chléb. Byl to sportovní výkon dobelhat se tam, kam chtěl anebo potřeboval, bylo to veliké morální vítězství, a pan notář se tím netajil, obdivoval sám sebe a dá se říci, že se těšil už z příprav na takovou vycházku, že si dokonce tyčil nějaká zlepšení trasy, obzvláště když svítilo slunce. Zatímco se všichni radovali ze slunce, pro starého notáře slunce bylo učiněný hrob, protože oslnění bylo tak veliké, že skoro neviděl, že si musel neustále zaclánět oči, aby nesešel do taluty, do příkopu. To vždycky se zastavil, vysoko nad hlavu zvedl tašku, nebo kbelík, to byl hrozný pohled, ten kbelík a pod jeho stínem stále udivený obličej, který tápal a hledal místo, odkud by zazněl ten tenký lejzr, ta jediná přímka světla, která mu pramenila z tváře, protože starý notář viděl jen na jedno oko. Ovšem ta radost, když uviděl, že vidí, že najednou jako za hluboké noci si posvítil tenkým proudem baterky na cestu, nabral směr a zase mohl jít několik desítek metrů, než znovu, ač slunce svítilo, se ocitl ve velikých tmách. A nikdy si starý notář nepřál, aby mu někdo pomohl, aby jej vzal za rukáv a nabídl se, to stál a s odporem oddychoval a tvářil se tak, že každý raději odešel, šel dál, než by se díval do zdánlivě nepřítomného, skoro debilního obl…