Slavnosti sněženek

Bohumil Hrabal

78 

Elektronická kniha: Bohumil Hrabal – Slavnosti sněženek (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hrabal68 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

E-kniha Bohumil Hrabal: Slavnosti sněženek

Anotace

Hrabalovy povídky ze 70. let 20. století o lidech, kteří si uchovali pohled první lásky na tento svět i na často nelehký život. Náměty pro knížku nasbíral autor v místě, které velice miloval, rekreační oblasti v Kersku, kde v chatové kolonii získal až do konce života řadu svérázných přátel. Hrdinové Hrabalových dojemných i plnokrevných podobenek jsou obyčejní prostí lidé z této středočeské krajiny, jejichž charaktery a zdánlivě všední lidské osudy autor citlivě a originálně zviditelnil. Podklad pro filmovou adaptaci.

O autorovi

Bohumil Hrabal

[28.3.1914-3.2.1997] Bohumil Hrabal se narodil roku 1914 v Brně-Židenicích Marii Kiliánové, otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala, se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se...

Bohumil Hrabal: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Slavnosti sněženek“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Maminčiny oči

Když jsem byl maličký, tak jsem neměl jméno a byl jsem šťastný, protože jsem byl s maminkou a s bratříčkem, žili jsme v lese a na mýtinách, večer jsme se pásli na loukách, ale nejlíp nám bylo v polích, v obilí, kde jsem podle maminčiny nálady poznal, že je tady nejlíp, protože stačilo se jen zdvihnout a z pole maminka viděla na všechny strany, a podle toho, jak se vlnilo obilí, maminka poznala, odkud nám hrozí nebezpečí, a vydala takový příjemný sten a my jsme běželi za ní, ať maminka běžela kamkoliv, my jsme běželi s ní. Pak ale přišel čas, kdy maminka se o nás přestávala starat, odbíhala a já jsem viděl, že na ni čeká asi tatínek, viděl jsem, jak šla za hlasem tatínka, a ten tatínek byl krásný, ještě skoro krásnější než maminka, protože na hlavě měl krásné větvičky z borových smetví. To pokaždé, když maminka odběhla za tatínkem, který vypadal zrovna tak jako já, jenomže byl větší, obilí mu sahalo po krk, a bylo to krásné, když jeho krk a ta krásná hlava, zdobená těmi větvemi, se nesla obilím, a za ním moje maminka, tažená tou samou touhou, tou samou silou, jakou jsem za ní běhával já. A maminka, než odešla od nás, nařídila nám tím svým hlasem, ať se děje cokoliv, tak ať zůstaneme tam, kde nás uložila do pelíšku, a tak jsme s bratříčkem leželi a tiskli se u sebe a slunce na nás svítilo a obilí se větrem nad námi zavíralo a otevíralo, a příjemně šustilo, a my jsme leželi ztuhlí, abychom nikoho neupozornili, že jsme tady, tak jak nám to nařídila maminka. Ale jednou, když maminka odešla za tím krásným parožím, zvedl se takový divný hrozný zvuk, hučelo cosi zrovna tak, jako když se blížila bouřka, kdy slunce odešlo a bylo nám zima, teď takový hukot se k nám blížil, ač slunce svítilo a hřálo nás, třásli jsme se zimou, a čím více ten hluk se blížil, tak jsme se víc k sobě tulili a nepomohla ani vzpomínka na maminčin hlas, který nám říkal, abysme se nebáli, a hlavně abychom nikam nechodili, ale najednou před námi se objevila tma a hukot a zvuky byly tak hrozné, že jsem vyskočil a zapomněl na maminčin příkaz, abych zůstal tam, kde jsme spávali, a pak i můj bratříček vyskočil, ale nějaká velká stodola, která požírala naše obilí, se pomalu blížila, a já jsem měl dojem, že nás sežere, uskočil jsem a utíkal a slyšel jsem, jak můj bratříček plakal, ale pak přiběhl i on za mnou, a ta stodola nás pomalu míjela a odjížděla a za sebou zanechávala hrozný mrak, a když ten mrak utichnul, měl jsem dojem, že pole, ve kterém jsme bydleli, je nahé, a ta stodola se pořád vzdalovala a žrala naše obilí. Teď jsem teprve viděl, že bratříček kulhá, a že ta jedna noha, ta, o kterou jsme se opírali, když jsme leželi a objímali se a když jsme se s maminkou pásli, ta nožka je jen na tenké kůžičce, a že ji bratříček za sebou táhne. A viděl jsem, že bratr je ve tváři bledý, ta hrůzná stodola už byla v dálce, ale otočila se a zase se blížila, a tu chvíli, kdy jsme mysleli, že nás znovu sežere, tak maminka z obilí na nás zavolala …