Československý básník, publicista, prozaik, literární a výtvarný kritik, tvůrce československé sociální poezie Stanislav Kostka Neumann se narodil v roce 1875 v rodině pražského advokáta a říšského poslance. Po smrti svého otce r. 1880 byl vychováván matkou a tetami v Praze v Olšanské ulici, kde se scházeli anarchisté (mj. i Fráňa Šrámek, Karel Toman a další). Studium na gymnáziu a obchodní akademii Neumann nedokončil.
Neumannův vývoj až k jeho aktivní činnosti v KSČ (k jejímž zakladatelům patřil) a k iniciativnímu vytváření sociální kultury byl určován dlouholetou účastí v politických zápasech (účastník pokrokového hnutí 90.let 19.st., anarchistického hnutí), odporem proti měšťáctví, úsilím o umělecky odpovídající potřebám moderní doby. Od 1893 přispíval do mnoha časopisů, pracoval jako redaktor a vydavatel (do 1918 Niva, Nový kult, Moderní revue, Omladina, Anarchistická revue, Šibeničky, po 1918 Lidové noviny, Červen, Rudé právo, Proletkult, Komunistická revue, Levá fronta, Lidová kultura, Tvorba).
Počátky Neumannovy básnické tvorby byly poznamenány zážitky z vězení po procesu s Omladinou v roce 1893 (Nemesis bonorum custos – Nemesis ochránkyně dobrých), silně individualistickou revoltou a výrazově symbolismem (Kniha mládí a vzdoru). Neumann patřil k dekadentní skupině spolu s Karáskem ze Lvovic, Procházkou a Hlaváčkem. Pokusem o sjednocení všech literárních směrů té doby byl jeho Almanach secese vydaný v roce 1896.
V letech 1905-1915 žil Stanislav Kostka Neumann na Moravě, kde vznikla jedna z nejlepších sbírek reflexívní lyriky Kniha lesů, vod a strání a souběžně s ní sbírka civilizační poezie Nové zpěvy. Po návratu z l. světové války se pod vlivem VŘSR přiklonil k politice KSČ. Nejdříve vstoupil do České strany socialistické a v roce 1921 pak do KSČ. Svou ideovou orientaci prosazoval v proletářské poezii 20. let (Rudé zpěvy), v protifašistické tvorbě 30. a 40. let (Srdce a mračna, Sonáta horizontálního života, Zamořená léta) i jako prozaik, kulturně-politický publicista a umělecký kritik (S městem za zády, Ať žije život, Československá cesta, Anti-Gide). Neumann nicméně nebyl komunistickým spisovatelem (v roce 1929 mj. vystoupil proti K. Gottwaldovi, za což byl ze strany vyloučen), ale básníkem socialistického cítění. Popíral duchovní a tradiční hodnoty.
Neumann je také autorem popularizačních monografií (Dějiny francouzské revoluce, Monogamie, Dějiny lásky, Dějiny ženy) a vzpomínkových knih (Vzpomínky, Paměti, Válčení civilistovo). S. K. Neumann také hodně překládal, především z francouzštiny.
Život je krásný, daleká cesta, marné však není žádné volání, zemdlelý není ostudou světa hanbou je zrada a pokání zpáteční cesta se trestá.
Anarchism je dneska nejširší a nej- prostší, nejkrásnější a nejspravedlnější bází pro život v přítomnosti, udávajíc zároveň direktivu do nejvzdálenější bu- doucnosti. Základem jejím jest silné a svobodné individuum, svobodné a silné ve všech tendencích mnohotvárného života.
Lze využít lásku stejně snadno a rychle jako vypít džbán vína a po kocovině začít znova, je to zajímavé, ale stesk srdce to neutiší. Vytvářet lásku jako sousoší něžné a inteligentní hmoty subtilního přátelství je mnohem těžší, ale jedině hodné zralého srdce.
Milostný poměr může být jen společným dílem obou. Selže-li jeden, musí druhý nastavit svou sílu. Snad celé umění lásky vedle techniky spočívá v tom, abychom nikdy nenechali bez laskavého slova nebo pohlazení jeden druhého osamělého s černými myšlenkami.
Stanislav K. Neumann