Zlatý oblak

ČÁST DRUHÁ

X

Osmahlý Jindra zapadl do suchého plyše kavárenské pohovky jako grizzly. Vedro a pachy z popolední kuchyně obklopily ho těžkým ovzduším, kterého již dávno nemiloval. Ale člověk je stádný živočich. Co tedy činiti, zapadneš-li náhle na celý den do letního města? Máš usednouti pod červené slunečníky na pohostinnou terasu, zevlovati na řídké bahno líné a hnědožluté, kterému říkají stříbropěnná řeka a po němž sunou se ubohé parníčky jako muzeální obludy, a pozorovati kolem sebe vyfintěné loutky konvenčního světa, v jehož středu připadáš si pravidelně jako zaprášený poutník do země zaslíbené a zcela cizí těmto lidem, aklimatizovaným v lupičském pořádku? To lze snésti jen tu a tam, nejsi-li sám, jdeš-li například s krásnou a chytrou ženou, jejíž přítomnost tě těší a kterou baví ještě všelicí lidé s maškarními tvářemi a gesty. Jsi však sám a nechceš býti sám, nechceš býti sám se svou radostí nebo hořem, se svými plány nebo starostmi, poněvadž zpozorovals, že ani jedu zamyšlené samoty nesmí býti zneužíváno.

Když Marion posledního července odjela do města, začal Jindra studovati, zavíral se do gartenlaube a jeho lesní procházky byly stále kratší. Zato tím častěji a déle sedával v zámecké restauraci nebo zájezdní hospodě vesnické a nad sklenkou vína hloubal o Marion a budoucnosti, až přepadala ho melancholie ze samoty a vína, nervy chvěly se mu bolestně a unavený mozek předával rezignovaně otěže podrážděným čivům.

V jeho poměru s Marion nic se nezměnilo v minulých týdnech. Společné jejich procházky dlouhé po úžlabině a jejím okolí podobaly se moudrým a krásným výkonům sportovním, a nemohlo býti pochybnosti o tom, že se snaží navzájem co nejdůkladněji se poznati. Neskrýval jí nic ze svých názorů, a Marion dala mu tu a tam nějakou anekdotou ze svého života nahlédnouti do své minulosti a vnitřní struktury, ale nestala se sdílnější, jakmile se přiblížili k svému poměru vzájemnému. Při víně rozpovídala se někdy s očima upřímně zářícíma, vypravovala mu drobné příběhy z nepestré své minulosti, bez přetvářky a studu nestoudných, někdy se až zachvěl úzkostí, když slyšel z těchto sladkých úst, v jaká nebezpečí vrhají se taková chudá děvčata z nezkušenosti, a býval hrdý na její čistý pud, který ji vždy znova zachránil před špinavou pastí, ale zpozoroval, že řekne všecko o tom, co minulo a nemá již souvislosti s jejich dneškem, pečlivě však se vyhýbá prozraditi své myšlenky o jejich poměru a své pravé city k němu. Zdálo-li se mu někdy, jako by si hrdě myslila, že mu má přece stačiti a všecko říci prostý fakt jejich pravidelného a nikoli nedůvěrného styku, jindy napadalo ho naopak, že nechce říci ani učiniti nic, co by mu dávalo naději na více než pouhé přátelství. Byl-li někdy téměř přesvědčen, že ze studu, plachosti, odporu k citovým výlevům nedovede mluviti ani jednati v poměru, jakého dosud neprožila, jindy po dlouhém mudrování byl ochoten uvěřiti, že si s ním toliko hraje, snad jen bezděčně, snad jen ze záliby v jeho přátelství, a odhodlával…