Zlatý oblak

VII

Kde vzals takové krásné růže?

Kytice všech červených odstínů stála na hrubém stolku, když se sešli opět v gartenlaube, a smyslně voněla v tom jejím koutku.

Právě jsem se chtěl zeptati, odkud jsi je přinesla.

Opravdu?

Nu ovšem. Nehnul jsem se přece z osady, a tady růže nerostou – kromě jedné ovšem, ta však nekvete červeně.

To je podivné, řekla Marion, nevšímajíc si jeho galantního žertu.

Nemyslím! Byl to asi Pavel Konrád.

Proč právě Pavel?

Inu, lyrický člověk. Myslím, že ho jednou lépe poznám, a pak ti o něm něco povím. Přinesl je asi včera od zahradníka z městečka, zatímco jsme byli v táboře.

Marion zabořila do kytice zhnědlý obličej. Ale Pavlova obyčejná tvář nic jí neříkala.

Co říkáš Ance?

Vzpomínal jsem na knížku o dvou malířích, kteří se pustili na Ceylon a do Indie – také tak nazdařbůh a bez náležité přípravy. Ta ženská, jak se zdá, rozhodně přetrumfla ty mladé muže. Probila se k něčemu. Má zdravé jádro proletářské. Ale podobnost těch drobných příhod a nehod, podobnost zklamání a těch prvních nemotorností je zajímavá. Nesnadno se chudáku z maloměšťáckého vnitrozemí letí do světa, dokonce do zámořských divočin. Ty by ses jistě nepustila tak nazdařbůh do pralesa?

To asi ne.

Ale sbíhaly se ti sliny v ústech a oči ti svítily, když si Anka zpočátku tak libovala.

Znáš přece už moje touhy, ale…

Ale tvoje srdce nesneslo by veliké dřiny. Nic si z toho nedělej! Můj štětec je podle potřeby také hbitý jako tvoje prsty, klepající na stroji, ale káceti stromy z nutnosti bych také nechtěl, znám to. Něco jsme již propásli a pro něco jsme se vůbec nenarodili, konquistadoři z nás už nebudou. Přesto lze se tu a tam zmocniti kusu světa i pohodlněji. Zvláště ve dvou, dodal s úsměvem.

Také Marion se usmála.

Měl na jazyku otázku, zda by s ním jela, hodně daleko, k moři například, kde po odlivu možno sbírati lastury i kraby, nebo do východního města, kde večer z minaretu zpívá muezzin svou plačtivou modlitbu. Ale bál se vyhýbavé odpovědi, cítil, že by ho rozladila.

Teprve týden činil Jindra cosi, co se podobalo nesmělému dobývání tajemné končiny panenské, na jejíchž slunných paloucích poletují rozmarní ptáci mladosti a z jejíchž temných houštin ozývají se uštěpačné zvonky nedůvěry, a již se ho počala zmocňovat tu a tam jakási netrpělivost. Poprvé v životě stanul před problémem, na nějž byl nepřipraven, ba sláb, neboť neměl s ním zkušeností a řídil se toliko pudem kultivovaného člověka. Nepoznal dosud ženy, které třeba těžce dobývati složitým uměním, jež, i když běží o poctivý cit a zájem, je plno spekulací a úskoků, předpokládajících podobnou hru i u druhé strany. Poněvadž přemýšlel brzy a mnoho o nesnázích pohlavního života a soudobé lásky, především o předsudcích, jež po dlouhá staletí znešvařují milostné city a poměry našich pokolení, v rouše křesťanském dostávajících věnem zkaženou morálku antického úpadku, a paralyzují kulturní vymoženosti lásky, utvořil si teorii o milostném dobývání, příliš ještě nečasovou a také rozumářskou. Z…