Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a ilusí

Demokracie

Když jsem, kamaráde, jezdil po Československu a přednášel, končila každá moje přednáška tímto vyznáním:

„Jsem republikán, neboť od dětství jsem opovrhoval vladaři z boží milosti, kteří již dávno nenáležejí k elitě lidstva, nýbrž jen k jeho nicotným a cizopasným figurkám, jsem také demokrat, který z celého srdce a ze vší mysli nenávidí velké i malé paďourstvo, jsem demokratický člověk, ale také moje demokratství je marxistické: lid bude moci vládnouti sám sobě a všemu ostatnímu teprve tehdy, až budou zničeny všecky majetkové a třídní výsady. Pak bude na světě teprve spravedlnost a svoboda, pak teprve na jejich základě vyroste znova zdravé umění a zdravá věda, zdravá kultura pro všecky.“

Po tom, co jsme si právě pověděli o pravé svobodě, jsou vlastně zbytečné nějaké dlouhé výklady k tomuto mému demokratickému vyznání, které šlo se mnou v zárodku už od dětství a pak všemi fázemi mého soukromého i veřejného života, ať jsem ve své lyrice jakkoliv bloudil. Pravá svoboda zahrnuje v sobě pravou demokracii.

Ale někteří lidé jsou strašně nedoslýchaví. A v politickém životě mají některá slova podivné osudy.

Jsme obviňováni, že jsme se náhle stali horlivými demokraty, ač jsme prý dříve byli vždy proti demokracii. V této domnělé nelogičnosti je usilovně hledána také politická neupřímnost. Nehledíc však k tomu, že věc sama není vůbec takhle prostá a pravdivá, a je nutno demokracii definovati, než začne o ní diskuse nebo polemika, můžeme dáti svým protivníkům skromnou otázku: od kdy je v politickém životě důkazem nelogičnosti a neupřímnosti taktika, která spojuje dvé nebo více protivníků proti velkému nebezpečí obecnému? Byly nelogické a neupřímné ty protivné strany, které se spojily, aby uhájily Madrid a španělskou lidovou republiku před fašistickými hordami? Nebo třeba snad s takovým sjednocením protivníků proti společnému nepříteli čekat, až se ten nepřítel ozbrojí, naváže styky se stejnou bandou v cizině a napadne nás, jako to udělal canalla^[14] Franco?

Mě přímo obvinil z této „neupřímnosti“ před nějakou dobou Ferdinand Peroutka. Mluvím prý teď pro demokracii, ač ve svém spise Krise národa^[15] jsem ji sepsul docela nenávistně. Tak nějak to řekl, nevím už, zda v Lidových novinách, či v Přítomnosti. Přečetl jsem si ji tedy znova. Nehledíc k několika místům, která bych po sedmi letech napsal přesněji, podepsal bych svou brožuru dnes ochotně znova, hlavně všecko, co je tu řečeno o demokracii.

Zmínil jsem se nahoře o lidech strašně nedoslýchavých. Ferdinand Peroutka, politik pragmatický, tj. člověk, jemuž v politice běží spíše o vteřinové úspěchy než o zásadní boje, náleží, žel, k těmto nedoslýchavcům. Co jsem ve své brožuře skutečně sepsul, byla především neschopnost formální demokracie vůči vyžíračům a její ochota k reakci; mluvil jsem tedy v těchto případech o určité formě demokracie, nikoli o demokracii vůbec, kterou jsem dokonce v témž spisku hájil proti ostré kritice F. X. Šaldy. Myslím, že máme spíše my značné právo mluviti o neu…