Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a ilusí

Intelektuálština

Intelektuál je velmi zvláštní odrůda vzdělaného člověka měšťanské epochy. Není to jen vzdělanec; pravého vzdělance si představujeme obyčejně a právem jako člověka správně informovaného, spolehlivě pracujícího, rozlišujícího dobře dobré od špatného, podstatné od nicotného, potřebné od balastu. Není to také jen učenec, u něhož vídáme často odbornou specializaci zcela vzdálenou veřejnosti a otázek hýbajících světem. A není to ani pouhý básník nebo umělec; velkým umělcem může být i pologramotné dítě. Intelektuál je obyčejně tohle všecko dohromady, něco v primitivním stavu a něco na druhou, a vzdělancovy ctnosti bývají u něho převráceny v osamocenost stroze individualistickou a nejčastěji také v exkluzivnost krajně idealistickou. Je to krajní důsledek dělby práce na tělesnou a duševní, která vědomí „myslitelovo“ oddaluje od skutečného světa a přivádí je na „čisté“ myšlenky teoretické, filozofické, poetické atd.

Buržoa bývá kreslen jako pán v kožichu. Ten kožich znamená jeho lidskou důstojnost. Navrchu je drahé sukno, svědčící o jeho majetku a sociálním stupni; vespod je kožišina. Ta by mohla znamenati třeba jeho kulturu. Obyčejný buržoa má tedy asi pravdu, že ji nosí vespod, že ji neukazuje. Intelektuál je však měšťák, který nosí – obrazně řečeno – kožich obráceně, s kožišinou navrch: je to člověk, který se svou kulturou honosí, je to měšťák, který se kulturou může honosit, ale u něho je tohle také smysl života, jeho specializace, jež vede k onomu pokroucení lidské bytosti, kterou nazýváme překultivovaností. Intelektuál je buržoa překultivovaný.

To je, kamaráde, ve skutečnosti veškeren rozdíl mezi buržoou, kterého možná proklínáš a jemuž se jistě vyhýbáš, a mezi buržoou, na kterého se díváš uctivě, poněvadž píše třeba slavné romány.

* * *

Ani pravého měšťáka, ani intelektuála si nelze představiti bez individualismu velmi strohého. To je jediná voda pro tyto vzácné ryby. Ať měšťák jako vlastník výrobních prostředků a zaměstnavatel si osobuje právo na každou míru a každý způsob vykořisťování a hromadění kapitálu – od svých počátků, třeba jako anglický gentleman se nestyděl vykořisťovat i nedospělé děti –, nebo intelektuál jako vlastník talentu a spisovatel se zmocňuje celého kulturního dědictví, aby bezohlednou hrou s jeho starými i novými statky stavěl na odiv svou neobvyklou a osamocenou osobnost a očkoval mladé generaci protisociální jedy – je to stejný individualismus a stejně buržoazní představa o svobodě.

Měšťáci i intelektuálové, tyto výjimečné bytosti, domácí páni světa nebo jeho proroci, jedni, poněvadž mají přece takové těžké prachy, za něž děkují ovšem jen své výtečnosti, a druzí, protože mají tak vybraný talent a vkus, možná dokonce zásluhou boží, jen s nevolí si představují, že by také něco nesměli: smějí přece i vraždit z letadel nevinné děti, smějí i beze smyslu pro sociální a hospodářské otázky nebo „bez kontaktu se svou dobou“ pomlouvat Sovětský svaz. Ovšem, dialektika života je velmi nemilosrdná k individ…