Jelec

U Holé bídy sedí Tajtrlík s Řezníkem, když ke čtvrté hodině vcházím. Tajtrlík snad ani prutů dnes nerozvázal, přišel asi jen na víno, má už mírně nakoupeno, ale nemluví mnoho a je zřejmě dojat. Jeho manželská tragikomedie patrně pokročila opět nějakou scénou, ne-li něčím horším. Zato kulaťoučký Řezník je v dobré náladě, ulovil několik kousků na husí střívka, mimo jiné pěknou parmu.

„A co kdybychom si, páni, dali mariáš, když jsme tu teď tři,“ povídá po chvíli.

Nic nenamítám. S Tajtrlíkem dali jsme si minule dostaveníčko, jaksi sblíženi upřímnějším, a nikoli zcela planým hovorem a v náladě vzbuzující přání zase v něm pokračovat, ale z toho již dnes nic nebude, poněvadž nejsme jednak sami a Řezníka neznáme dosti, jednak neměl bych dnes ani chuť na hovor s člověkem nešťastně zamilovaným a příliš dojatým. Bude pro nás oba lépe, zapomeneme-li při hře na trampoty velké i malé. Tajtrlík po krátkém váhání přichází patrně také k tomu názoru a Řezník jde pro karty nevalně čisté, uložené v koutě police za sklenicemi…

Hrajeme hodinu, dvě, setmělo se, hospodská rozsvítila kalnou lampu, přikládá, Tajtrlík upíjí z opatrnosti už jen sodovku, Řezník polyká bledá piva, hrajeme tiše jako vášniví ferblisti, jen Řezník přebíjí tu a tam temperamentněji, když se mu podaří manévr nebo počet.

Teď však někdo přichází. Mluví venku s hospodskou. Dveře se otevrou, otevírají se dokořán, na prahu stojí Splašené kolečko v rozepnutém haveloku, s bedničkou na rameni, s pruty v pravici. Mračí se jako obyčejně, ale tak, že jeho povznesená nálada je zřejmá. Vchází neobyčejně vypjat. Zapomíná pozdravit. Jde přímo a rázně po tenkých nožkách až k nám. Zapomíná zavříti za sebou dveře. Tré bledých a bosých děcek objevuje se za ním na prahu jako zjevení z vypáleného království. Upírají vyjeveně oči na bedničku nového hosta. Postupují nesměle za ním.

Ale Splašené kolečko shazuje havelok, otvírá na lavici bedničku a již vztyčuje nám nad hlavou obtěžkaný sáček.

„Tady je!“

„Bravo,“ voláme. Odpočali jsme si při hře, teď „událost“ nás přece jen trochu vzrušuje a rázem jsme v dobré míře. Klade jej se síťkou pomalu na stůl. Obrací jej jednou, dvakrát. Je to skutečně pěkný jelec.

Hospodská, které host již venku se pochlubil, nese mu víno a vyhání děti.

„Nechte je tu a zavřete. To stojí za koukání,“ praví Splašené kolečko energicky.

Jde k váhám. Dvě kila pětatřicet. Navlas. Přihlížíme uctivě.

Pak věší síťku s rybou na věšák a usedá za náš stůl. Jelec se ještě třepe, až síťka tu a tam od stěny odskakuje.

„Zabte ho!“

„Až potom.“

Dívá se na něj zářícíma očkama. Tak se snad nedíval ani na svou první lásku, měl-li vůbec nějakou, neboť je starý mládenec. Nemůže se odhodlati udeřit rybu do hlavy. Měl by pocit, že něco ubylo z její krásy. To my rybáři známe.

Děti stáhly se k protější stěně a nespouštějí z ryby očí. Šeptají, žďuchají se. A skrčí se vždy bezděčně, když ryba sebou prudčeji mrskne. Už dlouho neviděly takového klacka.

Konečně dosáhli jsme aspoň toho, že jelec, obalený sí…