Jelec

Slunečná neděle listopadová třpytí se na vodě a plane na pestrých stráních. Po dlouhé době změkly mi tu zase jednou všecky barvy a tvary a beze slov znova vyznávám lásku tomuto údolí svému, v němž a s nímž prožil jsem tolik hodin tichého štěstí a které tolikrát ochotně mne léčilo a vyléčilo z ran a bolestí všedního života. Všecko opět je tak jako loni a po léta, kdy jsem vroucími slokami mluvil s touto říčkou, s těmito lesy a stráněmi a psal kroniku svého života s nimi. Jen spodní tón melancholický, jenž chvěje se mi v nitru a jistě dal by se spatřiti i na dně mého zraku, je nový a připomíná mi, že se přece jen změnilo něco podstatného. Ale dnes, na tomto slunci laskavém a v tomto lahodném tichu přírodním je to kruté vědomí, že může nastati kategorický den, kdy nemilosrdný vlak vyveze mne z hlubin této lahodné tišiny snad navždy a přes všecky protesty mého srdce a rozumu.

Jdu podle lesa, s jehož svahu sype se na cestu žluté a hnědé listí, jdu téměř jako rekonvalescent, vysílený ještě minulými vidinami horečnými, a nechci mysliti na nic, co v předešlých dnech jitřilo mi srdce a trhalo mozek. Chci býti aspoň na chvíli sobeckým živočichem, hřejícím se na slunci.

Rybářské náčiní nechal jsem doma. Škoda, že také myšlenek nelze nechati doma na pohovce, za staženými záclonami modrými, z nichž malé kvítky bílé a červené hledí zvědavě do pusté uličky vesnické. Loni chodila mimo ně hezká Carmen židovská a usmívala se mi slibně do pokoje, byly-li rozhrnuty. Jak je tomu již dlouho, kdy jsem si naposled vzpomněl na tento zanedbaný zárodek letního románu! Kouzelnou moc má věru takové slunečné ráno, třebaže listí prší již v proudech. Chceme býti živi v takový den a nechceme nic jiného.

Chceme žíti! My živí chceme žíti! Jaké to ohromné a strašlivé heslo! Představme si, že jedné slunečné neděle, jako je dnešní, vylezli by všickni vojáci na všech bojištích a frontách ze svých děr a jam a jedni jako druzí zařvali všemi jazyky: Chceme žíti! Čepice tancují ve vzduchu a létají do výše, na špinavých zarostlých hubách, dokořán otevřených, září úsměv a slunce, třesoucí se fluidem radosti, vzdouvá se bouřlivě mezi oběma břehy, zbraně jsou zahozeny a zapomenuty, lidé objímají se navzájem v opilé veselosti, a opováží-li se nějaký hrdina z pole cti a slávy protestovat, nadávat, řvát, strašlivý smích mu odpovídá, nestojí ani za to, aby mu kulka byla poslána do zadnice: Chceme žíti!

A představme si: Orkánem vzepne se tento výkřik tisícerých hrdel na západě i na východě, na jihu i na severu, zavíří a zaburácí nad celou Evropou, ze všech táborů, cvičišť a kasáren, posilován stejným řevem jednoho osvobozujícího jásotu, a orkán letí do Asie a přeskakuje do Af…