S městem za zády

XXVII
Moravanem

Tuhle večer, když jsem seděl ve vlaku, který mne unášel k Břeclavi na politickou schůzi, pocítil jsem náhle jakýsi údiv nad vlastním počínáním. Pod zavřenými víčky vířily mi pestré střepy minulosti dávné i nedávné a z jejich zmateného víru vynořoval se po chvíli veliký otazník. Kdo jsi? tázal jsem se sama sebe. Ale vzápětí zpozoroval jsem, že otázka je dosti špatně formulována. Snad bylo by lépe ptáti se: Čím jsi byl a čím jsi? Neboť odpověď jest pak nasnadě a vyhlíží zcela nevinně. A recitoval jsem si: Již ledačím jsem byl v tom božím světě…

Dobrá! Byl jsem rozvichřeným klukem, jenž s rozepnutým a vlajícím kabátem běhal do školy; kantor mi říkal za to: splašená labuť. Byl jsem mladíkem, který patřil k nejhoršímu středoškolskému materiálu a chtěl reformovat disciplinární řád. Byl jsem zeleným žurnalistou, předurčeným zároveň ke konzervativní kariéře i k politickému kriminálu, z kterýchžto dvou osudů postihl mne ten lepší. Byl jsem velmi zpupným lyrickým debutantem a individualistou. Byl jsem anarchistou a papežem bez petrského haléře. Byl jsem vystěhovalcem a skončil jsem jako melancholický rybář, potulující se po březích Svitavy. Tedy ledačím jsem skutečně byl. Trochu veršů i básní jsem přitom nadělal. Ještě větších zásluh dobyl jsem si tuším tím, že jsem ledakohos proklel a poslal do horoucích pekel. Tak jsem to dotáhl pomalu skoro ke čtyřicítce. A teď, u té veselé svitavské vody, když slunéčko hřálo a nesmírná duševní lenost, která zavládla v mé rodné zemi a rozšířila se po českých vlastech, okouzlila i mne, často jsem si přál, omráčen dřímotou ve vlahé trávě, abych měl kapitál, který by mi dovolil odpočívati na vavřínech.

Ale úlohou vystěhovalce neměly končiti moje osudy. Pěkně se to sedělo pod olšinami, skloněnými nad třpytnou vodou, když kolkolem lesy neslyšně dýchaly a nic se nehýbalo než ten hmyz a stébla trávy, dotčená jeho lesklými křídly, pěkně se to sedělo a hledělo na druhý život spatra. A přece byl to klam, byly to vteřiny, rychle prchající, i když prodloužené v celé dny. Bylo nutno vedle toho také pracovati. A poněvadž je nám souzeno dobývati si vezdejšího chleba perem, které čím je svobodnější, tím těžší a odpovědnější zdá se v ruce, bylo nutno psáti, a psáti znamená pro nás mysliti a stále znovu znepokojovati mozek i srdce. V nitru nebylo klidu, v nitru se něco dělo. A čím méně toho, co se mělo díti, dělo se v zemích, které milujeme, tím znepokojenější bylo nitro. Sladké sny o lepší budoucnosti nerozumných lidských mravenců rozplynuly se zvolna, obzory se úžily, naděje nevzdala se sice, ale ztichla, a zraky vracely se z dálek a zastavily se u nejbližší hroudy. Vy tam, příteli z města nad Vltavou, vy to víte, kterak se to všecko stalo a státi muselo. V národě, jak my jsme jej poznali kdysi – a zdá se to býti tak hrozně dávno –, bylo dovoleno, bylo přirozeno, že se lidé rozpalovali sny, nadějemi, ideály. To byl národ, o jehož socialismu řekl Masaryk, že bude nejsocialističtějším. To byl národ, v němž i pesimisté mohli se tu a tam z něčeho radovati. Ale v národě, jak jej známe dnes, nenalézáme již odvahy k těm starým snům a nadějím, k těm přímým a bezohledným cestám. Nikoli jen proto, že úloha hlasů v poušti docela hluché neodpovídá naší povaze. Také a hlavně proto, že by nás naše svědomí káralo, kdybychom se spokojovali pohodlným prorokováním budoucnosti někde v koutečku, kdybychom aristokraticky štítili se nejbližších a nutných zápasů, kdybychom dobu, která je nám odporná, potírali toliko povýšenou negací.

Dělo se tedy něco v nitru. Zraky vracející se z dálek zesmutněly pohledem na nešťastnou domácí hroudu. Člověk ztratil odvahu sníti a býti mučedníkem budoucnosti a dostal odvahu býti se pro přítomnost a pro tu hroudu a bíti se pro ně kdekoliv. Pro mou osobu neznamená to však, že černé stalo se mi bílým a bílé černým.

Vidím příliš jasně, kterak vývoj byl silnější než vůle. Ony myšlenky, za jichž nejlepšího představitele považuji Kropotkina, neztratily pro mne nic ze své krásy a pravdivosti. Jsou ideovým, logickým vyvrcholením socialismu a zůstanou jím, zůstanou latentní silou, která se navrátí jednou k aktivní činnosti. Ale ona mohutná, vzedmutá vlna mezinárodního socialismu, která před časem zachvátila svět a obelstila tolik mozků a srdcí, narazila na překážky příliš veliké: davy samy byly tou největší z nich, demokracie nebyla připravena tak, jak si myslilo nadšení. Od té doby socialismus vystřízlivěl a – srovnáváme-li dobu jeho rozmachu s dnešní dobou stagnace – řekneme, že do jisté míry se i zvrhl. Možno ledačehos litovati, ale bylo by nicméně dětinstvím, kdybychom na dnešní stav hleděli jako na úpadek zaviněný určitými teoriemi, a nikoli jako na nutný důsledek nejpřirozenějších vývojových podmínek. Pozorujeme-li dnes předchozí vývoj socialismu v jednotlivých zemích, zejména překvapující rozdíly, které tu najdeme, vidíme, kterak přirozené podmínky neodvratně znásilňovaly teorie příliš ryzí a myšlenky formovaly dle praktických potřeb. To je divadlo mnohem poučnější než všechny přednášky profesorů a teoretiků. Pochopíme-li je, jest nám zcela jasno, proč ve Francii, kde parlamentní politika je nadobro zkorumpována, musel vznikn…