S městem za zády

XXIV
Noční lov

Z mnoha věcí, kterých lidé často nechápou, jedna jest, že pod zevnějškem drsným jako drvařská ruka a za řečí hrubou jako houžev může býti loajální mysl, která po svém způsobu dovede býti milá a uctivá. Aspoň k tomu, kdo s ní jedná přátelsky, přívětivě a bez falše. A tak nemnoho lidí vzpomíná u nás laskavě na mistra Banďoucha, který je teď v království. Snad jen já, jenž jsem měl v něm jediného druha zde. Já však zato vzpomínám často a v nejeden krásný den, kdy mám dravou chuť na nějaký kus zahradní nebo lesní práce, stýská se mi po něm a po oněch časech, kdy mi vypravoval své bosenské vzpomínky ve skleníku nebo v lese na pařezech. Nemám si co říci s lidmi, kteří míjí mimo mne vpřed i vzad, s těmi zlomyslnými „křesťany“, s těmi vyhřívajícími se měšťáky, ukrutně domýšlivými na peníze, o něž okrádají zemi nebo stát nebo své bližní, s těmi neurvalci, prodávajícími se za trochu piva nebo za kousek postavení, s tou zdvořilou sprostotou a nezdvořilou hloupostí. Nikomu z nich nesvěřil bych již svých veselých hodin.

Nebývám s tím spokojen u sebe. Říkám si, čím více trpí náš život všemi těmi bláhovostmi, které dělí člověka a člověka, tím úsilněji máme se snažiti my, kteří toužíme po vyšší souvislosti, abychom jasným pohledem překlenovali propasti mezi lidmi, především ovšem ty, které dělí nás a bližní, s nimiž se denně potkáváme. Jindy však říkám si také: Nebudeme přece hráti směšnou úlohu trpného idealisty, který nejen poprvé, ale i podruhé a posté reaguje přívětivostí na pohledy tak neb onak urážlivé nebo vyhýbavé. Neodporovati zlému není v našem programu.

Nedovedu odpověděti vždy na tuto otázku: Nemiluješ těch, kteří přece zasahují denně aspoň ve vnější tvůj život, poněvadž vidíš, že nemají k tobě důvěry, anebo nedůvěřují ti oni, poněvadž vidí, že jich nemiluješ? Zato často vím toto: Byl-li mi druhem mistr Banďouch, mohl by mi jím býti možná nejeden z těch, kteří zde míjí a nejsou zcela jistě zlí, kdyby to záleželo jen na mně, a nikoli také na nich. A tož: oko za oko. Jsem pak rád, zůstává-li při oku a nedochází-li také na zub, ačkoli – někdy – vyrazil by člověk tak rád nějaký zub hlupáku, o němž smýšlí dobře a který mu to oplácí zlobou.

Krátce řečeno: od té doby, co mistr Banďouch je pryč, nemám s kým pojídati onen černý chléb venkovského života, o němž jsem na tomto místě psával v kapitolách, které měly několik vděčných čtenářů. Potulky samotářské pak, při nichž nic se nekoná tělesně kromě kroků, málo mne osvěžují: klubko myšlenek rozvinuje a svinuje se ustavičně, až hlava rozbolí anebo báseň se urodí. To není odpočinek. I v lese nutno je něco hledati, máš-li se zbaviti neviditelného davu, který tě obstupuje. A tak, poněvadž konvalinky již odkvetly a houby ještě nerostou, sedávám zase u vody s udicí a napjatá její šňůra tvoří hráz proti myšlenkám. Před ní všecky se zastavují; dupají netrpělivostí, ale není jim to nic platno. Dokud nesložím svého náčiní a nevykročím k domovu, musí se pásti po lukách.

Začíná to jako předloni. Jednoho, druhého pstruha dostanu, třetího ne a ne. Omlouvá mne nevalná dosud má zkušenost odborná, útěchou je mi, že jezdí k nám nadšenci až z města a nedostanou vůbec nic. Ale snažím se poctivě, aby osobní zkušenost vycepovala mne na zralého rybáře, snažím se vůbec, seč síly mé jsou, abych nedržel vnadidla na udici a myšlenek na uzdě zhola bez odměny.

Největší záhadou zůstává mi posud, kdy ryby nejlépe berou. Teorie málo mi pomohly. Ostatně naše nezbedná říčka má velmi nespolehlivou vodu; srážky, takměř malému odlivu a přílivu se podobající, jsou u nás na denním pořádku. Průmysl rozhoduje. A tak si myslím, že spíše naučím se prorokovati počasí než hodinky, kdy ryby u nás berou. Snáze zodpověditelná jest zato otázka, nač ryby nejlépe berou. Například teď na jaře jelci na chrousty a pak na třešně. Čistým a pohodlným vnadidlem jsou kuličky ze syrového těsta: vytáhneš ji z kapsy, nabodneš a už to jde. Ovšem, nutno předem ryby na ně naučit. Nakonec však, pro ty ryby, které tu máme, není nad pořádné červy. Pro pstruhy červené hnojáčky, pro ostatní rousnice. To je takové starosvětské, tradiční vnadidlo. Když všecko zklame, v pytlíku s červy najde se vždy oběť, kterou ryba aspoň „drbne“. Což je ovšem úspěch jen platonický, ale přece jen úspěch, a člověk jde pak veseleji domů a myslí si: nechytla-li jsi se dnes, dojdu si pro tebe zítra.

V tom suchu teď byla nouze o pěkné rousnice. Nešlo to splašiti narychlo nějaké rýčem v zahradě. A tak, sotva trochu sprchlo, vypravil jsem se k jedenácté na noční lov. Nešel jsem daleko. Jen mezi záhony zeleniny. Ale stačilo to. Takový noční lov na rousnice není ostatně maličkost. Jsou tyto mršky obezřetnější, než si laik bezpochyby myslí. Proto se tento lov pořádá nejlépe ve dvou. Jeden svítí lucernou, druhý činí hmaty a červy hází do pytlíku. Poněvadž však byl jsem sám, vzal jsem do pravé ruky lucernu a levou jsem lovil, a abych to měl nejpohodlnější, abych jednoduchostí akce učinil ji náležitě obratnou a vydatnou, strkal jsem červy rovnou do kapsy kabátu.

Místo za místem ozařuje si člověk, pomalu a tiše. Červ hlásí se leskem svého hladkého a slizkého těla. Je vždy u své díry, nejčastěji polovinou těla v ní. Šramot, neobratný pohyb, často i pouhé světlo rázem jej zaplaší. Mžikem stáhne se do díry a jen špičatou tmavočervenou hlavou vykukuje v noční svět. Za tu ho člověk nevytáhne. Je kluzká, pružná, silná; vyklouzne z prstů jako pomorančové jádro. Nutno tedy plížiti se jako kočka a skokem ruky vrhnout…