S městem za zády

XIII
Ke chvále hub

Včera bylo opět jednou po dlouhé době překrásné dopoledne v lese. Bylo po bouři a lijáku, slunce svítilo a atmosféra byla skleníková, přesycena parami a vůněmi. Lidé villegiatury, všecka ta záplava semitského tuku a masa, jež při dnešní drahotě vzbuzuje všelijaké nelidské myšlenky, drželi se při dědině, poněvadž v lese bylo vlhko. Zato vegetace a ptactvo si libovaly, a já s nimi. Silné oteplení v posledních dvou dnech a důkladná lázeň posílily nás a rozjařily. Všecky vzácnější ptačí hlasy byly venku, nové jahody rděly se a rychle dozrávaly a houby rozmohly se jako na povel. Na hříbky ovšem byla prozatím jen naděje.

Zatraceně se u nás letos hříbky opozdily. Chladné noci nedaly jim kvésti. A já bláhový již v květnu lozil jsem za nimi po stráních! Chtěl jsem najíti první. První jsem nenašel, ale dva tři měl jsem po několika prochozených půldnech přece. To stačí pro radost, neboť základem psychologie hubařů amatérů není ziskuchtivost.

Milujeme les, ale nepatříme, právě proto snad nepatříme k těm, kteří přijdou, vysvléknou se z kabátů a bot, poválí všecko ve svém okolí a odejdou zanechavše po sobě papíry a odpadky. Touláme se lesem, hledáme v něm jeho život, vtíráme se, ale slušně a poctivě, v jeho intimnosti. Ale známe-li již ve svém okolí daleko široko každý kout, potřebujeme časem jakéhosi stimulans. Hlavně v některé jednotvárné, únavné letní dny, kdy se zdá, že všecko stojí. A bezpochyby i tehda, kdy v nás samých jest cosi mdlobného a unaveného. Tu pachtiti se za něčím znamená osvoboditi se. Řekněme si tedy: půjde se na jahody, na houby, na to neb ono! I když nic nenajdeme, nešli jsme nadarmo. Ale najdeme-li jediný slušný hřib, řekneme si, že jsme nešli nadarmo. Ostatně, najdeme-li jen jeden, znamená to, že „nerostou“, že jsme našli něco vzácného. A my, kteří nechodíme na houby z letní profese, máme věru větší radost z jednoho, z dvou, tří, když „nerostou“, než z padesáti, když „rostou“. Potkávajíce se pozdravujeme se: „Kolik? Já tři!“ „A já dva!“ „A já pět!“

U nás letos stále ještě „nerostou“. Ale mám jakési štěstí. Proto pozdravuji na potkání: „Předevčírem sedm, včera pět, dnes tři. Ale zdravé jako řepa.“ Mistr Band’ouch otvíral onehda oči, a velmi nedůvěřivě. Neviděl jich letos ještě tolik. A on je přece hubař jako drak.

Je v tom ovšem jakýsi háček. Ten nejpříjemnější, který se může našinci státi. Našel jsem své místečko. Místečko, kde rostou, i když „nerostou“. Docela náhodou. Jdeme s hochem a sbíráme lišky. Na místech, kde hřiby růstávají, nebylo nic a my již na ně ani nemyslíme. Jsme na místě, kde nerůstávají. A tu hoch náhle vykřikne a už jej rve z vlhké prsti, divže ho nerozmačká. Sotva bleďounká hlavička koukala mu zpod listí a mechu. Není ani tak malý a zdravý, je skrznaskrz. Narodil se právě v noci včerejší, v první trochu vlažné noci. A to se tedy podíváme, nemá-li tu bratříčka, jak říká strážmistr, který je přesvědčen, že hřiby nepěstují systém jednoho dítěte. Toto přesvědčení napomáhá sice k úspěchu, když „rostou“, ale „nerostou-li“, nepomůže; za nepříznivých existenčních podmínek i hřibům stačí jedno dítě. Ale na našem místečku, které jsme jindy opovržlivě přecházeli, spěchajíce k vděčnější půdě, jsou letos patrně podmínky dobré; našli jsme ještě po důkladném vyvalování očí bratříčků pět a z těch jeden byl dokonce pořádný bratr již. A opakuji, zdravý jako řepa! Sem tedy zajdeme si teď obden a to je tajemství mého letošního úspěchu.

Jiné houby rostou ovšem hojněji. Je to zvláštní, že robustní hřib je tak choulostivý a nedůtklivý ku proměnám naší atmosféry, kdežto jiným houbám, mnohem napohled křehčím, útlejším a subtilnějším, stačí pravidelně trochu letního vlhka. Nutno pochváliti je i za to. Máme teď taková nějak bláznivě rozmarná léta, a kdyby všecky houby byly tak opatrné jako hřib, jak pusty byly by naše lesy v létě!

V červenci a srpnu jsou naše lesy opravdu poněkud nudné. Jen po velikých deštích vzpamatují se poněkud k živější existenci. Čím byly by teprve bez hub! Prázdnota zela by z nich. Aspoň všude, kde není lesních potoků a tůní. Houby je oživují barvami a tvary.

Jsou krásné a nejkrásnější tam, kam nepřijde jistý druh hubařů, kteří všecko převrátí, rozbijí, pošlapou, rozházejí. Jistě každý hubař zmýlí se tu a tam, dá se oklamati podobnostmi barev a tvarů. Ale já aspoň zahazuji houby vytržené omylem tak, aby nebyly na očích. A každý slušný člověk nechá státi houby, kterých nesbírá. Neníť přece nutno, aby po hubařích vyhlížela lesní půda jako po bitvě. Opak je výhodný pro všecky strany. Pro ty, kteří přejdou později a na které mechy poseté rozbitými mrtvolami působí vždy dojmem poněkud deprimujícím. Pro ty, kteří sbírají houby, jichž jiní z nevědomosti nebo z nechuti nesbírají. A konečně i pro ty, kterým působí radost nejen sbírání hub jedlých, ale i podívaná na krásné tvary, barvy, skupiny hub všech.

Opakuji, čím bychom si osvěžovali smysly v letních lesích, když život je ospalý a zeleň šedne, zvěř dlí v tajných úkrytech a ptactvo odpočívá a mlčí, kdyby nebylo hub, jež tvoří překrásná, ale zneuznaná, jak se zdá, „zátiší“, rozkošné natures mortes^[18], jež bychom mohli jmenovati natures vivantes na rozdíl od umělých zátiší našich malířů. Chtěl bych býti jejich malířem, malovati je nikoli jako líbivou stafáž v přepiplaných krajinomalbách pro počestné interiéry, nýbrž je samy, drobné výseky přírody, jako naše natures mortes jsou výseky domácností nebo sbírek. Není to snad nápad docela nemalířský. Šla by tu snad překonati i jejich sladká idyličnost.

Pro idylika jsou houby ovšem neocenitelným zdrojem tiché rozkoše. Pro děti mohly by býti hlavním předmětem nekonečných pohádek. Hmyz na ně sedá a klade do nich svá vajíčka, veverky a zajíci, ba i vysoká ožírají je, plžům jsou potravou, lesní život je s nimi v stálém styku, o němž by se dalo tolik pěkného napovídati, a někdy i starou ropuchu, krásnou a hrůznou, nebo hnědého skokana, trochu směšného a překotného, najdeš pod nimi jako na starých obrázcích z rodinných časopisů. A k tomu mech …