S městem za zády

XVI
Místo dopisu

Milý Antoníne!

Ptáš se již potřetí, co dělám a do čeho jsem zapadl, že nepíši ani fejetonů, ani veršů, ani dopisů, a zdali jsem se již docela věnoval světu zvířat a bylin. A já stojím pod splavem, blíží se poledne, slunce pálí, po splavu tekou malinké praménky, jež si našly nějaký otvor v prkenném nastávku, šumí to a pleská lahodně a líně, voda se mihotá, až oči bolí: hledím na bílý, kolébající se brk a čekám třetího pstruha.

Je to umíněnost moje, vím, že jest již pozdě, že nezabere již, ale myslím si, tres faciunt collegium, a se dvěma nechce se mi domů.

Ale kvůli rybám toliko nezanedbávám, věř mi, těch několika posledních bližních, na něž ještě někdy vzpomenu. Jsem i jinak velice zaměstnán a nevím, co dříve.

Pstruzi ovšem lákají mne prozatím nejvíce. Když si voda prodělá ve splavu větší skuliny a rozešumí a rozpění se dole v zběsilém tanci, ty mršky strakaté vyskakují až do půli splavu, jsou mezi nimi pěkné kusy, a rybářské srdce moje nedá mi pokoje. Ale také hříbečky již rostou, pevné a čisté jako panenky. A jahody počínají na nejvyhřátějších místech.

Vůbec nechodil bych nejraději ani k obědu. A přece ještě jiná práce čeká a volá, až mi to ve svědomí pálí. Nové Bradáčovy vazby jsem ještě ani pořádně nepohladil. A pak to hlavní: chci ještě před prázdninami zahráti si na velkonakladatele; dělám korektury, píši, běda, obchodní dopisy, srovnávám adresy a čekám netrpělivě poštu.

Je to hrozné, jak čas prchá. Jsem již nervózní z té přílišné zaměstnanosti: přál bych si půl hodiny dlouhé chvíle (nikoli nudy, neboť té bestie jsem dosud nepoznal zblízka), půl hodiny bezvětří, kdy ticho náhle tě políbí, až to zazvoní jako zlatý klíček k nebeské bráně: ve skutečnosti je to verš, který slibuje báseň, dovolí-li se mu po chuti a bez překážky zvučeti.

Tedy zde máš důvod, proč jsem ti tak dlouho nepsal a proč jsem se dnes rozhodl zabíti dvě mouchy jednou ranou: napsati fejeton místo dopisu a dopis místo fejetonu. I při tom ostatně bude mne pero páliti v ruce…

Den je příliš krásný. Židovky v pestrých županech jako nažraní hadi plazí se podle řeky a jejich čtrnácti- a šestnáctiletá mláďata vzbuzují hříšné laskominy. Člověka napadne všetečná otázka, proč ti inženýři od vodovodu neloví mezi nimi a jezdí raději do Brna na dostaveníčka s českými dámami. Ale hned si vzpomene, že také čeští elegáni brousící villegiaturou koří se úspěšně hezkým židovkám, – a „pobouřený vlastenecký cit“ se upokojí. Ve skutečnosti jako je ti osobně zcela lhostejno toto vyhřívající se a naparáděné stádečko, tak také jako občan cítíš, že je to hrozně vuřt, co tato společnost koná, jak zahání nudu a ukojuje pudy. Jen když politiku nedělá a za tři měsíce zmizí. Proč ostatně nemíti malou tichou radost z té líné, smyslné atmosféry, která v horký červnový den rozlita je celou dědinou? Tací lidé nedali by se vůbec snésti, kdyby neměli aspoň trochu zvířecích pudů. A člověku by se někdy teprve stýskalo po revolučních ozdobách kandelábrů.

Nemysli však, milý Antoníne, že příliš cítím zde tu městskou člověčinu. Mužů si nevšímám a po ženách ze zvyku dávám klouzati roztržitému pohledu, vzpomínaje při tom nejvýše oné římské krasavice, o níž psal Gautier paní Sabatierové, že její ňadra po rozšněrování explodovala, vyrazila podlahu, rozlila se na Via Condotti, valila se po Corsu až na Benátské náměstí a zanechala hosty tonoucí v povodni lilií a růží. Zde by se to mohlo také přihoditi, jen ta povodeň nebyla by asi z květů tak vonných.

Tento Gautierův dopis citován je v jednom ročníku Mercuru de France. Ostatek jest ještě nemravnější a tak jsem měl z toho radost a přeložil jsem to a…

Teď jsem tedy u toho nejdůležitějšího, o čem chci ti psáti. Za několik dní pošlu ti první číslo periodického tiskopisu, jenž bude bezpochyby velmi neperiodický, jemuž ze skromnosti říkám bibliofilský věstník a jenž se jmenuje Philobiblon. Tímto slovem, které se mi zdá velmi dekorativním pro můj titulní list a které ovšem bude shledáno hrozným všemi filistry, jejichž pedantstvím česká bibliofilie divže neonemocněla, nazval v době inkunábulí Richard de Bury svůj latinský traktát o lásce ke knihám. U nás budeme pod touto vlajkou psáti nejen o lásce k dobrým knihám, nýbrž vůbec o lásce k hezkým věcem a také o nenávisti k věcem ohyzdným a pitomým. Vesele a kriticky, bez pedanterie a bez bázně.

Víš přece, jak se dívám na naši bibliofilii. Nezapomínám, že je dosud mnoho krásných věcí na světě a dobrá kniha že je toliko jednou z nich. Opouštím často knihu pro ostatní krásy světa, poněvadž miluji život pěkně košatý, a nikoli jen jedním směrem vyvinutý; a nedám se již ani knihami zotročiti, poněvadž odmítám všecky zevní imperativy. Chtěl bych, aby kniha přicházela k lidem nikoli jako profesor se vztyčeným ukazováčkem, nýbrž jako pěkná milenka. A jako s milenkou je rozkoš největší, když má dívča prádlo sněhobílé a čerstvým vzduchem vonící, je třeba, aby také kniha, kterou milujeme a jako oko v hlavě střežíme, měla krásný zevnějšek, dýšící poctivostí a vkusem řemeslníka-umělce.

A jak také víš, počíná se tato rozumná bibliofilie u nás šířiti dík iniciativě více nebo méně…