16. Luciana
Když si Yossarian Luciany všiml, seděla v nočním klubu důstojníků spojeneckých armád u stolu sama, protože opilý australský major, který si ji tam přivedl, byl tak pošetilý, že ji opustil a připojil se k rozjařené skupině kamarádů, hulákajících u baru nějaké odrhovačky.
"Dobře, zatančím si s tebou," prohlásila, ještě než Yossarian otevřel ústa. "Ale do postele mě nedostaneš."
"Kdo to po tobě chce?" zeptal se jí Yossarian.
"Ty se se mnou nechceš vyspat?" vyjekla překvapeně.
"Nechci s tebou tancovat."
Popadla Yossariana za ruku a odvlekla ho na parket. Tančila ještě hůř než on, ale zmítala sebou v syntetickém rytmu jitterbugu bez jakýchkoli zábran s takovou rozkoší, že něco takového ještě neviděl. Nakonec pocítil, že mu nohy usínají nudou, a vystrkal ji z parketu směrem ke stolu, kde ta kůstka, s kterou si měl už dávno užívat v posteli, stále ještě přiopile vysedávala s rukou kolem Aarfyho krku a vedla vyzývavě chlípné řeči s Huplem, Orrem, Kidem Sampsonem a Hladovým Joem. Oranžovou saténovou blůzku měla nedbale hluboko rozepnutou, takže bylo vidět svůdně plnou bílou krajkovou podprsenku. Když se k této skupině přiblížili na pár kroků, strčila do něj Luciana neočekávaně tak silně, že stůl minuli a skončili daleko za ním zase sami. Byla vysoká, smyslná, měla pěkné plné tvary, dlouhé vlasy a hezkou tvář - plnokrevné, roztomilé, koketní stvoření.
"Dobře," řekla, "můžeš mě pozvat na večeři. Ale do postele mě nedostaneš."
"A kdo to po tobě chce?" ptal se Yossarian překvapeně.
"Ty se se mnou nechceš vyspat?"
"Nechci té pozvat na večeři."
Odtáhla ho z klubu na ulici a pak dolů po nějakých schodech, kde načerno fungovala restaurace, ve které se to přímo hemžilo veselými, štěbetajícími, žádoucími slečnami; všechny se podle všeho navzájem znaly a přivedly si tam spoustu sebevědomých důstojníků z armád různých zemí. Jídlo bylo prvotřídní a drahé a mezi stoly se jeden přes druhého motali růžolící rozjaření páni podniku, samá legrace, obtloustlí, plešatí. Přeplněná místnost sálala mohutnými, dusivými závany dobré pohody.
Yossarian se ohromně bavil tím, s jakou dravou chutí do sebe to děvče oběma rukama házelo jídlo a jeho si přitom vůbec nevšímalo. Slupla všechno do sebemenšího drobečku, a teprve když byl vylízaný i poslední talíř, odložila důstojně příbor a se zasněným výrazem nasyceného žrouta nalehla lenivě zády na opěradlo židle. S úsměvem na rtech si zhluboka, spokojeně oddechla a vrhla na něj vlahý, zamilovaný pohled.
"Tak dobře, Joe," zapředla a zářivé tmavé oči se jí zamžily ospalostí a vděkem. "Teď se s tebou klidně vyspím."
"Jmenuju se Yossarian."
"Dobře, Yossariane," řekla a tiše, pokorně se zasmála. "Teď už se s tebou klidně vyspím."
"Kdo to po tobě chce?" řekl Yossarian.
Luciana užasla.
"Ty se se mnou nechceš vyspat?"
Yossarian nadšeně přikývl, rozesmál se a zajel jí rukou pod sukni. Děvče sebou vyděšeně trhlo a rázem ožilo. Prudce na židli hodila zadečkem a ucukla nohama daleko od něho. Celá zrudla leknutím a rozpaky, honem si upravovala sukni a rozesílala přitom na všechny strany stydlivé, kradmé pohledy.
"Klidně se s tebou pomiluju," vysvětlovala mu obezřetně se shovívavým pochopením. "Ale ne teď."
"Jasně. Vezmu tě k sobě na pokoj."
Dívka zavrtěla hlavou, nedůvěřivě si ho prohlížela a tiskla kolena k sobě. "Ne, teď už musím domů, mamma nemá ráda, když chodím tancovat s vojákama nebo když se od některého nechám pozvat na večeři, a kdybych teď nešla domů, hrozně by se na mě zlobila. Ale dovolím ti, abys mi napsal svou adresu. A zítra ráno přijdu k tobě na pokoj a můžeš mě přefiknout, než půjdu do práce k Francouzům. Capisci?"
"Na to se ti vyseru!" vyhrkl zklamaný Yossarian zlostně.
"Cosa vuol dire vyseru?" ptala se Luciana nechápavě.
Yossarian se hlasitě rozesmál. Nakonec jí odpověděl, smířlivě a přátelsky. "To znamená, že tě teď doprovodím, kam si ksakru budeš přát, a pak poženu zpátky do toho klubu, aby mi Aarfy nezmizel i s tou fantastickou kočkou, co tam má, protože se jí chci ze…
