Talisman (Stephen King)

3

Když se vraceli po střeše uhláku, Richard se podíval k nebi a přemohla ho slabost. Zavrávoral a Jack ho musel chytit, aby nespadl dolů. Uvědomil si, že nepoznává souhvězdí ani severní, ani jižní polokoule. Tady hořely na nebi neznámé hvězdy… přesto měly vzory a možná se jimi v tomto neznámém, neuvěřitelném světě také řídili námořníci. Ta myšlenka konečně Richardovi odhalila skutečnost, odhalila mu ji s konečným a silným úderem.

Pak ho volal z veliké dálky Jackův hlas: „Haló, Richie! Jasone! Málem jsi přepadl dolů!“

Konečně byli zpátky v kabině.

Jack přitáhl řadící páku a přitlačil na plyn. Morganova přehnaně velká kapesní svítilna se znovu pohnula. Jack se podíval na podlahu kabiny, kde ležely čtyři samopaly Uzi, téměř dvacet hromad zásobníků po deseti a deset ručních granátů se západkami, které připomínaly uzávěry na plechovkách piva.

„Jestli toho nemáme teď dost,“ řekl Jack, „můžeme na to rovnou zapomenout.“

„Co očekáváš, Jacku?“

Jack jen zavrtěl hlavou.

„Asi si myslíš, že jsem vážně na mozek, co?“ zeptal se Richard.

Jack se zakřenil. „To jsem si myslel vždycky, kámo.“

„Neříkej mi kámo!“

„Kámo – kámo – kámo!“

Tentokrát vyvolal starý vtip tichý smích. Nic moc, možná pouze zvýraznil rostoucí řady boláků okolo Richardových úst… ale lepší než nic.

„Budeš v pořádku, jestli půjdu spát?“ zeptal se Richard, odsunul zásobníky ke straně a uvelebil se do rohu s Jackovým kabátem přes ramena. „Všechno to lezení a přenášení… myslím, že vážně musím být nemocný, protože jsem opravdu zničený.“

„Budu v pořádku,“ odpověděl Jack. Zdálo se mu, že ve skutečnosti nabírá druhý dech. Věřil, že ho bude brzy potřebovat.

„Cítím oceán,“ zašeptal Richard a v hlase mu zazněla zvláštní směsice lásky, nenávisti, nostalgie a strachu. Oči se mu zavřely.

Jack přirazil plyn k podlaze. Pocit, že se blíží konec – jakýkoliv konec – nebyl nikdy předtím silnější.