3
O dva dny později se provlekla dvojice unavených chlapců se zmoženýma nohama dálnicí 32 mezi nápisem HRANICE MĚSTA na jedné straně a restaurací 10-4 na druhé. Vstoupili do města Muncie v Indianě. Jack vytrvale kašlal a měl horečku 39 stupňů. Vlkovi otekl obličej a úplně ztratil barvu. Připomínal boxera, který dostal v divokém boji K.O. Den před tím chtěl natrhat několik pozdních jablek ze stromů, které rostly ve stínu opuštěné stodoly poblíž silnice. Už seděl na stromě, házel si podzimní, scvrklá jablka do montérek, když ho našly vosy, které si vybudovaly hnízdo někde v okapech staré stodoly. Vlk co nejrychleji ze stromu slezl, mračno vos okolo hlavy. Vyl. S jedním úplně zavřeným okem, nosem, který začínal připomínat veliký, fialový kedluben, přesto naléhal, aby si Jack vzal z jablek ta nejlepší. Žádná nebyla zvláště dobrá, jen malá, kyselá a červivá. Jack se proto nijak nenajedl. Když ale viděl, co kvůli nim Vlk zakusil, nedokázal je odmítnout.
Kolem se s hukotem prohnalo velké, staré Camaro. „Halóóóóó, blbečkové!“ zavolal někdo a následoval výbuch hlasitého, pivem posilněného smíchu.
Vlk zavyl a stiskl Jackovu ruku. Jack doufal, že nakonec hrůzu z aut překoná. Teď o tom začínal ale pochybovat.
„To je v pořádku, Vlku,“ řekl unaveně a podvacáté nebo potřicáté toho dne odstrčil Vlkovy ruce. „Už jsou pryč.“
„Hrozně nahlas,“ sténal Vlk. „Vlk! Vlk! Vlk! Strašně nahlas, Jacku, moje uši, moje uši!“
„Bla bla bla,“ odpověděl Jack a pomyslel si: kalifornské silnice by se ti líbily, Vlku. Jestli spolu ještě poputujeme, podíváme se na ně, O.K.? Pak se mrkneme na pár závodů kamionů a terénní honičky motorek. Budeš z nich úplně bláznit. „Některým lidem se ten zvuk líbí, víš. Ti –“ Znovu ho přepadl záchvat kašle a zlomil ho v pase. Svět na chvíli odplul do šedých stínů. Jen velmi, velmi pomalu se vracel.
„Se líbí,“ zamumlal Vlk. „Jasone! Jak by se to mohlo někomu líbit, Jacku? A ten smrad…“
Jack věděl, že smrady jsou pro Vlka to nejhorší. Nebyli tady ještě ani čtyři hodiny a Vlk Ameriku nazval Zemí hrozných smradů. První noci nejméně šestkrát zvracel. Nejprve vyvrhoval blátivou vodu z potoka, který existoval na území Ohia v jiném rozměru, pak se dávil jen nasucho. Všechno ty pachy, vysvětloval zničeně. Nechápal, jak to Jack dokáže vydržet, jak to vůbec někdo dokáže vydržet.
Jack ten pocit znal. Když se vrací člověk z Teritorií, udeří na něho vůně, kterých si málokdy všimne, je-li stále mezi nimi. Dieselový benzin, zplodiny z aut, průmyslový odpad, odpadky, špatná voda, rozložené chemikálie. Pak si na ně znovu zvyknete. Zvyknete, nebo je prostě přestanete vnímat. Jenže tak tomu u Vlka nebylo. Nenáviděl auta, nenáviděl pachy, nenáviděl tento svět. Jack pochyboval, že si kdy zvykne. Jestli nedostane Vlka do Teritoria opravdu brzy, mohl by se zbláznit. Když je na tom tak zle, možná se z něj zblázním já, pomyslel si Jack. Nemám k tomu vůbec daleko. Pomalu se k nim s řinčením vlekl zemědělský, nákladní automobil plný kuřat, za ním se táhla řada nedočkavých aut, některá troubila. Vlk mu málem skočil do náručí. Jack, oslabený horečkou, se zapotácel k zarostlému, odpadky poházenému příkopu a dřepl si na zem tak tvrdě, až mu o sebe cvakly zuby.
„Promiň, Jacku,“ omlouval se Vlk smutně. „Hrom do mě!“
„To není tvá vina,“ odpověděl Jack. „Rozchod. Chvíle na přestávku.“ Vlk vedle něj usedl, zvědavě ho pozoroval, ale nepromluvil. Věděl, jak vše Jackovi ztěžuje. Věděl, že má Jack horečku a nemůže postupovat rychleji. Potřeboval předstihnout Morgana, ale bylo v tom i něco jiného. Věděl, jak Jack ze spánku volá matku, jak občas pláče. Při vědomí se ale rozplakal pouze jednou, když začal Vlk trochu šílet na dálniční odbočce u Arcanu. Tehdy si uvědomil, co Jack myslel „stopováním“. Když Jackovi řekl, že si myslí, že „stopovat“ nedokáže – alespoň ne teď a možná nikdy – Jack si sedl na hrazení, zakryl obličej rukama a štkal. Pak toho nechal, to bylo dobře… když dal ale ruce stranou, pohlédl na Vlka takovým způsobem, že si byl jist, že ho Jack…
