2
Jack by přísahal, že to, co řekl Richardovi o Talismanu, je pravda – Talisman věděl, že přicházejí. Ucítil ho právě ve chvíli, kdy spatřili plakát s obrázkem jeho matky. Ten pocit byl teď silný a naléhavý. Jako by se v dálce několika mil probudilo obrovské zvíře a jeho předení rozeznělo zemi… nebo jako by se rozsvítila ve stopatrové budově na obzoru jediná žárovka a zář jejího silného světla zastínila hvězdy… nebo jako by někdo spustil největší magnet na světě a ten přitahoval přezku Jackova opasku, drobné v jeho kapsách, plomby v zubech a neměl klid, dokud ho k sobě nepřivine. Obrovské předoucí zvíře, náhlé a drastické osvětlení, volání magnetu – to vše se ozývalo v Jackově hrudi. Něco tam dole, něco ve směru k Point Venuti chtělo Jacka Sawyera. Jack o předmětu, který ho tak hluboce přitahoval, věděl především jedno – je veliký. Veliký. Takovou vnitřní sílu nemůže mít nic malého. Je velký jako slon, velký jako celé město.
Přemýšlel o svých schopnostech zvládnout něco tak monumentálního. Talisman je uvězněn v kouzelném, zlém a starém hotelu. Pravděpodobně ho tam nedali jen proto, aby ho ukryli před rukama zla, ale alespoň zčásti i proto, že ho bylo těžké zvládnout, ať už měl jakékoliv záměry. Možná, uvažoval Jack, je Jason jediným tvorem, který ho dokáže ovládnout, dokáže se s ním vypořádat, aniž by ublížil sobě nebo Talismanu. Když cítil tu sílu a naléhavost, s jakou ho volal, doufal, že až před Talismanem stane, nebude příliš slabý.
„‚Porozumíš tomu, Richie,‘“ překvapil ho Richard. Hlas mu zněl tiše a monotónně. „To řekl můj otec. Řekl, že tomu porozumím. ‚Porozumíš tomu, Richie.‘“
„Jo,“ odpověděl Jack a vyplašeně se na přítele obrátil. „Jak se cítíš, Richarde?“
K bolákům okolo úst se teď přidala na Richardově uhrovitém čele a spáncích celá řada ošklivých, rudých skvrn a boulí. Vypadal, jako by se mu pod povrch protestující pokožky zavrtal celý roj hmyzu. Jack si na chvíli vzpomenul na Richarda Sloata v to ráno, kdy se objevil v okně Nelsonova domu v Thayerově škole. Tehdy měl Richard Sloat na nose pevně nasazené brýle a svetr úhledně zastrkaný do kalhot. Vrátí se ten strašlivě slušný a neotřesitelný chlapec někdy?
„Pořád ještě můžu chodit,“ odpověděl Richard. „Ale je to, co myslel? Je to porozumění, k jakému jsem měl dospět nebo dospěl nebo cokoliv…?“
„Máš v obličeji něco nového,“ řekl Jack. „Chceš si na chvilku odpočinout?“
„Néé,“ odpověděl Richard a jeho hlas stále zněl, jako by mluvil ze zabláceného sudu. „Já tu vyrážku cítím. Svědí mě to. Myslím, že ji mám i po celých zádech.“
„Ukaž, já se podívám,“ vyzval ho Jack. Richard se zastavil uprostřed silnice jako poslušný pes. Zavřel oči a dýchal ústy. Na čele a spáncích mu hořely rudé skvrny. Jack ho obešel, vytáhl mu bundu a nadzdvihl zadní díl špinavé, skvrnami pokryté, modré zapínací košile. Tady byly skvrny menší a nevypadaly tak ošklivě. Táhly se od Richardových úzkých lopatek až dolů, nebyly ale větší než klíšťata.
Richard hlasitě a zoufale vzdychl.
„Máš je tam, není to ale tak hrozné,“ sdělil mu Jack.
„Díky,“ odvětil Richard. Nadechl se a zvedl hlavu. Šedá obloha nad nimi vypadala tak těžce, jako by se měla každým okamžikem zřítit k zemi. Dole pod dlouhým svahem narážel oceán do skal. „Už je to vážně jen pár mil,“ řekl Richard. „Zvládnu to.“
„Až budeš potřebovat, svezu tě na koníka,“ nabídl mu Jack a nechtě tak naznačil své přesvědčení, že bude muset Richarda brzy zase nést.
Richard zavrtěl hlavou a nešikovně si zastrkal košili zpět do kalhot. „Občas se mi zdá, že… občas se mi zdá, že nemohu –“
„Teď půjdeme do toho hotelu, Richarde,“ řekl Jack, podepřel přítelovu ruku a mírně ho postrčil vpřed. „Ty a já. Dohromady. Nemám ani nejmenší představu, co se stane, až se tam dostaneme. Ale půjdeme dovnitř společně. Nezáleží na tom, kdo nás bude chtít zastavit. Pamatuj si to.“
Richard ho odměnil vyděšeným i vděčným pohledem. Jack teď rozeznal nepravidelné tvary budoucích boulí, které vyrůstaly pod povrchem Richardových tváří. Znovu si uvědomil tu strašlivou sílu, která ho přitahuje a postrkuje stejně, jako on postrkoval Richarda.
„Myslíš tím mého otce,“ dodal Richard. Zamrkal a Jackovi se zdálo, že přemáhá pláč. Vyčerpání zvýraznilo Richardovy emoce.
„Myslím tím všechno,“ odpověděl Jack ne úplně podle pravdy. „Tak na cestu, starý příteli.“
„Čemu mám ale rozumět? Já nic –“ Richard se rozhlédl a jeho nechráněné oči zamrkaly. Jack si vzpomněl, že pro něho většina světa vypadá jako mazanice.
„Rozumíš už všemu daleko víc, Richie,“ opravil ho Jack.
Tehdy Richardova ústa na chvíli pokroutil neuvěřitelně hořký úsměv. Byl donucen spoustě věcí rozumět, pochopil víc, než si kdy přál. Jack se v tu chvíli proklínal, že uprostřed noci neuprchl z Thayerovy školy sám. Chvíle, kdy ještě mohl zachránit Richardovu nevinnost, už dávno pominula (jestli vůbec někdy nastala). Richard byl teď nezbytnou součástí Jackovy mise. Jack cítil, jak mu srdce svírají silné ruce: Jasonovy ruce, ruce Talismanu.
„Jsme na správné cestě,“ řekl a Richard se přizpůsobil rytmu jeho kroků.
„V Point Venuti uvidíme mého tátu, že ano?“ zeptal se.
Jack odpověděl: „Já se o něho postarám, Richarde. Ty jsi teď stádo.“
„Cože?“
„Nikdo ti neublíží, pokud se sám neuškrábeš a neudrbeš k smrti.“
Richard si něco zavrčel a vlekl se dál. Ruce mu sklouzly na hořící spánky, drbaly a drbaly. Občas si zajel prsty do vlasů, škrábal se jako pes a sténal chvilkovou úlevou.
