Dvacátá sedmá kapitola
Jack bere znovu roha
1
Čas plynul. Jack neměl ani tušení, kolik doby už uběhlo. Seděl s rukama obtočenýma okolo těla, jako by měl znovu svěrací kazajku. Kýval se sem a tam, sténal a přemýšlel, zda je Vlk skutečně pryč.
Je pryč. Ach ano, je pryč. A hádej, kdo ho zabil, Jacku? Hádej kdo?
Zpětná vazba začala náhle chrčet. O chvíli později se ozvalo hlasité zapraskání a zkrat vše ukončil – hukot zpětné vazby, brebentění shora, naprázdno běžící motory venku. Jack si toho málem ani nevšiml.
Tak běž. Vlk řekl, abys běžel.
Nemohu. Nemohu. Jsem unavený a ať udělám cokoliv, je to vždy špatné. Umírají lidé.
Nech toho, ty sebe litující blbečku! Vzpomeň si na svou matku, Jacku.
Ne! Jsem unavený. Nech mě být.
A na Královnu.
Prosím, jen mě nech být –
Nakonec zaslechl, jak se nad schodištěm otevírají dveře, a probral se. Nechtěl, aby ho tady našli. Nechtěl, aby ho vyvlekli z této smradlavé, krví postříkané, zakouřené místnosti, kde ho mučili a zabili jeho přítele.
Aniž by přemýšlel o tom, co dělá, zdvihl obálku s nápisem JACK PARKER na přední straně. Pohlédl dovnitř a spatřil kytarové trsátko, stříbrný dolar, otlučenou peněženku a cestovní atlas Randa McNallyho. Naklonil obálku a spatřil kuličku. Vše uschoval do batohu, hodil si ho na záda a cítil se jako chlapec v hypnóze.
Tiché a opatrné kroky na schodišti.
„– kde je to posraný světlo –“
„– divnej smrad, jako v ZOO –“
„– bacha, kluci –“
Jackovy oči náhodou zabloudily ke kovovému tácu, kde ležely úhledně srovnané obálky s nápisem BUDU SLUNEČNÍM PAPRSKEM JEŽÍŠOVÝM. Dvě si vzal.
Když tě teď čapnou, až budeš odcházet, obviní tě nejen z vraždy, ale i z loupeže.
Nevadí. Pohyboval se jen vlastní setrvačností. Nic víc.
Zadní dvůr vypadal naprosto vylidněně. Jack se zastavil na vrcholu schodiště, které vedlo ven. Rozhlížel se kolem sebe a nechtěl tomu uvěřit. Zepředu k němu doléhaly hlasy, záblesky světla a občasné výbuchy šumu z policejních vysílaček, jež měly vyladěný příjem na maximum. Zadní dvůr byl ale prázdný. Nedávalo to žádný smysl. Předpokládal ale, že jestli jsou tak zmatení, tak šokovaní tím, co nalezli uvnitř…
Pak zazněl ze vzdálenosti pouhých dvaceti stop vlevo od Jacka tlumený hlas: „Kriste! Věříš tomu?“
Jackova hlava se rychle obrátila. Na udupané hlíně se v těch místech krčila hrubá rakev doby železné, izolace. Okolo tančilo světlo baterky. Jack spatřil podrážky bot, které čněly ven. U vchodu izolace seděla na bobku nejasná postava a zkoumala dveře.
„Vypadá to, jako by někdo vyrval dveře z pantů,“ zavolal chlapík, který dveře zkoumal, dovnitř izolace. „Nevím ale, jak by to moh nějakej člověk dokázat. Panty jsou z oceli. Jsou ale prostě… zkroucené.“
„Vykašli se na blbý panty,“ opověděl tlumený hlas. „Tahle šílená věc… drželi tady děti, Paulie! Vážně tomu věřím! Děti! Na zdech jsou iniciály!“
Světlo poskočilo.
„… a verše z Bible…“
Světlo znovu poskočilo.
„… a obrázky. Malinké obrázky. Malí mužíčci a ženy, dětské kresby… Kristepane, myslíš, že o tom Williams věděl?“
„Musel,“ odpověděl Paulie, který stále zkoumal vyrvané a pokroucené ocelové panty dveří izolace.
Paulie se naklonil dovnitř. Jeho kolega lezl ven. Jack přešel otevřené prostranství za nimi, aniž by se pokoušel něco ukrývat. Kráčel podél garáže, až narazil na krajnici silnice. Odtud se mu naskytl pohled na směsici zaparkovaných policejních aut před Sunlightovým domovem. Když tak stál a sledoval je, odbočila ze silnice sanitka, světla blikala, siréna trylkovala.
„Měl jsem tě rád, Vlku,“ zašeptal Jack a otřel si rukou zvlhlé oči. Vyrazil silnicí do tmy a věřil, že ho určitě seberou, než se od Sunlightova domova vzdálí alespoň jednu míli. O tři hodiny později ale stále pochodoval. Policisté měli zřejmě ještě víc než dost práce v Domově.
